ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1988.2021.3
sp. zn. 25 Cdo 1988/2021-184
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: A. P., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem Újezd 450/40, Praha, proti žalovaným: 1. V. P., narozená XY, bytem XY, 2. S. P. , narozený XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Jiřím Schüllerem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem U Sluncové 666/12, Praha, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 9/2020, o dovolání 2. žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 22 Co 243/2020-137, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 22 Co 243/2020-137, v části výroku III, kterou byl změněn výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 6. 2020, č. j. 16 C 9/2020-89, ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným tak, že 2. žalovanému byla uložena povinnost zaslat žalobkyni v tomto výroku specifikovanou omluvu, se mění takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 6. 2020, č. j. 16 C 9/2020-89, v části výroku I, kterou byla zamítnuta žaloba, aby 2. žalovaný byl povinen zaslat žalobkyni v tomto výroku specifikovanou omluvu, a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným, se potvrzuje.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalovanému na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení 6.776 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jiřího Schüllera, LL.M., MBA.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 16 C 9/2020-89, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zaslat doporučenou poštou žalobkyni a P. K. [původní žalobce b)], a to každému zvlášť, na adresu uvedenou v rubrice tohoto rozsudku písemnou a podepsanou omluvu v tomto znění: „My, S. P., nar. XY, bytem XY a V. P., nar. XY, bytem XY, se tímto omlouváme panu P. K., nar. XY, bytem XY a A. P., nar. XY, bytem XY za to, že jsme bez jakékoliv faktické znalosti a vědomosti a v rozporu se skutečností tvrdili, že mohl pan K. pohlavně zneužívat svoji dceru A. P. v době jejího dospívání, a dále, že jsme činili taková vyjádření, z kterých je možné takový závěr nepřímo dovodit.“ (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni a P. K. společně a nerozdílně částku ve výši 20.000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že u Okresního soudu v Kutné Hoře bylo pod sp. zn. 9 Nc 6105/2018 vedeno řízení péče soudu o nezletilé, v němž byla řešena především otázka výchovného prostředí nezletilé A. P., dcery žalobkyně a) a 2. žalovaného. V tomto řízení 2. žalovaný učinil dne 20. 10. 2018 písemné podání, v němž uvedl: ...dále musím opakovaně poukázat na nevhodnost prostředí, ve kterém se má nezletilá dcera A. nyní nachází. Matka A. měla vždy, co jsme se znali, ke svému otci, panu K., dlouhodobě takřka až nenávistný vztah pramenící z jejích prožitků s ním. P. K. jeho dcera A. nechtěla pozvat na naši svatbu, nebyl také ani na křtinách naší dcery A.. Vzhledem k tomu, co mi matka nezletilé v minulosti o svém otci vyprávěla, jak se choval, a vzhledem k tomu, co a jak se v ní odehrává, jsem identifikoval riziko, že byla ona sama v minulosti pohlavně zneužívána“. V tomtéž řízení v podání ze 14. 10. 2019 uvedla 1. žalovaná (matka 2. žalovaného), že „…může existovat určité podezření směřující ke stavu matky nezletilé a otce matky nezletilé, kdy z fragmentu spisu jsou patrny jisté projevy deformace sociálních kapacit se zřejmým vybočením z normálu, které mohou být odrazem vztahu matky nezletilé A. P. s jejím otcem P. K. v době dospívání, v té souvislosti byl navrhován v minulosti sexuologický posudek K.…“. Za tato vyjádření se žalobkyně a původní žalobce b) domáhali písemné omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 20.000 Kč. Soud prvního stupně posoudil věc podle §82 a §2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že oba výroky byly učiněny žalovanými v jejich podáních Okresnímu soudu v Kutné Hoře v rámci mezí stanovených práv a povinností v soudním řízení, nejednalo se tedy o zásah neoprávněný. Podání byla předložena v opatrovnickém řízení, tvrzení byla formulována jako hodnotící soudy zapadající do kontextu ostatních informací uvedených ke zvážení vhodností výchovného prostředí nezletilého dítěte, kdy opatrovnický soud musí zkoumat všechny souvislosti v nejširším možném kontextu, aby mohl objektivně a správně rozhodnout o nezletilém. Podle soudu prvního stupně žalovaní nemohli zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně (ani jejího otce), neboť se jednalo o vyjádření pocitů žalovaných v rámci opatrovnického řízení, jak konkrétní situaci vnímají a jaké závěry si činí z informací, které nabyli v minulosti.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2021, č. j. 22 Co 243/2020-137, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a III ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou (výrok II), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným tak, že 2. žalovaný je povinen zaslat doporučenou poštou žalobkyni písemnou a podepsanou omluvu v tomto znění: „Já, S. P., nar. XY, se tímto omlouvám A. P., nar. XY, za to, že jsem bez jakékoliv faktické znalosti a vědomosti tvrdil, že mohl pan P. K. pohlavně zneužívat svoji dceru A. P..“ ; ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku a v tomto vztahu potvrdil (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným (výrok IV). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že posuzovaný výrok 1. žalované v opatrovnickém řízení se týkal pouhé možnosti podezření v otázce vztahů žalobkyně a jejího otce, že vybočují „z normálnosti“ bez dalších doplnění, podrobností, domněnek. Opačný závěr však učinil u výroku 2. žalovaného. Ten se podle odvolacího soudu již netýká pouze soukromých záležitostí manželského vztahu a výchovného prostředí nezletilé dcery, ale obsahuje v sobě sdělení o možnosti (nechtěné) účasti žalobkyně na trestněprávně významném jednání, byť v roli oběti. Výrok spočívající v identifikaci rizika možného pohlavního zneužívání žalobkyně jejím otcem (ovšem bez věcného základu) je nutno hodnotit i optikou skutečnosti, že 2. žalovaný je odborníkem v oblasti psychiatrie a sexuologie. Jak vyplynulo z tvrzení doplněných 2. žalovaným, východiskem pro toto tvrzení měla být v zásadě jen špatná komunikace a obecně špatný vztah mezi žalobkyní a jejím otcem v minulosti, ztráta zájmu žalobkyně o sex po narození dcery, upnutí žalobkyně na dceru, což neodůvodňuje tak vážné nařčení, jaké 2. žalovaný, navíc jako odborník, vyslovil. Odvolací soud uzavřel, že zásah do osobnostních práv žalobkyně výrokem 2. žalovaného je excesem z výkonu práva účastníka řízení, žalobkyni proto ve smyslu §2956 a §2951 odst. 2 o. z. náleží proti 2. žalovanému právo na odčinění nemajetkové újmy písemnou omluvou.
Proti výroku III rozsudku odvolacího soudu v části, jímž mu bylo uloženo zaslat žalobkyni omluvu v tam specifikovaném znění, podal 2. žalovaný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Trvá na tom, že nikoho křivě neobvinil, pouze jako otec, nikoliv jako lékař, uvedl, že identifikoval riziko pohlavního zneužívání své bývalé manželky jejím otcem. Šlo o hodnotící soud ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 823/2011 a stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu Cpjn 13/2007. Tento výrok učinil ve svém podání jako účastník řízení ve věci péče o nezletilou dceru A., která v té době žila s matkou právě u K.. Jeho výrok tak souvisel s projednávanou věcí a byl vyjádřením zcela pochopitelné obavy otce o svoji dceru. Navíc pokud by byl neoprávněný, mohl maximálně zasáhnout do osobnostních práv K., nikoliv žalobkyně, která by mohla být v takovém případě pouze obětí. Podle 2. žalovaného nebylo prokázáno, že posuzovaný výrok je nepravdivý. Jednalo se o písemné podání soudu, které nebylo prezentováno veřejně a stalo se jen součástí spisového materiálu, který není veřejně dostupný. Dále namítá, že mu odvolací soud uložil omluvit se za výrok, který neučinil. Nikdy netvrdil, že K. mohl pohlavně zneužívat žalobkyni; pouze uvedl na základě informací, které měl od žalobkyně, že identifikoval riziko, že byla ona sama v minulosti pohlavně zneužívána . Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., a je přípustné podle §237 o. s. ř. pro posouzení otázky excesu z výkonu práva účastníka řízení (zde 2. žalovaného), neboť tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §81 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Podle odst. 2 tohoto ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.
Podle §82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.
Podle §2894 odst. 2 o. z. nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.
Podle §2951 odst. 2 o. z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.
Předpokladem povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Některé zásahy, byť se zdánlivě jeví být v rozporu s objektivním právem, není možno posuzovat jako neoprávněné, a to pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Jde o případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě plnil-li jiný subjekt právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Zde, pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze, jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takovýto zásah podmíněný příslušnou zákonnou úpravou však zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti trvat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, uveřejněný pod C 3188 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Zásah je třeba vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv či povinností plní (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, uveřejněné pod č. 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je třeba rozlišovat i to, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící (hodnotový) soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či dále též rozsudek téhož soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, či usnesení ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4162/2018). U výroků, které v sobě kombinují skutkový základ i prvek hodnocení (tzv. hybridní výroky či hodnotové soudy se skutkovým základem) je nezbytné určit, do jaké míry mají tyto hybridní výroky skutkový základ a zda nejsou tyto výroky vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané, přičemž je nezbytné vzít v úvahu jejich celkový tón i okolnosti případu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/04 , a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15, a judikatura Evropského soudu pro lidská práva v nich citovaná).
Z toho je zřejmé, že odvolací soud posoudil neoprávněnost zásahu 2. žalovaného do osobnostních práv žalobkyně nesprávně. Posuzovaný výrok o tom, že na základě předchozích sdělení o otci žalobkyně identifikoval 2. žalovaný riziko, že žalobkyně byla v minulosti pohlavně zneužívána, byl učiněn v rámci řízení o úpravu péče a vyživovací povinnosti k nezletilé dceři žalobkyně a dovolatele před Okresním soudem v Kutné Hoře, tedy při výkonu subjektivního práva 2. žalovaného stanoveného zákonem. Podle skutkových zjištění (jež podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) se 2. žalovaný o žalobkyni nevyjadřoval bezúčelně a svévolně, ale na základě jejich předchozího jednání, vzájemných konfliktů (kdy i žalobkyně obvinila 2. žalovaného ze sexuálního zneužívání jejich dcery). Nešlo primárně o urážku, vulgaritu či napadení, ale o hodnotící soud vtělený do podání k okresnímu soudu v zájmu dosažení procesního úspěchu v rodinném sporu o výchovné prostředí nezletilé dcery. Okolnost, že se 2. žalovaný takto vyjádřil s využitím znalostí i autority své lékařské profese, nezakládá sama o sobě neoprávněnost tohoto sdělení. I když tvrzení odborníka zpravidla bývá považováno za relevantnější než názory laika, nemůže být 2. žalovaný bez opodstatnění omezován ve výkonu procesních práv jen pro svou profesi. Z obsahu spisu se jeví vztahy žalobkyně a dovolatele (bývalých manželů) velice vyhroceně a v tehdejším řízení v nich převládaly negativní emoce nad racionalitou. Přesto předmětný výrok 2. žalovaného o „podezření“ z pohlavního zneužívání žalobkyně jejím otcem v minulosti nebyl nikde zveřejněn a nebylo ani tvrzeno, že by jej 2. žalovaný opakoval při jiné příležitosti, nebo že by jej nějakým způsobem uvedl v širší známost, tedy jej zjevně využil hlavně jako argumentaci vůči soudu s cílem dosáhnout úspěchu ve sporu o nezletilé dítě. Účelem, obsahem ani formou sdělení tak nedošlo ze strany 2. žalovaného k excesu z uplatňování práv v soudním sporu, byť není pochyb, že se takové vyjádření mohlo žalobkyně nepříjemně dotknout.
Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout, dovolací soud podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 22 Co 243/2020-137, v části výroku III, kterou byl změněn výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 6. 2020, č. j. 16 C 9/2020-89, ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným tak, že se potvrzuje výrok I rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla zamítnuta žaloba, aby 2. žalovaný byl povinen zaslat žalobkyni v tomto výroku specifikovanou omluvu. V návaznosti na to se potvrzuje i závislý výrok o náhradě nákladů řízení v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným.
O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 2 a §142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela úspěšnému 2. žalovanému bylo vůči neúspěšné žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení sestávajících z odměny advokáta za dva úkony právní služby po 2.500 Kč (účast při jednání odvolacího soudu a podání dovolání) z tarifní hodnoty 35.000 Kč (předmětem řízení zůstal požadavek na omluvu bez nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích) podle §6 odst. 1, §8 odst. 1, §9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), spolu s náhradou hotových výdajů za oba úkony právní služby po 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu (celkem 5.600 Kč). Po připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. činí celková odměna advokáta 6.776 Kč. Tuto částku je žalobkyně povinna zaplatit k rukám zástupce 2. žalovaného podle §149 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon.
V Brně dne 21. 2. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu