ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2295.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 2295/2021-149
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: P. H. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti žalované: D. K. , advokátka se sídlem XY, IČO XY, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Generali Česká pojišťovna, a. s. , IČO 47115971, se sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2, o 1.124.231,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 34/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021, č. j. 13 Co 127/2020-127, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021, č. j. 13 Co 127/2020-127, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 2. 2020, č. j. 27 C 34/2019-80, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 2. 2020, č. j. 27 C 34/2019-80, zamítl žalobu na zaplacení 1.124.231,90 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu škody způsobené činností žalované advokátky vyšel ze zjištění, že žalobce (zastoupený žalovanou) se v předcházejícím řízení vedeném u téhož soudu domáhal náhrady škody za omezení vlastnického práva v důsledku regulace nájemného k bytům v jeho vlastnictví. V tomto řízení bylo nejprve rozhodnuto mezitímním rozsudkem, že žaloba je důvodná; následně byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2015, č. j. 25 Co 240/2015-387, potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně částky 711.473 Kč. Podstatou odvolacích námitek žalobce byla nesprávně použitá metodika výpočtu výše náhrady, která měla být určena jako rozdíl mezi regulovaným a tržním nájemným obvyklým v daném místě a čase. Uvedený rozsudek byl doručen dne 4. 12. 2015 žalované, která namísto dovolání (žalobce jí nedal pokyn nepodávat dovolání, žalovaná o takový pokyn nežádala) podala rovnou ústavní stížnost, již Ústavní soud usnesením ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 424/16, odmítl pro nevyčerpání všech přípustných procesních prostředků nápravy. Posléze byla věc předložena Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) se stížností ze dne 23. 3. 2017, ve které žalovaná argumentovala, že dovolání v této věci by nebylo účinným opravným prostředkem s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, který všechna dovolání v obdobných věcech v průběhu roku 2015 odmítal jako nepřípustná. ESLP tuto stížnost rovněž odmítl pro nevyčerpání všech přípustných procesních prostředků nápravy. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná neodpovídá za škodu podle §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, neboť neporušila žádnou povinnost při výkonu advokacie, a to ani nepodáním dovolání, neboť podle tehdejší judikatury by dovolání podané žalobcem nebylo úspěšné, jak na to poukázala i v rámci stížnosti k ESLP. Žalovaná sdělila žalobci svůj názor, řádně jej odůvodnila a poučila jej o rizicích s tím, že ponechala na jeho úvaze, zda podá dovolání. Žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně toho, že při normálním běhu věcí by byl u ESLP a následně u tuzemských soudů úspěšný.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 13 Co 127/2020-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zopakoval dokazování e-mailovou zprávou, kterou zaslala žalobci advokátka po doručení rozsudku odvolacího soudu; v ní rozebrala celou situaci a zejména upozornila na skutečnost, že ačkoliv je proti rozsudku přípustné dovolání, v daném případě nedochází k naplnění procesních podmínek, a proto fakticky přípustné není. Navrhla podat ústavní stížnost s výhledem obrátit se na ESLP, neboť nelze očekávat změnu v rozhodování českých soudů. Uzavřela, že je na žalobci, aby se rozhodl, jak postupovat. Dále soud provedl důkaz ústavní stížností, kterou žalovaná podala a z níž vyplývá, že její přípustnost dovozovala z §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o ÚS“). Po právní stránce se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaná se nedopustila takového jednání, které by zakládalo její odpovědnost za škodu podle zákona o advokacii. Žalovaná dovolání nepodala záměrně, s jasnou a srozumitelnou argumentací, proč by dovolání vzhledem ke konstantní judikatuře Nejvyššího soudu nemohlo být úspěšné. Konečně i sám žalobce uváděl, že od počátku bylo jeho snahou dovést řízení až před ESLP. S ohledem na rozhodovací praxi seznámila žalovaná žalobce s možností podat ústavní stížnost, byť s nejistým výsledkem, proto podle odvolacího soudu nemůže odpovídat za to, že teprve poté se změnila judikatura rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, pod vlivem rozhodovací praxe ESLP mimo rozhodné období (ke stejnému závěru se přiklonil Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2326/16). Teprve tehdy začaly soudy vycházet z názoru, že výše náhrady za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného by měla být zásadně totožná s rozdílem mezi obvyklým (tržním) a regulovaným nájemným, na které měl pronajímatel nárok podle tehdejší protiústavní úpravy.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek hmotného a procesního práva, při němž se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v jeho praxi doposud řešeny nebyly. Konkrétně jde o otázku 1) právního posouzení v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, jestliže odvolací soud došel k závěru, že ve věci nešlo o opomenutí žalované a porušení zákona o advokacii, 2) absence kvalifikovaného souhlasu žalobce s nepodáním mimořádného opravného prostředku, 3) míry možnosti a důvodnosti odlišného právního názoru žalované v rámci výkonu advokacie, 4) posouzení vázanosti advokáta procesními normami ve vztahu k možnosti učinit si odlišný právní názor. Dovolatel uvádí, že nepodání dovolání bylo opomenutím žalované. Soudy se nijak nevypořádaly s tím, že žalované byla dne 3. 2. 2016, tedy den před uplynutím lhůty pro podání dovolání, doručena ve věci jiného klienta zásilka datovaná dnem 28. 1. 2016 obsahující rozhodnutí ESLP o odmítnutí stížnosti pro nevyčerpání všech dostupných prostředků nápravy ve skutkově obdobném případě. Žalovaná tedy v tento okamžik nemohla spoléhat na svůj právní názor. Pokud by pak žalovaná zvolila stejný postup jako ve věci jiného svého klienta skončené rozsudkem ESLP ze dne 4. 10. 2018, stížnost č. 15493/12, nárok žalobce by byl prosazen. Se svým nárokem by nadto byl úspěšný na vnitrostátní úrovni, kdyby žalovaná postupovala správně. Důvodem je skutečnost, že ústavní stížnosti stěžovatelů, kteří ji podali dříve, než by ji podal případně žalobce, bylo vyhověno. Konkrétně se jednalo o ústavní stížnost ze dne 6. 3. 2015 a nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 685/15. I kdyby nedosáhl nápravy u Ústavního soudu, dosáhl by ji dovolatel nejpozději u ESLP. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen Nejvyšší soud, a ačkoliv o úspěchu v rámci dovolacího řízení lze uvažovat, takovou úvahu není advokát oprávněn učinit, resp. není oprávněn zvolit netradičně alternativní postup spočívající v nepodání dovolání. Sám Ústavní soud přitom uvedl, že může-li být podle poučení dovolání podáno, byť s nepatrnou šancí na úspěch, musí být podáno. Žalovaná navíc nepožádala žalobce o souhlas k tomuto postupu. Závěrem dovolatel konstatuje, že je nutné rozlišovat odlišný právní názor v rovině hmotného a procesního práva. U procesních norem musí být totiž měřítko alternativního přístupu mnohem přísnější, neboť v oblasti hmotného práva existuje větší prostor pro odlišnost právních názorů. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vedlejší účastnice ve vyjádření uvedla, že odvolací soud se nijak neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pokud žalobce tvrdí, že žalovaná lhůtu zmeškala, domáhá se tím fakticky přezkumu skutkových okolností. Navrhla, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na hmotněprávní otázce odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
První dvě v dovolání vymezené otázky tento jediný způsobilý dovolací důvod neobsahují; dovolatel zde polemizuje se skutkovými zjištěními, tudíž pro řešení těchto otázek nemůže být přípustnost dovolání založena.
Podle §16 odst. 1 zákona o advokacii, advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit.
Podle §24 odst. 1 věty první zákona o advokacii, ve znění účinném do 31. 12. 2013, advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie.
Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění několika předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska ustanovení §16 zákona o advokacii (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, publikovaný pod C 1743 v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“).
Nesprávný výkon advokacie spočívající např. v nesprávném nebo nevhodně zvoleném způsobu uplatňování práv klienta v soudním řízení je přitom třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru pochybení; je rozdíl mezi tím, kdy advokát zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní názor (který je později soudy odmítnut) a kdy například podá za svého klienta opravný prostředek opožděně, s formálními (technickými) nedostatky, apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1084/2011, Soubor C 12274). Na advokáta nelze však klást nepřiměřené požadavky, např. aby v situaci, kdy určitá právní otázka je v právní teorii i praxi sporná, předjímal budoucí vyřešení takové otázky judikaturou vyšších soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, Soubor C 10101).
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná dostatečným způsobem vyargumentovala svůj postup v řízení. Žalobci jasně vysvětlila, proč by dovolání vzhledem k tehdejší judikatuře Nejvyššího soudu nemohlo být úspěšné. Sám žalobce přitom uvedl, že jeho snahou bylo dovést věc až před ESLP. Lze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že pokud se žalobce na základě dostatečného poučení žalované rozhodl pro sice rizikovou, ale teoreticky přípustnou variantu, nemůže to jít k tíži žalované. Lichá je v tomto ohledu námitka dovolatele, že žalovaná nepřípustně posuzovala možnou přípustnost dovolání, neboť takové posouzení náleží pouze dovolacímu soudu. Je sice pravda, že v samotném řízení má pravomoc zkoumat přípustnost dovolání skutečně pouze Nejvyšší soud, nicméně pokud advokát v rámci poskytování právních služeb zvažuje spolu s klientem další postup v řízení, je na něm, aby si vytvořil předběžný názor na tuto otázku, a ten poté srozumitelným způsobem svému klientovi prezentoval. Pokud tedy zvolila alternativní (a rizikovější) cestu prostřednictvím přímého podání ústavní stížnosti s odkazem na §75 odst. 2 písm. a) zákona o ÚS, je takový postup přípustný, pokud se tak stalo po předchozím poučení klienta o všech rizicích a s jeho souhlasem. Ostatně odlišný přístup, že by účastník musel vždy vyčerpat všechny opravné prostředky, které má v řízení k dispozici, by způsoboval naprostou obsoletnost §75 odst. 2 písm. a) zákona o ÚS.
Důvod k postupu s vynecháním dovolacího řízení by nicméně v posuzovaném případě zastoupení dovolatele nebyl, jestliže by advokátce byl znám právní názor ESLP, že je bezpodmínečně nutné ve skutkově obdobné věci vyčerpat všechny možné prostředky nápravy včetně dovolání, aby mohlo být vedeno řízení před ESLP. V takovém případě by se již mohlo jednat o pochybení advokáta (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2038/2018, Soubor C 18464). Dovolatel přitom již v řízení před soudem prvního stupně namítal, že žalované přišlo den před koncem lhůty pro podání dovolání v jeho tehdejší věci vyrozumění od ESLP, že stížnost v jiné skutkově obdobné věci je nepřijatelná, neboť nebyly splněny podmínky obsažené v čl. 34 a 35 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tento okamžik tedy mělo žalované být zřejmé, že jí zvolený postup (nepodání dovolání) nemůže obstát, resp. že je překážkou pro podání stížnosti k ESLP, o niž žalobce usiloval. Soudy obou stupňů se touto námitkou nijak nezabývaly, ačkoliv obvodní soud listinou obsahující uvedené sdělení provedl důkaz. Již z toho důvodu je právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Na tom nic nemění ani poměrně podrobná argumentace odvolacího soudu, že žalobce by v rozhodném období nebyl na vnitrostátní úrovni úspěšný, a že postup žalované tak byl dostatečně podložený.
Byla-li předchozí ustálená česká právní praxe změněna judikaturou ESLP, pak není vyloučeno, že se dovolatel mohl svého nároku domoci buď cestou řízení před ESLP (splnil-li by podmínku vyčerpání všech opravných prostředků, což se nestalo), anebo v řízení před českými soudy, pokud by podal dovolání a nová judikatura ESLP mohla být v dovolacím řízení či řízení před Ústavním soudem zohledněna. V případě, že žalovaná v době, kdy ještě neuplynula lhůta pro podání dovolání, mohla a měla vědět, že dovolání je nutné podat, aby následně mohlo být vedeno řízení před ESLP, o které klient usiloval, jednalo by se o její pochybení, pokud by s tím klienta neseznámila a dovolání nepodala.
Z uvedeného vyplývá, že je naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení při řešení otázky odpovědnosti advokáta za škodu. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu nesprávným, proto jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). V dalším řízení se soud bude zabývat námitkou žalobce, že žalovaná byla den před skončením lhůty pro podání dovolání seznámena s postupem ESLP, který v jiné skutkové obdobné věci shledal nepřijatelnost stížnosti pro nevyčerpání prostředků nápravy, a své právní posouzení v tomto ohledu doplní i s ohledem na ostatní podmínky odpovědnosti advokáta za škodu.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu