ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1200.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1200/2022-261
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Bořivoje Hájka a JUDr. Hany Tiché ve věci žalobce: L. M. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, 110 00 Praha 1, proti žalované: Česká kancelář pojistitelů , IČO 70099618, se sídlem Milevská 2095/5, 140 00 Praha 4, o náhradu újmy ve výši 837 377 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 223/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, č. j. 25 Co 202/2021-212, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, č. j. 25 Co 202/2021-212, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, č. j. 16 C 223/2020-88, uložil žalované zaplatit žalobci 837 377 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobce dne 7. 10. 2014 utrpěl mnohačetná zranění při dopravní nehodě způsobené provozem nepojištěného vozidla, posléze byl dlouhodobě hospitalizován, podstoupil několik operačních zákroků a následnou rehabilitaci. Po právní stránce věc posoudil dle §24 odst. 2 písm. b), §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a dále dle §635 odst. 2, §620 odst. 1 a §629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a shledal nárok žalobce důvodným v celém rozsahu. Zabýval se též námitkou promlčení vznesenou žalovanou, zohlednil, že žalobce utrpěl mnohačetná zranění, která si vyžádala dlouhodobou rehabilitaci, a neměl důvod pochybovat o správnosti závěrů znalce MUDr. Zahradníčka, že k ustálení zdravotního stavu došlo až dne 7. 10. 2017, tedy v okamžiku, kdy byla ukončena jeho rehabilitace. Byla-li žaloba na plnění z garančního fondu odpovídající nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění podána 9. 7. 2020, není námitka promlčení důvodná.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2021, č. j. 25 Co 202/2021-212, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze závěrů znalce MUDr. Šmída a ze zdravotnické dokumentace žalobce, konkrétně lékařské zprávy ze dne 27. 8. 2015, v níž bylo k uvedenému datu konstatováno zhojení zlomenin, ukončení léčby žalobce, doporučení ukončení pracovní neschopnosti a předání pacienta do péče praktického lékaře. Odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu uzavřel, že zdravotní stav žalobce se ustálil ke dni 25. 8. 2015, neboť v následujícím období (roky 2016 a 2017) proběhly již jen operace týkající se extrakce kovového materiálu a posléze udržovací rehabilitace, které na zdravotním stavu žalobce ničeho nezměnily. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku marně uplynula dne 25. 8. 2018.
Žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, v němž mu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe tím, že sám hodnotil věcnou správnost znaleckých posudků a rozpory mezi nimi odstraňoval vlastními závěry. Odvolací soud dále nesprávně právně posoudil otázku okamžiku ustálení zdravotního stavu, kterou vázal k okamžiku posouzení invalidity, resp. zhojení zlomenin u polytraumatického zranění, a to, přestože je konstantně judikováno, že zdravotní stav musí být ustálen natolik, aby bylo zřejmé, jaké nepříznivé následky se projeví v dalším životě posuzovaného. Podle §620 odst. 1 o. z. v případě náhrady škody promlčecí lhůta počne běžet až od okamžiku, kdy poškozený nabude vědomost nejen o osobě povinné k náhradě škody, ale i vědomost o škodě, včetně jejího rozsahu, přitom v pochybnostech má být postupováno ve prospěch poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 346/2013). Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury při posouzení počátku běhu promlčecí lhůty podle §620 odst. 1 o. z.
Podle §609 věta první o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.
Podle §619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.
Podle §619 odst. 2 o. z. právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.
Podle §620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.
Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení. Právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu (včetně nároku na plnění z garančního fondu) se ve smyslu §635 odst. 2 o. z. promlčuje nejpozději uplynutím promlčecí lhůty stanovené pro právo na náhradu škody, a to jak lhůty objektivní, tak i lhůty subjektivní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, publikovaný pod č. 68/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). U práva na náhradu újmy na zdraví se uplatní pouze subjektivní promlčecí lhůta, jejíž počátek je určen ustanovením §620 odst. 1 o. z., podle kterého okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o újmě a osobě povinné k její náhradě. U nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění tedy počne p romlčecí lhůta běžet až od okamžiku, kdy poškozený nabude vědomost nejen o osobě škůdce, ale též vědomost o újmě včetně jejího rozsahu. Judikatura Nejvyššího soudu, navazující při výkladu §620 o. z. na dřívější výklad §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, zdůrazňuje, že újma spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká, jakmile se po úrazu nebo jiném poškození zdraví a jeho případném léčení ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé důsledky pro jeho životní úkony má změněný (zhoršený) zdravotní stav, tedy zda a v jakém rozsahu došlo ke ztížení společenského uplatnění. O újmě se tedy poškozený dozví v době, kdy lze objektivně provést zhodnocení jeho trvalých obtíží, neboť tehdy má k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu, resp. její rozsah zjistit. Není tak rozhodný okamžik úplného ukončení léčby (včetně nikoliv nezbytných operací či rehabilitace), nýbrž okamžik, kdy je možné vyhotovit lékařský posudek za účelem zhodnocení ztížení společenského uplatnění, nikoliv ovšem kdy byl skutečně vypracován (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, Soubor C 569, ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2877/2004, publikovaný v časopise Soudní judikatura, č. 52, ročník 2006, ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, č. 153/2011 Sb. rozh. obč., ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2724/2020, ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3484/2019, č. 4/2021 Sb. rozh. obč. a rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 19. 11. 1924, sp. zn. Rv II 559/24, Vážný č. 4389). Judikatura totiž nepřipouští, aby poškozený mohl odkládat počátek promlčecí lhůty zcela podle své vůle do momentu, kdy se rozhodne nechat si vypracovat znalecký posudek. Tím by byl do značné míry popřen účel promlčení jako takový, jenž spočívá především ve stimulaci subjektů k včasnému vykonání práv, v limitaci doby, po níž jsou dlužníci vystaveni vynucujícímu zákroku, a v nastolení právní jistoty, jíž by se příčilo neúměrně dlouhé přetrvávání práv a povinností, jejichž prokazování po uplynutí delší doby je spojeno s určitou mírou spornosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019).
Je tedy zřejmé, že občanský zákoník počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody (újmy) váže k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. „Vědomost" o škodě je subjektivní kategorie – vychází však z objektivního stavu a nemůže mu časově předcházet; v této souvislosti ze zdravotního stavu, který musí být natolik ustálený (neměnný), aby bylo možné hovořit o vědomosti o újmě. V nyní projednávané věci se však tato vědomost má vztahovat ke stavu, kdy se v průběhu soudního sporu na okamžiku ustálení zdravotního stavu nebyli schopni zcela shodnout ani odborníci. I tehdy však musí mít poškozený povědomí o svém zdravotním stavu natolik nepochybné, aby si mohl utvořit závěr, že mu vznikla újma na zdraví, aby tak mohla začít běžet promlčecí lhůta. S touto otázkou se odvolací soud dostatečně nevypořádal, neboť sice pečlivě zkoumal, kdy se zdravotní stav dovolatele ustálil, avšak jeho vědomost o nastalé újmě vázal právě k tomuto okamžiku, aniž řešil, zda již tehdy měl možnost dospět k odpovídajícímu úsudku, a to i vzhledem k tomu, že se i po lékařské zprávě ze dne 27. 8. 2015 podroboval dalším lékařským zákrokům a rehabilitaci, takže se mohl domnívat, že se jeho zdravotní stav ještě upraví. Taková úvaha je chybná, neboť popírá smysl a povahu subjektivní promlčecí lhůty a tím odporuje ustálené judikatuře. Odvolací soud zcela pominul hodnocení rozhodné skutečnosti, a to kdy se dovolatel dozvěděl podstatné informace o svém zdravotním stavu, z kterých by mohl i jako laik učinit závěr, že se jeho zdravotní stav ustálil.
Platí nejen v tzv. medicínských sporech, že pacient - medicínský laik - se v průběhu léčení může nacházet v psychickém stavu, v němž od něj nelze důvodně požadovat, aby setrvale zkoumal otázku ustálení svého zdravotního stavu. Pacient se upíná k tomu, že jeho zdravotní stav není dobrý (což nepochybně platí tehdy, je-li třeba více operačních zákroků), i k naději, že se zlepší. Nelze od něj zpravidla spravedlivě žádat, aby ještě v průběhu neukončené léčby průběžně vyhodnocoval, zda je jeho zdravotní stav ustálen (zejména nejsou-li schopni shodnout se na této skutečnosti zcela ani odborníci), a aby v pochybnostech podával žalobu o náhradu újmy. Je proto opodstatněný závěr, že vědomost o svém zdravotním stavu může poškozený nabýt teprve tehdy, když byl léčebný proces definitivně ukončen, nebo tehdy, když se na ustálenosti zdravotního stavu jednoznačně shodli lékaři a v tomto ohledu mu podali jasnou a srozumitelnou informaci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/18).
Rozhodnutí odvolacího soudu není věcně správné. Odvolací soud vycházel při určení počátku běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu újmy na zdraví z objektivního posouzení okamžiku ustálení zdravotního stavu žalovaného, nikoliv vědomosti žalovaného o škodě, tedy okolností rozhodných pro určení počátku subjektivní promlčecí lhůty. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.). Dalšími otázkami, které žalobce v dovolání položil, se Nejvyšší soud již, s ohledem na výše učiněné závěry, nezabýval.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu též o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu