ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1141.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 1141/2021-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: P. H. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem Lipová 727/5, 602 00 Brno, proti žalovaným: 1. D. M. , narozená XY, bytem XY, 2. Společenství vlastníků jednotek XY , IČO XY, se sídlem XY, oba zastoupeni Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem Štefánikova 65/1, 150 00 Praha 5, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 214/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2021, č. j. 22 Co 232/2020-315, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení, každému 3 182 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Václava Lásky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaných zdržovacích nároků, omluv a náhrady nemajetkové újmy v penězích za neoprávněné zásahy do jeho osobnostních práv urážejícími a nepravdivými výroky souvisejícími s vybudováním rozměrné plošiny – terasy na střeše jeho domu. První žalovaná měla do jeho osobnostních práv zasáhnout výrokem „ Stavitel této plošiny (terasy) a zároveň majitel domu H. si byl nejspíš dobře vědom, že by na tuto obludnost povolení nedostal a začal ji stavět na černo. Snad i dopředu věděl, že mu nakonec nějak projde. “ v článku s názvem „Malostranský helioport aneb Velmi podezřelé rozhodnutí úředníka odboru památkové péče p. M. S.“, uveřejněném dne 5. 11. 2013 na internetových stránkách www.obcaneproprahu5.cz (dále též jen „Článek“). Druhý žalovaný, za nějž jednala jako předsedkyně výboru 1. žalovaná, měl do osobnosti žalobce zasáhnout výroky obsaženými v podáních zaslaných správním úřadům (Městskému úřadu pro Prahu 5, Magistrátu hlavního města Prahy, Ministerstvu kultury), že žalobce staví bez povolení, svévolně zvedl hlavní úroveň hřebenu střechy o 4 m, výrazy „obluda“, „obludnost“, „monstrum“, „hrůza“ a „parazit“, jimiž charakterizoval výsledek stavební činnosti žalobce, jakož i nevhodně a znevažujícím způsobem použitou ironií, a tvrzením, že žalobce je „bezohledný k lidem, kteří v této lokalitě dávno žijí“ (dále společně jen jako „Podněty“).
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. 7. 2020, č. j. 28 C 214/2015-255, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby se oba žalovaní do budoucna zdrželi jakýchkoli písemných a jiných tvrzení o žalobcově stavební činnosti znevažujících jeho společenské a profesní postavení o tom, že staví nepovolenou stavbu a je při stavbě bezohledný k lidem (výroky I a II), aby 1. žalovaná zveřejnila omluvu ve znění uvedeném ve výroku na webových stránkách občanského sdružení Občané pro Prahu, o. s. (výrok III), 2. žalovaný doručil žalobci písemnou omluvu ve znění uvedeném ve výroku (výrok IV), dále aby 2. žalovaný doručil písemná sdělení ve znění uvedeném ve výroku Ministerstvu kultury, Odboru památkové péče, Městskému úřadu pro Prahu 5 a Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru památkové péče (výroky V, VI a VII), a aby oběma žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy 100 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 1. 2021, č. j. 22 Co 232/2020-315, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku IV pouze tak, že 2. žalovanému uložil povinnost zaslat žalobci omluvu za nepravdivou informaci, že žalobce svévolně zvedl hlavní úroveň hřebenu střechy o 4 m, resp. o 3 m, a ve zbývajícím rozsahu tento výrok potvrdil (výrok II), výrokem I potvrdil výroky, jimiž bylo rozhodnuto o věci samé (výroky I, II, III, V, VI, VII a VIII rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, jež doplnil vlastním dokazováním, že žalobce je vlastníkem domu v ulici XY, v jehož podkroví prováděl vestavbu tří bytových jednotek a v souvislosti s tím vytvořil na střeše dvorní části svého domu objemnou kovovou konstrukci, jež měla být, podle pozdějších projektů žalobce, po dokončení vestaveb užívána jako terasa k jednomu z bytů (dále jen „terasa“ nebo „plošina“). Žalovaní (obyvatelé protějšího domu) se stavbou terasy nesouhlasili jak z estetických, tak praktických (stínění a oslňování) důvodů. Druhý žalovaný se její výstavbě bránil tím, že se obracel na příslušné orgány, aby zakročily proti stavbě, která podle jeho názoru hyzdila malostranské střechy. V podáních mimo jiné uváděl i údaje a výrazy, v nichž žalobce spatřuje zásah do svého osobnostního práva. Bylo vedeno řízení o odstranění stavby, jež bylo přerušeno proto, že žalobce požádal o souhlas se změnou stavby (mimo jiné i povolení terasy) před dokončením. K povolení terasy bylo příslušnými orgány památkové péče v roce 2012 vydáno nejprve kladné stanovisko, jež však bylo v březnu 2013 zrušeno. V červnu 2013 byla kolaudována vestavba tří bytových jednotek v podkroví bytového domu žalobce s tím, že výslovně nebyla kolaudována střešní lodžie a obvodové konstrukce lodžiové terasy. Poté, dne 5. 11. 2013 byl na webových stránkách www.obcaneproprahu5.cz uveřejněn Článek, jehož autorkou je 1. žalovaná a v němž je mimo jiné uváděn text, jímž se žalobce cítí dotčen. V dubnu 2014 bylo řízení o dodatečném povolení změny stavby terasy zastaveno. V navazujících správních řízeních nebylo do konce roku 2020 žalobci ve věci terasy vyhověno. Dopisem ze dne 6. 9. 2014 se žalobce pokusil obyvatelům domu XY, vysvětlit svůj pohled na věc. Soudy obou stupňů věc posoudily podle §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že podněty 2. žalovaného týkající se střešní konstrukce, kterými se u příslušných orgánů bránil proti „černé stavbě“, nelze považovat za excesivní výkon práva. Jednalo se o subjektivní výkon práva 2. žalovaného, jemuž navíc bylo příslušnými orgány vyhověno, přičemž výrazy v Podnětech použité mají charakter hodnotících soudů. Jsou sice expresivní, nikoliv však vulgární a jejich použití ospravedlňuje podstata Podnětů. Jediným excesem je tvrzení 2. žalovaného o svévolném zvýšení hřebenu střechy o 4, respektive 3 m, a proto odvolací soud pouze v tomto rozsahu rozsudek změnil tak, že žalobě na omluvu vůči 2. žalovanému vyhověl. Odvolací soud zcela souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že 1. žalovaná označila stavbu terasy za „černou“ opodstatněně. Článek byl uveřejněn po zahájení řízení o odstranění stavby terasy a přestupkového řízení s žalobcem, a přestože stavba povolena nebyla, konstrukce se stále na střeše nachází a žalobce ji jako terasu využívá. Pokud by šlo opravdu o pomocnou konstrukci (lešení), jak tvrdí žalobce, nevyžadující ani ohlášení, měl ji po dokončení stavby (rok 2012 až 2013) odstranit. Výraz „obludnost“ použitý 1. žalovanou v Článku nelze, vzhledem ke skutkovým zjištěním, označit jako excesivní. Odvolací soud zdůraznil, že postoj žalobce k odstranění stávající terasy nasvědčuje, že na okolí ohledy zrovna nebere. Uzavřel, že žádný z žalovaných do osobnostních práv žalobce nezasáhl, a proto není dán důvod k omluvě a tím méně k finančnímu zadostiučinění. Domáhal-li se žalobce uložení povinnosti 2. žalovanému zaslat podání vůči různým správním orgánům, je takový nárok nedůvodný, neboť v občanském soudním řízení nelze účastníkům ukládat, jak se mají vůči správním orgánům vyjadřovat. Nedůvodným odvolací soud shledal i žalobcův požadavek na zdržení se, neboť vyhovění by za daných skutkových okolností znamenalo zcela nepřípustné omezení svobody projevu žalovaných.
Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I a III napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud podle dovolatele nesprávně právně posoudil výroky žalovaných, které mají charakter pomluvy ve smyslu trestního zákoníku a dosahují takové závažnosti, kterou uvádí Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, a proto je nutno je považovat za excesívní. Podněty 2. žalovaného neobsahují věcnou argumentaci, ale nepravdivé údaje, a to s úmyslem poškodit dovolatele u dotčeného orgánu, neboť se snaží vyvolat dojem, že žalobce jedná opakovaně protiprávně. Jsou plné expresivních výrazů, hanlivých osočení dovolatele, nevhodně a znevažujícím způsobem použité ironie. Jednotlivé výroky představují samoúčelné urážky, jejichž intenzita není adekvátní ke kritizované skutečnosti. Bylo-li možné dosáhnout cíle kritiky i bez použití expresivních výrazů, jedná se o kritiku nepřiměřenou, způsobilou zasáhnout do práva na ochranu osobnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 964/2000, sp. zn. 30 Cdo 662/2002, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004). Za urážející považuje dovolatel tvrzení 2. žalovaného, že je bezohledný k lidem. Odvolací soud zcela pomíjí dovolatelův otevřený dopis ze dne 6. 9. 2014, v němž vysvětloval svůj pohled na věc i to, že postupoval s ohledem na okolí a na obyvatele sousedních domů. Konstatování obsažená v Článku 1. žalované považuje dovolatel za urážlivá a Článek za způsobilý vyvolat v čtenáři nesprávnou představu o skutečnostech i o osobě dovolatele. I kdyby se jednalo o hodnotící soud, není přípustný, protože jeho cílem je hanobení a zneuctění dovolatele. První žalovaná se navíc ani nesnažila získat před jeho zveřejněním vyjádření dovolatele. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek v rozsahu výroků I a III zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém vyjádření ztotožnili s napadeným rozhodnutím. Jejich výroky nelze považovat za excesivní výkon práva. Navrhli, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto nebo zamítnuto.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu podle §13 obč. zák. způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016). Některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možné posuzovat jako neoprávněné, pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. O neoprávněný zásah do osobnosti nejde zpravidla mimo jiné tehdy, když jednání představuje výkon subjektivního práva, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na to navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 580/2008, nebo ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2342/2006). Tyto předpoklady nesplňuje tzv. šikanózní výkon práva, jímž je podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu takový výkon práva, jenž nesleduje dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž jeho jediným cílem je poškodit jiného. Jednání, které je šikanózní anebo které je zneužitím práva, občanský zákoník výslovně nepostihuje; takové jednání je však v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), a proto mu lze za podmínek v tomto ustanovení uvedených odepřít ochranu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, a ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2814/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1887/2020).
Občanskoprávní ochrana osobnosti navazující na ústavněprávní zakotvení ochrany osobnosti v čl. 10 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, (dále též jen „Listina“) přitom bez dalšího neustupuje ani právu na svobodu projevu a právu na informace chráněným čl. 17 Listiny (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 10, str. 113, nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, či nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18). Při střetu základního práva na informace s právem na ochranu osobnosti a soukromého života je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016).
Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je pak třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či dále též rozsudek téhož soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, či usnesení ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4162/2018).
První žalovaná měla zasáhnout do osobnosti žalobce výrokem: „ Stavitel této plošiny (terasy) a zároveň majitel domu H. si byl nejspíš dobře vědom, že by na tuto obludnost povolení nedostal a začal ji stavět na černo. Snad i dopředu věděl, že mu nakonec nějak projde. “ obsaženým v Článku. Tento výrok lze, s výjimkou tvrzení o černé stavbě, považovat za hodnotící soud, neboť autorka v něm vyjadřuje svůj subjektivní názor na terasu zbudovanou dovolatelem na střeše. Jak vyplývá ze zjištěného skutkového stavu (který nepodléhá dovolacímu přezkumu), zakládá se tento hodnotící soud na pravdivých informacích a jeho prezentace je přiměřená. Výrazem „obludnost“ zaujímá autorka vlastní postoj a hodnotí terasu z hlediska její přijatelnosti, přičemž obdobně se vyjádřili i vyslechnutí svědci. Tyto závěry odvolacího soudu se proto od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchylují. Lze souhlasit i se závěrem, že žádné skutečnosti nesvědčí o tom, že by cílem dotčeného výroku mělo být primárně hanobení nebo zneuctění žalobce. Jeho smyslem a účelem bylo informovat veřejnost o aktivitách dovolatele, ke kterým 1. žalovaná zaujímala vlastní stanovisko. Samotnou okolností, že se stavbou terasy 1. žalovaná nesouhlasila a tento svůj nesouhlas veřejně prezentovala, neznamená, že jejím cílem bylo hanobit osobu žalobce. Uvedla-li, že se jednalo o černou stavbu, soudy v souladu s judikaturou dovodily, že jde o skutkové tvrzení. Právní řád sice pojem „černá stavba“ nezná a nedefinuje, ale v běžném jazyce se jím označuje nepovolená stavba, tj. stavba, o jejíž povolení vlastník podle stavebního zákona nepožádal nebo ji stavebnímu úřadu neohlásil (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 442/2007, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1680/2014). Žalobcem vytvořenou terasu nelze považovat za pouhé lešení, které by nevyžadovalo ani ohlášení stavebnímu úřadu (jak vyplynulo z probíhajících správních řízení i z rozhodnutí správních orgánů i správního soudu). V okamžiku zveřejnění Článku tak plošina nebyla zřízena v souladu se stavebním zákonem, a jednalo se proto o skutkové tvrzení pravdivé, které nezkreslovalo skutečnost ani nezasahovalo do intimní sféry dovolatele, a proto nebylo způsobilé zasáhnout do jeho osobnostních práv. Závěr odvolacího soudu, že ze strany 1. žalované nedošlo k zásahu do osobnostních práv žalobce je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, a proto ve vztahu k ní není dovolání žalobce podle §237 o. s. ř. přípustné.
Žalobce se po 2. žalovaném domáhal odčinění jím tvrzené újmy formou omluvy i formou finanční. O požadované omluvě 2. žalovaného včetně potvrzení většiny zamítavého výroku soudu prvního stupně, bylo rozhodnuto výrokem II rozsudku odvolacího soudu, který dovolatel výslovně dovoláním nenapadl. Dovolací soud se proto zabýval uplatněnými dovolacími námitkami pouze ve vztahu k nároku na odčinění újmy v penězích uplatněnému i vůči 2. žalovanému. Ten měl do osobnosti žalobce zasáhnout výrazy „ obluda “, „ obludnost “, „ monstrum “, „ hrůza “ a „ parazit “ obsaženými v Podnětech, jakož i nevhodně a znevažujícím způsobem použitou ironií, a tvrzením, že žalobce je „bezohledný k lidem, kteří v této lokalitě dávno žijí“. Odvolací soud uzavřel, že podávání podnětů k příslušným správním orgánům představuje výkon subjektivního práva, který v posuzovaném případě nelze považovat za šikanu. Ani tento závěr odvolacího soudu neodporuje ustálené soudní praxi, neboť ze skutkových zjištění vyplynulo, že frekvence podnětů byla přiměřená, směřovaly k příslušným správním orgánům, bylo jimi sledováno odstranění nepovolené stavby a byly shledány opodstatněnými. Výrazy, jimiž mělo být zasaženo do osobnostních práv žalobce, a jež označují terasu (věc vytvořenou žalobcem), jsou hodnotovými soudy, kterými 2. žalovaný vyjadřoval svůj subjektivní (nikoli ojedinělý) názor na tuto věc. Nešlo o hanobení nebo zneuctění osoby dovolatele a expresivita těchto výrazů nepřekračuje přiměřenou míru. Lze se ztotožnit i se závěrem odvolacího soudu, že vyjádření, že je dovolatel „bezohledný k lidem, kteří v této lokalitě dávno žijí“, je hodnotovým soudem, který nelze považovat za excesivní. Zřídil-li dovolatel bez příslušných povolení na střeše domu terasu, která oslňuje obyvatele horních pater a zatemňuje byty v nižších patrech protějšího domu, zakládá se uvedené vyjádření na pravdivé informaci. Závěru odvolacího soudu, že ze strany 2. žalovaného nedošlo k zásahu do osobnostních práv dovolatele, proto nelze ničeho vytknout. Na tom nic nemění skutečnost, že žalobce obyvatelům protějšího domu zaslal otevřený dopis, v němž vysvětluje svůj pohled na věc. Tím totiž nelegalizuje své protiprávní jednání ani neoslabuje právo 2. žalovaného na uplatňování svých subjektivních práv – v daném případě ve správním řízení.
Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu i v části, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí zdržovacích nároků (výroky I a II rozsudku soudu prvního stupně) a o zamítnutí návrhů na uložení povinnosti 2. žalovanému doručit Ministerstvu kultury, Odboru památkové péče, Městskému úřadu pro Prahu 5 a Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru památkové péče sdělení, jež měla uvádět na pravou míru Podněty 2. žalovaného (výroky V, VI a VII). Ve vztahu k těmto nárokům však nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neuvedl právní posouzení soudu, které pokládá za nesprávné, ani nevyložil, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z tohoto důvodu trpí dovolání v těchto částech vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a je třeba dovolání odmítnout.
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 10. 5. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu