ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1100.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1100/2022-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Bořivoje Hájka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: M. N. , bytem XY, zastoupený Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Kpt. Jaroše 1922/3, 602 00 Brno, proti žalované: B., IČO: XY, se sídlem XY, zastoupená Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem se sídlem Doudlebská 1046/8, 140 00 Praha 4 - Pankrác, o ochranu před diskriminací, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 78/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, č. j. 103 Co 27/2021-110, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč k rukám advokáta Mgr. Přemysla Hoke do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 30. 7. 2021, č. j. 11 C 78/2021-74, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované upustit od diskriminačního jednání, zamítl požadavek na písemnou omluvu a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná provozuje v obci XY prodejnu (pekárnu), že v této provozovně dne 1. 3. 2021 zaměstnankyně žalované požadovala po žalobci při vstupu do provozovny zakrytí dýchacích cest a následně mu bylo zboží vydáno venku. Dne 6. 3. 2021, s odkazem na mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, zaměstnanci žalované odmítli žalobce obsloužit bez roušky či jiné ochrany úst, ačkoliv zaslal dne 2. 3. 2021 jednateli žalované e-mailem lékařské zprávy, které obsahovaly doporučení lékařů, aby s ohledem na onemocnění dýchacích cest ochranu dýchacích cest nenosil, neboť její nošení vede ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle §2 odst. 2, 3, §3 odst. 1, 2 a §10 odst. 1 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (dále jen „antidiskriminační zákon“), a uzavřel, že žalobcem tvrzené jednání žalované spočívající v tom, že na rozdíl od osob, na něž dopadaly výjimky ze shora citovaného mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví, jej nutila v prodejně žalované nosit ochranu úst, přestože disponoval lékařskou zprávou, že nošení ochrany úst je u něho z důvodu astmatu nevhodné, nenaplňuje žádnou ze skutkových podstat diskriminace stanovených antidiskriminačním zákonem.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, č. j. 103 Co 27/2021-110, potvrdil zamítavé rozhodnutí ve správném znění a žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odkázal na skutkové závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že předpokladem závěru o přímé i nepřímé diskriminaci podle §2 a §3 antidiskriminačního zákona je protiprávnost chování. Žalovaná se však protiprávně nechovala, neboť postupovala v souladu s úpravou provedenou citovaným opatřením obecné povahy, vydaným Ministerstvem zdravotnictví, coby příslušným orgánem státu, v souladu s §69 odst. 1 písm. i), odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Právní stát je založen na zásadě presumpce správnosti a zákonnosti aktů orgánů veřejné moci, dokud není zákonem stanoveným způsobem takový akt veřejné moci odklizen (zrušen, změněn). Ke zrušení opatření obecné povahy nejsou povolány obecné soudy v civilním soudním řízení, ale soudy ve správním soudnictví, případně Ústavní soud. Jestliže se žalovaná nechovala protiprávně, nemohla se ve vztahu k žalobci dopustit diskriminace, ať již přímé či nepřímé. K diskriminaci žalobce ze strany žalované by podle odvolacího soudu nedošlo ani v případě neexistence předmětného mimořádného opatření obecné povahy. Z hlediska zjištěného chování žalované vůči žalobci by se nejednalo o přímou diskriminaci podle §2 antidiskriminačního zákona, neboť vůči žalobci nedošlo k méně příznivému zacházení, než by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci. Žalovaná požadovala nošení roušek po všech zákaznících vstupujících do provozovny. S jakoukoliv jinou osobou by tak žalovaná zacházela ve srovnatelné situaci obdobně jako se žalobcem. Nejednalo by se ani o nepřímou diskriminaci podle §3 antidiskriminačního zákona, neboť požadavek vstupu do prodejny s ochranou dýchacích cest byl vzhledem k tehdejší pandemické situaci (šíření viru SARS CoV-2) odůvodněn legitimním cílem. Žalovaná pak přijala ve vztahu k žalobci přiměřené opatření, jak mu nákup zboží v provozovně umožnit (na telefonickou objednávku mu nákup byla ochotna připravit a předat mu ho před vstupem do provozovny). Žalovaná ani nemohla zasáhnout do osobnostních práv žalobce, neboť předpokladem odpovědnosti za zásah do osobnostních práv je mj. rovněž protiprávnost takového zásahu (srovnej §81 a následující, zejména §82 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). Nárok žalobce uplatněný žalobou proto krajský soud neshledal důvodný ani z titulu práva na ochranu osobnosti podle citovaných ustanovení občanského zákoníku.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Žalobce považoval za nutné, aby dovolací soud odpověděl na pět otázek, pro které považuje dovolání za přípustné: 1) Je soukromý subjekt oprávněn vymáhat splnění povinností stanovených v opatření obecné povahy, které jej přímo nezavazují? 2) Má civilní soud povinnost posoudit zákonnost mimořádných opatření či krizových opatření vlády, na základě kterých soukromý subjekt postupoval, jako předběžnou otázku pro zákonnost daného postupu? 3) Jaké jsou hranice pravidel, které si nad rámec zákona mohou stanovit soukromé podnikatelské subjekty ve svých provozovnách? Může si soukromý subjekt stanovit pravidlo, které je nepřímo či přímo diskriminační? 4) Postačí, aby žalobce, který namítá nepřímo diskriminační jednání, prokázal, že napohled neutrální kritérium dopadá silněji na konkrétní skupinu a žalobce je členem takové skupiny, aby byl dán předpoklad nepřímé diskriminace a došlo k přenesení důkazního břemene ohledně nepřiměřeného znevýhodnění této skupiny na žalovaného? 5) Pokud má soud za to, že žalobce, který namítá nepřímé diskriminační jednání, dostatečně netvrdil nebo neprokázal, že napohled neutrální kritérium dopadá silněji na konkrétní skupinu a žalobce je členem takové skupiny, má soud povinnost žalobce poučit o tomto svém náhledu podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř.? Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení, případně zrušil rovněž předcházející rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost eventuálně jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. Dovolání není přípustné.
Z dikce §10 odst. 1 antidiskriminačního zákona je zřejmé, že zákonodárce preferuje upuštění od diskriminace, resp. odstranění následků diskriminačního zásahu. V obecné rovině nezbytnou podmínkou pro vyhovění nároku na upuštění od diskriminace je, aby diskriminace trvala, popřípadě aby existovalo bezprostřední nebezpečí (hrozba) jejího uskutečnění či opakování v budoucnu. Z toho plyne, že právní prostředek tohoto druhu nemá místo tam, kde porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminace již byly ukončeny (dokonány) a netrvají, popřípadě kde neexistuje žádné bezprostřední nebezpečí (hrozba) jejich uskutečnění či opakování v budoucnu. Pro posouzení, zda jsou splněny podmínky pro to, aby bylo osobě uloženo upustit od porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo od diskriminace, je přitom rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.). V této věci dovolatel výslovně netvrdil, že v době vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu ještě tvrzené jednání žalované trvalo, ale byla v platnosti opatření obecné povahy, která ukládala nošení ochrany úst v obchodech. Lze tedy vycházet ze stavu, že žalovaná stále trvala na dodržování mimořádných opatření i vůči dovolateli, proto se dovolací soud zabýval přípustností dovolání ve vztahu k oběma žalobcem uplatněným nárokům (na upuštění od diskriminace i na písemnou omluvu).
Předpokladem přímé i nepřímé diskriminace podle §2 a §3 antidiskriminačního zákona je porušení práv a povinností, tedy určitá protiprávnost jednání. Rozdílné zacházení z důvodu pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru ve věcech týkajících se sociálního zabezpečení, přiznání a poskytování sociálních výhod, přístupu ke zdravotní péči a jejímu poskytování, přístupu ke vzdělání a jeho poskytování a přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení, umožňuje §7 antidiskriminačního zákona, avšak jen je-li objektivně odůvodněno legitimním cílem, kterým je ochrana veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví, morálky a ochrana práv a svobod druhých, a prostředky k dosažení tohoto cíle jsou vhodné, nezbytné a přiměřené.
Dovolatel se soudní cestou domáhá ochrany proti tvrzenému diskriminačnímu jednání žalované. K jeho diskriminaci mělo dojít tak, že dne 6. 3. 2021 a následně, s odkazem na mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, zaměstnanci žalované odmítli dovolatele obsloužit uvnitř provozovny bez roušky či jiné ochrany úst, ačkoliv zaslal dne 2. 3. 2021 jednateli žalované e-mailem lékařské zprávy, které obsahovaly doporučení lékařů, aby s ohledem na onemocnění dýchacích cest ochranu dýchacích cest nenosil, neboť její nošení vede ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Z uvedeného plyne, že žalobce vytýká žalované takové jednání, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z důvodu uvedeného v §2 odst. 3 antidiskriminačního zákona (zdravotní důvod) znevýhodněn oproti ostatním.
Závěr o existenci nepřímé diskriminace lze učinit, je-li prokázáno, že při realizaci určitého opatření či praxe 1) na první pohled neutrální kritérium dopadá silněji (tíživěji) na konkrétní skupinu definovanou podle etnických, rasových, pohlavních, náboženských či jiných kritérií, 2) žalobce je členem takové skupiny a 3) pro nepřiměřené znevýhodnění této skupiny neexistuje objektivní a rozumné zdůvodnění, nejednalo-li se o opatření sledující legitimní cíl a nebylo k jeho dosažení vhodné, nezbytné a přiměřené. Povinnost prokázat existenci prvních dvou předpokladů má žalobce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 348/2019).
Odvolací soud posoudil opatření žalované a v souladu s citovanou judikaturou dospěl k závěru, že žalovaná dovolatele nediskriminovala. S ohledem na zdravotní omezení žalobce na něj sice nutnost nosit ochranu dýchacích cest dopadá tíživěji, avšak vzhledem k obecně známé situaci (šíření viru SARS CoV-2) byl požadavek vstupu s ochranou dýchacích cest požadavkem legitimním. Vycházel z mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví a vyžadoval jej tehdejší epidemický stav v České republice. Pokud měl být zachován přímý prodej zboží v provozovně žalované, což byl sledovaný cíl žalované, byl požadavek vstupu s ochranou dýchacích cest vhodným opatřením k dosažení takového cíle a jinými prostředky, které by méně omezovaly dovolatele (méně negativně zasahovaly do chráněného práva na rovné zacházení), se žalované tohoto cíle nemohlo podařit dosáhnout. Žalovaná navíc přijala vhodné opatření, kterým mohla žalobci umožnit nákup zboží a přitom dostála uvedenému legitimnímu požadavku (předání předem objednaného zboží před provozovnou). Opatření žalované je proto nutné hodnotit jako nezbytné a přiměřené. Nelze proto považovat za rozporný s ustálenou judikaturou závěr, že k přímé ani nepřímé diskriminaci dovolatele nedošlo.
K otázce dovolatele, zda je soukromý subjekt oprávněn vymáhat splnění povinností stanovených v opatření obecné povahy, které jej přímo nezavazují, lze uvést, že žalovaná ve své provozovně postupovala vůči dovolateli v souladu s úpravou provedenou opatřením obecné povahy, vydaným Ministerstvem zdravotnictví, coby příslušným orgánem státu, v souladu s §69 odst. 1 písm. i), odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Žalovaná vycházela z předpokladu správnosti správních aktů a v souladu se zásadou presumpce správnosti postupu orgánů státu a legitimního očekávání správnosti jejich rozhodnutí. Žalovaná navíc přímo nevymáhala po dovolateli splnění povinností, ale pouze přizpůsobila způsob svého prodeje tomu, co byla sama povinna plnit podle opatření obecné povahy. Nerozhodné je i to, zda předmětné mimořádné opatření či opatření jemu podobná byla následně zrušena či nikoliv, neboť v době účinnosti těchto opatření byla žalovaná povinna se podle nich chovat.
Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá otázka položená dovolatelem, zda má civilní soud povinnost posoudit zákonnost mimořádných opatření či krizových opatření vlády, na základě kterých soukromý subjekt postupoval. K přezkumu zákonnosti správních aktů vydaných příslušným orgánem podle ustálené soudní praxe (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod číslem 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) platí, že mimo rámec správního soudnictví není soud v občanskoprávním řízení oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. 2. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-45/MIN/KAN, kterým byl zakázán pohyb a pobyt osob mimo jiné v prodejnách bez specifikované ochrany dýchacích cest, nelze označit za paakt, neboť bylo vydáno příslušným orgánem státní správy v jeho pravomoci. Jeho věcnou správnost, tedy občanskoprávní soud v tomto řízení přezkoumat nemohl.
Třetí otázka, jaké jsou hranice pravidel, které si nad rámec zákona mohou stanovit soukromé podnikatelské subjekty ve svých provozovnách, nevystihuje rozhodný skutkový stav, neboť žalovaná si svévolně sama nenastavila způsob prodeje, ale podřídila se podmínkám určeným v obecně závazném předpise. V průběhu řízení pak nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalovaná zvolila pravidla prodeje v rozporu s platným obecně závazným předpisem, a to na újmu dovolatele.
Poněkud nesrozumitelná je formulace čtvrté otázky: „Postačí, aby žalobce, který namítá nepřímo diskriminační jednání, prokázal, že napohled neutrální kritérium dopadá silněji na konkrétní skupinu a žalobce je členem takové skupiny, aby byl dán předpoklad nepřímé diskriminace a došlo k přenesení důkazního břemene ohledně nepřiměřeného znevýhodnění této skupiny na žalovaného?“ Z uvedeného lze dovodit, že dovolatel tvrdí, že spadá do užší skupiny osob, na které silněji dopadlo mimořádné opatření a tím i způsob prodeje v provozovně žalované po dobu platnosti příslušných opatření, z tohoto důvodu by mělo dojít k přenesení důkazního břemene. Skutková zjištění podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají a dovolatel je ani nezpochybňuje, namítá však nesprávnost dokazování spočívající v opomenutí postupu podle ustanovení §133a o. s. ř., které upravuje přenos důkazního břemene. Smysl procesních ustanovení upravujících důkazní břemeno spočívá v řešení situací, kdy nelze prokázat tvrzení účastníka ohledně skutku podstatného pro hmotněprávní posouzení věci. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny, neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001). Avšak závěr odvolacího soudu o skutkovém stavu v této věci není založen na neunesení důkazního břemene, ale na zjištění skutkových okolností rozhodných pro posouzení uplatněného nároku z hlediska hmotného práva. Umožňuje-li zjištěný skutkový stav posouzení otázky, zda došlo k diskriminaci, není důvod k postupu podle procesních ustanovení upravujících důkazní břemeno. Odvolací soud proto nepochybil, pokud nepostupoval podle §133a o. s. ř. Jestliže na posouzení dotčeného ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, není přípustnost dovolání k řešení výkladu §133a o. s. ř. podle §237 o. s. ř. dána.
V páté otázce dovolatel soudům vytýká nedostatečné procesní poučení. Jedná se tedy o námitku vady řízení, k níž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ, neboť dovolací neshledal přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Dovolání žalobce též směřuje proti výroku o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu