ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1622.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1622/2022-369
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Bořivoje Hájka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Česká republika – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy , IČO 00022985, se sídlem Karmelitská 529/7, 118 12 Praha 1, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha , IČO 000064581, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 01 Praha 1, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 287/18, 120 00 Praha 2, 2) městská část Praha 1 , IČO 00063410, se sídlem Vodičkova 681/18, 115 68 Praha 1, zastoupená Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem Maiselova 38/15, 110 00 Praha 1, o 23 147 078,33 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 247/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, č. j. 62 Co 399/2021-330, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, č. j. 62 Co 399/2021-330, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 5. 2021, č. j. 20 C 247/2016-249, ve znění usnesení ze dne 25. 10. 2021, č. j. 20 C 247/2016-315, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba ohledně 23 147 078,33 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 5. 2021, č. j. 20 C 247/2016-249, ve znění usnesení ze dne 25. 10. 2021, č. j. 20 C 247/2016-315, uložil žalovanému 2) povinnost zaplatit žalobkyni 5 098,69 Kč, zamítl žalobu na zaplacení 23 147 078,33 Kč s příslušenstvím proti oběma žalovaným a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala vůči žalovaným zaplacení 23 147 078,33 Kč s příslušenstvím z titulu tvrzené náhrady majetkové újmy a dále 68 402 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že mezi účastníky probíhaly dlouholeté spory o vlastnictví nemovitosti – domu č. p. 977 postaveného na pozemku č. parc. 142 a pozemku č. parc. 142 v obci Praha, katastrálním území Nové Město. Jako vlastník nemovitosti byl v katastru zapsán stát. Hlavní město Praha se v roce 2007 domáhalo žalobou určení, že je vlastníkem nemovitosti. V první fázi řízení bylo úspěšné před obecnými soudy všech tří stupňů a stát mu nemovitost předal. Nálezem Ústavního soudu však došlo ke zrušení těchto rozhodnutí a spor poté skončil dnem 21. 7. 2014 nabytím právní moci rozsudku, kterým byla žaloba zamítnuta (dovolání bylo odmítnuto). Žalobkyně proto vyzvala žalované již v srpnu 2014 ke zpětnému předání nemovitosti. Dne 19. 5. 2015 byla žalobkyně zapsána jako vlastník předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí. O předání nemovitosti probíhala osobní jednání, e-mailová a písemná komunikace a žalobkyně nakonec předmětné nemovitosti převzala dne 20. 10. 2015. Žalovaní při předání předložili žalobkyni vyúčtování příjmů a výdajů souvisejících s pronájmem předmětných nemovitostí ke dni 24. 10. 2015, poté na její účet poukázal 2. žalovaný výslednou částku z vyúčtování. Nájemní smlouvy uzavřené na jednotlivé prostory předmětné nemovitosti zůstaly i po převzetí žalobkyní nedotčeny. Soud prvního stupně uzavřel, že došlo k určité prodlevě v předání nemovitosti od 21. 7. 2014 do 19. 10. 2015, kterou 2. žalovaný odůvodnil čekáním na rozhodnutí o dovolání. Dovolání však nemělo odkladný účinek a důvodem pro odklad předání nebyla ani prodleva se zápisem v katastru nemovitostí, na druhé straně se žalobkyně předání nemovitosti nijak právně významně nedomáhala. Žalobkyně odůvodňovala výši škody tím, že nájemné, které bylo žalovanými vybíráno a žalobkyni vyúčtováno, bylo nižší než obvyklé (tržní) nájemné. Toto své tvrzení ovšem nepodpořila žádnými důkazy, když znalecký posudek, kterým vyčíslila obvyklé nájemné, přinesl informaci o teoreticky dosažitelném nájemném z předmětné nemovitosti. Žalobkyně ovšem přes poučení podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) o následcích neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, škodu v částce 23 147 087,83 Kč představující obvyklé nájemné za období od 1. 1. 2014 do 30. 10. 2015 neprokázala.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2022, č. j. 62 Co 399/2021-330, potvrdil k odvolání žalobkyně zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu ve věci samé a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně nesplnila řádně svoji povinnost tvrzení tak, jak jí ukládá §118a odst. 1 o. s. ř., a to přesto, že o ní byla soudem prvního stupně řádně poučena, včetně poučení o následcích neuposlechnutí výzvy. Skutková tvrzení tak, jak je žalobkyně uplatnila, jsou i nadále neúplná, především nevymezila protiprávní jednání, jehož se měli žalovaní dopustit, a to z pohledu prevenční povinnosti ve smyslu §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), porušení dobrých mravů podle §2909 o. z., porušení zákonné povinnosti ve smyslu §2910 o. z. či porušení smluvní povinnosti podle §2913 o. z. Zcela nedostatečně pak žalobkyně tvrdila příčinnou souvislost mezi újmou a protiprávním jednáním a neúplně vymezila výši újmy, kterou dovozuje z mnohdy rozporných tvrzení, např. že nebytové prostory mohla pronajímat za obvyklé nájemné nebo že by je pronajímala neziskovým subjektům bezplatně, čímž by ušetřila blíže neurčené dotace, které jim pak byla nucena poskytovat. Za tohoto stavu odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalobkyně neunesla břemeno tvrzení.
Žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, v němž namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, a ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, jestliže kladl žalobkyni k tíži, že nevymezila jednotlivé předpoklady odpovědnosti za škodu, ačkoli ta úplným a vyčerpávajícím způsobem popsala skutkový stav a učinila žalobní návrh, což je podle ustálené praxe dovolacího soudu zcela dostatečné pro vymezení nároku. Právní kvalifikace nároku pak nenáleží žalobci, nýbrž je věcí soudu. Pokud by se odvolací soud tímto zavedeným právním názorem řídil, nemohl by po žalobkyni požadovat více, než je řádné vylíčení skutkového stavu. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v tom, že ačkoliv byly v žalobě dostatečně vylíčeny rozhodující skutečnosti, odvolací soud neposoudil nárok podle všech v úvahu připadajících hmotněprávních ustanovení, především podle §2991 o. z., jako nárok z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný navrhl odmítnutí dovolání pro nepřípustnost a stejný návrh učinil i druhý žalovaný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. Dovolání je přípustné a je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání §241a odst. 1 o. s . ř., může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně se domáhá peněžitého plnění s tvrzením, že žalovaní jí měli předat nemovitosti, neboť rozhodnutí, která určila prvního žalovaného vlastníkem nemovitosti, byla zrušena nálezem Ústavního soudu, a žalobkyně tak byla stále vlastníkem nemovitosti, kterou užívali bez právního důvodu žalovaní. Žalobkyně se proto domáhala peněžitého plnění spočívajícího v obvyklém nájemném za dobu od 1. 1. 2014 do 31. 10. 2015. Výši požadovaného nároku prokazovala znaleckým posudkem, obsahujícím výpočet obvyklého nájemného.
Skutek se v tzv. sporném řízení odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout. Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá, nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl (kvalifikoval). Aby bylo možno ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva alespoň připouštět (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, publikované pod č. 119 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998). Je totiž třeba vycházet z toho, že nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje. Skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak charakterizován a vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Případná právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda žalobce právní důvod požadovaného plnění uvádí či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000).
Posouzení, zda jde mezi účastníky o náhradu majetkové újmy či bezdůvodné obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy (ustanovení §2894 a násl. či §2991 a násl. o. z.). Za situace, kdy je požadováno „ušlé nájemné“ za dobu, kdy nebytové prostory nemohly být pronajaty jinému nájemci v důsledku jejich nepředání původním nájemcem, a zároveň není prokázáno, že by původní nájemce po tuto dobu tyto nebytové prostory dále užíval, nepřichází v úvahu jiná právní kvalifikace než odpovědnost za škodu, spočívající v ušlém zisku, kterého mohlo být dosaženo od jiného nájemce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008). Nárok z titulu bezdůvodného obohacení (jsou-li splněny předpoklady pro jeho vznik) může být opodstatněn pouze tehdy, jestliže povinnost vydat přijaté plnění neupravuje jiný právní titul. Tyto závěry jsou nadále aplikovatelné i za účinnosti nového občanského zákoníku (§2991 o. z.). Předpokladem odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pak není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Obohacenému tak vzniká povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání tohoto plnění.
Lze přisvědčit soudu prvního stupně i soudu odvolacímu, že vymezení nároku uplatněného žalobkyní bylo dosti komplikované a nepřehledné, neboť bylo poukazováno na různé aspekty tvrzené újmy (např. ztráta možné úspory na dotacích pro neziskové subjekty, jimž mohla být nemovitost bezúplatně poskytována k užívání). Jestliže však žalobkyně mimo jiné svůj nárok vůči žalovaným na zaplacení 23 147 078,33 Kč již v žalobě zdůvodňuje tvrzením, že jako vlastník nemovitosti v rozhodné době nebytové prostory nemohla užívat a žalovaní v rozhodné době nemovitost bezplatně užívali bez právního důvodu, pak tato tvrzení umožňovala posoudit věc podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (ostatně takto je v žalobě použita i odpovídající právní kvalifikace). V tomto posouzení pak soudu nemohla bránit okolnost, že žalobkyně kvalifikovala svůj nárok po právní stránce též jako nárok na náhradu škody, k němuž nepodala další potřebná tvrzení a důkazy. Závěr, že žalobkyně neprokázala výši nároku, je pak předčasný, neboť soudy obou stupňů neprovedly žalobkyní navrhované důkazy k výši nároku.
Jelikož soud prvního stupně a odvolací soud neposoudily nárok žalobkyně i podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, jsou jejich právní závěry neúplné, tedy nesprávné. Nejvyšší soud proto rozsudky soudů obou stupňů, vyjma dovoláním nenapadených výroků o platební povinnosti ve výši 5 098,69 Kč a o zastavení řízení ohledně částky 68 402 Kč, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť jeho rozhodnutím řízení nekončí. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243g odst. 1, §243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu