ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.3106.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 3106/2021-562
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně N. K. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Evou Tykalovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 699/28, proti žalovanému P. K. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Danem Zwiebem, advokátem se sídlem v Praze 8, Březinova č. 524/31, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 14/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2021, č. j. 16 Co 48/2021-518, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Dana Zwieba, advokáta se sídlem v Praze 8, Březinova č. 524/31.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 4. 11. 2020, č. j. 12 C 14/2015-467, zamítl žalobu na určení, že žalovaný není jediným dědicem po P. K., zemřelém dne 14. 8. 2013 (dále též jen „zůstavitel“), nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení a uložil oběma účastníkům povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu. S ohledem na provedené dokazování vycházel ze závěru, že zůstavitel v době svého úmrtí netrpěl duševní poruchou, která by jeho způsobilost činit právní úkony ovlivňovala či dokonce vylučovala. K podezření žalobkyně, že zůstavitel závěť sepsal pod vlivem alkoholu, považoval soud prvního stupně za nutné uvést, že v případě, že by zůstavitel byl v době sepisu závěti pod vlivem omamné látky (alkoholu), nemohl by být pořízen notářský zápis. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. §150 o. s. ř., když měl za to, že by bylo s ohledem na okolnosti případu nespravedlivé žalobkyni k úhradě nákladů zavázat, neboť pochybnosti žalobkyně byly důvodné, a to s ohledem na skutečnosti předcházející sepisu závěti (když žalovaný svým chováním vyvolal zcela legitimní obavy žalobkyně o to, zda závěť byla sepsána podle svobodné vůle zůstavitele).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 5. 2021, č. j. 16 Co 48/2021-518, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, v nákladových výrocích jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně žalovanému a státu; rovněž zavázal žalobkyni k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému. Ztotožnil se s tím, že v řízení nebylo prokázáno, že by zůstavitel s vysokou mírou pravděpodobnosti trpěl v době sepisu závěti duševní poruchou, která by jej činila neschopným právně jednat. Podezření žalobkyně, že zůstavitel sepsal závěť pod vlivem alkoholu, považoval (obdobně jako soud prvního stupně) s ohledem na to, že byla sepsána formou notářského zápisu, za vyloučené. Uvedl, že v řízení nebylo rovněž prokázáno, že by zůstavitel sepsal závěť pod nátlakem, což dovozovala žalobkyně z toho, že ji sepsal v době, kdy o něj pečovala jeho bývalá manželka. V reakci na doplnění odvolání žalobkyně o námitku, že závěť byla pořízena v rozporu s dobrými mravy, pak uvedl, že rozpor s dobrými mravy nelze spatřovat v okolnostech, za nichž k sepisu závěti došlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Má za to, že věc byla nesprávně právně posouzena, když byla nesprávně vyhodnocena otázka zásadního právního významu spočívající v tom, zda je možno platně uzavřít závěť za nestandardních okolností v situaci, kdy je přímým důsledkem závěti výrazné zkrácení práv pozůstalé manželky. Dovolatelka dovozuje, že se dovolací soud nevypořádal s námitkou rozporu s dobrými mravy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (zejména s usnesením ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4260/2018). Namítá, že se odvolací soud nezabýval mimořádnými okolnostmi tohoto konkrétního případu, kdy veškeré průvodní okolnosti svědčí o tom, že „pozice manželky (dovolatelky) byla silnější zejména v dlouholetém soužití a jediném poskytování péče oproti absolutnímu nezájmu a ignoranci ze strany syna“. Zdůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v tomto ohledu, tj. že nevybočuje z běžné praxe, pokud zůstavitel odkáže vše svému potomkovi na úkor manželky, považuje proto dovolatelka za nedostačující. Navrhuje, aby dovolací soud v dané věci rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. Rovněž navrhuje, aby dovolací soud vyhověl jejímu návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelka v řízení napadala zůstavitelovu schopnost testovat, a to pro jeho „pokročilý alkoholismus“ a později i pro jeho „demenci“, a že s námitkou neplatnosti závěti zůstavitele pro rozpor s dobrými mravy, kterou dovolatelka vznesla až v odvolacím řízení, se odvolací soud ve svém rozsudku řádně vypořádal. Je přesvědčen, že dovolatelka ze svého subjektivního pohledu popisuje skutkové okolnosti případu a důsledky, které pro ni rozhodnutím o zamítnutí její žaloby údajně vzniknou, a že se dovolací soud těmito okolnostmi zabývat nemůže, posuzuje-li toliko právní stránku věci. Navrhuje, aby dovolání bylo dovolacím soudem odmítnuto, popř. zamítnuto, a aby mu byla přiznána náhrada nákladů soudního řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dané věci bylo pro rozhodnutí o dědickém právu po zůstaviteli rozhodující vyřešení otázky posouzení závěti pořízené zůstavitelem ve prospěch žalovaného z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, ročník 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 14, ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po „pečlivé úvaze“, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.
Jak vyplývá z napadeného rozsudku, odvolací soud se s otázkou namítaného rozporu posuzované závěti s dobrými mravy vypořádal tak (srov. odstavec 20. odůvodnění rozhodnutí), že „v daném případě nelze dovodit, že by závěť byla v rozporu s dobrými mravy z důvodů, které uvádí odvolatelka, neboť sama skutečnost, že zůstavitel za jediného dědice povolal svého syna z prvního manželství, nijak nevybočuje z běžné praxe a není neobvyklé, když zůstavitel odkáže v závěti potomkům více, než by jim náleželo při dědění podle zákonné dědické posloupnosti, a to na úkor manželky (manžela)“, že „v daném případě se manželka z titulu vypořádání SJM stane ½ spoluvlastnicí bytu a získá i polovinu finančních prostředků“, že „nelze dovodit, že by ji zůstavitel tím, že ji opomenul v závěti, uvedl do existenčně neřešitelné situace“, že „by jí bylo znemožněno dožít v majetku, který spoluvlastní“, že „by z ní udělal bezdomovkyni“, že „nelze ani upírat zůstaviteli možnost naložit se svým majetkem dle svého uvážení, pokud tato úvaha není zjevně nepřiměřená okolnostem“, a že „stejně tak nelze spatřovat rozpor s dobrými mravy v okolnostech, za kterých k sepisu závěti došlo“.
S výše uvedenými závěry dovolací soud souhlasí. Rozpor závěti s dobrými mravy (a tedy i její neplatnost dle §39 obč. zák.) jsou v projednávané věci dovolatelkou shledávány především v okolnosti, že poslední pořízení zůstavitele nekoresponduje s jejími představami. Nelze přitom uzavřít, že by snad zůstavitel pořídil o svém majetku pro případ smrti „šikanózně“, tj. se zjevným cílem poškodit či znevýhodnit pozůstalou manželku, když povolání jediného pozůstalého syna závětí za univerzálního dědice bylo zcela v dispozici zůstavitele (závětí nemohlo být zkráceno ani právo pozůstalé manželky na případný dědický podíl ze zákona, neboť není neopomenutelným dědicem). Posuzovanou situaci (a to i s ohledem na okolnosti pořízení závěti notářským zápisem) podle dovolacího soudu proto nelze podřadit pod §3 odst. 1 obč. zák.
Je proto třeba uzavřít, že na zjištěný skutkový stav (který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) odvolací soud aplikoval ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ve spojení s ustanovením §39 obč. zák. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž platná závěť musí splňovat i obecnou náležitost právního úkonu spočívající v tom, že nesmí být v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., a podle které je neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák. například závěť sepsaná za účelem zajištění dluhu, neboť svým účelem obchází zákon (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39, ročník 2012, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4260/2018). Zároveň není žádného důvodu k tomu, aby již vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.
Žalobkyně se tedy mýlí, namítá-li v dovolání, že dovolací soud rozhodl v rozporu s usnesením ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4260/2018, které (podle jejího názoru) porušení dobrých mravů v situaci, kdy závěť upřednostňuje potomka před manželem, jednoznačně připouští. Je třeba uvést, že v citovaném rozhodnutí – vyjadřujícím se (obecně) rovněž k tomu, zda je (či není) pojmově vyloučeno, aby pořízení závěti bylo v rozporu s dobrými mravy – nebyla nastíněná otázka v uvedených souvislostech vůbec řešena.
Není-li dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka v dovolání taktéž navrhla odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu