ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.3143.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 3143/2022-555
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci posuzovaného A. K. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupenému procesním opatrovníkem P. F., advokátem, se sídlem v XY, za účasti hmotněprávního opatrovníka Městské části Praha 7, se sídlem v Praze, U průhonu 38/1338, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 995/1 995/1, o omezení svéprávnosti a ustanovení opatrovníka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 9 P 50/2014, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2022, č. j. 11 Co 145/2022-498, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2022, č. j. 9 P 50/2014-446, omezil A. K. (dále též jen „posuzovaný“) ve svéprávnosti na dobu pěti let od právní moci rozsudku tak, že není schopen jednostranných a dvoustranných právních jednání v oblasti práva občanského a pracovního, není schopen uzavírat manželství ani nakládat s majetkem a svými příjmy kromě částky 1 100 Kč týdně (výrok I), je schopen účasti na volbách jako volič, nikoliv jako volený (výrok II), ponechal opatrovníkem posuzovaného Městskou část Praha 7 v sídle Úřadu Městské části Praha 7, U Průhonu 1338/38, Praha 7, který je oprávněn a zároveň povinen ho zastupovat v oblastech, ve kterých mu byla omezena jeho svéprávnost, a soudu o tom podávat zprávy v pravidelných jednoročních intervalech (výrok III), rozhodl dále, že se tím mění rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 3. 2018, č. j. 9 P 50/2014 - 237, 9 P a Nc 163/2014 (výrok IV), a též vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V) a že se státu nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok VI).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání posuzovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly v řízení iniciovaném z moci úřední usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. 2. 2021, č. j. 9 P 50/2014 - 359, pokud jím bylo zahájeno řízení o svéprávnosti posuzovaného a řízení ve věcech opatrovnictví člověka, neboť bylo třeba přezkoumat, zda trvají důvody, pro které byl posuzovaný omezen ve svéprávnosti dřívějším rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 15. 3. 2018, č. j. 9 P 50/2014 - 237, 9 P a Nc 163/2014.
Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém jeho rozsahu posuzovaný [dále též jen „dovolatel“] dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje zčásti náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť posuzovaný náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Posuzovaný v dovolání [srov. jeho bod IV, in fine] pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro jím zvolený dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. Přípustnost dovolání byla odůvodněna s tím, že (citováno doslovně): „obdobné právní vztahy jsou v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny odchylně a též proto, že soudy obou stupňů při svém rozhodování postupovaly v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky a též Ústavního soudu České republiky, resp. proto, že by právní otázky, na jejichž řešení je napadený rozsudek odvolacího řízení založen, měly být dovolacím soudem posouzeny jinak“ . Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Nejvyšší soud se proto zabýval jen těmi dílčími námitkami, ve vztahu k nimž důvod přípustnosti byl (alespoň implicitně) vymezen v navazujícím textu podaného dovolání.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není v poměrech právě projednávané věci přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jsou-li dovolacímu soudu vytýkána neúplná skutková zjištění a nedostatečné hodnocení těch skutečností, jež v řízení vyšly najevo [a to ve smyslu názoru, který Nejvyšší soud vyslovil v rozsudcích ze dne 19. 2. 2014, č. j. 30 Cdo 232/2014, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014, a usnesení ze dne 6. 6. 2018, podle nichž každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření než je omezení jeho svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné závěry znalce (v nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná duševní porucha posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li přirozeně o velmi významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu mírnějších a pro takto postiženého člověka méně omezujících opatření), musí být soudem při rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posouzena, a to jak ve své jednotlivosti, tak i ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, neboť jen za užití takového verifikačního přístupu lze (po pečlivém zhodnocení důkazů) podle §20 odst. 1 z. ř. s. zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí“], pak dovolání ve sledovaných souvislostech opomíjí, že odvolací soud při svém rozhodování postupoval důsledně v souladu s citovaným právním názorem dovolacího soudu, jestliže přihlížel k závěrům znaleckého posudku a výpovědi znalců G. L. a P. K., které dále citlivě poměřoval zjištěními učiněními z výpovědi samotného posuzovaného (jehož vyslechl soud prvního stupně a který se k jednání před odvolacím soudem nedostavil) i výpověďmi dalších osob – zejména znalce Petra Ročka, který samotný relativizoval svůj předchozí závěr o tom, že by navrácení plné svéprávnosti mělo být posuzovanému k dobru. Vyšel též z výslechu B. V., pracovníka hmotně-právního opatrovníka, který je dlouhodobě a pravidelně s posuzovaným v kontaktu, odpovídající zjištění čerpal i z výslechu sociálního pracovníka T. N. K., jenž krátkou dobu s posuzovaným spolupracoval. Odvolací soud, zřetelně s ohledem na znění §154 odst. 1 o. s. ř., aktualizoval, k době svého rozhodování, zjištěné poměry podrobnou zprávou odborného lékaře M. M., Psychiatrie Vinohrady, s.r.o. Komplexní hodnocení učiněné soudy obou stupňů přitom konvenuje podrobným skutkovým zjištěním, která byla v řízení učiněna, v podstatě všechny slyšené osoby (vesměs odborníci pracující v oblasti medicíny či poskytování sociálních služeb) se shodují v tom, že ačkoliv je posuzovaný v důsledku nasazené depotní léčby a vzhledem ke svému odpovědnému přístupu po delší dobu v závažném a nevyléčitelném onemocnění schizoafektivní poruchou kompenzován, je i nadále přehnaně důvěřivý a lehce zneužitelný, ve vypjatější situaci jedná zcela zkratkovitě, rozsah některých aktivit každodenního života není posuzovaný pro své primární onemocnění schopen reálně dohlédnout. Reálnost hrozby poškození zájmů posuzovaného pak plyne nejen z jím zpochybňovaného zneužití třetí osobou při připojení k internetu, ale též z toho, že si – jak vyplynulo z výpovědi opatrovníka – posuzovaný často objednává poskytování rozličných služeb či zboží po telefonu a uzavírá pracovní smlouvy, které musí opatrovník „rušit“. Posuzovaný rovněž není schopen úklidu, praní a „finančních věcí“. Je-li pak v dovolání akcentováno, že „musí být zcela jednoznačně prokázáno, že takové osobě vznikne závažná újma v případě, že nebude ve svéprávnosti omezena“ lze k uvedenému jedině dodat, že tu jde o reálnost (potencionalitu) hrozby vzniku újmy posuzovanému, nikoliv nezbytně o nutný vznik újmy samotné, neboť v zásadě (v ideálním případě) by k posouzení svéprávnosti mělo dojít soudem ještě dříve, než očekávána újma v právech posuzované osoby nastane. To platí přiměřeně i pro uzavírání pracovněprávních smluv, kdy je nepřípadná dovolatelova výhrada, že soudy brání posuzovanému v pracovním zařazení či v živnostenském podnikání a tím jej mají připravovat o možnost výdělku (zisku). Stanovené omezení svéprávnosti toliko podmiňuje uzavření takových smluv souhlasem ustanoveného hmotněprávního opatrovníka. Okolnost, že posuzovaný nyní dobře spolupracuje s odborným lékařem a v určitých oblastech projevuje vyšší míru samostatnosti a sociální zdatnosti, promítl odvolací soud přiléhavým způsobem do výše částky, k níž se daná omezení vztahují, čímž aproboval závěry obsažené v dovolání zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, nebo rozsudku ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1126/2018.
Odvolací soud současně náležitě v důvodech napadeného rozhodnutí vysvětlil, že existence psychického onemocnění sama o sobě bez dalšího nemůže vést k omezení svéprávnosti, když současně zdůraznil (částečně převzetím skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně) zcela konkrétní zjištěné okolnosti, které ospravedlňují potřebu omezení svéprávnosti posuzovaného v rozsahu, který plyne z výroku rozsudku soudu prvního stupně, a jímž byla svéprávnost omezena v menším rozsahu, než tomu bylo na základě předchozího rozhodnutí soudu. Ostatně v dovolání není uvedeno, kterou významnou okolnost z těch, co za řízení vyšly najevo, měl odvolací soud ve svých úvahách pominout. Lze rovněž připomenout, že k problematice omezení svéprávnosti člověka se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 12. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1580/16, ve kterém vyložil, že nelze a priori vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře a že i proto jsou obecné soudy povinny citlivě zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka.
K námitce dovolatele ohledně rozhodování soudu, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti posuzovaného jak judikatura (posuzovaný odkázal především na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014), tak komentářová literatura zdůrazňují nezbytnost přistupovat ke každému případu individuálně, zohlednit jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Soud vychází ze skutkových zjištění, učiněných na základě posudku znalce (§38 odst. 1 z. ř. s.), ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování (nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16). Vždy je třeba myslet na to, aby svéprávnost nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba; tedy zda míra nebezpečí vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, posuzovaným připomínaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014). Soud tak musí zvážit všechny mírnější alternativy, kterými by bylo možno ještě dosáhnout sledovaného cíle; jinak řečeno musí se důsledně uplatňovat subsidiarita zvoleného opatření. Právě proto je soud povinen vyšetřit osobní poměry omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Při odpovědi na otázku, zda přistoupit k omezení svéprávnosti - např. z toho důvodu, že posuzovaná osoba se působením zjištěné duševní choroby chová neuváženě či marnotratně - je jako vodítko vhodný test proporcionality zdůrazňující pečlivost soudů rozhodujících v těchto věcech. Institut omezení svéprávnosti člověka slouží především k ochraně jeho samotného a k ochraně osob, které s ním vstoupily do právních vztahů. Rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti posuzované osoby, musí důsledně dbát, aby nebyla omezena ve větším rozsahu, než je nezbytné k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09 a nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04).
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně, je zřejmé, že je možno je pokládat za zcela souladné s výše uvedenými zásadami. Soudy obou stupňů totiž na základě podrobně popsaných skutkových zjištění (jež samy o sobě nepodléhají ve smyslu §241a odst. 1 věta první o. s. ř. dovolacímu přezkumu) přijaly a logicky odůvodnily závěr, že nelze dovodit, že by omezení svéprávnosti mohlo být – pro posuzovaného dostatečně účinně - nahrazeno mírnějšími prostředky, kupř. prostřednictvím smlouvy o nápomoci. Odvolací soud zde vycházel z naprosto konkrétních zjištění jím hodnocených (žalobce nemá ve svém okolí osoby, jež by mohly být nápomocny, posuzovaný je z hlediska své osobnosti i zjištěného nezvratného psychického onemocnění snadno ovlivnitelný, podléhá svému okolí, dostatečně dlouhou dobu nespolupracuje s jinou osobou, než s veřejným opatrovníkem, k němuž má důvěru a pod.). Nebyla ani označena žádná vhodná osoba, který by posuzovanému mohla být v každodenním životě nápomocna při rozhodování (§45 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a jiná podpůrná opatření (§38 a násl. a §49 a násl. téhož zákona) pojmově s ohledem na okolnosti projednávané věci nepřicházejí v úvahu.
Nejvyšší soud nemůže přisvědčit posuzovanému ani v tom, že tvrzenou nesprávnou aplikací zmíněných zákonných ustanovení mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak bylo vyloženo výše, odvolací soud nerozhodl v rozporu s označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, přičemž existenci základních práv nelze vykládat tak, že má konkrétní účastník právo na určitý výsledek toho kterého řízení.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu