ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1265.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1265/2022-288
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Bořivoje Hájka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Správa služeb hlavního města Prahy , IČO: 70889660, se sídlem Kundratka 1951/19, Praha 8, zastoupená JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti žalovanému: T. Š. , narozený XY, bytem XY, o 75 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 221 C 164/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2021, č. j. 23 Co 261/2021-260, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 29. 7. 2021, č. j. 221 C 164/2019-243, zamítl žalobu o zaplacení 75 600 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V projednávané věci měl za prokázané, že žalobkyně dne 20. 1. 2019 provedla na příkaz strážníka městské policie odtah vozidla, jehož provozovatelem zapsaným v registru silničních vozidel byl žalovaný. Na to vynaložila náklady za odtah a střežení vozidla ve výši žalované částky. Žalobkyně byla současně hlavním městem Prahou na základě své zřizovací listiny oprávněna k odtahům vozidel, včetně jejich hlídání, jakož i ke správě a vymáhání souvisejících pohledávek. Žalovaný delší dobu před odtahem vozidlo prodal a poté, co se mu nepodařilo zajistit součinnost nového vlastníka k přepisu v zákonné lhůtě, situaci řešil oznámením na Policii ČR. Skutečnou totožnost kupujícího se však nepodařilo zjistit. Za těchto specifických okolností by bylo podle okresního soudu formalistické lpět na výkladu pojmu provozovatel vozidla jako osoby, která je zapsána v registru silničních vozidel, neboť by to vedlo ke krajně nespravedlivým důsledkům pro žalovaného, který vozidlo nevlastní ani neprovozuje a současně nemůže docílit změny zápisu v registru silničních vozidel, neboť jej nový vlastník de facto podvedl (vydáváním se za neexistující osobu). Takový výklad a použití §45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, (dále jen „zákon o silničním provozu“) by byl v rozporu s dobrými mravy (§2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Okresní soud proto uzavřel, že žalovaný, který není vlastníkem vozidla a vozidlo ani fakticky neprovozuje, není ve věci pasivně věcně legitimován.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2021, č. j. 23 Co 261/2021-260, potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že za daných (konkrétních) okolností projednávané věci se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že důsledná aplikace ustanovení §45 odst. 4 zákona o silničním provozu by byla vůči žalovanému nespravedlivá a ve svém důsledku by odporovala dobrým mravům ve smyslu §2 odst. 3 o. z. Zamítnutí žaloby přitom v zásadě nepředstavuje pro žalobkyni jako ekonomicky silnější subjekt, horší dopad, než jaký by mělo opačné rozhodnutí pro žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, a to, zda za náklady na odstranění vozidla podle ust. §45 odst. 4 zákona o silničním provozu, odpovídá provozovatel vozidla zapsaný v registru vozidel i tehdy, pokud je prokázáno, že v okamžiku odstranění vozidla zapsaný provozovatel jeho faktickým provozovatelem nebyl, a zda za liberační důvod pro zapsaného provozovatele vozidla lze považovat okolnost, že se mu kupující jeho vozidla představil pod falešným jménem a příjmením a zapsaný provozovatel ho následně již nedokázal dohledat. Žalobkyně navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude zcela vyhověno, případně zrušení rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jeho zastoupení osobou, jež má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) a 4 o. s. ř.], shledal, že z důvodu vymezeného v dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Otázkou, kdo odpovídá za náklady na odstranění vozidla podle §45 odst. 4 zákona o silničním provozu, se Nejvyšší soud zabýval naposledy v rozsudku ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1064/2021, a uzavřel, že primárně je subjektem povinným nahradit náklady odstranění vozidla vytvářejícího překážku provozu na pozemní komunikaci osoba zapsaná jako vlastník nebo provozovatel v registru silničních vozidel. Je-li však prokázáno, že zápis v registru neodpovídá skutečnosti, a tím, kdo má vozidlo v právní i faktické dispozici, je osoba odlišná od zapsaného vlastníka či provozovatele, nahradí náklady odstranění vozidla jeho skutečný vlastník a provozovatel. Ten, kdo náklady na odstranění vynaložil, obvykle nemá jinou možnost než zjistit osobu provozovatele vozidla z registru vozidel. Zjistí-li však, že skutečným vlastníkem a faktickým provozovatelem vozidla je osoba odlišná, pak by odepření možnosti požadovat jejich náhradu po skutečném vlastníku vozidla bylo přílišným formalismem a především by bylo v rozporu se smyslem a účelem evidenční povahy registru. S tímto závěrem dovoláním napadený rozsudek není v rozporu.
Za situace, kdy dovolatelka uplatnila nárok vůči žalovanému zapsanému dosud jako vlastník a provozovatel odtaženého vozu, odvolací soud uzavřel, že za daných (konkrétních) okolností projednávané věci důsledná aplikace ustanovení §45 odst. 4 zákona o silničním provozu by byla vůči žalovanému nespravedlivá a ve svém důsledku by odporovala dobrým mravům (§2 odst. 3 o. z.). Odvolací soud se ztotožnil se zjištěním okresního soudu, že žalovaný ještě před odtahem vozidla uzavřel kupní smlouvu s neznámou osobou a že ihned poté, co se mu nepodařilo zajistit součinnost nového vlastníka k přepisu v zákonné lhůtě, situaci řešil oznámením na Policii ČR; zjistit skutečnou totožnost kupujícího bylo nemožné a nepodařilo se to ani soudu prvního stupně. Zohlednil i to, že žalovaný hradil pokuty, které mu byly uloženy za to, že vozidlo nemělo platnou technickou kontrolu, ačkoliv ho již v té době několik let provozoval někdo jiný. Dovodil, že za těchto specifických okolností, kdy žalovaný vozidlo nevlastní a fakticky neprovozuje a současně nemůže docílit změny zápisu v registru silničních vozidel, neboť jej nový vlastník de facto podvedl (vydáváním se za neexistující osobu), by bylo v rozporu s dobrými mravy po žalovaném požadovat náklady za odtah a střežení vozidla. Sám ještě poukázal na rozdílné ekonomické postavení účastníků řízení. Odvolací soud tedy nepostavil své závěry na tom, že byl naplněn liberační důvod, jak uvádí dovolatelka, ale odepřel jí právo pro rozpor s dobrými mravy (ostatně zákon o silničním provozu žádné liberační důvody neupravuje).
Otázkou aplikace dobrých mravů se opakovaně zabýval Ústavní soud. Uvedl, že soud musí vždy vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. (nyní §2 odst. 3 o. z.), které je v rovině jednoduchého - podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09). Uvedený přístup převzala i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011). Dobré mravy jako princip umožňují soudci zmírňovat tvrdost zákona a rozhodovat v souladu se spravedlností (ekvitou) a slušností. Představují tak promítnutí ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení do podústavního práva (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3653/11, III. ÚS 2700/15 , IV. ÚS 299/18 či III. ÚS 2552/18 ).
Závěry, na kterých odvolací soud vystavěl své rozhodnutí, nejsou v rozporu s citovanou judikaturou, odvolací soud vycházel z individuálních okolností tohoto případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních, jejichž správnost dovolací soud není oprávněn přezkoumávat (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, neboť odvolací soud se v otázkách vymezených dovolatelkou neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu