ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2213.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2213/2020-585
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: M. S. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem Čelakovského sady 433/10, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: K. M. , advokát, IČO XY, sídlem XY, zastoupený Mgr. Davidem Matějkou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 802/54, 110 00 Praha 1, o 1 500 000 s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 43/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, č. j. 53 Co 378/2019-556, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 17 666 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Davida Matějky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 3. 2014, č. j. 42 C 43/2010-214, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 23. 2. 2001 P. Š. jako výstavce a směnečník vystavil směnku ve prospěch žalobce na částku 1 500 000 Kč se splatností dne 5. 5. 2001. Pod směnečným prohlášením je podpis výstavce P. Š. a na rubu listiny je rovněž jeho podpis s datem 5. 5. 2001 (dále jen „směnka“). P. Š. posléze zemřel. Dne 24. 11. 2003 udělil žalobce žalovanému generální plnou moc, z níž však nebylo zřejmé, k jakému konkrétnímu účelu byla žalovaným přijata. Žalovaný dopisem z téhož dne sdělil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 v dědické věci po zemřelém P. Š., vedené pod sp. zn. 34 D 2901/2003, že jménem žalobce přihlašuje do dědického řízení pohledávku ve výši 1 500 000 Kč ze směnky včetně 6% úroku, pohledávku ve výši 500 000 Kč z půjčky, kterou žalobce poskytl P. Š., a dále pohledávku z titulu škody způsobené nevrácením svěřených obrazů. Dopisem ze dne 3. 11. 2004 žalovaný sdělil žalobci, že pokud dědicové v dědickém řízení po zemřelém jeho nárok neuznají, musí se žalobce se svými nároky po dědicích zemřelého obrátit na soud. Navrhl žalobci, že jej bude zastupovat za podmínky, že uhradí žalovanému náklady podle advokátního tarifu, anebo že se žalobce může zastupovat u soudu sám a žalovaný mu případně vypracuje některé úkony. Požádal žalobce o schůzku s tím, že pokud se s ním nespojí do 9. 11. 2004, bude mít za to, že se žalobce bude zastupovat sám; žalobce nereagoval. Dopisem dědického soudu ze dne 3. 5. 2005, doručeným žalovanému dne 31. 5. 2005, bylo sděleno, že pohledávky žalobce v celkové výši 10 000 000 Kč pozůstalé dcery P. Š. jako pohledávky za dědictvím neuznaly. Žalobce dne 23. 5. 2006 vypověděl žalovanému plnou moc, kterou mu udělil k zastupování v právních věcech Delta Broker, smlouva o půjčce pana B. a dědické řízení po P. Š. s tím, že žalovaný dne 31. 5. 2005 obdržel zprávu od Obvodního soudu pro Prahu 4 a celý rok žalobce o dalším postupu neinformoval. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2009, č. j. 47 Cm 99/2008-75, zamítl žalobu podanou žalobcem proti pozůstalým dcerám o zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím s tím, že dne 5. 5. 2002 došlo k promlčení nároku ze směnky. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 5. 2008, č. j. 25 C 132/2007-32, vyhověl žalobě, jíž se žalobce po dědičkách po P. Š. domáhal zaplacení částky 500 000 Kč ze smlouvy o půjčce a vrácení obrazů. Po právní stránce posoudil soud věc podle §16 odst. 1 a §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Dovodil, že žalobce ani po poučení podle §118a o. s. ř. neprokázal, že žalovanému udělil plnou moc k zastupování v soudním řízení o nároku ze směnky a že předmětnou směnku žalovanému předložil. Nebyl-li žalovaný žalobcem zmocněn k uplatnění nároku ze směnky u soudu, nemohl porušit své povinnosti při výkonu advokacie tím, že nárok u soudu neuplatnil. I kdyby však žalobce žalovaného k uplatnění uvedeného nároku u soudu zmocnil, žaloba by nebyla důvodná, neboť nárok ze směnky byl již v době udělení plné moci promlčen a dědičky po P. Š. by se promlčení nároku dovolaly (což učinily v řízení posléze žalobcem proti nim vedeném).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č. j. 53 Co 378/2019-556, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu, jak byl soudem prvního stupně zjištěn, neztotožnil se však zcela s jeho právními závěry. Soudu prvního stupně vytkl, že se výslovně nezabýval námitkou promlčení vznesenou žalovaným, avšak jeho implicitní závěr, že nárok žalobce uplatněný v tomto řízení promlčen není, vyhodnotil jako správný. Neztotožnil se rovněž se závěrem, že žalobce neunesl důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že žalovanému udělil plnou moc k zastupování v soudním řízení o nároku ze směnky. Byla-li žalovanému udělena generální plná moc, aniž z ní bylo zřejmé, k jakému konkrétnímu účelu byla žalovaným přijata, bylo na žalovaném, aby prokázal, jaké konkrétní pokyny obdržel a v tom smyslu měl být i poučen podle §118a o. s. ř. Odvolací soud však přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, že žalobě by přesto nemohlo být vyhověno, neboť není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a případným pochybením žalovaného spočívajícím v neuplatnění směnky u soudu, když v době udělení plné moci byl již tento nárok promlčen. Odvolací soud nepřihlédl k námitkám žalobce poprvé uplatněným v odvolání, a to že žalovaný měl podat žalobu na plnění za účelem vymožení nároku ze smlouvy o půjčce zajištěné směnkou, případně žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, které ještě promlčené nebyly, neboť z tvrzení žalobce i průběhu celého řízení jednoznačně vyplývalo, že škoda měla žalobci vzniknout tím, že žalovaný nepodal včas žalobu na plnění ze směnky, přičemž právě k tomu byl plnou mocí zmocněn. Šlo tedy o tzv. nepřípustné novoty, k nimž soud podle §205a nebo §211a o. s. ř. přihlédnout nemohl.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky, jaké skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku ve věci samé odvolacím důvodem (§205a o. s. ř.), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a věc po právní stránce nesprávně posoudil. Tvrzení, že žalovaný měl podat žalobu na plnění hlavního závazku, který byl směnkou pouze zajištěn, resp. na vydání bezdůvodného obohacení v částce 1 500 000 Kč, jež uplatnil až v odvolacím řízení, nepředstavují podle dovolatele nepřípustnou novotu. Již v řízení před soudem prvního stupně totiž označil důkazy, z nichž vyplývá, že směnka sloužila pouze jako zajištění jiného hlavního závazku. Jestliže byl žalovaný jako advokát povinen využívat v zájmu klienta všechny zákonné prostředky, bylo na něm, aby zjistil všechny podstatné okolnosti a učinil všechno pro to, aby došlo k uspokojení nároků žalobce. Za situace, kdy tak žalovaný nepostupoval a žalobce se z tohoto důvodu po něm domáhá náhrady škody, s přihlédnutím k označeným důkazům, měl soud podle §118a o. s. ř. žalobce poučit o povinnosti doplnit svá tvrzení o všechny rozhodné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné skutečně posoudit rozsah porušení povinností ze strany žalovaného. Doplnění těchto tvrzení v odvolacím řízení je proto v souladu s podmínkami uvedenými v §205a písm. d) o. s. ř. a není nepřípustnou novotou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, 21 Cdo 4419/2008, 33 Cdo 2763/2013, 29 Cdo 2172/2014). Dovolatel dále namítá, že soud prvního stupně některé jím předložené důkazy zcela pominul a v odůvodnění rozsudku se o nich ani nezmiňuje. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření poukázal na to, že od žalobce nikdy neobdržel žádné zmocnění k uplatnění směnky u soudu, což vyplývá z jeho dopisu ze dne 3. 11. 2004 na nějž žalobce nereagoval. Text směnky žalovanému nebyl znám. V řízení před soudem prvního stupně žalobce netvrdil nic o tom, že žalovaný měl věc posoudit jako smlouvu o půjčce či bezdůvodné obohacení, neuvedl žádné konkrétní skutečnosti týkající se směnky ani se nezmínil o tom, že uzavřel s P. Š. smlouvu o půjčce. Případný nárok z bezdůvodného obohacení pak byl již v době zmocnění žalovaného promlčen. Navrhl odmítnutí nebo zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v závěru odvolacího soudu, že tvrzení, že žalovaný při zastupování žalobce pochybil tím, že nepodal žalobu na plnění z hlavního závazku pouze zajištěného směnkou nebo žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, považoval za nepřípustné novoty ve smyslu §205a o. s. ř.
Systém neúplné apelace, na němž je budováno odvolací řízení ve věcech sporných (mezi něž patří i řízení v této věci), předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem prvního stupně. Východiskem pro užití tzv. neúplné apelace je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. V odvolání proti rozsudkům, které byly vydány ve sporném řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v ustanovení §205a o. s. ř. Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení §205a o. s. ř. nové, je pak rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo; okolnost, že účastník po poučení podle §119a o. s. ř. neopakoval tyto návrhy formálně znovu na závěr jednání před soudem prvního stupně, je z tohoto hlediska bezvýznamná [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004 nebo ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, jenž byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2010].
Sám dovolatel ve svém dovolání uvádí, že tvrzení, že žalovaný měl podat standardní žalobu na plnění za účelem vymožení nároku ze smlouvy o půjčce, případně na vydání bezdůvodného obohacení, které ještě promlčené nebyly, poprvé uplatnil až v odvolání (tato skutečnost vyplývá i z obsahu spisu). Z tvrzení žalobce, navržených důkazů i průběhu celého řízení jednoznačně vyplývalo, že škoda měla dovolateli vzniknout tím, že žalovaný nepodal včas žalobu na uplatnění vystavené směnky a že právě k tomu byl i plnou mocí zmocněn. Jinak řečeno, žalobce v řízení před soudem prvního stupně neuvedl žádné skutečnosti týkající se údajné půjčky P. Š. a nenavrhl v tom smyslu ani žádné důkazy. Jestliže žalobce až v odvolacím řízení uvedl jiné skutkové okolnosti a z nich dovozoval pochybení žalovaného, jedná se o tvrzení nové, od něhož by se (bylo-li by uplatněno v řízení před soudem prvního stupně) mělo odvíjet posouzení, jaké skutkové okolnosti jsou pro úspěšnost žaloby s novými tvrzeními podstatné a v návaznosti na to i hodnotit, zda je třeba žalobce např. poučit podle §118a odst. 3 o. s. ř. Nejde tedy o pouhé jiné právní posouzení již uplatněných skutečnostní. Za dané situace a vzhledem k tomu, že nově tvrzené skutečnosti nevyšly najevo ani v průběhu řízení, je zřejmé, že jde o tzv. novotu a její uplatnění je třeba posuzovat podle §205a o. s. ř., jak správně dovodil odvolací soud.
Žádný z odvolacích důvodů uvedených v §205a písm. a) až f) o. s. ř. pak na projednávanou věc nedopadá, a to včetně důvodu uvedeného v §205a písm. d) o. s. ř. Ve vztahu k tvrzení uplatněnému v řízení před soudem prvního stupně byl žalobce podle §118a odst. 3 o. s. ř. řádně poučen o nutnosti prokázat, že předložil žalovanému směnku (důkazní břemeno neunesl). Nesprávné poučení žalobce o nutnosti prokázat tvrzení o rozsahu zmocnění pak důvodem ve smyslu §205a písm. d) o. s. ř. není, neboť dovolatel neměl v řízení úspěch nikoli z důvodu neprokázání rozsahu, v němž žalovaného k zastupování zmocnil, ale proto, že není dána příčinná souvislost mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody. Odvolacím důvodem ve smyslu §205a písm. d) o. s. ř. pak není absence poučení žalobce podle §118a o. s. ř. o možnosti tvrdit a prokazovat, že žalovaný měl uplatnit nárok z půjčky nebo bezdůvodného obohacení. Poučení podle §118a odst. l až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003. Naopak neslouží v žádném případě k tomu, aby soud účastníka seznámil s jeho právy a povinnostmi vyplývajícími z hmotného práva, včetně toho, jak správně hmotněprávní nárok zažalovat. Jestliže by soud účastníku řízení poučení o hmotném právu poskytl, postupoval by v rozporu s §5 o. s. ř., neboť by tím svou poučovací povinnost podle tohoto ustanovení přesáhl a porušil by zásadu rovnosti účastníků (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3452/2010, nebo ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1990/2014). Proto soud nebyl povinen žalobce poučovat o tom, jak by měl postupovat, jaká skutková tvrzení uvádět (např. že by mohl uvádět skutková tvrzení týkající se vzniku a druhu právního vztahu mezi ním a P. Š.) a co prokazovat, aby byl v řízení úspěšný.
Odvolací soud tedy nepochybil, pokud dovolatelem uplatněné námitky obsažené v odvolání označil za nepřípustné novoty. Pokud se jimi v odvolacím řízení nezabýval, postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu včetně rozhodnutí, na něž dovolatel v dovolání odkazoval. Námitky dovolatele proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají.
Ostatní námitky dovolatele se zakládají na předpokladu, že v řízení řádně tvrdil a prokázal, že mu škoda měla vzniknout nejen v důsledku toho, že žalovaný u soudu neuplatnil jeho směnečný nárok, ale i tím, že mohl a měl uplatnit u soudu nárok z půjčky, kterou měla směnka zajišťovat, případně nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Při této argumentaci však vychází z vlastních skutkových závěrů odlišných od závěrů soudů nižších stupňů. Nesprávnost právního posouzení tak odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 12. 1. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu