ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2540.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 2540/2021-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: A. V ., narozená dne XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Simonou Samuelson, advokátkou se sídlem Na Příkopě 393/11, Praha 1, proti žalované: ČESKÁ TELEVIZE , se sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4, IČO 00027383, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 139/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2021, č. j. 22 Co 33/2021-177, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 11. 2020, č. j. 30 C 139/2020-104, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 20.000 Kč, ohledně 480.000 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na zadostiučinění za zásah do osobnostních práv žalobkyně, k němuž došlo informací o jejím trestním stíhání jako tehdejší předsedkyně Energetického regulačního úřadu, dále jen „ERÚ“, jež skončilo zprošťujícím rozsudkem odvolacího Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018. Dne XY ve večerním pořadu Události na programu ČT 1 redaktor uvedl: „Škoda až dvě miliardy korun kvůli nezákonně vydaným licencím na provoz fotovoltaických elektráren na Chomutovsku. Olomoucký Vrchní soud se začal zabývat odvoláním v případu, ve kterém je obžalováno osm lidí, včetně A. V., bývalé šéfky ERÚ. Ta měla připustit přidělení licencí elektrárnám, které ale neměly nárok na vyšší výkupní ceny elektřiny… Správní řízení, které by těmto elektrárnám mohlo odebrat licenci, pak podle obžaloby zastavila A. V., tehdejší předsedkyně ERÚ, která má jít do vězení na osm a půl roku.“ Podle soudu je z tohoto sdělení zřejmé, že o vině obžalovaných (včetně žalobkyně) doposud nebylo pravomocně rozhodnuto, reportáž tedy nezasáhla do presumpce neviny žalobkyně. Ta byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013, nepravomocně odsouzena pro zvlášť závažný zločin účastenství ve formě pomoci k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby (zčásti dokonanému a zčásti ukončenému ve stadiu pokusu), kterého se měla dopustit tím, že jako předsedkyně ERÚ dne 4. 2. 2012 po obdržení e-mailu od M. S., který obsahoval v příloze návrh zcela opačného rozhodnutí ERÚ ohledně obnovy řízení ve věci žádosti společnosti Saša-Sun s.r.o. o vydání licence na výrobu elektřiny, ačkoliv věděla, že navrhované rozhodnutí je v rozporu s tím, co v řízení vyšlo najevo, blíže nezjištěnou formou udělila M. S. souhlas s vydáním tohoto rozhodnutí a dále i souhlas s vydáním obdobného rozhodnutí ERÚ o zastavení řízení o nařízení obnovy řízení ve věci žádosti společnosti Zdeněk-Sun s.r.o. o vydání licence na výrobu elektřiny; svým jednáním přitom měla umožnit protiprávní postup další osoby. Podle soudu je z toho zřejmé, že první výrok moderátora byl nepravdivý a mohl vyvolat u veřejnosti opodstatněný dojem, že je to právě žalobkyně, která je hlavní pachatelkou v kauze solárních elektráren na Chomutovsku, protože připustila přidělení licencí elektrárnám, které neměly nárok na vyšší výkupní ceny elektřiny. Ačkoliv již samotné trestní stíhání žalobkyně vedlo k intenzivnímu zásahu do jejích práv, poskytnutí takto nepravdivé informace vytvořilo navíc velmi negativní pohled na žalobkyni jako na hlavní pachatelku, čímž byl zásah do jejích osobnostních práv umocněn. Druhý posuzovaný výrok soud označil za nepřesný, neboť žalobkyně byla stíhána za souhlas s vydáním rozhodnutí o zastavení řízení o nařízení obnovy řízení ze své pozice předsedkyně ERÚ, které vydala S.. Jednalo se o přípustné zjednodušení informace, proč je žalobkyně stíhána, a oproti prvnímu výroku nejde o nepřípustný zásah do osobnostních práv podle §81 a §2951 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“. Při stanovení výše náhrady za prvý výrok soud zohlednil, že by žalovaná veřejnoprávní televize měla poskytovat objektivní informace, což se nestalo, ač měla dostatek informací o skutku, za nějž byla žalobkyně stíhána; žádosti o omluvu nevyhověla. Žalovaná sice následně informovala o zproštění viny žalobkyně, ale nepravdivý výrok neopravila. Soud dále přihlédl k době trvání zásahu do práv žalobkyně i k tomu, že žalobu podala po více než dvou letech od reportáže.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 3. 2021, č. j. 22 Co 33/2021-177, k odvolání obou účastnic potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalované, v zamítavém výroku jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni dalších 80.000 Kč, a ve zbytku jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shledal správnými závěry soudu prvního stupně s výjimkou výše náhrady. Zdůraznil, že první výrok reportáže je zcela nepravdivý, neboť žalobkyně nebyla trestně stíhána proto, že připustila přidělení licencí elektrárnám, jež neměly nárok na vyšší výkupní ceny elektřiny. Tento skutek nebyl žalobkyni dáván za vinu a žalovaná neměla žádný rozumný důvod ke zveřejnění takové informace. Nejde ani o zjednodušení, jak namítá žalovaná, neboť není zřejmé, co konkrétního by měl výrok zjednodušovat. Obvinění žalobkyně z popsaného skutku nevyplývá z žádných sdělení orgánů činných v trestním řízení, ani rozhodnutí vydaných v rámci stíhání, naopak z řízení vyplynulo, že žalovaná měla o průběhu řízení dobré informace. Neobstojí ani obrana, že výroky zazněly v obecném zpravodajském pořadu, nikoliv odborném pořadu zaměřeném na právní problematiku, a že ve výsledku není rozdíl, zda žalobkyně měla připustit vydání nezákonné licence či bránit odnětí licence již přidělené. Hlavní zpravodajská relace je program informující statisíce lidí z celé země, což umocňuje nezbytnost bránit nepravdivým informacím o trestním stíhání. Jakkoliv si daný program žádá informovat stručně a do jisté míry zjednodušeně a ve zkratce, nelze ani zde uvádět nepravdivé informace škodící jiným. Je přitom podstatný rozdíl mezi údajem, že je daná osoba stíhána pro dvě odlišná jednání, a skutečností, že je stíhána pro jedno jednání. Oproti tomu výrok druhý je akceptovatelným zjednodušením, jež (mírně nepřesně) podstatně nepozměňuje faktický stav. Žalobkyně byla stíhána za to, že se zastavení správního řízení stran odnětí licencí účastnila ve formě pomoci, nikoliv přímo za zastavení řízení. Rozdíl mezi tím je zanedbatelný a mezi jednáním a pomocí neodlišuje v tomto případě ani trestní zákoník. V otázce vyčíslení náhrady odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nedocenil, že byť byla žalobkyně následně obžaloby zproštěna (o čemž žalovaná informovala), stále zůstává v povědomí veřejnosti, že byla trestně stíhána, ne pro jedno, ale pro dvě závažná a odlišná protiprávní jednání. Poškození dobré pověsti žalované je natolik intenzivní, že částka 20.000 Kč je zcela nedostatečná též proto, že pořad sledovalo 1.028.000 osob starších 15 let.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně jeho části, jíž jí byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 80.000 Kč, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Zdůrazňuje, že napadená tvrzení je nezbytné vyložit v kontextu vyznění celého obsahu reportáže (bez vytržení vět z kontextu), i s ohledem na to, že k jejich vynesení došlo v době před pravomocným zproštěním viny žalobkyně po nepravomocném odsouzení soudem prvního stupně. Jedná se současně o věc složitou skutkově i právně, přičemž pořad Události není zaměřen na energetiku a trestní právo, je to obecný zpravodajský pořad zaměřený na širokou veřejnost. Novinář ani průměrný divák nejsou osoby znalé práva na odborné úrovni a v reportáži se mohlo jednat pouze o jisté zjednodušení. Dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3423/2018 akceptující specifika novinářské praxe a potřeby určitého zjednodušení. V reportáži nezazněla žádná lež, tedy úmyslně sdělovaná nepravda, žalovaná jen poukazovala na průběh trestního řízení. Sporný výrok obstojí jako přípustné zjednodušení, neboť v konečném důsledku není rozdílu, zda žalobkyně podle obžaloby měla připustit přidělení nezákonné licence k provozu elektrárny, nebo mělo být bráněno či ztěžováno odebrání předmětné nezákonné licence již přidělené. Soudy měly v souladu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3423/2018 brát v potaz, že žalovaná pouze sdělovala informace týkající se veřejného zájmu a upozorňovala na případné negativní jevy ohrožující chod společnosti, avšak přistoupily k tomu ryze formalisticky. Napadené rozhodnutí neobstojí ani z pohledu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména sp. zn. 30 Cdo 1016/2010 či sp. zn. 30 Cdo 2796/2005. Odvolací soud zcela pominul, že celkové vyznění reportáže odpovídalo pravdě, jejím smyslem bylo informovat o tzv. „solární kauze“, což veřejnost dlouhodobě sledovala. Dovolatelka dále odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 vyslovující se pro přípustnost dovolání vůči rozhodnutím odchylujícím se od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, v daném případě přitom soudy nerespektovaly zejména jeho rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 156/99 k otázce opodstatněnosti omezení svobody projevu. Ve světle závěrů v tomto a jemu předcházejících rozhodnutích lze mít za to, že bylo nedůvodně upřednostněno právo na ochranu osobnosti před ochranou svobody projevu, a to navíc za situace, v níž výrok ani nebyl objektivně způsobilý zasáhnout do osobnostních práv a byl pouze zjednodušen. Soudy opomněly Ústavním soudem připomínané pravidlo, že lze stěží trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást na novináře nesplnitelné nároky a v podstatě po nich vyžadovat široké znalosti z trestního práva. Stěžejní by měla být pravdivost celkového vyznění reportáže. Uveřejnění informací o solární kauze je zásadní z hlediska sledování věci veřejného zájmu, což otázka míry dostavěnosti elektráren ve vazbě na výkupní ceny elektřiny jistě představuje. Žalobkyně současně byla z pozice funkce předsedkyně ERÚ osobou veřejného zájmu. Dovolatelka konstatovala, že jí §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. brání podat dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (byť i částku 20.000 Kč má za přisouzenou neoprávněně), a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek ve výroku, jímž byla žalobkyni přisouzena částka 80.000 Kč, změnil a žalobu zamítl, případně jej v této části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), jednající osobou s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 2 o. s. ř., shledal, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí uplatnil základní východisko, že při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti, dobré pověsti a soukromí dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 652/2020). Nehledě na nezpochybnitelný význam médií ve společnosti je třeba respektovat, že by jimi prezentovaná sdělení neměla překračovat určité hranice týkající se zejména ochrany pověsti a práv jiných.
V projednávané věci žalovaná veřejnoprávní televize ve své hlavní zpravodajské relaci informovala širokou veřejnost o odvolací fázi trestního řízení ve věci nezákonně vydaných licencí na provoz fotovoltaických elektráren, která se týkala též obžalované žalobkyně. Není pochyb o tom, že šlo o věc veřejného zájmu, týkající se aktuální problematiky státní správy v oblasti energetiky obnovitelných zdrojů, v níž mělo dojít k velmi znepokojivým záležitostem nezákonného přidělování licencí provozovatelům nedokončených fotovoltaických elektráren, což vedlo k trestnímu stíhání řady osob včetně samotné tehdejší předsedkyně ERÚ. Ani okolnost, že se zveřejňované informace týkají skutečností zvýšeného společenského zájmu, však neopravňuje ke sdělování nepravdivých skutečností (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3479/2018).
Dovolatelce lze přisvědčit (odvolací soud ovšem nedospěl k odlišnému závěru), že samotné referování o trestním stíhání při důsledném respektování zásady presumpce neviny [nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 29. 3. 2016, ve věci Bédat proti Švýcarsku, č. stížnosti 56925/08] nepředstavuje protiprávní zásah do osobnostních práv obviněného (srov. též přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3988/2018, a jeho usnesení ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 652/2020). Odvolací soud se neodchýlil ani od judikatury dovolacího soudu k presumpci neviny a správně rozlišil, že tento princip sice nebyl porušen, neboť veřejné sdělení redaktora nenavozovalo dojem, že kritizovaná osoba se dopustila trestného činu, ani ji za pachatele výslovně neoznačilo (bylo jednoznačně zřejmé, že trestní řízení se stále vede), nicméně informace o probíhajícím trestním stíhání žalobkyně nebyla přesná a významně v její neprospěch zkreslila okruh skutečností, které jí byly kladeny za vinu. Při posouzení pravdivosti výroku zároveň nelze odhlížet ani od kontextu, v němž byl pronesen (viz též nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14), přičemž ustálená rozhodovací praxe (v podstatě navazující na rozhodovací praxi ESLP akceptující jistou míru žurnalistického přehánění a nadsázky
– viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 20. 5. 1999, ve věci Bladet Troms a Stensaas proti Norsku, č. stížnosti 21980/93, či ze dne 10. 7. 2012, Hlynsdóttir proti Islandu, č. stížnosti 43380/10) přihlíží k tomu, že je třeba respektovat určitá specifika běžného periodického tisku (obdobně pak lze nahlížet i na jiné sdělovací prostředky všeobecně zpravodajského rázu), určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který v určitých případech musí - především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem - přistupovat k určitým zjednodušením, a nelze bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. Lze v obecné rovině přisvědčit dovolatelce, že nelze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tak na novináře - ve svých důsledcích
- nesplnitelné nároky. Významné musí vždy být to, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2020, sp. zn. I. ÚS 156/99, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1016/2010, a ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3703/2019).
V souladu s tím odvolací soud dovodil, že sdělované informace byly způsobilé vyvolat u posluchače dojem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2796/2005), že žalobkyně je stíhána nejen pro svůj podíl na nezjednání nápravy u nezákonně vydaných licencí, nýbrž i pro účast na samotném nezákonném vydání licencí, paradoxně v době, kdy ještě nezastávala funkci předsedkyně ERÚ. Požadavek odvolacího soudu na preciznost informace není nepřiměřený, neboť šlo o zprávu ohledně tak alarmující záležitosti, jakou je trestní stíhání vysoce postavené úřední osoby; sama tato okolnost mohla mít negativní dopady nejen pro osobnostní sféru žalobkyně, nýbrž i na důvěru veřejnosti v právo, v právní stát a v činnost ústředních orgánů státní správy, což je z celospolečenského hlediska velmi závažné. U takové informace je třeba klást zvýšené nároky na přesnost a vyvarovat se nepatřičného zkreslení skutečného stavu věci, které není odůvodnitelné ani jistou mírou přípustnosti žurnalistické zkratky či nadsázky; odvolací soud ostatně uznal akceptovatelnou míru zjednodušení u druhého výroku redaktora a vysvětlil podrobně a přesvědčivě rozdíl v intenzitě obou. Námitka dovolatelky, že soudy na jejího redaktora kladou nesplnitelné požadavky širokých znalostí z trestního práva, není v konkrétních skutkových poměrech opodstatněná, neboť s ohledem na závažnost informace i okolnost, že k dispozici byl rozsudek soudu prvního stupně v trestní věci, z nějž nepochybně i poučený laik mohl vyčíst, co přesně bylo žalobkyni kladeno za vinu a za co ji soud prvního stupně odsoudil, neměla by redakce zpravodajství veřejnoprávní televize jeho obsah zkreslit. Jestliže se tak stalo, bylo zasaženo neoprávněným způsobem do profesní i osobní cti žalobkyně.
Protože je rozsudek odvolacího soudu z pohledu uplatněných dovolacích námitek v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a dovolatelka napadající pouze závěry o neoprávněnosti zásahu neformuluje žádnou právní otázku ohledně přiměřenosti výše náhrady (dovolací soud je podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán vymezením dovolacích důvodů – tzv. kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu), Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu