ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2004.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 2004/2022-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Bořivoje Hájka v právní věci žalobkyně: AKTOR ANONYMI TECHNIKI ETAIREIA , reg. č. 6556101000, se sídlem Kifisia Ermou 25, Athény, Řecko, zastoupená Mgr. Bc. Pavlou Veselkovou, advokátkou se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalované: VÍTKOVICE STEEL, a. s. , IČO 27801454, se sídlem Českobratrská 3321/46, Moravská Ostrava, Ostrava, zastoupená JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, o 253.374 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 158 C 17/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2022, č. j. 8 Co 25/2022-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.665 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Roberta Němce, LL.M.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 2. 2022, č. j. 8 Co 25 Co 25/2022-166, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2021, č. j. 158 C 17/2021-123, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 253.374 Kč s příslušenstvím v celém rozsahu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z prokázaného skutkového stavu vyplynulo, že u Okresního soudu v Ostravě probíhá pod sp. zn. 130 C 16/2020 řízení, ve kterém účastníci vystupují v opačném postavení. V něm podala žalovaná návrh na předběžné opatření spočívající v uložení povinnosti žalobkyni zdržet se výběru hotovosti z účtů nebo provádění převodů peněžních prostředků ze specifikovaných bankovních účtů. Proti usnesení o nařízení předběžného opatření podala žalobkyně odvolání a krajský soud předmětné usnesení změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Žalobkyně pak vůči žalované uplatnila nárok na náhradu škody spočívající v náhradě nákladů řízení, které vynaložila v souvislosti s vydáním předběžného opatření.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, konkrétně se jedná o otázku, zda představují náklady na právní zastoupení vzniklé v souvislosti s předběžným opatřením, které je následně zrušeno, nahraditelnou škodu podle §77a o. s. ř. Dále rozvádí, že judikatura, na kterou v řízení soudy odkázaly, není pro skutkové odlišnosti v projednávané věci přiléhavá, neboť se domáhala náhrady pouze ve výši mimosmluvní odměny vyčíslené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). V předešlých případech, kterými se Nejvyšší soud zabýval, se přitom žalobci dožadovali náhrady ve výši skutečně vynaložených nákladů nad rámec přiznané paušální náhrady. Nárok žalobkyně má přitom základ v hmotném právu a vznikl již okamžikem, kdy byly naplněny předpoklady ustanovení §77a o. s. ř. Předmětné ustanovení přitom žádnou výjimku z povinnosti nahradit škodu nepřipouští.
Žalovaná uvedla, že v části žalobkyni náklady na zastoupení vůbec nevznikly. Dále odkazuje na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které nemohou náklady řízení představovat škodu a se kterou je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. Vedle toho žalobkyni byla již (zatím nepravomocným) rozhodnutím v původním řízení náhrada nákladů přiznána.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že vzniknou-li účastníku řízení, v jehož rámci bylo nařízeno předběžné opatření (které následně zaniklo či bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno), náklady řízení v souvislosti s obranou proti nařízenému předběžnému opatření, může se jejich náhrady domáhat toliko postupem podle §145 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3403/2012, uveřejněný pod C 14416 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“; později tento závěr Nejvyšší soud zopakoval v usnesení ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2320/2020). Podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení jsou upraveny v §140 a násl. o. s. ř. a povinnost je hradit vzniká pouze rozhodnutím soudu, aniž by bylo možno se vedle toho náhrady domáhat z titulu odpovědnosti za škodu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3178/2009, Soubor C 10410). Napadené rozhodnutí je s těmito závěry v souladu a Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k tomu, aby se od uvedených závěrů odchýlil.
Pokud žalobkyně namítá, že by se jí náhrady těchto nákladů nedostalo, pokud by v řízení ve věci samé nebyla úspěšná, nelze tento její názor považovat za správný. V případě, že v průběhu řízení žalobce neuspěl s návrhem na předběžné opatření, ačkoliv ve věci samé následně uspěl, nelze vycházet z toho, že by měl mít právo i na náhradu nákladů ve vztahu k takovému předběžnému opatření (shodně Hrnčiřík, V. Předběžná opatření v civilním řízení. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 224). Nelze totiž v takovém případě automaticky vycházet ze zásady úspěchu ve věci, ale náklady vynaložené na obranu proti takovému neúspěšnému návrhu na předběžné opatření je nutno posuzovat relativně samostatně od ostatních nákladů vynaložených v průběhu řízení. To mimo jiné vyplývá z určité míry samostatnosti řízení o předběžném opatření, jehož předmět (procesní nárok na zajištění) je odlišný od předmětu řízení ve věci samé, a z toho, že při řízení o předběžném opatření se uplatňují partikulárně odlišná pravidla.
Napadá-li žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je v této části dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Dovolatelkou pokládané otázky tedy neumožnily dospět k závěru o přípustnosti podaného dovolání, Nejvyšší soud proto v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 25. 10. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu