ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1621.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 1621/2021-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: L. K., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, 110 00 Praha 1, proti žalované: MS Košířská, s.r.o. , IČO 48908975, se sídlem Koliště 1912/13, 602 00 Brno, zastoupená Mgr. Veronikou Pavlů, advokátkou se sídlem Sokolovská 694/100a, 186 00 Praha 8, o 557 966 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 168/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 22 Co 250/2019-146, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody sestávající z nákladů vynaložených v soudním řízení správním ve výši 36 734 Kč (4 000 Kč za soudní poplatek, 26 684 Kč za náklady právního zastoupení a 6 050 Kč za notářský zápis), z ušlého zisku ve výši 271 232 Kč (za ztrátu času žalobkyně v rozsahu 39,5 hodin, kdy se věnovala řešení této věci namísto samostatného výkonu advokacie s hodinovou sazbou 220 EUR s připočtením daně z přidané hodnoty z této částky) a z náhrady nemajetkové újmy v částce 250 000 Kč (za neoprávněný zásah do jejího soukromí), to vše na základě porušení předsmluvní informační povinnosti žalovanou o konkrétní podobě stavby na sousedním pozemku.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 8. 2019, č. j. 16 C 168/2018-87, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 4. 2021, č. j. 16 C 168/2018-218, zamítl žalobu na zaplacení 557 966 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. XY, XY a pozemku st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY (rodinný dům), vše v k. ú. XY, obec XY (dále jen „nemovitosti“). Vlastnictví nabyla kupní smlouvou ze dne 1. 7. 2015, jejíž součástí bylo prohlášení prodávající (žalované), že seznámila kupující (žalobkyni) se stavem předmětu prodeje, kupující prohlásila, že jí je předmět prodeje dobře znám. Žalobkyně byla seznámena s vizualizačním plánem dané lokality, kde byly zobrazeny typově obdobné stavby. V té době nabízela společnost AMADIA Invest s. r. o. k prodeji „XY“ s tím, že klienti mohou vybírat ze samostatných domů, dvojdomků nebo pozemků pro vlastní výstavbu. Pro sousední pozemek parc. č. XY, bylo původně schváleno územní rozhodnutí o umístění stavby typově totožné jako na ostatních okolních pozemcích, avšak na žádost jeho vlastníků bylo vydáno dne 8. 6. 2015 rozhodnutí o změně dřívějších územních rozhodnutí, dne 27. 1. 2016 pak stavební povolení a započato se stavbou rodinného domu typově odlišného. Vydání stavebního povolení na sousední stavbu se žalobkyně bránila podáním správní žaloby, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2017, č. j. 3 A 161/2016-127, zamítl jako nedůvodnou. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud věc po právní stránce posoudil podle §6 a §1728 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno porušení předsmluvní informační povinnosti žalovanou. Nebylo shledáno, že by klamavými údaji nebo neposkytnutými informacemi zkreslila představu druhé smluvní strany o předmětu prodeje a ovlivnila tak její zájem na uzavření smlouvy. Informace o tom, že v dané lokalitě jsou prodávány i pozemky pro vlastní výstavbu byla volně dostupná, takže zájemci si mohli zakoupit pozemek a dle svého návrhu si nechat postavit (podle územního rozhodnutí a se stavebním povolením) rodinný dům, který nebyl totožný s poskytnutou vizualizací. Žalobkyně tak nemohla být přesvědčena, že na sousedním pozemku bude stát dům propagovaný v reklamních materiálech, šlo pouze o subjektivní vnímání celé situace žalobkyní, která ohledně budoucího vzhledu sousedního domu vycházela z informačního letáku a ilustrativní, nezávazné vizualizace žalované. Součástí kupní smlouvy pak nebyla ujednání týkající se záruky za vzhled okolních rodinných domů a nemohlo tak dojít k relativní ani absolutní neplatnosti kupní smlouvy, na niž §1728 o. z. míří.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 22 Co 250/2019-146, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé v částce 307 966 Kč s příslušenstvím, ve zbytku, tj. v částce 250 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na základě skutkových závěrů soudu prvního stupně uzavřel, že mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalované a vznikem škody v podobě nákladů vynaložených ve správním řízení není dána příčinná souvislost, neboť příčinou jejich vynaložení bylo rozhodnutí žalobkyně vyvolat správní řízení. Nelze klást k tíži žalované, že žalobkyně podala nedůvodnou žalobu, a nebyla jí proto přiznána náhrada nákladů neúspěšného řízení. Ohledně zisku, který jí měl ujít tím, že věnovala svůj čas a odbornost řešení této kauzy na úkor výkonu své praxe advokátky, dovodil odvolací soud, že se o ušlý zisk nejedná, a škoda jí tak nevznikla. Žalobkyně netvrdila, že by z důvodu vyřizování vlastních záležitostí přišla o jakýkoli konkrétní příjem nebo zakázku. Pokud se žalobkyně rozhodla věnovat vlastním záležitostem svou odbornost a čas (a nesjednala si právní službu, za jejíž platbu mohla nárokovat náhradu škody), pak hodnota takové činnosti není ušlým ziskem. Navíc se podle žalobních tvrzení své kauze věnovala celkem 39,5 hodiny v období od roku 2016 do roku 2018, přičemž takovýto časový úsek nemohl žalobkyni zatížit či blokovat natolik, že by přišla o příjem ze své advokátní činnosti. Pro absenci poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. pak zrušil rozsudek soudu prvního stupně v nároku na poskytnutí finančního zadostiučinění za újmu způsobenou neoprávněným zásahem do jejích osobnostních práv a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně v částce 307 966 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 871/2018, 4 Cz 1/71, 32 Cdo 209/2019, 30 Cdo 3837/2014, 25 Cdo 83/2010 a 30 Cdo 4851/2014). Rekapituluje skutkový stav i dosavadní průběh řízení a namítá, že náhradu majetkové újmy nelze zamítnout, aniž by byla zkoumána příčinná souvislost a protiprávní úkon škůdce; v nesprávném řešení této otázky odvolacím soudem spatřuje dovolací důvod. Odvolací soud se podle dovolatelky od ustálené judikatury odchýlil i v závěru o absenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a náklady vynaloženými ve správním řízení. Pokud by žalovaná neporušila předsmluvní informační povinnost, nevznikla by žalobkyni majetková škoda, neboť by nepodávala správní žalobu a nemusela by být v takovém řízení právně zastoupena advokátem specializujícím se na danou problematiku. Jestliže se v důsledku tohoto děje její majetek zmenšil, stalo se tak v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované. V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu pak posoudil odvolací soud i otázku ušlého zisku. Z judikatury vyplývá, že ušlým ziskem je majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení majetku poškozeného, které bylo možno s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat, pokud by nedošlo ke škodní události. Dovolatelka zdůraznila, že důvodně očekávala, že namísto zabývání se správním řízením souvisejícím se stavbou sousedního domu, bude se věnovat své advokátní praxi a mít z toho příjem, k čemuž nedošlo v důsledku protiprávního jednání žalované. Za zcela subjektivní označila závěr soudu týkající se její zatíženosti touto kauzou. Odklon v otázce procesního práva (od rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 3528/2018, 21 Cdo 1879/2017, 32 Cdo 1537/2013 a 26 Cdo 4223/2011) spatřuje v absenci poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., jestliže odvolací soud dovodil, že nárok žalobkyní uplatňovaný není ušlým ziskem. Jako dosud neřešenou předkládá dovolatelka otázku, zda může soud rozhodnout o nároku na náhradu škody, aniž by zjistil protiprávní jednání škůdce spočívající v porušení zákonné nebo smluvní povinnosti a zda je před rozhodnutím o tomto nároku třeba tuto skutečnost postavit najisto. Rozpor spatřuje v tom, že odvolací soud ve zrušovací části rozsudku uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zaměřil na možné porušení smluvní povinnosti žalovanou, avšak zároveň bez dalšího potvrdil jeho zamítavé rozhodnutí ohledně zbytku žaloby. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a vrácen tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodnutí uváděná dovolatelkou považuje za skutkově zcela odlišná, a proto je nelze na projednávanou věc použít. Ohledně otázky ušlého zisku navíc dovolatelka neuvedla, v čemž podle ní rozpor s judikaturou spočívá. Navrhla odmítnutí nepřípustného dovolání, případně jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně v nároku na náhradu nákladů na právní zastoupení ve správním řízení a na ušlý zisk. Ohledně nákladů na právní zastoupení ve správním řízení shledal nedůvodnost žaloby v absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalované a vznikem škody. Jestliže se v řízení o náhradu újmy (škody) zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“, pod C 5025, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění, která přezkoumání dovolacím soudem nepodléhá (§241 odst. 1 a 6 o. s. ř.). Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). Uzavřel-li odvolací soud, že příčinou, bez níž by náklady vynaložené ve správním řízení žalobkyni nevznikly, bylo její rozhodnutí podat správní žalobu, a nikoli tvrzené protiprávní jednání žalované, posoudil otázku příčinné souvislosti v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto tato otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 871/2018 a 30 Cdo 209/2019 (vydaná ve stejné věci) nejsou na daný případ přiléhavá především pro skutkovou odlišnost. Náklady na právní zastoupení v odkazovaných věcech byly žalobkyní vynaloženy za situace, kdy v důsledku protiprávního jednání žalované hrozilo žalobkyni, že proti ní bude vedeno žalovanou soudní řízení. V projednávané věci však žalobkyně sama vedla neúspěšné správní řízení, jehož účastníky byly jiné osoby než žalovaná.
Ohledně ušlého zisku odvolací soud uzavřel, že vznik této škody žalobkyně neprokázala. Judikatura, která je použitelná i po účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je ustálena v závěru, že ušlý zisk je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku protiprávního jednání či škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, uveřejněné pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, uveřejněný pod č. 39/2008 Sb. rozh. obč.). Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být najisto postaveno (důkazní břemeno je na poškozeném), že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) majetkový stav poškozeného by se zvýšil. Pouhé tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného však k odškodnění nestačí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, Soubor C 4027, nebo rozsudek ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4343/2008). Poškozený musí prokázat, že měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, například že tam, kde je k provozování výdělečné činnosti zapotřebí splnění určitých podmínek, byl reálný předpoklad jejich dosažení, pokud by nepříznivě nezasáhla škodní událost (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 142/2004, Soubor C 2564). V posuzované věci žalobkyně netvrdila (a v návaznosti na to ani neprokázala), že v důsledku zabývání se správním řízením souvisejícím se stavbou sousedního domu přišla o možnost zastupovat konkrétního klienta a že tak měla možnost vyššího příjmu ze své advokátní praxe a nedokládala ani rozdíl mezi příjmy, jichž by dosáhla v případě, že by se své soukromé záležitosti nevěnovala, v porovnání s jejími skutečnými příjmy v daném období. Dožadovala se náhrady za čas strávený vyřizováním záležitostí souvisejících se stavbou sousedního domu s použitím své odbornosti a v sazbě, kterou účtuje klientům. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že věnovala-li žalobkyně svůj čas a odbornost vyřízení soukromé záležitosti, nejedná se o ušlý zisk ve smyslu citované judikatury. V případě, že by si zajistila smluvně právní pomoc a vznikly by jí náklady, mohlo by se jednat o skutečnou škodu, avšak vynaložení času a vlastních schopností ještě není zárukou toho, že kdyby tak nečinila, její majetkový stav by se zvýšil. Navíc čas v rozsahu 39,5 hodiny v průběhu dvou let nelze považovat za zatížení, které by bránilo výkonu povolání. Sluší se poznamenat, že je běžné, že lidé si osobní záležitosti vyřizují ve svém volném čase (ať již s použitím své odbornosti či nikoli). Žalobkyní odkazovaná rozhodnutí nejsou přiléhavá, a to opět pro skutkovou, ale i právní odlišnost. Ve věci sp. zn. 30 Cdo 3837/2014 byla řešena právní otázka, zda mohla žalobci vzniknout škoda (ušlý zisk), jestliže po dobu jeho vazby byla jeho mzda vyplácena zaměstnavatelem sestře žalobce, přičemž dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu, bez něhož nelze věc po právní stránce posoudit. Rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 83/2010 odmítl dovolací soud dovolání žalobce s tím, že závěr odvolacího soudu, že žalobce neprokázal, že by při pravidelném běhu věcí dosáhl tvrzeného zisku (šlo o podnikatelský záměr v souvislosti s restituovanými nemovitostmi), je v souladu s judikaturou. Ve věci sp. zn. 30 Cdo 4851/2014 se pak jednalo nejen o zcela odlišný skutek, ale i právní otázku, neboť bylo řešeno, zda žalobci vznikla škoda, jestliže svému právnímu zástupci zaplatil za právní zastoupení z prostředků získaných půjčkou, kterou mu právní zástupce sám poskytl. Lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu ohledně ušlého zisku odpovídá výše citované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, a přípustnost dovolání proto rovněž nezakládá.
Judikatura je ustálena v závěru, že předpokladem vzniku povinnosti nahradit újmu podle §2910 o. z. je protiprávní jednání, jímž dojde k zásahu do absolutního (nebo relativního) práva jiného, vznik újmy, příčinná souvislost mezi nimi a zavinění, jež se ve formě nedbalosti presumuje (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, Rc 27/2022). Tyto předpoklady musí být splněny kumulativně; není-li splněn jeden z nich, nemusí se soud zabývat otázkou splnění předpokladů ostatních (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004, Soubor C 3267, ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010, ze 28. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2116/2015, nebo ze dne 14. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1331/2018). Jestliže odvolací soud poté, kdy ve vztahu k nároku na náhradu nákladů vzniklých žalobkyni v souvislosti se správním řízením dovodil neexistenci příčinné souvislosti, a ve vztahu k nároku na ušlý zisk, že požadované plnění není ušlým ziskem, a žalobkyni se tak nepodařilo prokázat vznik újmy, postupoval zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, jestliže žalobu v těchto nárocích zamítl, aniž by se zabýval zkoumáním ostatních nezbytných předpokladů pro přiznání náhrady. Námitka žalobkyně, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozporné, uložil-li soudu ve zrušujícím rozhodnutí ohledně části žaloby zkoumat, zda žalovaná porušila smluvní povinnost, a současně bez dalšího potvrdil jeho zamítavé rozhodnutí ohledně zbytku žaloby, není důvodná. Jde totiž o zcela rozdílné nároky, přičemž nárok na náhradu nemajetkové újmy dosud nebylo možno posoudit z důvodu procesního pochybení, na rozdíl od nároků ostatních. Přípustnost dovolání tak námitka odklonu od ustálené judikatury nezakládá a nejedná se ani o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou.
Vytýká-li dovolatelka soudu, že ji nepoučil podle §118a o. s. ř. ohledně povinnosti tvrzení a důkazní ve vztahu k ušlému zisku, namítá vadu řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě případných nákladů tohoto dovolacího řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu