ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1391.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1391/2022-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) nezletilý AAAAA (pseudonym) , narozený XY, b) nezletilý BBBBB (pseudonym) , narozený XY, žalobci a) a b) zastoupeni svými zákonnými zástupci žalobci c) a d), c) V. H. , narozený XY, d) R. H. , narozená XY, všichni bytem XY, všichni právně zastoupeni Mgr. Markem Davidem, advokátem se sídlem Lešetín IV 777, 760 01 Zlín, proti žalované: JALOVEC, s. r. o. , IČO 27779181, se sídlem Na Příkopě 814, 755 01 Vsetín, zastoupená JUDr. Petrem Vohnickým, advokátem se sídlem Horní náměstí 12, 755 01 Vsetín, o zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím každému z žalobců, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 7 C 23/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2022, č. j. 71 Co 296/2021-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 25. 6. 2021, č. j. 7 C 23/2020-72, uložil žalované, aby každému ze žalobců zaplatila 20 000 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu v části, jíž se každý ze žalobců domáhal zaplacení dalších 40 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 1. 2022, č. j. 71 Co 296/2021-126, částečně potvrdil a částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve výsledku uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců a) a b) 25 000 Kč s příslušenstvím, každému ze žalobců c) a d) 15 000 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů celého řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta [ohledně žalobců a) a b) co do částky 35 000 Kč a ohledně žalobců c) a d) co do částky 45 000 Kč], napadli žalobci dovoláním. Jeho přípustnost spatřují v řešení otázky, zda pořízení a zveřejnění fotografie nezletilých dětí ve formě kvízu bez vědomí a souhlasu rodičů je možno považovat za bezohledné a zavrženíhodné jednání, které odůvodňuje poskytnutí obzvlášť vysoké náhrady, která dosud nebyla vyřešena. Odkazují k výkladu celé řady předpisů, jež jsou součástí ústavního pořádku České republiky včetně ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Namítají, že žalovaná pořízením a zveřejněním fotografií nezletilých žalobců a) a b) bez vědomí a souhlasu zletilých žalobců c) a d) porušila právo všech dovolatelů na soukromý a rodinný život. S odkazy zejména na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva považují výši přiznaného zadostiučinění za zcela nedostatečnou. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žalobě v celém rozsahu vyhovuje a rozhodl o náhradě nákladů celého řízení. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolatelé navrhují, aby dovolací řízení přerušil a s návrhem na zrušení tohoto ustanovení spis předložil Ústavnímu soudu. Důvodem zrušení citovaného ustanovení podle dovolatelů je rozpor s principem rovnosti a zvláštní zvýšené ochrany nezletilých dětí a osob se zdravotním postižením s tím, že přístup k dovolacímu soudu v tak závažné věci, jako je zásah do práva dovolatelů na soukromý a rodinný život by neměl být omezen žádnou finanční částkou, zvlášť když takový zásah je mnohem závažnější než vztahy ze spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V projednávané věci napadl každý ze žalobců a) a b) dovoláním rozsudek odvolacího soudu ohledně částky 35 000 Kč s příslušenstvím, a každý ze žalobců c) a d) ohledně částky 45 000 Kč s příslušenstvím. Ani jedna z těchto částek [k příslušenství se při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního limitu podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží] však nepřevyšuje limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V řízení pak nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok, dovolání tak vzhledem k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné.
Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy (bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo) o dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud neshledal důvod pro přerušení dovolacího řízení a podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. podle §109 odst. 1 písm. c) a §243b o. s. ř. Soud v souvislosti se svou rozhodovací činností sice může podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení [a za tím účelem podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. řízení přerušit], avšak jen dojde-li sám k závěru, že je k tomu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy důvod, tedy je-li zákon nebo jeho ustanovení, jehož má být ve věci použito, v rozporu s ústavním pořádkem.
Právo na dovolání, respektive právo na opravné prostředky v občanském soudním řízení není ústavně zaručeno, není garantováno ani Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), ani Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod či dalšími mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03, a ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 1226/17). Právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením. Ta koneckonců vyplývají i přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem, kdy podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Tento způsob je obvykle stanoven v procesních předpisech a je v zásadě na zákonodárci, jaká konkrétní pravidla (lhůty, obsahové a formální náležitosti podání, soudní poplatky a další) pro přístup k soudům stanoví. Právě uvedené pak platí také pro požadavky, jimiž zákonodárce podmiňuje přístup k řádným a mimořádným opravným prostředkům. Z povahy těchto prostředků, jakož i ze skutečnosti, že tyto prostředky nejsou garantovány ústavním pořádkem, pak samozřejmě vyplývá, že zákonodárce má v tomto směru daleko širší možnost uvážení. Zejména u mimořádných procesních prostředků totiž platí, že zákonodárce jejich zakotvením v právním řádu sleduje určitý specifický cíl, který nespočívá v pouhém poskytnutí dalšího soudního přezkumu konkrétního sporu. Tak je tomu i u dovolání. Mimořádný opravný prostředek dovolání mívají (za splnění dalších podmínek) účastníci řízení k dispozici poté, co jejich věc byla již minimálně dvakrát posouzena soudy nižších stupňů, a nyní žádají, aby se jí zabýval přímo Nejvyšší soud, tedy jeden z vrcholných orgánů soudní moci v České republice (čl. 92 Ústavy České republiky). Již jen z právě uvedeného je zřejmé, že přístup k dovolacímu řízení může zákonodárce podmínit řadou požadavků. Tyto požadavky mohou směřovat mimo jiné i k omezení počtu podaných dovolání [srov. např. §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu stanovící tzv. majetkový census]. V obecné rovině totiž není cílem právní úpravy v občanském soudním řádu, aby Nejvyšší soud projednal co největší množství sporů (lze ostatně vyjádřit pochybnost, zda zvyšováním počtu soudních instancí dochází ke zkvalitnění rozhodovací činnosti a ke spravedlivějšímu rozhodování jednotlivých případů), nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce (a ústavodárce) významné. (Srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 27-30.) Finanční limit [nyní zakotvený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zahrnul zákonodárce do procesního předpisu na základě úvahy, že mimořádný opravný prostředek by měl být přípustný jen v těch případech, kdy předmětem sporu je významnější finanční hodnota. Okolnost, že z této zásady zákonodárce stanovil jen omezené výjimky, mezi něž posuzovanou věc nezařadil, nelze považovat za protiústavní.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 6. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu