ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2967.2021.3
sp. zn. 24 Cdo 2967/2021-382
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně A. M. , narozené dne XY, bytem v XY, proti žalovanému Z. M. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova č. 40, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 26/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2021, č. j. 58 Co 408/2020-300, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
V řízení o pozůstalosti po M. M., zemřelém dne 27. 11. 2014 (dále jen „zůstavitel“), rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 27. 11. 2015, č. j. 26 D 1834/2014-411, tak, že se pozůstalé sestře A. M. ukládá, aby do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podala u tohoto soudu proti pozůstalému otci Z. M. žalobu na určení, že není dědicem po zůstaviteli. Důvodem pro podání žaloby byla A. M. tvrzená dědická nezpůsobilost Z. M.
Žalobou podanou dne 22. 1. 2016 (změněnou se souhlasem soudu) se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by soud určil, že žalovaný není dědicem po zůstaviteli. Žalobu odůvodnila tím, že zůstavitel zemřel bez pořízení závěti, že v řízení o pozůstalosti tedy nastala zákonná dědická posloupnost, když ve druhé dědické třídě připadal do úvahy žalovaný jako pozůstalý otec (vztah žalovaného a zůstavitele byl založen nezrušitelným osvojením zůstavitele žalovaným jako třetím manželem matky zůstavitele) a ve třetí dědické třídě žalovaná jako pozůstalá sestra, avšak na straně žalovaného byl naplněn zákonný předpoklad dědické nezpůsobilosti ve smyslu ust. §1481 občanského zákoníku. Dědickou nezpůsobilost žalobkyně spatřovala zejména v těch okolnostech, že „po smrti matky žalobkyně a zůstavitele žalovaný předal osmiletou žalobkyni do opatrovnické péče a čerstvě zletilému zůstaviteli v době jeho studia na gymnáziu těsně před maturitou znemožnil vstup do bytu, kde rodina po smrti matky žila“, že „zůstavitel byl proto nucen přespávat u kamarádů, následně na základě dohledu Orgánu péče o dítě byl ubytován ve Studentském domově na XY, příp. ho ubytovávala kolegyně a přítelkyně zesnulé matky M. C., která se o něho starala“, že „žalovaný bez právního důvodu podával na zůstavitele trestní oznámení z důvodu jeho údajné agrese, ta byla vždy odložena, neboť nebyl prokázán předmětný skutek“, že „žalovaný v této době měl k dispozici byt na XY, který bez souhlasu bytového družstva pronajímal za 25 000 Kč měsíčně, pročež byl následně z bytového družstva vyloučen“, že „zůstaviteli se v té době s ohledem na prožitá traumata rozvinulo těžké somatické onemocnění zažívacího traktu, byl opakovaně operován, když veškerou péči (zdravotní i osobní) mu namísto žalovaného poskytovala právě C.“, že „zůstavitel byl rovněž přinucen kvůli dlouhodobému neplnění zákonné vyživovací povinnosti ze strany žalovaného podat návrh na soud, avšak ani poté žalovaný svou vyživovací povinnost neplnil, výživné mu bylo uhrazeno až v rámci exekučního řízení, do té doby byl zůstavitel odkázán po smrti matky pouze na svůj invalidní důchod, když nebyl schopen se sám živit“, že „to se projevilo na jeho zdravotním stavu, studium na lékařské fakultě tak nedokončil, v důsledku traumat začal zneužívat alkohol, byl psychiatricky hospitalizován a bylo mu soudem omezeno nakládat s finanční hotovostí“, že „si zůstavitel přál, aby byl žalovaný vyloučen z dědického nároku po něm, o vyřízení žádal svou opatrovnici“, že „však soudem jmenovaná opatrovnice R. J. zpronevěřila jeho finanční prostředky, přičemž zůstaviteli slibovala, že pro něho zařídí pořízení poslední vůle ve prospěch žalobkyně, avšak nikdy tak neučinila“, a že „vůči R. J. v souvislosti se zpronevěrou finančních prostředků zůstavitele bylo vedeno trestní stíhání“. Žalobkyně „důvody dědické nezpůsobilosti žalovaného spatřuje v tom, že se vůči zůstaviteli dopustil jednání majícího povahu úmyslného trestného činu, a to trestného činu zanedbání povinné výživy dle ust. §213 trestního zákoníku platného v době, kdy k jednání došlo, a dále trestného činu pomluvy dle ust. §206 trestního zákoníku a křivého obvinění dle ust. §174 trestního zákoníku“. Žalobkyně proto navrhla, aby soud určil, že žalovaný není dědicem po zůstaviteli.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 7 C 26/2016-257, určil, že žalovaný není dědicem po zůstaviteli (výrok I.) a je povinen ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 36 500 Kč a státu náklady řízení ve výši 314 Kč na účet zdejšího soudu. Dospěl k závěru, že „zůstavitel se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, když neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat, zaopatřovat a starat se o zůstavitele, neboť naplnění této skutkové podstaty nevyžaduje, aby výživné bylo stanoveno rozhodnutím soudu“. Z provedeného dokazování (mimo jiné) vyplynulo, že žalovaný se úmyslně zbavoval svého majetku, aby ztížil (znemožnil) výkon rozhodnutí o výživném, a že žalovaný (nakonec) uhradil dlužné výživné zůstaviteli až v rámci exekučního řízení. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že „by bylo naopak proti dobrým mravům, kdyby žalovaný byl jediným dědicem po zůstaviteli, když žalovaný ho odvrhl, nestaral se o něj, neposkytoval mu žádné zázemí, ani mu neplatil výživné, ale naopak mu ztěžoval život, a navíc v situaci, kdy zůstavitel opakovaně, konstantně a zcela jasně si nepřál, aby po něm žalovaný dědil, ale aby po něm dědila žalobkyně, která mu zbyla jako jediná z rozpadlé rodiny“.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 58 Co 408/2020-300, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Po doplněném dokazování posuzoval odvolací soud (obdobně jako soud prvního stupně) otázku dědické způsobilosti žalovaného dle o. z. (účinného v době smrti zůstavitele), avšak otázky týkající se toho, zda se žalovaný dopustil vůči zůstaviteli činu povahy úmyslného trestného činu, řešil v souladu s právními předpisy účinnými v době, kdy mělo dojít k tomuto závadnému chování ze strany žalovaného coby potencionálního dědice. Odvolací soud vycházel z toho, že „žalovaný v době od prosince 1995 do ledna 2003 ničím nepřispěl na výživu svého nezletilého syna (zůstavitele), přestože mu taková povinnost vyplývala ze zákona o rodině, a třebaže v uvedené době ještě výše výživného nebyla stanovena soudem, žalovaný byl s ohledem na své osobní a majetkové poměry schopen na výživu zůstavitele platit v době od 18. 12. 1995 do 30. 9. 1997 částku 3 000 Kč měsíčně a od 1. 10. 1997 do 31. 1. 2003 částku 1 500 Kč měsíčně“. Uvedl, že „na závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslu pak lze usuzovat právě i s ohledem na již zmíněné skutečnosti, které vyplynuly v průběhu řízení o výživném, jako bylo podávání účelových trestních oznámení“ (vůči zůstaviteli) „či uvádění nepravdy o svých majetkových poměrech“, jakož „i zcela zjevná snaha se majetku vyšší hodnoty zbavit a plnění vyživovací povinnosti se tím vyhnout“. Dospěl k tomu, že „soud prvního stupně nepochybil ve svém závěru, že žalovaný se vůči zůstaviteli dopustil činu povahy úmyslného trestného činu zanedbání povinné výživy dle §213 odst. 1 tr. zák., a proto je z dědického práva ve smyslu §1481 o. z. vyloučen“. Dodal, že „pokud se soud I. stupně již blíže nezabýval tím, zda žalovaný svým jednáním naplnil i skutkovou podstatu dalších tvrzených trestných činů pomluvy a křivé výpovědi, nelze mu to vytýkat, neboť se to – s ohledem na závěr shora – jeví jako zcela nadbytečné“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož důvodnost dovozuje ze skutečnosti, že „celou řadu otázek řešil odvolací soud jednak v rozporu s hmotným právem a jednak je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Zejména uvedl, že „odvolací soud nesprávně ve shodě se soudem prvního stupně na otázku tvrzené intestátní nezpůsobilosti žalovaného aplikoval právní úpravu platnou v době úmrtí zůstavitele, tj. ustanovení §1481 zák. č. 89/2012 Sb., ačkoliv správně měla být aplikována právní úprava platná v době tvrzeného trestného činu spáchaného žalovaným, tj. ustanovení §469 zák. č. 40/1964 Sb.“, a že „takto postupoval v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to konkrétně v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5238/2017“, neboť „podle dřívější právní úpravy bylo k intestátní nezpůsobilosti potřebné, aby se dědic dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, v případě zániku trestnosti“ (v důsledku úhrady dlužného výživného) „proto k intestátní nezpůsobilosti dojít podle předchozí právní úpravy a podle názorů vyslovených v citovaném usnesení dovolacího soudu nemohlo“. Je rovněž přesvědčen, že odvolací soud „se dostal do rozporu i s obecnou trestněprávní judikaturou dovolacího soudu ve věci zkoumání trvání vyživovací povinnosti, např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 842/2016“. Namítá též „extrémní nesoulad“ skutkových zjištění odvolacího soudu s obsahem spisu a „nepřezkoumatelnost“ rozsudku soudu prvního stupně, z čehož dovozuje zásah do svých práv na spravedlivý proces. Nepřezkoumatelnost spatřuje v tom, že soud prvního stupně učinil nepřípustná souhrnná skutková zjištění v bodě 53. svého odůvodnění, aniž by obsahovalo pasáž, ze které by vyplynulo, jak soud prvního stupně hodnotil ten který důkaz a které skutkové zjištění bylo dovozeno ze kterých důkazů. Odvolacímu soudu pak vytýká, že „hodnotil důkazy, které předtím dostatečným způsobem nehodnotil soud prvního stupně, učinil detailní skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně pouze obecným a souhrnným způsobem, a takto učinil poprvé v řízení, v důsledku čehož odňal žalovanému možnost vznášet proti takovým způsobům hodnocení důkazů a takovým skutkovým zjištěním konkrétní námitky“. Dovolací argumentaci k intertemporálním otázkám vystavěl žalovaný na tom, že „v důsledku použití nesprávné právní úpravy nemůže obstát právní posouzení věci z hlediska dědické nezpůsobilosti žalovaného ze strany odvolacího soudu“, neboť (správně) z hlediska §469 zákona č. 40/1964 Sb. trestnost činu zanikla a dědická způsobilost se tak obnovila. Podle jeho názoru je i v citovaném rozhodnutí 21 Cdo 5238/2017 řešena velmi podobná situace, kdy dědic byl dokonce pro zanedbání povinné výživy zůstavitelky trestně stíhán a jeho trestní stíhání skončilo zprošťujícím rozsudkem pro zánik trestnosti - jediný rozdíl oproti souzenému případu tak spočívá v tom, že dovolatel nikdy ani stíhán nebyl. Závěrem upozorňuje na problematiku „věčných studentů“, resp. na definování pojmu soustavné přípravy na budoucí zaměstnání jako podmínky pro trvání vyživovací povinnosti, a v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/14. „Z opatrnosti“ připomíná, že „v rozhodném období byl osobou zvlášť těžce zdravotně postiženou a byl uznán plně invalidním“, tudíž „osobou, která není schopna okamžitě dlužné výživné zaplatit“, přičemž tuto polemiku považuje za „akademickou“, pokud dovolací soud dojde k závěru, že po zániku trestnosti se obnovila dědická způsobilost žalovaného. Žalovaný ve svém podání vznesl také návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku, který byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, č. j. 24 Cdo 2967/2021-377, zamítnut. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (s ohledem na důvody tohoto zrušení zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedla, že „pokud je skutečně interpretace přechodných ustanovení občanského zákoníku taková, že se pro dědickou nezpůsobilost použije právní rámec platný v době spáchání, v posuzovaném případě to nic nemění“, že „zůstavitel nikdy za svého života nenabyl schopnosti se sám živit a to nejdříve s ohledem na své studium a následně z důvodu zdravotního postižení“ a že „vyživovací povinnost žalovaného vůči zůstaviteli nikdy za jeho života nezanikla, tj. jednání žalovaného povahy úmyslného trestného činu zakládající jeho dědickou nezpůsobilost trvalo i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.“. Vyjádřila přesvědčení, že „k tragickému životnímu osudu zůstavitele žalovaný zcela zásadním způsobem přispěl a bylo by mimo zákonných předpokladů naplnění skutkové podstaty dědické nezpůsobilosti v přímém rozporu s dobrými mravy, aby po něm nabyl majetek dědictvím“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že rozsudkem ze dne 5. 3. 2002, č. j. 9 C 406/95-325, Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl, že žalovaný (Z. M.) je povinen platit žalobci (zůstaviteli) na výživném od 18. 12. 1995 do 30. 9. 1997 částku 3 000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 10. 1997 částku 1 500 Kč měsíčně (výrok I.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci nedoplatek na výživném za dobu od 18. 12. 1995 do 28. 2. 2002 ve výši 143 855 Kč, a to do 3 měsíců od právní moci rozhodnutí (výrok III.). V řízení před soudem bylo (mimo jiné) zjištěno, že ačkoli se žalobce soustavně připravuje na výkon svého budoucího povolání, žalovaný na jeho výživu nikterak nepřispívá již od konce roku 1995. Dále se soud zaměřil na majetkové poměry žalovaného, který v řízení prokázal, že minimálně od října roku 1997 je odkázán pouze na invalidní důchod dosahující aktuální výše 4 657 Kč měsíčně, na druhé straně však bylo nepochybně zjištěno, že žalovaný je vlastníkem nemovitosti, kterou zakoupil právě v době, kdy již byl invalidním důchodcem, za cenu dosahující výše 1 940 000 Kč, a rovněž že je držitelem osobního automobilu XY v pořizovací (obecné) ceně 180 000 Kč. Na straně žalobce byl naopak prokázán nedostatek finančních prostředků, neboť byl od roku 1996 odkázán pouze na sirotčí důchod (po své matce) a dávky státní sociální podpory. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2003, č. j. 58 Co 418/02-363, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o nedoplatku na výživném tak, že tento za dobu od 18. 12. 1995 do 31. 1. 2003 činí 160 355 Kč; jinak ve vyhovujícím výroku o věci samé (i ve výroku o nákladech řízení) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že pokud žalovaný namítal, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně se jeho majetkové poměry změnily v tom směru, že osobní automobil prodal za 18 000 Kč a byt v XY převedl na svou přítelkyni J. D., k těmto skutečnostem odvolací soud nepřihlížel. Pokud tak žalovaný skutečně učinil, má k dispozici finanční ekvivalent, který mu umožňuje dostát své vyživovací povinnosti k žalobci. Ani v případě, že by se u bytu jednalo o darování, odvolací soud by k této skutečnosti přihlédnout nemohl, neboť by se jednalo o případ, kdy se rodič bez vážného důvodu vzdá svého majetku v úmyslu vyhnout se plnění výživného (§96 odst. 1 věta druhá zákona o rodině v tehdy platném znění). Obě rozhodnutí nabyla právní moci dne 19. 3. 2003. Okresní soud v Kladně poté (pravomocným) usnesením ze dne 19. 12. 2003, č. j. Nc 5710/2003-33, zastavil exekuci na majetek žalovaného, vedenou z titulu uspokojení pohledávky zůstavitele na nedoplatku na výživném, neboť dosud nezaplacená dlužná částka byla dne 26. 9. 2003 uhrazena žalovaným na účet soudní exekutorky.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí o dědickém právu žalovaného po zůstaviteli významné vyřešení právní otázky, zda se žalovaný stal dědicky nezpůsobilým tím, že – jak shledal soud v řízení o určení dědického práva – se vůči zůstaviteli dopustil trestného činu zanedbání povinné výživy, ačkoliv nebyl pro tento čin stíhán (ani odsouzen) v trestním řízení a dlužnou částku (stanovenou pravomocným rozsudkem soudu v řízení o určení výživného) následně uhradil v exekučním řízení. Protože tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s .ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dědická nezpůsobilost nastává ze zákona, nezávisle na projevu vůle zůstavitele, v případech, kdy se dědic svým vlastním chováním vyloučí z dědické posloupnosti po zůstaviteli. Dědická nezpůsobilost je důsledkem závadného, obecně neakceptovatelného, chování potencionálního dědice, kterého se dopustil vůči zůstaviteli, popř. dalším vyjmenovaným osobám, a znamená, že ten, kdo by jinak byl povolán za dědice, nedědí.
Institut dědické nezpůsobilosti upravují ustanovení §469 zákona č. 40/1964 Sb., dále jen „obč. zák.“ (předchozí právní úprava), a ustanovení §1481 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“ (aktuální právní úprava).
Podle §469 obč. zák. nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům, anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil.
Podle ustanovení §1481 o. z. je z dědického práva vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.
Jakkoliv není právní úprava podle obou výše uvedených předpisů stejná (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 754/2018), zásadně se shoduje v tom, že pro závěr o dědické nezpůsobilosti není rozhodné, zda pachatel byl za úmyslný trestný čin proti zůstaviteli (některé z uvedených osob) odsouzen či nikoliv, případně zda zanikla možnost trestního postihu (např. v důsledku smrti pachatele, prohlášení za mrtvého, promlčení, amnestie, udělení milosti apod.). Pravomocným rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo tento čin spáchal, je soud v řízení o dědictví vázán (§135 o. s. ř.) [právní názor vyjádřený v Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1411, nebo v Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo
(§1475-1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 38]. Pouze ve výjimečném případě (např. účast na sebevraždě zůstavitele) nepostačí pravomocný rozsudek soudu v trestním řízení určující, že šlo o úmyslný trestný čin spáchaný dědicem, a pro závěr o dědické nezpůsobilosti je rozhodující, zda soud v řízení o pozůstalosti dospěje k závěru, že dědicem spáchaný čin směřuje proti zůstaviteli (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 106/2021, publikovaném v časopise Ad Notam č. 3, ročník 2021).
Jinými slovy, podstatné je vždy především to, zda k jednání, které má znaky trestného činu, došlo. Pokud nedošlo k odsouzení pachatele, je nezbytné, aby soud (v řízení o pozůstalosti, příp. ve sporném řízení o dědické právo), vyjdou-li najevo pochybnosti ohledně dědické způsobilosti některého z účastníků, zjišťoval všechny rozhodné skutečnosti a opatřoval k nim potřebné důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3074/2015), což se v posuzované věci také stalo. Z tohoto důvodu je i v projednávané věci v konečném důsledku nerozhodné, podle které z úprav dědického práva je dědická nezpůsobilost žalovaného dle kritérií z předchozího odstavce (odsouzení za úmyslný trestný čin a zánik trestnosti činu) posuzována, neboť pro závěr, že žalovaný nedědí, zcela postačí, že je naplněn důvod dědické nezpůsobilosti, tj. že se trestný čin stal (ve smyslu právní úpravy platné v době jeho spáchání).
Jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí, odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) posuzoval otázku dědické nezpůsobilosti žalovaného dle o. z. (účinného v době smrti zůstavitele); otázky týkající se toho, zda se žalovaný dopustil vůči zůstaviteli činu povahy úmyslného trestného činu, řešil v souladu s právními předpisy účinnými v době dřívější, kdy mělo dojít k tomuto závadnému chování ze strany žalovaného coby potencionálního dědice (bod 10. odůvodnění).
Jak podotkl i dovolatel, dosavadní judikatorní praxe Nejvyššího soudu k intertemporálním otázkám sice vychází ze závěru, že zákonodárce neupravil v o. z. pro dědickou nezpůsobilost obdobnou výjimku jako pro pořízení pro případ smrti, smlouvy o zřeknutí se dědictví a prohlášení o vydědění, což vždy pro konkrétní věc a soudem posuzované chování vůči zůstaviteli znamená, že je třeba věc posuzovat podle v té době platné právní úpravy dědické nezpůsobilosti (k tomu srov. právní názor vyjádřený zejména v dovoláním citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5238/2017).
V poměrech projednávané věci to tedy znamená, že se soudy při posuzování činu žalovaného, ke kterému došlo před 1. 1. 2014, neměly zabývat otázkou, zda se jednalo o čin povahy úmyslného trestného činu, neboť bylo třeba posoudit, zda tímto činem došlo ke spáchání úmyslného trestného činu (bez ohledu na to, zda žalovaný byl za čin odsouzen či nikoliv, příp. zda trestnost činu zanikla, neboť to nemá na závěr o dědické nezpůsobilosti vliv, jak uvedeno výše). Důvodem této formulační změny je však zejména okolnost, že oproti předchozí právní úpravě (obč. zák.) dochází k rozšíření okruhu osob, které jsou dědicky nezpůsobilé, a to i o osoby trestně neodpovědné (pro nedostatek věku či nepříčetnost v době spáchání činu). Jinak řečeno, pro posouzení dědické nezpůsobilosti již nadále není důležité jen to, že v trestním řízení je vydáno rozhodnutí, že skutek není trestným činem (např. není odsouzen mladistvý, jelikož nenaplnil znaky trestného činu), neboť soud v civilním řízení přesto bude v takovém případě zkoumat „povahu“ takového skutku. V posuzované věci však soud odvolací (i soud prvního stupně) důvodně shledal, že čin trestně odpovědného žalovaného dosahoval povahy úmyslného trestného činu, proto dovolací soud přihlédl k tomu, že by bylo dovoditelné i to, že se jednalo o úmyslný trestný čin žalovaného vůči zůstaviteli. Byl-li tedy žalovaný soudy shledán dědicky nezpůsobilým podle o. z., mohl být (logicky) shledán dědicky nezpůsobilým i dle obč. zák.
Pokud se týká dovolací námitky „řešení velmi podobné situace“ v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5238/2017, není zcela případná, a to již proto, že Nejvyšší soud v této věci hodnotil otázku dědické nezpůsobilosti dědice obviněného z trestného činu zanedbání povinné výživy zůstavitelky a své závěry při posouzení této otázky opřel o výsledek trestního řízení, v němž dědic nebyl odsouzen, neboť uhradil dlužné výživné za podmínek ust. §214 trestního zákona v rozhodném znění, tj. než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek, a trestnost zanedbání povinné výživy tak zanikla, když trestný čin neměl trvale nepříznivých následků. V těchto souvislostech nelze přehlédnout, že dlužné výživné v projednávané věci bylo žalovaným zaplaceno na účet soudní exekutorky až více než po šesti měsících od právní moci rozhodnutí o stanovení výživného na nezletilé dítě (zůstavitele), a to zjevně pod tlakem následné exekuce na majetek žalovaného, vedené z titulu uspokojení pohledávky zůstavitele.
Nadto rovněž nelze opomenout opakované bezdůvodné podávání trestních oznámení žalovaným proti zůstaviteli (krádež PC, poškození cizí věci, porušování domovní svobody aj.), která byla odložena se závěrem, že nešlo o spáchání trestného činu a věc nešlo na místě vyřídit jinak. K tomu dovolací soud navíc podotýká, že uvedené okolnosti případu bezpochyby zakládají chování neodpovídající řádnému chování rodiče vůči potomku, k čemuž lze pro srovnání připomenout, že jednalo-li by se (naopak) o takové chování potomka vůči rodiči, pak jde podle ustálené rozhodovací praxe o důvod k vydědění potomka (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1912/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78, ročník 2010).
Dovolací soud se dále nezabýval ani námitkou nenaplnění podmínky soustavné přípravy zůstavitele na budoucí zaměstnání jako předpokladu pro trvání vyživovací povinnosti žalovaného, jelikož se jednak (a to především) jedná o námitku zásadně uplatnitelnou pouze v rámci opravných prostředků v řízení o výživném na nezletilé dítě (zůstavitele) [již soud prvního stupně v posuzované věci v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „nepřezkoumával závěry konečného rozhodnutí v řízení o určení výše výživného, když z tohoto v souladu s ust. §135 o. s. ř. vycházel, nevzal tedy v potaz tvrzení žalovaného, že zůstavitel nestudoval řádně a neměla tedy být žalovanému uložena povinnost hradit výživné“ (bod 53. rozhodnutí)], jednak je i dle samotným dovolatelem předkládané rozhodovací praxe (nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 842/2016, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 4, ročník 2017) třeba (mimo jiné) přihlédnout k důvodům přerušení studia a zvážit konkrétní okolnosti případu (v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo navíc – ve vztahu k posuzované věci přiléhavě – shledáno, že soudy správně dovodily, že jednání obviněného bylo úmyslné, když ani obviněný se netajil tím, že vědomě nerespektoval svou povinnost k dítěti, které dobrovolně osvojil, a svou zákonnou povinnost vůči dceři opakovaně vědomě neplnil a dlouhodobě se jí vyhýbal).
Pro úplnost, k „extrémnímu nesouladu“ skutkových zjištění odvolacího soudu s obsahem spisu a „nepřezkoumatelnosti“ rozsudku soudu prvního stupně, z nichž dovolatel dovozuje zásah do svých práv na spravedlivý proces, lze uvést, že dovolatel předně uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a pro tento nedostatek nelze v uvedeném rozsahu v dovolacím řízení pokračovat; nehledě na to, navzdory vzneseným námitkám dovolatel nepochybně věděl, jak a proč soud prvního stupně rozhodl a z jakých důvodů odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil (k tomu srov. právní názor vyjádřený např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3643/2018). V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka zásahu do práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Konečně, k žádosti dovolatelky, aby Nejvyšší soud „mimo jiné posoudil otázku rozporu s dobrými mravy na straně žalovaného, což je zřejmé z obsahu celého spisu“, budiž uvedeno, že soudy se i s touto otázkou již vypořádaly, když soud prvního stupně uvedl, že „v řízení bylo rovněž prokázáno, že žalovaný se k zůstaviteli choval minimálně v rozporu s dobrými mravy, když mu ztěžoval již tak nelehký život“, a že „by bylo naopak proti dobrým mravům, kdyby žalovaný byl jediným dědicem po zůstaviteli“ (bod 53. odůvodnění), a odvolací soud jeho rozsudek (i v tomto ohledu) potvrdil.
Z uvedeného vyplývá, že ačkoliv odvolací soud učinil závěr o dědické nezpůsobilosti žalovaného ve smyslu ustanovení §1481 o. z., je napadený rozsudek v konečném důsledku správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni náklady potřebné k uplatňování práva nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu