ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.3642.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 3642/2021-682
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po V. P. , narozené XY, zemřelé dne 24. ledna 2019, posledně bytem XY, za účasti 1) J. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská č. 56/11, 2) J. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lidická č. 405/3, 3) A. F. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Hráským, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského č. 911/30, 4) G. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Hráským, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského č. 911/30, a 5) správce pozůstalosti M. E. , advokáta se sídlem XY, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 32 D 195/2019, o dovoláních 1) J. P. a 5) M. E. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2020 č.j. 29 Co 350/2020-592, takto:
Dovolání J. P. a M. E. se zamítají .
Odůvodnění:
Řízení o pozůstalosti po Věře Příhodové, zemřelé dne 24.1.2019 (dále jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15.2.2019 č.j. 32 D 195/2019-3. Zůstavitelka zemřela se zanecháním holografní závěti ze dne 7.8.2018, jíž ustanovila svými dědičkami rovným dílem G. B. a A. F. a současně vydědila své dva pozůstalé syny J. P. a J. K., kteří prohlásili, že závěť neuznávají za pravou a platnou.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 4.7.2019 č.j. 32 D 195/2019-294 ustanovil správcem celé pozůstalosti advokáta M. E. Následně týž soud usnesením ze dne 15.7.2019 č.j. 32 D 195/2019-299, ve znění opravného usnesení ze dne 22.7.2019 č.j. 32 D 195/2019-304, řízení o pozůstalosti přerušil a uložil pozůstalým synům J. P. a J. K., aby ve lhůtě dvou měsíců podali u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti G. B. a A. F. žalobu na určení, že závětí vydědění žalobci jsou dědici ze zákona, a že žalované nejsou dědičkami ze závěti zůstavitelky ze dne 7.8.2018. Tato žaloba byla podána dne 18.8.2019, řízení o určení dědického práva probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 190/2019 a doposud nebylo pravomocně skončeno.
V mezidobí správce pozůstalosti dopisem ze dne 29.4.2020 a při jednání dne 13.8.2020 požádal soud, aby mu udělil souhlas s prodejem nemovitých věcí patřících do pozůstalosti, včetně jejich vnitřního vybavení, za účelem nezbytného krytí výloh spojených s činností správce pozůstalosti a se zjištěním majetku patřícího do pozůstalosti.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 18.8.2020 č.j. 32 D 195/2019-521 udělil správci pozůstalosti souhlas, aby prodal movité věci náležející do pozůstalosti, specifikované ve výroku I. usnesení, a to prodejem mimo dražbu, za nejvyšší nabídku, minimálně však za ceny uvedené ve znaleckém posudku (výrok. I.), a současně udělil správci pozůstalosti souhlas, aby společně ve veřejné dražbě dobrovolné za cenu stanovenou ve znaleckých posudcích prodal nemovité věci patřící do pozůstalosti, specifikované ve výroku II. bodu 1 usnesení (nemovitá kulturní památka – bytový dům č.p. XY a pozemek v památkové rezervaci, obec XY, k.ú. XY), a dále ve výroku II. bodu 2. (na str. 2 až 13) usnesení specifikované movité věci, které tvoří ostatní zařízení a vybavení uvedených nemovitostí. Soud prvního stupně vycházel ze sdělení správce pozůstalosti, že do dědického řízení přihlášený věřitel pan T. svou uplatněnou pohledávku ve výši 26,6 mil. Kč, která je zajištěna zástavním právem k nemovitým věcem patřícím do pozůstalosti, postoupil společnosti IFIS, pohledávkový fond, kdy část nároku představující jistinu ve výši 17,3 mil. Kč je úročena sazbou 0,07% denně, tedy měsíční úrok činí cca 360.000,- Kč (cca 4,4 mil Kč ročně). Účastníci se shodli na řešení situace prodejem nemovitých věci spolu s jejich vybavením za účelem eliminace dalšího narůstání dluhu, aby se předešlo dalšímu znehodnocování pozůstalosti, a v průběhu řízení se nakonec shodli i na tom, jakým způsobem má být tento majetek (památkově chráněný bytový dům v XY na XY, spolu s jeho starožitným vybavením), jehož cena zřejmě přesahuje 100 mil. Kč, zpeněžen; neshoda zůstala pouze ohledně separátního prodeje 20ti vybraných movitých věcí za účelem získání prostředků na správu pozůstalosti do doby, než bude prodána nemovitost, který si (oproti pozůstalým synům) nepřejí G. B. a A. F. Za daného stavu soud prvního stupně „zejména s ohledem na skutečnost, že předmětem pozůstalosti nejsou žádné finanční prostředky, kterými by bylo možno jednak pokrýt náklady spojené s úhradou nákladů správy pozůstalosti a dále uhradit pohledávku zástavního věřitele IFIS, pohledávkový fond, a s ohledem na skutečnost, že není pravděpodobné brzké ukončení pozůstalostního řízení“, souhlas s prodejem věcí patřících do pozůstalosti udělil.
K odvolání 3) A. F. a 4) G. B. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.11.2020 č.j. 29 Co 350/2020-592 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se správci pozůstalosti souhlas s prodejem movitých a nemovitých věcí náležejících do pozůstalosti po zůstavitelce, uvedených ve výrocích I. a II., neuděluje. Odvolací soud s poukazem na ustanovení §1678 odst. 1, §1679 a §1680 o.z. zdůraznil, že v poměrech dané věci je vedeno řízení na základě žaloby pozůstalých synů J. P. a J. K. (jejichž dědické právo bylo se zřetelem k okolnostem případu posouzeno jako nejslabší), na určení, že závětí vydědění potomci zůstavitelky jsou dědici ze zákona a že účastnice pozůstalostního řízení A. F. a G. B. nejsou dědičkami ze závěti zůstavitelky ze dne 7.8.2018, a že vzhledem k uvedenému si dědická práva účastníků pozůstalostního řízení odporují. Jestliže za daného procesního stavu obě odvolatelky (A. F. a G. B.) nesouhlasí s prodejem movitých a nemovitých věcí náležejících do pozůstalosti způsoby vymezenými ve výrocích I. a II. usnesení soudu prvního stupně „s poukazem na zájem o jejich nabytí do svého (spolu)vlastnictví a na znehodnocení ceny nemovitosti, bude-li prodávána samostatně bez věcí movitých, které tvoří součást jejího vybavení, a to i při vědomosti o existenci narůstající pohledávky věřitele“, jedná se podle názoru odvolacího soudu „o námitky opodstatněné, představující jejich svobodnou volbu ve vztahu k nakládání s pozůstalostí“. Nesouhlas se podle mínění odvolacího soudu „jeví důvodným i proto, že k vyřešení sporu o dědické právo, příp. k uzavření mimosoudní dohody mezi účastníky pozůstalostního řízení může dojít dříve, než by byl dokončen navržený (ale již nevratný) prodej všech movitých a nemovitých věcí, aniž by v takovém okamžiku byly zajištěny dostatečné prostředky na úhradu pohledávky přihlášené do pozůstalosti“. Protože je třeba přihlédnout i k tomu, že A. F. hradí náklady spojené s provozem předmětné nemovitosti a je připravena nést i náklady na krytí výloh spojených s činností správce pozůstalosti a zajištění majetku, odvolací soud na rozdíl do soudu prvního stupně návrh správce pozůstalosti na prodej movitých a nemovitých věcí patřících do pozůstalosti neshledal opodstatněným.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali dovolání pozůstalý syn J. P. a správce pozůstalosti M. E.
Pozůstalý syn zpochybnil úvahu odvolacího soudu, že v případě neshody potenciálních dědiců je soud oprávněn udělit správci pozůstalosti souhlas k úkonu přesahujícímu rozsah prosté správy podle ustanovení §1679 odst. 2 o.z. „pouze za předpokladu souhlasu všech v úvahu přicházejících dědiců, a to i za situace, kdy stanovisko některých z nich může být v rozporu se zájmem na zachování hodnoty spravovaného majetku“. S poukazem na ustanovení §1408 odst. 2 o.z. (podle kterého souhlas ke zcizení majetku správce nepotřebuje, je-li pravděpodobné, že rychle ztratí na hodnotě), dovozoval, že znehodnocování pozůstalosti o 4,4 mil. Kč ročně „lze bezpochyby považovat za rychlou ztrátu hodnoty“, a že pokud by za této situace správce dědictví mohl věci tvořící pozůstalost prodat i bez souhlasu beneficienta/soudu, „tím spíše by mu měl být takový souhlas udělen soudem“. Podle jeho názoru správce pozůstalosti postupoval s péčí řádného hospodáře, když za situace, kdy nelze předem odhadnout předpokládanou dobu skončení řízení o pozůstalosti, podal k soudu návrh na vyslovení souhlasu s prodejem (části) pozůstalostního majetku za účelem získání prostředků k úhradě „rapidně narůstajících dluhů tížících pozůstalost“. Odvolací soud však svým rozhodnutím znemožnil správci pozůstalosti plnění jeho zákonné povinnosti péče řádného hospodáře a dovolatele postavil do situace, „kdy by měl jako potenciální dědic bez jakékoli možnosti obrany toliko přihlížet dalšímu značnému zadlužování a znehodnocování pozůstalosti, vyvolaného obstrukční procesní strategií závětních dědiček“. Prodejem pozůstalostního majetku „by se sice změnil charakter spravovaného majetku, nicméně byla by ve prospěch beneficientů – dědiců uchována jeho hodnota“. Odvolací soud při svém rozhodování měl proto zvažovat zejména ekonomickou výhodnost či nevýhodnost navržené transakce, motivy jednání jednotlivých dědiců (např. snaha o procesní obstrukce či silný citový vztah k určité věci), neodkladnost navrhované transakce a předpokládanou dobu trvání řízení o pozůstalosti. Závěrem dovolatel vyslovil názor, že „za situace, kdy majetek ztrácí na hodnotě v důsledku zadlužení pozůstalosti a v dohledné době nelze očekávat pravomocné skončení řízení o pozůstalosti, by měl soud v případě rozporu mezi potenciálními dědici upřednostnit při rozhodování o udělení souhlasu správci dědictví ke zcizení části pozůstalostního majetku zájem na zachování hodnoty spravovaného majetku, přičemž za takové situace zásadně nelze trvat na udělení souhlasu všech v úvahu přicházejících dědiců“. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně „jako věcné správné“ potvrzuje.
Správce pozůstalosti namítal, že odvolací soud „zjevně nesprávně“ aplikoval zejm. ustanovení §1679 a §1680 o.z., jestliže „pouze a jenom na základě faktu, že nebyl dán souhlas všemi dědici“, souhlas správci k úkonu přesahujícímu rozsah prosté správy neudělil, „namísto toho, aby správně ve věci využil své úvahy a možnosti rozhodnout o této otázce odlišně od vůle některých dědiců, kdy tato může být i účelově předestřena s ohledem na možné spory mezi dědici“. Právě tam podle názoru dovolatele zákonná úprava směřuje, tj. „aby soud mohl případně eliminovat nesprávné či účelové pokyny, kdy ad absurdum při aplikaci názoru odvolacího soudu by nemohla být vůle dědiců či jen některých z nich prolomena nikdy, a to i kdyby bylo jejich stanovisko k úkonu přesahujícímu rozsah prosté správy sebevíce nesprávné či zjevně zcela nevhodné“. V daném případě je podle jeho mínění zjevné, že stanovisko závětních dědiček (vyjádřené v odvolání) „je fakticky sebezničující“, neboť, i kdyby obě dědičky nabyly pozůstalost, pak současně díky neřešení pohledávky věřitele IFIS by pozůstalost byla zatížena významným závazkem, který se zvyšuje o částku 4,4 mil. Kč ročně. I když se odvolacímu soudu v době vydání rozhodnutí mohlo zdát postavení těchto dědiček „silnější“ než postavení zákonných dědiců, nelze práva zákonných dědiců (pozůstalých synů) ignorovat pro případ jejich úspěchu v řízení. Správce pozůstalosti proto vyjádřil přesvědčení, že v případě rozporu mezi potenciálními dědici má soud upřednostnit při rozhodování o udělení souhlasu správci pozůstalosti ke zcizení části pozůstalostního majetku zájem na zachování hodnoty spravovaného majetku, za situace, kdy majetek ztrácí na hodnotě v důsledku narůstajícího významného zadlužení pozůstalosti, kdy navíc v dohledné době nelze očekávat pravomocné skončení řízení o pozůstalosti. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela dne 24.1.2019, je třeba v řízení o pozůstalosti postupovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“).
V daném případě závisí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mj. na vyřešení právní otázky, za jakých podmínek může soud podle ustanovení §1679 odst. 2 o. z. udělit souhlas správci dědictví k tomu, aby učinil úkon přesahující rozsah prosté správy. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka nebyla za nové právní úpravy účinné od 1.1.2014 v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání pozůstalého syna J. P. a správce pozůstalosti M. E. jsou podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustná.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání nejsou opodstatněná.
Dědické právo (jako titul k dědění, definované jako právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní - srov. §1475 odst. 1 o.z.) vzniká smrtí zůstavitele (srov. §1479 odst. 1 o.z.). Dědic však nabývá dědictví až v souvislosti s pravomocným usnesením vydaným v pozůstalostním řízení, ovšem s účinky zpětně ke dni vzniku dědického práva, tj. zásadně ke dni smrti zůstavitele (srov. §185 odst. 1 o.z.). Právní úprava dědického práva tak vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že každá pozůstalost (dědictví po každém zůstaviteli) musí být soudem projednána a musí o ní být rozhodnuto. Protože z logiky věci vyplývá, že k projednání pozůstalosti a potvrzení nabytí dědictví soudem dochází po smrti zůstavitele, nutně tu nastává (delší nebo kratší) období, v němž po smrti zůstavitele ještě nebylo pravomocným soudním rozhodnutím potvrzeno nabytí dědictví a v němž proto nemůže být ještě nepochybné, kdo se vskutku stane zůstavitelovým dědicem a jaká část pozůstalosti na něj připadne. Právní režim platný v období mezi dnem smrti zůstavitele a dnem právní moci rozhodnutí soudu o dědictví se označuje jako „správa pozůstalosti“, jejímž účelem je zajištění efektivního hospodaření se svěřeným majetkem tvořícím pozůstalost do doby pravomocného skončení řízení o dědictví.
V tomto smyslu z ustanovení §1677 odst. 1 a násl. o.z. vyplývá, že úkolem toho, kdo spravuje pozůstalost, je postarat se o zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti, tak, aby byl tento majetek zachován pro dědice, popř. věřitele. Osobami oprávněnými ke správě pozůstalosti jsou především správce pozůstalosti a vykonavatel závěti, které k tomu povolal sám zůstavitel za svého života, nejsou-li takové osoby, pak dědic nebo všichni dědici (§1677 odst. 1 o.z.), popřípadě – tak jako v projednávané věci – správce pozůstalosti jmenovaný soudem (§1677 odst. 2 o.z. ve spojení s §157 z.ř.s.). Pro všechny, kteří spravují pozůstalost, podle ustanovení §1678 odst. 1 o.z. platí, že vykonávají její prostou správu.
Prostá správa je upravena v ustanovení §1405 až 1408 o.z., jako jedna z forem správy cizího majetku (vedle plné správy). Podstatou prosté správy je činit vše, co je nutné k zachování spravovaného majetku. Osoba, která vykonává správu, musí vykonávat svou činnost – jak to zdůrazňuje i jeden z dovolatelů – „s péčí řádného hospodáře“ (srov. §1411 o.z.). Tato povinnost vyjadřuje obecný standard chování (péče), který je správce povinen při plnění svých práv a povinností (ať již zákonných, či smluvních) dodržovat, a její porušení (nedostatek řádné péče) zakládá – obecně vzato – odpovědnost za škodu (podle §2910 o.z., jde-li o porušení povinnosti ze zákona, nebo podle §2913 o.z., byla-li porušena smluvní povinnost). Ze speciálního ustanovení §1679 odst. 1 o.z., který platí pro správu pozůstalosti, pak lze dovodit, že osoba spravující pozůstalost může „něco“ (věc) z majetku patřícího do pozůstalosti zcizit nebo dát jako jistotu, anebo změnit účel spravovaného majetku (to, k čemu věc z pozůstalosti hospodářsky slouží), jen jestliže to vyžaduje zachování hodnoty nebo podstaty spravovaného majetku (znemožnění ztráty nebo jiné újmy na majetku patřícím do pozůstalosti) nebo jestliže se do pozůstalosti za to dostane odpovídající protiplnění (obvyklá cena). K tomuto právnímu jednání osoba spravující pozůstalost zřejmě nepotřebuje souhlas dědiců a ani souhlas soudu, ledaže by šlo o „úkon přesahující rozsah prosté správy“ ve smyslu ustanovení §1679 odst. 2 o.z.
Při výkladu pojmu „úkon přesahující rozsah prosté správy“, který není zákoně nijak definován, lze vycházet z dřívější soudní judikatury, která ve vztahu k obsahově obdobné předešlé právní úpravě (obsažené v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) dovodila, že „obvyklé hospodaření“ (jímž lze za nynější právní úpravy rozumět „prostou správu“) je nutno posuzovat podle okolností případu, s přihlédnutím k charakteru a hodnotě majetku, který má správce spravovat; jako obvyklá správa bylo uváděno např. placení či vybírání nájemného, zajišťování a placení oprav, platby zajišťující chod podniku (nákup surovin, mzdy zaměstnanců, pojistné, daňové povinnosti), a jako úkony přesahující obvyklé hospodaření (nyní lze jimi rozumět „úkony přesahující prostou správu“) pak byly uváděny např. investice, které by měnily činnost podniku, zcizení nebo zastavení nemovitosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.2.2021 sp. zn. 24 Cdo 1770/2020). Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci správcem pozůstalosti zamýšlený (navržený) prodej vysoce hodnotných nemovitých věcí patřících do pozůstalosti, včetně jejich vnitřního vybavení, nepochybně představuje úkon (úkony) přesahující rozsah prosté správy. Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně namítat, jak to činí jeden z dovolatelů, že v daném případě správce pozůstalosti mohl věci tvořící pozůstalost prodat bez dalšího, neboť se jedná o situaci předpokládanou ustanovením §1408 odst. 2 o.z. (a také §160 písm. a/ z.ř.s.). Úsudek dovolatele v tomto směru není korektní, neboť uvedené ustanovení směřuje na situace, kdy hrozí majetku rychlá zkáza (typicky v případě zemědělských produktů nebo zvířat) nebo je pravděpodobné, že rychle ztratí na hodnotě (kupříkladu při strmém propadu hodnoty cenných papírů apod.). Podmínkou tedy je, že bez včasného zásahu správce zkáza nebo znehodnocení majetku nastane „rychle“. „Rychlost“ znehodnocování majetku je přitom třeba posuzovat ve vztahu k jeho celkové hodnotě a jak rychle se tato mění v čase. Při odhadované hodnotě pozůstalosti zřejmě přesahující 100 mil. Kč se proto nejeví „znehodnocování pozůstalosti o částku 4,4 mil. Kč ročně“ za rychlou ztrátu na hodnotě, navíc za situace, kdy je třeba zohlednit i průběžné zhodnocení nemovitosti dané vývojem na trhu s nemovitostmi.
Podle ustanovení §1679 odst. 2 o. z. správce dědictví nebo vykonavatel závěti může učinit úkon přesahující rozsah prosté správy, souhlasí-li s tím dědici. Nedohodnou-li se dědici nebo je-li dědicem osoba pod zvláštní ochranou, vyžaduje se souhlas soudu.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že, přesahuje-li právní jednání osoby spravující pozůstalost rozsah prosté správy, smí být učiněno, jen jestliže s tím souhlasí „dědici“. Zde má zákon (v kontextu s následujícím ustanovením §1680 odst. 1 o.z.) zřejmě na mysli dědice, jejichž dědické právo „je již jasně prokázáno“, a musí jít o jejich jednomyslný souhlas. O stav, kdy je dědické právo již jasně prokázáno, jde nepochybně tehdy, byl-li prokázán dědický titul, kterým se zakládá dědické právo, tedy bylo-li prokázáno, že ve prospěch dědice byla pořízena závěť nebo uzavřena dědická smlouva, popř. že dědici svědčí zákonná posloupnost, a současně, nejsou-li o takovém dědickém titulu pochybnosti. Vznikne-li však – tak jako tomu je v projednávané věci – spor o dědické právo, tj. nemohou-li všechna uplatněná dědická práva vedle sebe obstát (srov. §§168 - 170 z.ř.s., §1672 a §1673 o.z.), je zřejmé, že dědické právo žádného z dotčených dědiců nemůže být pokládáno za jasně prokázané. V takovém případě nemůže být naplněna hypotéza právní normy uvedené v ustanovení §1679 odst. 2 věty první o.s.ř., a proto – se zřetelem k výše vyloženému účelu a podstatě institutu správy pozůstalosti – je třeba postupovat podle druhé věty tohoto ustanovení a dovodit, že není-li dědické právo žádného z dotčených dědiců jasně prokázáno, může správce pozůstalosti učinit úkon přesahující rozsah prosté správy jen se souhlasem soudu, stejně tak jako kdyby se dědici na udělení souhlasu neshodli. Zda soud tento souhlas udělí či nikoliv vždy bude záviset na individuálních okolnostech konkrétní věci. Souhlas uděluje soud v řízení o pozůstalosti usnesením (srov. §161 z.ř.s. ) a stejně jako za předešlé právní úpravy představuje rozhodnutí, jehož je třeba k platnosti smlouvy (§558 o.z.). Výtěžek z prodeje věci pak náleží do dědictví jako jeho aktivum.
Zde dovolací soud považuje za vhodné doplnit, že dřívější soudní judikatura zastávala stanovisko (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2005 sp. zn. 30 Cdo 967/2004), že soud může k prodeji věci náležející do dědictví nebo k jinému opatření, které přesahuje obvyklé hospodaření, udělit souhlas jen tehdy, „byl-li okruh dědiců nepochybně zjištěn“ (tj. není zde spor o dědické právo). Tento názor však byl vysloven ve vztahu k předešlé právní úpravě obsažené v ustanovení §175r ve znění do 31.12.2004, která ovšem upravovala toliko předpoklady dispozice s pozůstalostí, která přesahuje rámec obvyklého hospodaření, pro dědice, a nikoli pro správce dědictví. Tyto rozdílné subjekty s odlišným právním postavením přitom nelze ztotožňovat. Od 1.1.2005 se toto ustanovení sice rozšířilo o stanovení podmínek pro nakládání s majetkem patřícím do pozůstalosti, které přesahuje rámec obvyklého hospodaření, také pro správce dědictví (srov. §175r odst. 2 o.s.ř. ve znění od 1.1.2005), avšak z nadcházející rozhodovací praxe není zřejmé, jaký postoj byl v soudní judikatuře k této otázce zaujat. Od 1.1.2005 navíc došlo k posílení kompetencí ustanoveného správce dědictví s důrazem na to, aby majetek patřící do dědictví byl v době od smrti zůstavitele do skončení řízení o dědictví pro dědice uchován, zejména, jde-li o majetek značného rozsahu či hodnoty, nebo nebyl-li zatím zjištěn okruh dědiců (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2021 sp. zn. 24 Cdo 1770/2020). Tento trend reflektuje i nová právní úprava režimu správy pozůstalosti, obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1.1.2014. Má-li proto správce pozůstalosti dostát všem svým zákonným povinnostem, které byly zmíněny výše, pak by mu za účelem zachování majetku patřícího do pozůstalosti, včetně jeho hodnoty, nemělo být zapovězeno učinit úkon přesahující prostou správu jen proto, že soud může k takovému úkonu udělit souhlas jen tehdy, „byl-li okruh dědiců nepochybně zjištěn“. Tato skutečnost by mohla (měla) být pouze jedním z hledisek při rozhodování soudu, zda souhlas udělí či nikoliv.
Uvedené omezení má ovšem nadále své opodstatnění v situaci, kdy soud podle ustanovení §1680 o.z. rozhoduje o povolení dědici, jehož dědické právo je již jasně prokázáno, aby ještě před skončením řízení o dědictví volně nakládal s určitými pozůstalostními předměty. Zde současná právní úprava jednoznačně reflektuje dosavadní judikaturu k této otázce, jestliže podle odstavce 2 tohoto ustanovení nelze toto rozhodnutí učinit „uplatňuje-li právo na dědictví více osob, které si odporují“. I když je tedy ve výše podaném výkladu k ustanovení §1679 odst. 2 o.z. zmíněn kontext s ustanovením §1680 odst. 1 o.z., je třeba jednotlivé situace důsledně odlišovat. Odvolacímu soudu je v tomto směru třeba vytknout, že v odůvodnění napadeného usnesení rovněž poukazuje jak na §1679, tak na §1680 o.z., aniž by ovšem náležitě vysvětlil, které z nich a proč aplikoval na posuzovanou věc. Není sice pochyb o tom, že obě právní normy řeší možnost dispozice s pozůstalostí ještě před skončením pozůstalostního řízení, ovšem každá z nich pro jiný subjekt s odlišným právním postavením.
Zákon nikde nestanoví, z jakých hledisek má soud při rozhodování o tom, zda správci dědictví (pozůstalosti) podle ustanovení §1679 odst. 2 o. z. udělí či neudělí souhlas k provedení úkonu přesahujícího rozsah prosté správy, vycházet, ale ponechává toto rozhodnutí zcela na jeho úvaze. Při svém rozhodování je soud povinen celkově vyhodnotit nastalou situaci, vzít v úvahu všechny rozhodné okolnosti konkrétního případu, především povahu a rozsah majetku a jiných majetkových hodnot, jichž se má dotčený úkon správce týkat, uvážit, jaké dispozice tento majetek vyžaduje, aby nedošlo k jeho poškození, ztrátě, aby nepřestal sloužit svému účelu, nestal se nefunkčním apod., a v tomto rámci pak zohlednit stanoviska jednotlivých dědiců (včetně těch, jejichž dědické právo dosud není jasně prokázáno – srov. výklad podaný shora) a vzájemně poměřit jejich zájmy. Soud by tak měl jistě, jak zmiňují dovolatelé, „sledovat obvyklá kritéria pro řádnou správu majetku“, a přihlédnout i k „možné délce sporu mezi dědici ohledně jejich dědického práva“. Jsou-li ovšem některá hlediska pro rozhodnutí v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam.
V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – souhlas správci pozůstalosti s prodejem nemovitých a movitých věci patřících do pozůstalosti neudělil. Důvodně přitom akcentoval, že v dané věci je veden spor o dědické právo, a to na základě žaloby pozůstalých synů J. P. a J. K., „jejichž dědické právo bylo se zřetelem k okolnostem případu posouzeno jako nejslabší“, na určení, že závětí vydědění potomci zůstavitelky jsou dědici ze zákona a že účastnice pozůstalostního řízení A. F. a G. B. nejsou dědičkami za závěti zůstavitelky ze dne 7.8.2018. Za tohoto procesního stavu pak považoval „za opodstatněné“ námitky závětních dědiček A. F. a G. B., které mají zájem o nabytí dotčených movitých a nemovitých věci z pozůstalosti do svého (spolu)vlastnictví „i při vědomosti o existenci narůstající pohledávky věřitele“, a současně poukazují na „znehodnocení ceny nemovitosti, bude-li prodávána samostatně bez věcí movitých, které tvoří součást jejího vybavení“. Navíc podle názoru odvolacího soudu „k vyřešení sporu o dědické právo, příp. k uzavření mimosoudní dohody mezi účastníky pozůstalostního řízení může dojít dříve, než by byl dokončen navržený (ale již nevratný) prodej všech movitých a nemovitých věcí, aniž by v takovém okamžiku byly zajištěny dostatečné prostředky na úhradu pohledávky přihlášené do pozůstalosti“. V neposlední řadě pak odvolací přihlédl k tomu, že A. F. hradí náklady spojené s provozem předmětné nemovitosti a je připravena nést i náklady na krytí výloh spojených s činností správce pozůstalosti a zajištění majetku.
Uvedenou úvahu odvolacího soudu považuje dovolací soud za odpovídající zákonu. Namítá-li správce pozůstalosti, že stanovisko závětních dědiček je „sebezničující“, potom přehlíží, že prodej pozůstalostního nemovitého majetku, nejde-li o situaci hrozící rychlé zkázy nebo ztráty na hodnotě (jak bylo vyloženo výše), je třeba chápat jako nejkrajnější a, jak správně zmiňuje odvolací soud, „nevratné“ řešení, při němž dochází ke ztrátě vlastnického práva (potenciálních) dědiců k pozůstalosti. Takové opatření by mělo přicházet v úvahu pouze v odůvodněných případech, obecně tehdy, jestliže pozůstalost vzhledem k její povaze a rozsahu nelze (bez tohoto opatření) nadále uchovat pro dědice bez významné ztráty na hodnotě. Z tohoto hlediska je v projednávané věci jistě podstatné, že nemovitost patřící do pozůstalosti je za účelem zajištění úvěru ve výši 17,3 mil. Kč zatížena zástavním právem a že v průběhu dědického řízení dochází v důsledku narůstajících úroků z tohoto úvěru k plynulému „znehodnocování pozůstalosti o částku 4,4 mil. Kč ročně“. Je však otázkou, zda to při odhadované hodnotě pozůstalosti zřejmě přesahující 100 mil. Kč představuje – jak tvrdí dovolatelé – natolik významnou ztrátu na hodnotě, aby přínos navrženého opatření vyvážil ztrátu vlastnického práva, k níž prodejem pozůstalosti nutně dojde. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout zcela jedinečný charakter dotčené pozůstalosti, kdy se jedná o nemovitou kulturní památku (měšťanský dům XY z přelomu 16. a 17. století v XY na XY v památkové rezervaci) vysoké historické (a v důsledku toho i tržní) hodnoty, která – jak lze přisvědčit závětním dědičkám – je nepochybně dána ve spojitosti s movitými věcmi tvořícími součást jejího vybavení. Rovněž je třeba vzít v úvahu, že odporující si stanoviska k navrženému prodeji mají mezi dosavadními účastníky dědického řízení (v úvahu přicházejícími dědici) shodné zastoupení (záporné stanovisko dvou závětních dědiček stojí proti kladnému stanovisku dvou pozůstalých synů), žádné ze stanovisek tedy nemá mezi účastníky převahu. Za tohoto stavu, kdy s ohledem na jedinečnost pozůstalosti nelze bez dalšího upřednostnit ryze ekonomické hledisko zastávané pozůstalými syny, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že se přiklonil k zápornému stanovisku závětních dědiček (z nichž jedna dosud sama hradí náklady spojené s provozem předmětné nemovitosti), jejichž dědické právo se v době rozhodování odvolacího soudu jevilo jako silnější, a kdy délku sporu o dědické právo – jak odvolací soud přiléhavě naznačil – mají do určité míry v rukou i účastníci tohoto řízení.
Dovolací soud však upozorňuje, že správce pozůstalosti je účastníkem řízení o pozůstalosti, jde-li v něm – tak jako v dané věci – o úkony správy pozůstalosti (srov. §115 z.ř.s.); proto bylo v dovolacím řízení jednáno se správcem pozůstalosti jako s dovolatelem a správce pozůstalosti je též uveden jako účastník řízení v záhlaví rozhodnutí dovolacího soudu. I když správce pozůstalosti nebyl jako účastník řízení označen v záhlaví napadeného usnesení odvolacího soudu, ani usnesení soudu prvního stupně, přesto – jak se podává z obsahu spisu – s ním bylo jako s účastníkem řízení fakticky jednáno (bylo mu umožněno činit návrhy, přednesy, vyjádření a obě soudní rozhodnutí mu byla též doručena), a tudíž toto pochybení nemělo (nemohlo mít) žádný vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože – jak vyplývá ze shora uvedeného – napadené usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správné, a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání J. P. a M. E. podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení; o náhradě nákladů řízení (i dovolacího) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu