ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2195.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2195/2020-950
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: město Aš , IČO 00253901, se sídlem Kamenná 52, 352 01 Aš, zastoupený Mgr. Rostislavem Částkou, advokátem se sídlem Limnická 1246, 362 22 Nejdek, proti žalované: A. K. , IČO XY, se sídlem XY, zastoupená Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem Guldenerova 547/4, 326 00 Plzeň, o zaplacení 3 321 551,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 30 C 163/2012, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2020, č. j. 25 Co 332/2019-891, takto:
I. Dovolání žalobce i žalované se odmítají .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 37 132 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Rostislava Částky.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované advokátce domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s pochybením při poskytování právních služeb. Okresní soud Plzeň-město rozhodl ve věci nejprve rozsudkem ze dne 7. 8. 2014, č. j. 30 C 163/2012-364, který byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2015, č. j. 25 Co 341/2014-386. Následně okresní soud rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 30 C 163/2012-427, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 3 347 205,80 Kč s příslušenstvím a Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 25 Co 30/2016-495, tento rozsudek potvrdil. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2017, č. j. 25 Cdo 3695/2016-563, oba posledně citované rozsudky zrušil co do částky 3 321 551,90 Kč s příslušenstvím (ohledně samostatného nároku v částce 25 653,91 Kč s příslušenstvím dovolání odmítl) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Částka 3 321 551,90 Kč, ohledně níž dovolací soud rozsudky zrušil, sestává z částky 1 628 503,07 Kč představující kapitalizovaný úrok z prodlení, který žalobce uhradil protistraně sporu vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 53/2008, v němž jej zastupovala žalovaná, z částky 595 611 Kč, již v tomto řízení zaplatil protistraně na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, z 251 017 Kč, které jí zaplatil na náhradu nákladů odvolacího řízení, z částky 343 080 Kč představující žalobcem uhrazený soudní poplatek z odvolání, z částky 251 328 Kč představující náklady zaplacené protistraně za dovolací řízení a z částky 252 013 Kč, již žalobce zaplatil protistraně na náhradu nákladů druhého odvolacího řízení. Dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil, neboť soudy posuzovaly škodu jako celek a nerozlišovaly jednotlivé odlišné nároky a ve vztahu k nim nezkoumaly, zda je dána příčinná souvislost mezi nimi a pochybením žalované. Uložil jim rovněž, aby se v novém rozhodnutí řádně vypořádaly s námitkami žalované.
Okresní soud Plzeň-město poté rozsudkem ze dne 21. 5. 2019, č. j. 30 C 163/2012-836, vyhověl žalobě v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení 3 069 538,90Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl ji ohledně 252 013 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III–V). Vyšel ze zjištění, že žalovaná jako advokátka na základě smlouvy ze dne 14. 4. 2005 poskytovala žalobci právní služby ve věci výstavby bytových domů, již pro žalobce jako objednatele (dále též jen „objednatel“ nebo „město“) na základě smlouvy o dílo ze dne 17. 10. 2002 prováděla společnost G. G., jako zhotovitel (dále též jen „zhotovitel“). Dílo bylo předáno dne 10. 1. 2005, avšak s vadami a nedodělky. Mezi všeobecnými a opakujícími se vadami byla mimo jiné shledána značná zemní vlhkost v suterénních prostorách. Zhotovitel se zavázal, že vady v jednotlivých bytech i společných prostorách odstraní do 13. 1. 2005, avšak ještě dne 17. 6. 2005 v přízemí jednotlivých sekcí i nadále přetrvávala vada spočívající v zemní vlhkosti a vada spočívající ve vlhkosti suterénu. Termín pro odstranění shora uvedených vad poté nebyl stanoven z důvodu nemožnosti přesné specifikace fyzikálního chování použitých stavebních materiálů a pohybu vlhkosti v konstrukcích. Po doplnění dokazování soud uzavřel, že vada zemní vlhkosti je přetrvávající vadou z přejímacího řízení a nikoliv vadou reklamační; její výskyt nebyl opětovný ale trvalý. Zhotovitel vadu nikdy neodstranil, byť se o to pokoušel. Dohodou o narovnání ze dne 23. 3. 2007 (dále jen „Dohoda“) byla mezi zhotovitelem a objednatelem sjednána bankovní záruka na krytí vad a nedodělků z přejímacího řízení ve výši 8 551 303 Kč, kterou byl objednatel oprávněn čerpat při neplnění povinnosti zhotovitele odstraňovat vady a nedodělky z přejímacího řízení (Dohoda se netýkala reklamačního řízení a nároku na odstranění vad a nedodělků z přejímacího řízení v termínech dohodnutých smluvními stranami). Žalobce bankovní záruku čerpal (dne 4. 1. 2008 uhradila UniCredit Bank, a. s., městu 8 551 303 Kč). Tomu se zhotovitel bránil v soudním řízení a rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 8. 2008, č. j. 14 C 53/2008-129, byla žalobci uložena povinnost zaplatit zhotoviteli z titulu neoprávněně čerpané bankovní záruky 8 576 956,91 Kč s příslušenstvím a náklady řízení 595 611 Kč; tento rozsudek byl (po zrušení potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011, č. j. 23 Cdo 830/2010-199) opětovně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2011, č. j. 25 Co 390/2008-231, s tím, že na nákladech obou odvolacích a dovolacího řízení bylo městu uloženo zaplatit zhotoviteli 756 379 Kč. V tomto soudním řízení, s výjimkou odvolacího řízení po zrušení věci dovolacím soudem, zastupovala žalobce žalovaná. V době čerpání bankovní záruky vázla na předmětu smlouvy o dílo vedle vady nevybudování dětského hřiště, která nemohla být odstraněna pro nesoučinnost objednatele, též další vada z přejímacího řízení, a to zemní vlhkost. Soud prvního stupně dovodil objektivní odpovědnost žalované advokátky podle §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, za škodu vzniklou žalobci. Žalovaná věděla, že na díle vázne neodstraněná vada z přejímacího řízení spočívající v zemní vlhkosti, přesto ji v soudním řízení o vrácení neoprávněně čerpané bankovní záruky netvrdila ani neprokazovala, což bylo příčinou neúspěchu ve sporu. Bylo na ní, aby jako profesionál v oboru práva tuto skutečnost u žalobce včas ověřila, vyžádala si podklady a v řízení prokazovala existenci této vady (což učinila až v řízení před odvolacím soudem, který tyto námitky posoudil jako tzv. nepřípustnou novotu). Nebýt nesprávného postupu žalované, bylo by město v tomto řízení úspěšné. Žalovaná pochybila i tím, že po celou dobu nesprávně vykládala i samotné znění Dohody. Soud neshledal žádné liberační důvody a uzavřel, že jsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu u všech nároků s výjimkou nároku na zaplacení 252 013 Kč, jež žalobce zaplatil zhotoviteli na náhradu nákladů druhého odvolacího řízení, v němž už žalovaná žalobce nezastupovala, nemohla tak ovlivnit další vývoj sporu, a proto mezi jejím pochybením a vznikem škody není dána příčinná souvislost. Ohledně nároku na náhradu nákladů dovolacího řízení zaplacených zhotoviteli [částku 251 328 Kč po právní moci rozsudku zaplatila žalobci za žalovanou GENERALI Pojišťovna, a. s., (dále jen „pojišťovna“), avšak poté, kdy byl pravomocný rozsudek odvolacího soudu dovolacím soudem zrušen, žalobce plnění pojišťovně vrátil] soud uzavřel, že nárok splněním nezanikl, neboť zrušením pravomocného rozsudku odpadl právní důvod plnění, na straně žalobce tak vzniklo bezdůvodné obohacení a jestliže žalobce plnění k výzvě pojišťovny vrátil, postupoval správně.
K odvolání účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, č. j. 25 Co 332/2019-891, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo vyhověno žalobě na zaplacení 2 818 210,90 Kč s příslušenstvím (výrok I) a zamítnuta žaloba v částce 252 013 Kč (výrok III), ohledně částky 251 328 Kč rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II), změnil ho i ve výrocích o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výroky IV a V) a rozhodl o dosud vzniklých nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok VI). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho hodnocením právním s výjimkou závěru o důvodnosti nároku na zaplacení 251 328 Kč představujícího žalobcem zaplacené náklady dovolacího řízení vzniklé zhotoviteli. Uzavřel, že tento závazek zanikl plněním, které poskytla žalobci za žalovanou pojišťovna. Jestliže žalobce tuto částku po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu vrátil, nepostupoval správně, neboť povinnost žalované k náhradě škody podle hmotného práva existovala (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3309/2011). K námitkám žalované, že kvůli jedné vadě nemohl žalobce čerpat celou bankovní záruku a že bankovní záruka de facto představovala slevu z ceny díla, odvolací soud uvedl, že nic takového z Dohody neplyne. I kdyby byly námitky žalované opodstatněné, nemůže se žalovaná dovolávat nedostatků Dohody, neboť ji sama koncipovala. Podrobně se zabýval splněním předpokladů odpovědnosti žalované u jednotlivých nároků a uzavřel, že ve zbývajícím rozsahu (s výjimkou nároků na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 251 328 Kč a druhého odvolacího řízení ve výši 252 013 Kč) jsou nároky žalobce oprávněné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci. Dovolání žalobce směřovalo proti výrokům II až VI, jako dovolací důvod uváděl nesprávné právní posouzení věci. Namítal, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, aplikovaný odvolacím soudem ve vztahu k nároku na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 251 328 Kč, není přiléhavý, protože se vztahuje na situaci, kdy plnil sám dlužník. Otázku, jíž se velký senát zabýval v citovaném rozsudku, dovolací soud za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) s tím, že za dlužníka plnil třetí subjekt (pojišťovna), dosud neřešil. Odvolací soud se měl zabývat tím, za jakých podmínek je pojišťovna povinna hradit plnění za žalovanou a zda existuje nějaký právní vztah mezi žalobcem a pojišťovnou. Dovolatel nesouhlasí ani se zamítnutím žaloby na zaplacení 252 013 Kč představující náklady druhého odvolacího řízení. V rozhodovací praxi dovolacího soudu podle dovolatele dosud nebyla řešena otázka odpovědnosti advokáta za škodu následnou, vzniklou až po skončení jeho zastupování, avšak v příčinné souvislosti s předchozím jednáním advokáta. Vznik škody tvořené zaplacením nákladů řízení protistraně v druhém odvolacím řízení byl neodvratný a není rozhodné, zda ho v tomto odvolacím řízení žalovaná zastupovala či nikoliv. Namítá rovněž, že se odvolací soud nevypořádal s některými jeho námitkami. Navrhl zrušení rozsudku v napadeném rozsahu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná dovolání žalobce považuje za nedůvodné. Odvolací soud otázku zániku nároku splněním posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Na tom nic nemění skutečnost, že namísto žalované plnila pojišťovna. Správný je i závěr, podle kterého žalovaná neodpovídá za náklady vzniklé v řízení, v němž již žalobce nezastupovala. Navrhla, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, V a VI. Jeho přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené praxe dovolacího soudu při řešení otázky odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem při výkonu advokacie a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1862/2001 a sp. zn. 25 Cdo 2007/2009. Namítá, že napadené rozhodnutí postrádá právní zdůvodnění nepochybného úspěchu žalobce v řízení vedeném Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. 14 C 53/2008 nebýt údajného pochybení žalované při výkonu advokacie. Soud dále nedostatečně posoudil její námitku, že při přejímacím řízení nešlo o vadu vlhkosti stavby, ale o vadu zemní vlhkosti v podobě zbytkové vlhkosti stavby a ohledně této vady nebylo pochyb, že byla v době čerpání bankovní záruky žalobcem odstraněna. Vlhkost stavby, která se stala základním předmětem sporů mezi žalobcem a zhotovitelem, byla způsobena vadnou hydroizolací stavby, která byla při přejímacím řízení vadou skrytou a projevila se až v průběhu záruční doby. Nebyla tedy vadou z přejímacího řízení, nýbrž vadou reklamační, a proto ji v řízení před Okresním soudem v Chebu neuplatňovala. Odvolací soud rovněž pominul námitku žalované, že při zastupování žalobce neuplatnila vadu vlhkosti stavby také proto, že žalobce v době čerpání bankovní záruky uplatňoval po zhotoviteli odstranění této vady, přičemž zhotovitel plnil povinnost vadu odstraňovat, a proto se na ni bankovní záruka nemohla vztahovat. Je přesvědčena, že žalobce by v řízení u Okresního soudu v Chebu nebyl úspěšný ani v případě, že by vadu zemní vlhkosti namítala. A i kdyby byla vada vlhkosti vadou z přejímacího řízení, nemohl by žalobce čerpat bankovní záruku v celém rozsahu, neboť zajišťovala celkem 3 300 vad. Pokud by čerpala bankovní záruku i na vady z přejímacího řízení, které již zhotovitel odstranil, jednalo by se o výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívajícího právní ochrany (§265 obch. zák.). Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje dovolání žalované za nedůvodné. Soudy rozhodly po rozsáhlém dokazování a podrobně se zabývaly všemi námitkami žalované. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání účastníků nejsou přípustná.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odpovědnost advokáta za škodu podle §24 odst. 1 zákona o advokacii vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění všech tří předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3092/2008). Škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného. Otázkou odpovědnosti advokáta za vznik škody způsobené jeho klientovi v souvislosti s výkonem advokacie (§24 zákona o advokacii) se dovolací soud opakovaně zabýval a dovodil, že je povinností soudu, rozhodujícího o nároku klienta na náhradu škody proti jeho advokátovi, vyřešit jako předběžnou otázku (§135 odst. 2 o. s. ř.), zda při řádném postupu žalovaného advokáta v soudním řízení, v němž svého klienta zastupoval, by žalobce (klient) ve sporu u soudu uspěl, a nemusel by tak uspokojit proti němu uplatněnou pohledávku, nebo naopak od protistrany by obdržel plnění, jež na ní požadoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 3227, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, Soubor C 1743, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, popř. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný pod č. 13/1986 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací námitky žalované směřují proti závěru odvolacího soudu ohledně předběžné otázky úspěšnosti žalobce v řízení o vrácení bankovní záruky. Odvolací soud při řešení předběžné otázky uzavřel, že žalobce by byl v řízení vedeném u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 53/2008 úspěšný, pokud by žalovaná řádně uplatnila námitku existence vady zemní vlhkosti díla. Dovodil totiž, že v případě zemní vlhkosti se jednalo o vadu z přejímacího řízení. Svůj závěr řádně odůvodnil a opřel o celou řadu v řízení provedených důkazů. Totéž platí i ohledně námitky stanovení termínu pro odstranění vady. Z Dohody jednoznačně vyplynulo, že termín měly stanovit strany dohodou, avšak k žádné dohodě v tomto směru nedošlo. Odvolací soud se vypořádal i s ostatními námitkami žalované týkajícími se posouzení potenciálního úspěchu žalobce ve sporu se zhotovitelem o vrácení bankovní záruky. Námitky dovolatelky, podle kterých měla být jednou vlhkost způsobena nesprávně provedenými vodorovnými izolacemi a jednou zbytkovou vlhkostí, nejsou případné, neboť dovolatelka jednak zaměňuje příčinu vady a vadu samotnou a jednak buduje své právní posouzení na vlastních skutkových závěrech odlišných od skutkových zjištění učiněných před nalézacími soudy, čímž uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.). Podle skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu, byla vada vlhkosti vadou přetrvávající a nikdy nedošlo k jejímu odstranění. Z pohledu objednatele pak je zcela nerozhodné, zda vlhkost způsobovala zbytková vlhkost, vadně provedené vodorovné izolace anebo vadně provedené izolace svislé. Za nedůvodnou považuje dovolací soud i námitku, že žalobce nemohl čerpat bankovní záruku, protože současně uplatňoval po zhotoviteli nárok na odstranění vady. Není zřejmé, z čeho dovolatelka tento svůj závěr odvozuje, když z Dohody nic takového nevyplývalo (navíc žalobce zastupovala i v době, kdy bankovní záruku čerpal). Žalobce mohl bankovní záruku čerpat a zároveň požadovat bezplatné odstranění vad. Ani námitka, podle které nemohl žalobce čerpat celou bankovní záruku, protože měla být část vad z přejímacího řízení již odstraněna a protože se zároveň kromě vady vlhkosti vztahovala i na dalších cca 3 300 vad, není důvodná; Dohoda nic takového neupravovala. Pokud jde o otázku jednání žalobce v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Lze uzavřít, že odvolací soud se řešením předběžné otázky, zda by byl žalobce, nebýt pochybení žalované, v původním řízení úspěšný, podrobně zabýval jak po skutkové, tak po právní stránce a své závěry srozumitelně odůvodnil. Jestliže odvolací soud na základě závěru, že nebýt pochybení žalované, byl by žalobce v řízení o vrácení bankovní záruky úspěšný, dovodil existenci jednoho z nezbytných předpokladů odpovědnosti žalované za škodu, a to chybný výkon advokacie, vyřešil věc v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto z uplatněného dovolacího důvodu není dovolání žalobkyně proti výroku I rozsudku odvolacího soudu přípustné.
Žalobce svým dovoláním napadal právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná není povinna zaplatit částku 252 013 Kč vynaloženou žalobcem na náhradu nákladů protistraně ve druhém odvolacím řízení, neboť chybí jeden z předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem škody. Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor C 1025, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 cdo 915/2005, nebo ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, nebo ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, Soubor C 8673).
Citovanou judikaturou se odvolací soud řídil a v bodě 26 rozsudku vysvětlil, že jestliže žalovaná v této fázi sporu již žalobce nezastupovala, nemohla ovlivnit další vývoj tohoto řízení. Jak správně uvádí odvolací soud, bylo v řízení po zrušení věci zcela na žalobci (jeho novém právním zástupci), jaký postup zvolí (mohl vzít své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zpět, uzavřít smír, mimosoudně jednat), a proto příčinou vzniku žalobcem tvrzené škody je jeho jednání (případně jednání jeho nového právního zástupce) a nikoli jednání žalované. Závěr o přerušení příčinné souvislosti je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto dovolání žalobce proti výroku III rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
K dovolací námitce žalobce se dovolací soud zabýval otázkou důsledků plnění poskytnutého na základě pravomocného soudního rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno mimořádným opravným prostředkem. Odvolací soud při právním posouzení skutkové situace v projednávané věci vycházel z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, podle něhož pokud žalovaný (ať již dobrovolně nebo ve vykonávacím řízení) splní na základě pravomocného rozsudku uloženou povinnost, pak v případě, že tato povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, zaniká splněním. Jestliže neexistovala, získává žalobce na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení, jež vzniká okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2796/2016).
V posuzovaném případě pojišťovna za žalovanou po právní moci rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2016, č. j. 25 Co 30/2016-495, uspokojila pohledávku žalobce uplatňovanou v tomto řízení ve výši 251 328 Kč (žalobcem zaplacené náklady řízení vzniklé zhotoviteli v dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 23 Cdo 830/2010). Po zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, č. j. 25 Cdo 3695/2016-563, žalobce k výzvě pojišťovny toto plnění (v březnu 2018) vrátil, neboť se obával, aby se bezdůvodně neobohatil. Odvolací soud uzavřel, že podle hmotného práva tento nárok na náhradu škody existoval. Pojišťovna za žalovanou (jež s poskytnutím plnění žalobci pojišťovnou souhlasila, jestliže u ní nárok na pojistné plnění uplatňovala) tak plnila svou hmotněprávní povinnost, která existovala bez ohledu na rozhodnutí soudu. Žalobce toto plnění přijal, přičemž přijetím tohoto plnění se bezdůvodně neobohatil. V tomto rozsahu došlo ke splnění existujícího závazku žalovanou (§559 obč. zák.) a jestliže žalobce poté dotčenou částku vyplatil pojišťovně žalované, jednal na základě svého omylu ohledně existence bezdůvodného obohacení na jeho straně. Domáhá-li se zaplacení jím vrácené částky po žalované, uplatňuje nárok, který zanikl splněním, a proto je nedůvodný. Odvolací soud při svém rozhodování zcela respektoval ustálenou soudní praxi dovolacího soudu. Pro úplnost lze poznamenat, že žalobce plnil pojišťovně žalované bez právního důvodu a mohl by proto požadovat (po ní) vydání bezdůvodného obohacení, což je však zcela jiný nárok než uplatňovaný žalobcem vůči žalované v projednávané věci. S ohledem na §3028 odst. 2 o. z. je třeba otázku zániku nároku splněním posuzovat podle dosavadních předpisů, a proto přípustnost dovolání nezakládá žalobcem předkládaná otázka řešení dané problematiky podle zákona č. 89/2012 Sb. Dovolání není přípustné ani k řešení otázky, za jakých podmínek je pojišťovna povinna hradit plnění za žalovanou a zda existuje nějaký právní vztah mezi žalobcem a pojišťovnou, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013).
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výroky IV až VI) nejsou přípustná vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustnými, nezabýval se dovolateli namítanými vadami řízení spočívajícími v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a v tom, že měl odvolací soud opomenout vypořádat některé jejich námitky vznesené v odvoláních (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů obě dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustná odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu