ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.966.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 966/2022-359
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně Z. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, náměstí Václava Hanky č. 828, a žalovaných 1) M. E. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Alešem Mědílkem, advokátem se sídlem v Trutnově, Pražská č. 89, 2) I. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Alešem Mědílkem, advokátem se sídlem v Trutnově, Pražská č. 89, 3) JUDr. Daniela Ševčíka, Phd., advokáta se sídlem v Brně, Kobližná č. 47/19, insolvenčního správce dlužníka J. K., narozené dne XY, bytem XY, a 4) P. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Alešem Mědílkem, advokátem se sídlem v Trutnově, Pražská č. 89, o určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí členem spolku, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 136/2016, o dovolání žalovaných 1), 2), a 4) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. června 2020, č. j. 21 Co 71/2020-301, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní 1), 2) a 4) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Zdeňka Stránského, advokáta se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, náměstí Václava Hanky č. 828.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 21 Co 71/2020-301, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 1. 2020, č. j. 15 C 136/2016-244, kterým bylo určeno, že zůstavitel P. K. byl ke dni svého úmrtí členem sdružení bez právní subjektivity MVE Pec pod Sněžkou, založeného na základě Smlouvy o sdružení ze dne 19. 9. 2013, kterou byla nahrazena Smlouva o sdružení ze dne 1. 1. 1991 (výrok I.), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků řízení a nákladů státu (výroky II. a III.) a současně odvolací soud uložil žalovaným povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni. Soudy obou stupňů vycházely ze závěru, že P. K. (zemřelý dne 26. 2. 2016) nebyl dne 23. 12. 2015, kdy podepsal „Dohodu o vystoupení účastníka ze sdružení“, způsobilý učinit platně takové právní jednání. Tento závěr byl výsledkem hodnocení znaleckých posudků, a to jednak znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem Ústřední vojenská nemocnice – Vojenská fakultní nemocnice Praha v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 7/2017 (v němž bylo rozsudkem ze dne 10. 5. 2018 určeno, že žalobkyně Z. K. je dědičkou po P. K. zemřelém 26. 2. 2016, když závěť pořízená 7. 1. 2016 ve prospěch žalovaných je neplatná, neboť u zůstavitele v té době byly zcela vymizelé rozpoznávací i ovládací schopnosti k takovému jednání), který byl v dané věci doplněn výslechem zástupce znaleckého ústavu MUDr. Navrátila ohledně schopností zůstavitele k právnímu jednání ke dni 23. 12. 2015, dále znaleckého posudku předloženého v projednávané věci žalovanými 1) a 2), zpracovaného Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (se závěrem, že od 23. 12. 2015 do 7. 1. 2016 byly ovládací a rozpoznávací schopnosti P. K. plně zachovány), a revizního znaleckého posudku nařízeného soudem, zpracovaného Národním ústavem duševního zdraví (se závěry, že na základě dostupných objektivních dat a informací nelze s jistotou tvrdit, zda a jaký vliv mělo duševní onemocnění P. K. na jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti ke dni 23. 12. 2015, a že pro tvrzení ve znaleckém posudku IPVZ, podle kterého byly rozpoznávací a ovládací schopnosti pana K. zcela zachovány, není dostatek důkazů ani v posudku, ani jinde v dostupných materiálech). Odvolací soud vyslovil souhlas s hodnocením těchto důkazů okresním soudem, že přesvědčivě vyzněl pouze závěr znalce MUDr. Navrátila, který soudu odpověděl jednoznačně a své závěry podložil zprávami o zdravotním stavu zůstavitele.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1), 2) a 4) dovolání, neboť jsou názoru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a je vysoce pravděpodobné, že se jedná o otázku, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena nebyla“. Poukazují na to, že okresní soud ustanovil pro posouzení zdravotního stavu zůstavitele ke dni uzavření dohody o vystoupení ze sdružení znalecký ústav a nikoliv znalce, čímž je procesně znevýhodnil a omezil jejich právo na spravedlivý proces, neboť nemohli svůj nesouhlas se závěry znaleckého posudku účinně podpořit závěry běžného znaleckého posudku a hledat znalecký ústav bylo pro ně velmi obtížné, a nakonec zpracovatele jimi předloženého ústavního znaleckého posudku nevyslechl. Právní otázkou zřejmě dosud nevyřešenou je posouzení tří ústavních znaleckých posudků, jejichž závěry jsou rozdílné. Pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13 o závěru o dosažení vysoké míry pravděpodobnosti soudy rozhodujícími o aplikaci §581 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je tento závěr v rozporu s dříve vysloveným názorem Nejvyššího soudu, že závěr o neplatnosti právního jednání vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. rozsudek ze dne 5. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 72/70; rozsudek ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011, nebo rozsudek ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 971/2012). Žalovaní jsou přesvědčeni, že má-li kritérium „určité míry pravděpodobnosti“ svědčit tomu, kdo má unést důkazní břemeno, potom by stejné kritérium „určité míry pravděpodobnosti“ mělo svědčit i straně, která se unesení tohoto důkazního břemene brání. Pokud jsou k dispozici celkem tři ústavní znalecké posudky (jeden svéprávnost vylučující, druhý svéprávnost potvrzující a třetí konstatující, že nelze svéprávnost posoudit), má tvrzení žalobkyně podložené určitou mírou pravděpodobnosti, že zůstavitel svéprávný nebyl, stejnou váhu jako tvrzení žalovaných o opaku. V závěru dovolání žalovaní zopakovali svou námitku absence pasivní věcné legitimace žalovaných 3) a 4), a uvedli, že v souzené věci jde o spor týkající se způsobilosti zůstavitele ke konkrétnímu právnímu úkonu, a proto nelze odkazovat na judikaturu týkající se sporů o dědické právo, jak to učinil odvolací soud. Po shrnutí svého právního hodnocení věci navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že ustanovení znaleckého ústavu k podání znaleckého posudku v projednávané věci (kdy je třeba se vyjádřit k možnosti právně jednat osobou, která již nežije a lze tak vycházet pouze ze zdravotní dokumentace) odpovídá situaci presumované v ustanovení §127 odst. 3 o. s. ř., a že ustanovením znaleckého ústavu nemohlo být omezeno právo žalovaných na spravedlivý proces, protože jednak žalovaní 1) a 2) sami soudu předložili jiný ústavní znalecký posudek, jednak lze předpokládat, že i v případě ustanovení znalce, nikoli znaleckého ústavu, by v konečné fázi řízení na ustanovení znaleckého ústavu stejně došlo, jen s vyššími náklady na znalečné. Podstatné je, že soud zcela přesvědčivě uvedl, z jakého důvodu jsou závěry znaleckého ústavu prezentovaného MUDr. Navrátilem natolik přesvědčivé, že z nich mohl vycházet. Pokud žalovanými předložený znalecký posudek nemá dostatečnou kvalitu, jeho závěry nejsou přesvědčivé, není ani přezkoumatelný pro svou stručnost a soud ho vyhodnotil jako nedostatečný, pak neměl důvod vyslýchat autora tohoto posudku. Poukaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13, v němž je vysloveno, že postačí vysoká míra pravděpodobnosti při prokazování, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, považuje žalobkyně za správný, a je toho názoru, že Ústavní soud v tomto nálezu pouze upřesnil v ústavněprávní rovině závěry přijaté dovolacím soudem, a nejedná se tedy o žádnou otázku, která by byla řešena soudní praxí jinak, nebo o otázku, která by nebyla řešena vůbec. K otázce pasivní legitimace existuje také bohatá judikatura, neboť se jedná o otázku majetkové podstaty pozůstalosti. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání přípustné.
V dovolání formulované otázky procesního práva týkající se provádění dokazování ohledně žalobkyní tvrzené neschopnosti zůstavitele učinit předmětné právní jednání (ať již namítané odchýlení se odvolacího soudu od dosavadní judikatury dovolacího soudu při existenci dvou znaleckých posudků s odlišnými závěry či namítaná dosud neřešená otázka tří znaleckých posudků) nepředstavují otázky, na jejichž vyřešení závisí dovoláním napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.; ve skutečnosti jde o nesouhlas s tím, jakým způsobem odvolací soud prováděl dokazování, resp. akceptoval dokazování prováděné soudem prvního stupně, s tím, jak formuloval své úvahy při hodnocení důkazů a jaké učinil závěry o skutkovém stavu. Takový nesouhlas se závěry odvolacího soudu, které jsou výsledkem volného hodnocení důkazů podle ustanovení §132 o. s. ř. a nejsou neodůvodněné ani rozporné s obsahem spisu, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá. Skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, jak je zřejmé z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Lze dodat, že z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval podle ustanovení §132 o. s. ř., a v případě znaleckých posudků nebral v úvahu pouze jejich závěry (jak to činí dovolatelé), ale zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (na kterou odkázal) posuzoval, zda jsou závěry náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.
Dovoláním napadený rozsudek vychází z názoru, že „pro závěr o unesení důkazního břemene žalobkyně k jejímu tvrzení, že zůstavitel nebyl schopen ke dni uzavření dohody o vystoupení ze sdružení činit toto právní jednání platně z hlediska §581 věta druhá o. z., postačí vysoká míra pravděpodobnosti zjištění neschopnosti zůstavitele posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout“, který odvolací soud vyslovil v odůvodnění rozsudku v návaznosti na zjištěný skutkový stav prostřednictvím znaleckých posudků a hodnocení provedených důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. V odůvodnění rozsudku poukázal také na nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, k otázce „důkazního standardu“ při prokazování (ne)platnosti právního úkonu pro duševní poruchu jednající osoby, ve kterém je uvedeno, že dosavadní vysoký důkazní standard pro prokazování jednání v duševní poruše vyžadující, aby skutkový závěr byl učiněn zcela jednoznačně a bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti, narušuje spravedlivou rovnováhu mezi relevantními protichůdnými zájmy a ve svém důsledku porušuje právo na ochranu majetku osoby s duševním postižením, pokud byl posuzovaným jednáním negativně zasažen její majetek. Nejvyšší soud v později vydaných rozhodnutích (např. rozsudek ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015; usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, nebo rozsudek ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015, na které odkazuje i usnesení ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2280/2021) vyložil, že judikatura Nejvyššího soudu nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci §38 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (obdoba nynějšího ustanovení §581 věta druhá o. z.), lze přistoupit pouze na základě stoprocentně zjištěného skutku, a že soud vždy, podle konkrétních okolností jednotlivých případů, připomínal, že nelze mechanicky přejímat odborné závěry znalců obsažené v jimi zpracovaných posudcích, ale je potřeba se zabývat také tím, jaké informace posudek obsahuje, zda u osob již nežijících neabsentuje zdravotní dokumentace a relevantní informace o zdravotním stavu k období, ve kterém učinily sporný právní úkon, a že je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci ve smyslu §132 o. s. ř. (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném směru učinit jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo možno aplikovat §38 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013.
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že dospěl-li odvolací soud ke skutkovému závěru (že zůstavitel nebyl v rozhodné době schopen činit předmětné právní jednání) hodnocením důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. (které odpovídá rozhodovací praxi – viz shora) a aplikoval-li na tento skutkový stav ustanovení §581 věta druhá o. z., je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Důvodné nejsou ani námitky dovolatelů ohledně pasivní věcné legitimace žalovaných 3) a 4), neboť je zcela evidentní, že projednávaná věc je sporem o aktiva pozůstalosti, resp. O nároky dědiců P. K. vyplývající z jeho členství ve společnosti MVE Pec pod Sněžkou na místo zůstavitele; jde tedy o vztah dědiců k majetkovým právům zůstavitele a rozhodnutí ve sporu se tak musí vztahovat na všechny dědice, jak správně dovodil odvolací soud i s odkazem na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Není-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu