ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1044.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 1044/2021-361
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Z. S. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Hanou Rámešovou, advokátkou se sídlem Skácelova 2792/34, Brno, proti žalované: Nemocnice Ivančice, příspěvková organizace , se sídlem Široká 390/16, Ivančice, IČO 00225827, zastoupená JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 416/8, Brno, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, o náhradu újmy na zdraví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 117/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2019, č. j. 44 Co 282/2017-296, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic ani vedlejší účastnice nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov mezitímním rozsudkem ze dne 21. 2. 2017, č. j. 14 C 117/2013-200, rozhodl, že základ nároku žalobkyně na náhradu škody na zdraví ohledně bolestného, náhrady za ztížení společenského uplatnění, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je dán. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se dne 7. 9. 2011 ve zdravotnickém zařízení žalované podrobila operativnímu odstranění cysty na levém vaječníku a ačkoli se její pooperační stav nelepšil, byla propuštěna do domácího ošetřování. Vzhledem k následnému zhoršení jejího zdravotního stavu byla dne 29. 9. 2011 provedena revize dutiny břišní, přičemž až čtyři dny poté bylo zjištěno, že při operaci byl přeťat levý močovod a jeho obsah po celou dobu vytékal do dutiny břišní. Proto byla žalobkyně převezena do nemocnice v Třebíči, kde se podrobila třetí operaci, plastice levého močovodu, a byl jí zaveden katetr. Žalobkyně je v důsledku těchto událostí v plném invalidním důchodu, trpí chronickým postižením páteře, je nucena užívat léky na bolest a na snížení vysokého pulzu, antidepresiva, inkontinenční a další léčebné pomůcky. Soud dospěl na základě znaleckého posudku prof. MUDr. Aleše Roztočila, CSc., k závěru, že samotné přerušení močovodu bylo komplikací, která se při této operaci může přihodit a nelze ji ani při zachování největší míry pečlivosti zcela vyloučit, zejména šlo-li o velmi nepřehledný terén vzhledem k dřívějším operacím žalobkyně. Pochybení lékařů však soud spatřoval v následné pooperační péči, kterou hodnotil jako tzv. vitium artis (chybu v umění), ačkoli jinak nepostupovali tzv. non lege artis. Za nejpravděpodobnější přitom měl, že močovod byl přerušen již při první operaci, a protože tehdy nebyl zaveden drén, ke zjištění tohoto zdravotního poškození došlo až několik dní po provedení druhé operace, čímž se u žalobkyně snížila šance na provedení operace bez natolik fatálního následku o více než 50 %. Příčinná souvislost mezi následnou pooperační péčí a poškozením zdraví žalobkyně tak byla doložena a s přihlédnutím k jejímu legitimnímu očekávání na zlepšení zdravotního stavu by bylo v rozporu se zásadou slušnosti, kdyby nebyla přiměřeně odškodněna.
Krajský soud v Brně k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. 1. 2018, č. j. 44 Co 282/2017-219, rozsudek soudu prvního stupně ohledně základu nároku na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti potvrdil a ohledně základu nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že skutková zjištění k provedení operačních zákroků, přerušení močovodu jako příčiny vzniku újmy na zdraví i následků ve formě bolesti, ztížení společenského uplatnění a pracovní neschopnosti žalobkyně jsou nesporná. Odlišně od soudu prvního stupně však dovodil, že přerušení močovodu je neoprávněným zásahem do tělesné integrity, a tedy vždy nesouladné s požadavkem na postup lege artis. Ani velmi špatná přehlednost operačního pole nemůže vést k závěru, že by v tomto případě nedošlo k porušení právní povinnosti ve smyslu §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“. Jestliže soud prvního stupně pochybení lékařů žalované shledal v „chybě v umění“ (vitium artis), vztáhl ji nesprávně k pooperační péči po prvním zákroku, neboť ta sama o sobě nemůže být „chybou“. Nechal se zde „vláčet právním přesahem odborných úsudků“, podle nichž ztížené podmínky zákroku mohou být důvodem pro zproštění odpovědnosti, aniž by si nechal objasnit příslušné anatomické vztahy a souvislosti a sám posoudil, co ještě odpovídá postupu lege artis. Důvod pro zrušení napadeného rozsudku odvolací soud shledal pouze ve vztahu k nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť soud prvního stupně zde v rozporu s předchozím zrušujícím rozsudkem právní otázku příčinné souvislosti neposoudil samostatně s ohledem na další choroby jakožto jiné možné činitele.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 4. 2019, č. j. 25 Cdo 3386/2018-250, k dovolání žalované rozhodnutí odvolacího soudu zrušil v potvrzujícím výroku o základu nároku na bolestné, na náhradu za ztížení společenského uplatnění a na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zdůraznil, že poskytovatelé zdravotní péče jsou povinni postupovat v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (viz §11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, účinného v rozhodné době), takovýto postup je označován lege artis, přičemž nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním. Každou konkrétní situaci je přitom třeba posuzovat individuálně, po uvážení, zda došlo ke zvolení adekvátního postupu a zda způsob provedení byl bez vad, a to tzv. ex ante, na základě poznatků, jež měl lékař k dispozici v době svého rozhodnutí, případně době provádění zákroku. Posouzení, zda zdravotnické zařízení posupovalo lege artis, je nutno činit za pomoci znalců, ačkoliv výsledný úsudek, zda postupovalo v souladu se současnými poznatky lékařské vědy, přísluší opět soudu. Byl-li přitom zákrok z medicínského hlediska objektivně nesprávný a současně šlo o chybu odvratitelnou, nelze postup lékaře pokládat za lege artis, podobně lze pohlížet i na situaci, v níž byl postup zvolen správně, ale provedení bylo chybné. Na druhou stranu sama okolnost nezamýšleného poškození tělesného orgánu při poskytování zdravotní péče neznamená, že bylo postupováno non lege artis – negativní výsledek zdravotnického výkonu nemusí být nutně vyvolán postupem, jenž není v souladu s dostupnými lékařskými poznatky, neboť při zásazích do lidského organismu spolupůsobí mnoho faktorů, jež v konečném výsledku mohou vést i ke zhoršení zdravotního stavu. Zmiňovaný pojem „vitium artis“ (překládaný jako chyba v umění), nemá v medicínsko-právní terminologii jednoznačný význam (vhodnost jeho použití je zpochybňována), nicméně v návaznosti na konkrétní okolnosti přitom může naplnit znak protiprávnosti i počin označovaný tímto pojmem. I když se jedná o malou chybu v rámci jinak celkově správném postupu, může přesto jít o právně relevantní pochybení při poskytování zdravotní péče, byť neúmyslné a nevědomé, přesto učiněné v nevědomé nedbalosti. Vždy je ovšem třeba přihlédnout k tomu, jakým způsobem tento pojem případně vymezili a použili ustanovení znalci, neboť není vyloučeno, že i nepříznivý následek může provázet náležitý postup, který by byl jinak v souladu s požadavky lékařské vědy a uznávanými medicínskými standardy. Nejvyšší soud uzavřel, že pokud odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že přerušení močovodu je bez ohledu na konkrétní okolnosti vždy postupem non lege artis, a pokud nezkoumal možnost, že jak v případě operačního zákroku, tak pooperační péče mohlo jít i přes jinak postup lege artis poskytování zdravotní péče o postup vitium artis ve smyslu zaviněného porušení povinnosti, je jeho závěr o porušení právní povinnosti předčasný, a tudíž nesprávný.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 44 Co 282/2017-296, změnil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 2. 2017, č. j. 14 C 117/2013-200, v části, jíž bylo rozhodnuto o základu nároku žalobkyně na náhradu za bolest, za ztížení společenského uplatnění a za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v návaznosti na závazný právní názor dovolacího soudu a učiněná zjištění konstatoval, že první operace byla podle očekávání komplikovaná četnými srůsty, jež bylo třeba rozrušit a odpreparovat, přičemž nebylo přistoupeno k preparaci močovodu ve snaze minimalizovat riziko jeho nechtěného poškození a zátěž pro organismus žalobkyně (rovněž nebylo přistoupeno k jinému způsobu jeho zviditelnění, k tomu sloužící cévka by navíc znamenala další riziko). K poškození močovodu tak sice nepochybně došlo v souvislosti se zákrokem, aniž by však bylo možné operatérovi vytknout nešetrný postup. Volba postupu při zákroku i jeho provedení bylo se zřetelem ke všem okolnostem lege artis, v daném případě tak lze mít za to, že poškození močovodu při zákroku bylo nezaviněnou nehodou typu vitium artis, odpovídající riziku spojenému s daným typem úkonu, jemuž nejde účinně čelit. Pochybení nelze v daném případě spatřovat ani v tom, že žalobkyni nebyl při první operaci založen drén (žalobkyně nekrvácela, ani se v ní neshromažďovala tekutina k odvedení), přičemž i pokud by k jeho založení došlo, nemusel by ukázat na moč hromadící se v břišní dutině. Žalovaná neporušila své povinnosti ani v průběhu pooperační péče a neobstojí námitka žalobkyně, že nebylo včas provedeno vyšetření, jímž bylo zjištěno narušení urotraktu, při konfrontaci s průběhem pooperačního stavu, zejména konkrétním vývojem obtíží pociťovaných (zejména vyjádření subjektivní spokojenosti přičítané nasazení antibiotik, charakter bolesti) a diagnostikovaných a jejich možnými příčinami při náhledu ex ante.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, dovozujíc přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. z toho, že právní otázka týkající se základu jejího nároku na náhradu škody měla být posouzena jinak. Je přesvědčena, že odvolací soud si špatně vyložil předchozí rozhodnutí dovolacího soudu, a vytkla mu nesprávná skutková zjištění i právní posouzení věci. Zdůraznila, že přeříznutí močovodu, jako jakékoliv jiné poškození orgánu v průběhu operace, nemůže obstát jako postup lege artis. Podrobila dále kritice postup žalované, která nepostupovala řádně, náležitě neuvážila zavedení cévky do močovodu pro jeho zobrazení, nezavedla drén a při obtížích po operaci neprovedla včas potřebné vyšetřovací úkony. Odvolacímu soudu dovolatelka vytkla, že pominul chyby žalované v pooperační péči, zdůraznila nedbalost žalované, a navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 5. 2020, č. j. 25 Cdo 1407/2020-335, dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o s. ř. odmítl pro vady, neboť měl za to, že neobsahuje zákonem stanovené údaje o podmínkách přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Ústavní soud ke stížnosti žalobkyně nálezem ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2071/20, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j. 25 Cdo 1407/2020-335, jímž bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu. Ústavní soud uvedl, že byť k založení přípustnosti dovolání nepostačuje toliko citace §237 o. s. ř., je při posuzování zákonných náležitostí dovolání vycházet třeba z jeho celého obsahu. Dovolatelka v rámci svého dovolání konstatuje, že „je přesvědčena o tom, že soud II. stupně buď nesprávně pochopil anebo si nesprávně vyložil rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3386/2018-250 ze dne 18. 4. 2019 a že v důsledku toho dospěl k nesprávným skutkovým, ale hlavně i právním závěrům.“ Z uvedeného lze podle Ústavního soudu dovodit, že přípustnost dovolání zakládá stěžovatelka na tom, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ze které Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí vycházel, takto vymezenou přípustnost, včetně nepřímo označené judikatury, měl Nejvyšší soud identifikovat. Ústavní soud dále uvedl, že poznamenal-li Nejvyšší soud v napadeném usnesení, že námitky žalované směřují výhradně proti skutkovému stavu, opomněl, že sám ve svém rozhodnutí konstatoval, že otázku, zda zdravotnické zařízení postupovalo lege artis, je nutno posuzovat za pomoci znaleckých posudků, přesto však závěr v tomto směru přísluší soudu. Úvaha, zda tedy došlo k porušení povinnosti při poskytování zdravotních služeb, je tedy nejen otázkou skutkovou, ale i právní. Dovolání žalobkyně je tak možno interpretovat tak, že vychází také z toho, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz jeho rozsudky ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4168/2016). Odmítnutím dovolání pro vady, neboť neobsahuje údaje o přípustnosti, ač tuto náležitost dovolání splňuje, bylo tedy stěžovatelce odepřeno právo, aby dovolací soud posoudil její dovolání z hlediska přípustnosti, a v případě, že je shledá přípustné, rozhodl ve věci samé.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a zabýval se dále přípustností dovolání. Vázán právním názorem Ústavního soudu Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obsahuje zákonem požadované náležitosti a vymezuje otázku ve smyslu §237 o. s. ř, jež spočívá v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, z níž Nejvyšší soud vycházel ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud v souladu s ustálenou soudní praxí dovodil, že odpovědnost za škodu podle §420 obč. zák. není odpovědností za výsledek (tj. očekávaný výsledek zákroku), nýbrž odpovědností za protiprávní jednání, a to zaviněné alespoň ve formě nevědomé nedbalosti. Odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví způsobenou pacientovi podle citovaného ustanovení nastupuje, pokud chybný způsob provedení zákroku či opomenutí při poskytování zdravotní péče byly příčinou poškození zdraví pacienta (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 2992 – dále jen „Soubor“, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1240/2009, Soubor C 9753, a usnesení ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1658/2019). Je-li v soudním sporu zvažováno, odpovídá-li poskytovatel zdravotní péče za újmu na zdraví, k níž mělo dojít v souvislosti s pochybením při provádění zdravotnických výkonů, je třeba řešit, zda z jeho strany došlo k zaviněnému protiprávnímu jednání spočívajícímu v porušení povinnosti postupovat v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (§11 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu, ve znění účinném v době posuzovaných zákroků), případně v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy (čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, č. 96/2001 Sb.m.s.). V těchto definičně a významově obdobných případech je takový postup označován jako „lege artis“, zatímco nedodržení pravidel (postup „non lege artis“) je porušením právní povinnosti ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák. Každá konkrétní situace se přitom posuzuje individuálně, neboť lékařská věda disponuje různými a různě účinnými a bezpečnými postupy k provedení konkrétního léčebného zákroku. Zvažuje se též, zda poskytovatel zdravotní péče zvolil postup adekvátní charakteru nemoci a šetrný k pacientovi a zda způsob provedení byl bez vad. Vše je třeba posuzovat tzv. „ex ante“, tj. na základě poznatků, které měl poskytovatel zdravotní péče k dispozici v době svého rozhodování o dalším postupu, respektive v době provádění zákroku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, a ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, oba Soubor C 10428 a C 1491, a rozsudek téhož soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4168/2016). Je-li tedy postup z medicínského hlediska (tzn. z pohledu dostupných poznatků lékařské vědy ve smyslu §11 zákona č. 20/1966 Sb. naplňující kritéria postupu lege artis) objektivně správný a nešlo o odvratitelnou chybu, ani o chybné provedení správně zvoleného postupu (srov. a contrario též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1981/2011, či ze dne 25. 6. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014), pak zde absentuje protiprávnost způsobilá založit odpovědnost za újmu ve smyslu §420 obč. zák. Jak zdůraznil Nejvyšší soud též ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, samotný negativní výsledek zdravotnického výkonu nutně neznamená, že byl vyvolán postupem non lege artis, neboť při zásazích do lidského organismu působí mnoho faktorů, které mohou vést i k nedosažení zamýšleného stavu či dokonce jeho zhoršení.
Ostatně též Ústavní soud ve svých rozhodnutích připomíná, že přes neustálý pokrok lékařské vědy se nelze domnívat, že vyřešení jakéhokoli zdravotního problému je nyní samozřejmostí a každá operace pouhou formalitou. Operace nadále představuje závažný zásah do lidského organismu; každý člověk je přitom jedinečný a může mít takové predispozice, které nelze před operací (ani během ní) rozpoznat. I proto jsou pacienti seznamováni s riziky konkrétních zákroků a obvykle je v konečném důsledku právě na nich, aby (i s ohledem na odbornou radu lékaře) zvážili jednotlivá rizika a učinili rozhodnutí, zda daný zákrok podstoupí, či nikoli. Je přitom spravedlivé, pokud zdravotnické zařízení odpovídá za škodu, k níž došlo v důsledku postupu non lege artis (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 1564/15, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 770/16, či ze dne 27. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 27/19).
Stěžejní závěr, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a zda z jeho strany mohlo dojít k zaviněnému porušení právní povinnosti (a to případně i ve formě postupu označovaného jako vitium artis, tedy o malou chybu v jednom bodě jinak správného celkového postupu), pak nelze, jak bylo rovněž vyloženo v předchozím zrušovacím rozhodnutí, učinit bez náležitých skutkových zjištění, jež jsou soudu zpravidla zpřístupňována znalci z daného oboru. Uvedený náhled reflektuje složitost fungování lidského těla i medicínských postupů, u nichž může být řada indikačních i kontraindikačních faktorů, přínosů i rizik, jež si laik zaměřený toliko na jeden jejich aspekt nemusí uvědomovat a jež znemožňuje zhodnotit určitý postup jako správný bez zevrubného odborného komplexního zhodnocení.
Odvolací soud se přitom náležitě zabýval postupem žalované a zejména stěžejními potenciálně problematickými momenty při poskytování zdravotní péče, jež žalobkyně opětovně vyzdvihovala v dovolání (zvýraznění močovodu cévkou, založení drénu, opoždění při zjištění pooperačních komplikací). Pro svůj náležitý úsudek v tomto směru doplnil provedené dokazování a v odůvodnění rozhodnutí (zejména v návaznosti na doplnění dokazování výslechem znalce prof. MUDr. Roztočila) přesvědčivě vyložil, proč v daném případně nelze mít za pochybení, že operatér nepřistoupil k vizualizaci močovodu cévkou a nezaložení drénu, i proč při konfrontaci s vývojem pooperačního stavu žalobkyně, jejími konkrétními symptomy a pociťovanými obtížemi (posuzováno ex ante) nelze shledat pochybení, respektive postup v rozporu s medicínskými standardy při následné péči. Dostatečnost a vypovídací hodnotu provedených důkazů ostatně ani žalobkyně dalšími důkazními návrhy nezpochybňovala a její výtky vyjadřující rozdílný náhled na to, jak mělo být správně postupováno, bez náležité opory v učiněných zjištěních (za níž přitom bez dalšího nelze pokládat z kontextu vytržené výroky znalce, jak činí ve svém podání dovolatelka), jsou pak především konstrukcí založenou na odlišném hodnocení provedených důkazů a nemohou obstát jako způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení, potažmo založit přípustnost dovolání (k nemožnosti namítat nesprávné právní posouzení na základě vlastních skutkových závěrů srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 25 Cdo 739/2018).
Dovodil-li pak odvolací soud v návaznosti na skutková zjištění, z nichž nebylo možné dovodit rozpor jednání žalované s postupem odpovídajícím současným dostupným poznatkům lékařské vědy, že není dána protiprávnost jejího jednání, tedy že nebyly splněny podmínky pro vznik odpovědnosti žalované za vzniklou újmu, jsou jeho závěry zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, reprezentovanou rozhodnutími odkazovanými v předchozím rozsudku v této věci a v něm vysloveným závazným právním názorem. Nejedná se tak o otázku řešenou rozdílně od rozhodovací praxe.
Z těchto důvodů není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., a Nejvyšší soud je tudíž podle §243c odst. 1 o. s. ř. v plném rozsahu odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu