ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.261.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 261/2021-875
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: Správa městských lesů Jihlava, s.r.o. , se sídlem Pod Rozhlednou 3447/8, Jihlava, IČO 60732105, zastoupená JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti žalované: Česká republika - Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky , se sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11, IČO 62933591, zastoupená JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, o 5.718.402 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 98/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, č. j. 15 Co 301/2019-836, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 38.091 Kč k rukám advokáta JUDr. Ivo Beránka do tří dnů od právní moci toho rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 6 C 98/2010-740, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 5.718.402 Kč s příslušenstvím, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o odměně znalce. Rozhodl tak poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 2. 2014, č. j. 25 Cdo 4405/2013-368, změnil zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2013, č. j. 15 Co 87/2013-343, tak, že potvrdil mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 1. 2012, č. j. 6 C 98/2010-287, jímž bylo vysloveno, že nárok žalobkyně je co do základu dán. Soud se tedy nadále zabýval již jen vyčíslením žalobkyní uplatňovaného nároku na náhradu újmy, která jí byla způsobena jako nájemci pozemku parc. č. 1336/1 v k. ú. Loučky u Jihlavy, jenž se nachází ve zvláště chráněné přírodní rezervaci „V Klučí“ a podléhá omezením vyplývajícím ze základních ochranných podmínek tohoto území podle §34 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, dále též jen „ZOPK“, a dále též tzv. bližších ochranných podmínek upravených v nařízení Okresního úřadu v Jihlavě č. 2/97 ze dne 15. 5. 1997. Žalobkyně byla v rozhodném období (rok 2004) omezena tím, že část lesních porostů musela být ponechána samostatnému přirozenému vývoji, což vedlo k naprosté ztrátě jejich hospodářské využitelnosti, proto žalobkyni náleží v souladu s §58 odst. 6 ZOPK právo na náhradu újmy. Soud konstatoval, že metodika určení způsobu výpočtu byla pro rozhodné období stanovena vyhláškou č. 55/1999 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích (dále jen „vyhláška č. 55/1999 Sb.“), neboť tehdy neexistoval žádný jiný předpis upravující příslušnou problematiku (až 30. 6. 2006 nabyla účinnosti vyhláška č. 335/2006 Sb., kterou se stanoví podmínky a způsob poskytování finanční náhrady za újmu vzniklou omezením lesního hospodaření, dále jen „vyhláška č. 335/2006 Sb.“). Skutečná škoda při omezení spočívajícím v ponechání části pozemků samovolnému vývoji přitom odpovídá hodnotě lesního porostu v přírodní rezervaci V Klučí a trvalé ztrátě roční renty z lesních pozemků, a vlastník lesa tuto hodnotu a následné užitky z lesa trvale ztrácí. Při použití způsobu výpočtu podle vyhlášky č. 55/1999 Sb. odpovídá celková výše škody podle závěrů znaleckého posudku částce 6.277.051 Kč. Nedůvodná byla námitka započtení plateb poskytnutých žalobkyni žalovanou za rok 2006, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017, platba za rok 2004 již přitom byla započítána na žalovaný nárok a zohledněna ve výši požadované částky.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2020, č. j. 15 Co 301/2019-836, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, potvrdil je ve výroku o odměně znalce a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Konstatoval, že možnost odškodnění za újmu vzniklou ponecháním lesa samostatnému vývoji má vlastník lesa až od dubna 2004, kdy nabyl účinnosti zákon č. 218/2004 Sb., jímž byl novelizován §58 ZOPK, do té doby měl dotčený toliko právo na náhradu zvýšených nákladů vzniknuvších v souvislosti s opatřeními na ochranu přírody; takováto náhrada za omezení vlastnického práva byla Ústavním soudem v nálezu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2005/09, shledána ústavně konformní. Byť §58 odst. 6 ZOPK předpokládá přijetí prováděcího předpisu ke stanovení podmínek pro poskytování náhrady, do června 2006, tj. do doby účinnosti vyhlášky č. 335/2006 Sb., neexistoval jiný prováděcí předpis než vyhláška č. 55/1999 Sb., jež však byla vydána k provedení §21 odst. 4 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (dále též jen „lesní zákon“), a to v době, kdy výplata náhrad za omezení hospodaření k ochraně přírody a krajiny nepřicházela v úvahu. Posledně uvedenou vyhlášku však nelze využít k vyčíslení projednávaného nároku, neboť tento předpis nevznikl k propočtu škod vyvolaných opatřeními na podporu ochrany přírody či k odškodnění újem vzniklých ponecháním lesa samovolnému vývoji z důvodu ochrany přírodního bohatství ve formě ročních náhrad. Usiluje-li žalobkyně o paušální jednorázovou náhradu stanovenou z celkové hodnoty zničeného lesního porostu a trvalé ztráty roční renty ve smyslu vyhlášky č. 55/1999 Sb., neodpovídá její požadavek možnostem novelizovaného znění §58 ZOPK, jenž s jednorázovou částkou, podobající se náhradě za vyvlastnění pozemku či dřevní hmoty z důvodu opatření přijatých k ochraně přírody a krajiny nepočítá. Ze znění §58 odst. 3 ZOPK stanovícího lhůtu pro uplatnění nároku vyplývá, že existence každoročního nároku není automatická (náhradu ve formě roční renty je třeba uplatnit a doložit do tří měsíců po skončení roku, v němž újma vznikla) a je závislá na trvání újmy podle §58 odst. 2 ZOPK, jež bude každoročně přezkoumávána a konkrétně určena. Ani z důvodové zprávy k zákonu č. 218/2004 Sb. se nepodává, že by zákonodárce zamýšlel vyplatit vlastníku dotčeného lesního pozemku jednorázovou paušální náhradu v celkové hodnotě dřevní hmoty, pokud lesní porost nebyl z důvodu opatření přijatých k ochraně přírody zničen. Vyhláška č. 55/1999 Sb. vyčíslující v souladu s §21 odst. 4 lesního zákona jednorázové náhrady škod na lesích tedy není použitelná pro stanovení náhrady za újmu způsobenou omezením lesního hospodaření ve formě roční renty, což je způsob kompenzace, s nímž naopak počítá i posléze přijatá prováděcí vyhláška č. 335/2006 Sb. (při vyplacení náhrady za celkové „zničené“ lesní porosty a následně náhrady za předpokládané roční výnosy v dalších letech by se žalobci dostalo dvojího plnění). Závěry znaleckého posudku vycházející z vyhlášky č. 55/1999 Sb. tudíž neobstojí jako správné. Při absenci vhodné normativní regulace za dané období soud pak volnou úvahou ve smyslu §136 o. s. ř. dospěl k závěru, že pro vyčíslení výše nároku žalobkyně je využitelná metodika upravená ve vyhlášce č. 335/2006 Sb. (aniž by se však jednalo o aplikaci tohoto předpisu), na správnosti propočtu podle této vyhlášky se přitom strany sporu shodly. Jelikož v této výši již žalovaná plnění žalobkyni poskytla, což vedlo k částečnému zastavení řízení, nelze mít další požadavek žalobkyně za důvodný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž dovozuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávné aplikaci ustanovení §58 odst. 5 ZOPK a §136 o. s. ř. ve spojení s §3 a §8 vyhlášky č. 55/1999 Sb. a §1 vyhlášky č. 335/2006 Sb. Napadené rozhodnutí přitom závisí na řešení otázky, zda výše náhrady za újmu vzniklou omezením hospodaření v lesích ponecháním lesa samovolnému vývoji podle §58 ZOPK před nabytím účinnosti vyhlášky 335/2006 Sb. lze určit úvahou soudu podle §136 o. s. ř. Tuto otázku dovolací soud v obdobných věcech řešil odlišně, což zakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., stejně jako dosud neřešená otázka, zda může být výše finanční náhrady újmy vzniklé v důsledku omezení hospodaření v lesích před účinností vyhlášky č. 335/2006 Sb. určena podle vyhlášky č. 55/1999 Sb. Podle dovolatelky nebyly v dané věci splněny podmínky pro postup podle §136 o. s. ř., neboť výši újmy bylo možné zjistit. Náhrada újmy podle §58 odst. 2 ZOPK je náhradou za nucené omezení, respektive ztrátu vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“), a je třeba ji poskytnout bez ohledu na to, zda předmět vlastnictví nadále existuje; podstatné je, že nemůže poskytovat užitek, který by se jinak dostavil. V souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/08, by přitom výše náhrady měla vlastníkovi kompenzovat veškerou újmu nastalou v jeho hospodářské sféře v důsledku vyvlastnění či nuceného omezení, přičemž je obvyklé, že výše náhrady je určena právním předpisem paušálně (viz např. §10 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, podle nějž se výše náhrady určí podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku). Obdobné principy je třeba vztáhnout i na újmu za omezení lesního hospodaření podle §58 odst. 2 ZOPK, jejíž určení je rovněž stanoveno právním předpisem, jak se podává z §58 odst. 5 ZOPK, a je předpokládán paušální způsob náhrady, jak rovněž potvrdil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4408/2013. Z úpravy v §58 odst. 5 ZOPK dále plyne, že stanoví-li způsob určení výše náhrady újmy lex specialis, použije se tento právní předpis, jímž je podle poznámky pod čarou vyhláška č. 55/1999 Sb. Do nabytí účinnosti vyhlášky č. 335/2006 Sb. měla vyhláška č. 55/1999 Sb. postavení zvláštního právního předpisu pro určení všech typů újmy vznikající omezením hospodaření v lesích, tedy i náhrady újmy vzniklé ponecháním lesa samovolnému vývoji. Použití postupu podle vyhlášky č. 335/2006 Sb. se naopak protiví zákazu retroaktivity. Dovolatelka má dále za nepřípadný odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2005/09, vyslovující se toliko ke specifickým požadavkům na hospodaření v lesích zvláštního určení podle §36 lesního zákona. Přiléhavé jsou naopak závěry vyslovené v rozsudku ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4/2008, podle nějž bylo možné nárok na náhradu za omezení hospodaření v lesích uplatňovat před účinností zákona č. 218/2004 Sb. Neobstojí úvaha, že při vyčíslení náhrady újmy vzniklé ponecháním lesa samovolnému vývoji nelze postupovat podle §3 a §8 vyhlášky č. 55/1999 Sb., jelikož tato ustanovení se týkají stavu odnětí vznikajícího trvale, zatímco omezení z důvodu ochrany přírody může v čase pominout. Finanční kompenzace je totiž náhradou za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, jež vzniká a existuje, ač nelze vyloučit, že rozhodnutí o vyvlastnění nebo omezení bude následně zrušeno. Je též nepodstatné, že porosty nebyly zničeny, neboť existence nároku na náhradu za vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva nezávisí na tom, zda byl předmět vlastnictví po vyvlastnění zničen nebo nadále existuje. Pro aplikovatelnost §8 vyhlášky č. 55/1999 Sb. je určující toliko to, zda les nadále plní svou dřevoprodukční funkci. Neplní-li ji v důsledku administrativního zákazu těžby, má to pro sféru vlastníka lesa shodné účinky jako vyvlastnění. Neobstojí ani úvaha, že poskytnutím náhrady újmy vzniklé v roce 2004 podle vyhlášky č. 55/1999 Sb. by se žalobkyni dostalo dvojího plnění, jelikož za další roky jí vzniká nárok na náhrady újmy ve výši určené vyhláškou č. 335/2006 Sb. Za každý kalendářní rok vzniká vlastníkovi a nájemci samostatný nárok, jehož právní osud je nezávislý na nárocích týkajících se jiných kalendářních let, každý z nich je třeba samostatně vyčíslit a uplatnit. Je přitom právem zákonodárce stanovit výši náhrady v různé době rozdílně s ohledem na společenské potřeby. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání zpochybnila správnost argumentů dovolatelky, vyzdvihla naopak přiléhavost závěrů učiněných odvolacím soudem a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a shledal, že dovolání je přípustné pro řešení právní otázky (dosud dovolacím soudem v úplnosti neřešené) výše náhrady za újmu vzniklou omezením hospodaření v lesích ponecháním lesa samovolnému vývoji podle §58 ZOPK před nabytím účinnosti vyhlášky č. 335/2006 Sb.
Podle §58 odst. 1 ZOPK ochrana přírody a krajiny je veřejným zájmem. Každý je povinen při užívání přírody a krajiny strpět omezení vyplývající z tohoto zákona.
Podle §58 odst. 2 věty první ZOPK, ve znění účinném od 28. 4. 2004, pokud vlastníku zemědělské půdy nebo lesního pozemku nebo rybníka s chovem ryb nebo vodní drůbeže, nebo nájemci, který tyto pozemky oprávněně užívá, vznikne nebo trvá v důsledku omezení vyplývajícího z části třetí až páté tohoto zákona včetně prováděcích právních předpisů nebo rozhodnutí vydaného na jejich základě újma, má nárok na její finanční náhradu. Finanční náhradu nelze poskytnout současně vlastníkovi a nájemci téhož pozemku.
Podle §58 odst. 3 ZOPK, ve znění účinném od 28. 4. 2004, finanční náhradu podle odstavce 2 poskytne z prostředků státního rozpočtu příslušný orgán ochrany přírody na základě písemného uplatnění nároku vlastníka zemědělské půdy nebo lesního pozemku nebo rybníka s chovem ryb nebo vodní drůbeže, nebo nájemce uvedeného v odstavci 2, jestliže je nárok na finanční náhradu a její výše prokázán doklady a podklady potřebnými pro posouzení nároku. Finanční náhradu nelze poskytnout současně vlastníkovi a nájemci téhož pozemku. Požádají-li o náhradu včas oba, poskytne se finanční náhrada pouze vlastníkovi pozemku. Nárok na finanční náhradu zaniká, pokud uplatnění nároku nebylo příslušnému orgánu ochrany přírody doručeno do 3 měsíců od skončení kalendářního roku, v němž újma vznikla nebo trvala.
Podle §58 odst. 6 ZOPK, ve znění účinném od 28. 4. 2004, Ministerstvo životního prostředí společně s Ministerstvem zemědělství stanoví prováděcím právním předpisem podmínky poskytování finanční náhrady, vzor uplatnění nároku, jeho náležitosti a způsob určení výše náhrady v případech, kdy není stanoven zvláštním právním předpisem. Celková výše náhrady podle odstavce 2 nesmí přesáhnout částku, která je rozdílem mezi situací při uplatnění omezení podle odstavce 2 a situací, kdy by tato omezení nebyla uplatněna. Ve smlouvě podle §39 nebo §45c lze finanční náhradu upravit odchylně; finanční náhrada však nemůže být vyšší, než umožňuje prováděcí právní předpis.
V projednávané věci je třeba vyjít z toho, že zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v rozhodném znění, předjímal, že pokud v důsledku omezení vyplývajícího z části třetí až páté tohoto zákona včetně prováděcích právních předpisů nebo rozhodnutí vydaného na jejich základě vznikne vlastníku či nájemci pozemku újma, má nárok na její finanční náhradu; podle §58 odst. 6 ZOPK pak výše poskytnuté náhrady nesmí přesáhnout částku představující rozdíl mezi situací při uplatnění omezení a situací, v níž by omezena nebyla. Má-li tedy být přiřčena dotčenému vlastníku či nájemci náhrada, je třeba se zaobírat tím, v čem přesně nahrazovaná újma spočívala a jak by se, nebýt daného omezení, vyvíjel stav jeho majetkové sféry. Nejvyšší soud se již dříve přiklonil k tomu, že újmu vzniklou vlastníku nebo nájemci lesního pozemku v důsledku omezení hospodaření je možno chápat i jako ušlý zisk, který je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které by bylo možno - nebýt omezení hospodaření - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3837/2011, publikovaný pod C 12894 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, či přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4563/2016). Spočívá-li omezení v ponechání lesních porostů samostatnému přirozenému vývoji, je třeba uvážit, jak se právě tato skutečnost reálně odrazila v majetkových poměrech dotčeného.
Vlastnické poměry k rostoucím stromům se samotným omezením nemění (jakožto trvalé porosty zůstávají součástí pozemku, z nějž vzešly, jejich hodnota přetrvává, viz §2 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, či dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 73/2004, uveřejněný pod číslem 87/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3448/2013), vlastník je (srov. též vymezení složek vlastnického práva v §123 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného v rozhodné době) i nadále v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, nakládat s ním, takže omezení na něj dopadá jen ohledně možností požívat jeho plody a užitky, což se projevuje též ve sféře nájemce, jenž od vlastníka svá práva odvozuje. Očekává-li se přitom od lesních porostů, že budou přinášet užitky převedené na zisk z vytěženého dřeva, je třeba zohledňovat nejen faktické poměry v daném místě, ale i to, že hospodaření v lesích je obecně zákonem výrazně upraveno, úmyslná mýtní těžba je regulována, například maximálním přípustným rozsahem holých sečí či určením mýtního věku stromů (srov. např. §31 a §33 lesního zákona) a provázena řadou dalších povinností osoby hospodařící v lese - zejména povinností k obnově a zajištění lesích porostů (což naopak při ponechání porostů samovolnému vývoji nebude muset být zajišťováno). Vlastníku hospodařícímu v lese tedy není necháváno na jeho volné úvaze, aby případně během jednoho roku vytěžil veškeré své porosty a dosáhl zisku ekvivalentního jeho hodnotě, k čemuž v podstatě směřuje požadavek žalobkyně. Je-li tudíž posuzováno, jaká újma vznikla vlastníku či nájemci ponecháním lesa samostatnému přirozenému vývoji, je třeba uvážit, jakou majetkovou hodnotu, respektive jaký zisk by reálně a při respektování obecných povinností zákonem obecně daných pro hospodaření v lese mohla hospodařící osoba v daném místě a čase dosáhnout. I sama žalobkyně přitom vznášela požadavek na náhradu újmy vzniklé v roce 2004, a vázala tak svůj nárok na určité časové období (neformulovala svůj nárok jako vypořádání omezení jednou provždy, jednorázově). Přihlédl-li odvolací soud též k dikci §58 odst. 3 ZOPK, jakožto normy související, a uzavřel, že vyčíslení újmy je třeba vztáhnout vždy k období kalendářního roku, za nějž vznikla, jeví se tato úvaha v souladu se zněním zákona a jeho teleologicko-systematickým výkladem (Wintr, J.: Metody a zásady interpretace práva, 2. vydání, Praha: Auditorium, 2019, s. 174). Závěr odvolacího soudu tedy lze mít v tomto směru za souladný se zákonem i s výše zmíněnou judikaturou připodobňující újmu ušlému zisku, jenž je třeba z povahy věci vždy vztáhnout k určitým způsobem vymezenému časovému období.
Jakkoliv jsou nároky za jednotlivá období samostatně uplatnitelné a vyčíslitelné, je třeba vycházet z toho, že jsou upraveny týmž zákonným ustanovením, jímž je dané právo založeno, změna či nové vydání prováděcího předpisu (tj. právního předpisu nižší právní síly) zákonem danou podstatu nároku jako východisko pro jeho vyčíslení nemůže změnit. Nelze tak přisvědčit dovolatelce, že by šlo o změnu vůle zákonodárce, neboť předmětné zákonné ustanovení vydáním vyhlášky změny nedoznalo a prováděcí předpisy přitom nelze klást na roveň zákona, viz též čl. 79 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen „Ústava“) a hlava druhá Ústavy a čl. 95 Ústavy, případně též čl. 4 Listiny. Bylo by naopak nelogické totéž ustanovení zákona vykládat bez náležitého opodstatnění rozdílně ve vztahu k různým obdobím. Pro úplnost lze podotknout, že v souladu se systematikou právního řádu a výkladovými pravidly platí, že pokud jazykový význam předpisu nižší právní síly nepřipouští výklad, který by byl v souladu s nadřazeným právem, nejde o otázku výkladu, ale je možné uvažovat o zrušení (neaplikovatelnosti) nekonformního ustanovení nižší právní síly nebo dotváření práva (viz Melzer F.: Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2011, s. 173).
Z výše nastíněného pojetí újmy vzniklé omezením hospodaření v lese je pak třeba vycházet i při úvaze, může-li se uplatnit vyčíslení škody podle zvláštního předpisu, jak o tom hovoří §58 ZOPK. Požaduje-li dovolatelka, aby za dobu před účinností vyhlášky č. 335/2006 Sb. stanovící speciální způsob vyčíslení újmy podle §58 ZOPK byla výše náhrady stanovena podle vyhlášky č. 55/1999 Sb. vydané k provedení §21 zákona o lesích, nelze odhlížet předně od toho, že podle zmíněného ustanovení byla tato vyhláška vydána Ministerstvem zemědělství v dohodě s Ministerstvem financí ke stanovení výpočtu výše škody způsobené na lesích. Její směřování je podle zákonného zmocnění rozdílné od účelu sledovaného §58 ZOPK, což je třeba mít na paměti i při zvažování jejího možného uplatnění v rámci vztahů založených normami jiného zákona (odkaz v poznámce pod čarou postrádá přímé normativní účinky, viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99). Škodu způsobenou na lesích přitom nelze automaticky ztotožňovat s újmou způsobenou omezením hospodaření, byť nelze vyloučit, že by eventuálně v konkrétním případě (podle povahy omezení) mohlo nabýt omezení hospodaření ve smyslu §58 ZOPK i takové podoby, že vyčíslení takto utrpěné újmy by mohlo odpovídat některé z typových újem upravených ve zmíněném předpisu; pak by mohlo být přiléhavé vyčíslovat újmu podle vyhlášky č. 55/1999 Sb. Uvedené ostatně připustil Nejvyšší soud již v předchozím rozhodnutí v této věci (sp. zn. 25 Cdo 4405/2013), zmínil-li tento předpis, byť toliko v souvislosti s tím, že pro vznik újmy ve smyslu §58 ZOPK není nezbytná její nepředvídatelnost. K závěru, že by ze skutkového hlediska újma utrpěná v důsledku omezení skutečně co do svého konkrétního obsahového vymezení odpovídala některé z typových újem, jejichž vyčíslení je upraveno ve vyhlášce č. 55/1999 Sb., potažmo dovolatelkou odkazované újmě v podobě zničených porostů a trvalého odnětí lesní půdy (tj. škody, pro jejíž výši je stanoven způsob výpočtu v §3 a §8 vyhlášky č. 55/1999 Sb.), však soudy nedospěly a pro tuto eventualitu přitom nesnáší relevantní argumenty ani dovolatelka. Ta ve své polemice s rozhodnutím odvolacího soudu pouze setrvale vychází z teze, že ponechání porostů samovolnému přirozenému vývoji lze bez dalšího klást na roveň celkovému zničení lesního porostu a trvalé ztrátě renty z pozemku. Uvedené však, jak bylo vyloženo výše, není automaticky ztotožnitelné s újmou, kterou jí reálně mohlo způsobit omezení hospodaření v daném místě a čase ponecháním samovolnému vývoji v roce 2004. Ve prospěch užití vyhlášky č. 55/1999 Sb. v projednávané věci pak nesvědčí ani závěry vyslovené v odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4/2008, Soubor C 9011, neboť šlo o věc odlišnou, odvíjející se od událostí v době před účinností §58 ZOPK ve znění od 28. 4. 2004, relevantním pro nyní projednávanou věc, nadto újma se v daném případě odvíjela od hodnoty vytěženého dřeva ponechaného na místě – tzn. újmy o poznání snáze skutkově ztotožnitelné s újmami, na jejichž vyčíslení cílí prováděcí předpisy k zákonu o lesích.
Nebyl-li pro sledované období vydán předpokládaný prováděcí předpis upravující způsob určení výše újmy vzniklé omezením hospodaření v lese, výpočet škody na lesích podle vyhlášky č. 55/1999 Sb. v daném případě neskýtal relevantní oporu pro vyčíslení utrpěné újmy, a nebylo-li zároveň pochyb o tom, že základ nároku je dán, jeho výše však nebyla spolehlivě zjistitelná dokazováním, byl tu prostor, aby ji soud v souladu s §136 o. s. ř. určil na základě dostupných skutkových podkladů volnou úvahou založenou na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008, Soubor C 9407, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1513/2017, Soubor C 17007). Proti tomuto dílčímu úsudku přitom dovolatelka, argumentující především k povaze nahrazované újmy a příhodnosti jejího vyčíslení podle vyhlášky č. 55/1999 Sb., nebrojí, a není tak ani na místě, aby se jeho správností nad rámec dovolacích důvodů, jimiž je v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. v zásadě vázán, Nejvyšší soud zabýval. V projednávané věci přitom použití výsledků získaných prostřednictvím výpočtu zakotveného v později přijaté vyhlášce nemělo povahu retroaktivity, nýbrž jen vysvětlení způsobu výpočtu v rámci volné úvahy soudu.
Nepřípadné jsou dovolací argumenty srovnávající omezení hospodaření s vyvlastněním podle zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění. Byť se i v řešeném případě jedná o významný zásah do vlastnického práva (také proto je za něj přiznávána kompenzace), nejedná se o zásah trvalý a definitivní, jímž by bylo jednou provždy vlastníku odnímáno vlastnické právo ve všech jeho složkách, jak byly vzpomenuty výše. Z elasticity vlastnického práva se podává, že po odpadnutí omezení (nehledě na to, jak dlouhodobé má být) se vlastnické právo obnoví v plné šíři (viz též Spáčil J. a kol.: Věcná práva. Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku, Praha: C. H. Beck, 2018, s. 51). Zmiňuje-li dovolatelka, že i rozhodnutí o vyvlastnění může být zrušeno, opomíjí, že v takovém případě by dotčeného vlastníka tížila zákonná povinnost vydat, oč se bezdůvodně obohatil plněním z právního důvodu, který odpadl (viz §2991 o. z.), v případě zrušení vyvlastnění podle §26 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, by mu povinnost vrátit náhradu vyplývala přímo z tohoto ustanovení. Bylo-li by však od určitého okamžiku zrušeno či změněno omezení způsobu hospodaření, vlastníku, případně nájemci by i nadále zůstalo právo na kompenzaci za období, po něž byl omezen v hospodaření. Lze rovněž dodat, že je-li náhradou přiznávanou podle §58 ZOPK naplňován pokyn z čl. 11 odst. 4 Listiny, podle nějž vlastnické právo lze omezit (jde-li o omezení kvalifikované, nad rámec obecných mezí jeho výkonu ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny – k tomu viz více např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 950/17, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2015, č. j. 6 As 304/2014) za náhradu, nevymyká se její vyčíslení ve vztahu k určitému časovému úseku kompenzacím přiznávaným v případě jiných omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu. Například za omezení v důsledku užívání pozemku jako veřejného prostranství, v důsledku čehož vlastníku zůstává jen tzv. holé vlastnictví, rozhodovací praxe setrvale přiznává právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného v daném místě a čase (usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 731/10, a ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 2393/19, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4543/2016, a ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3025/2013). Při náhradě za omezení vlastníků bytů regulovaným nájemným bylo též primárně vycházeno z rozdílu mezi obvyklým (tržním) nájemným v daném místě a čase, a nájemným, kterého mohl podle právní úpravy vlastník dosahovat (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 2549/17). Z pohledu zmíněného ustanovení Listiny se tedy řešení přijaté v nyní projednávané věci (vyčíslení následků omezení za určité období) jeví jako ve své podstatě vyhovující požadavku bezrozpornosti právního řádu (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 134/20). Pro ústavní konformnost odvolacím soudem přijatého závěru v dané věci svědčí i nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2005/09, vynesený ve skutkové obdobné situaci (poukaz dovolatelky na to, že omezení v dané kauze se týkala lesů zvláštního určení, je neopodstatněný, z pohledu výkladu čl. 11 Listiny je stěžejní povaha a intenzita omezení vlastnického práva, nadto lesy zvláštního určení v souladu s §8 lesního zákona jsou mimo jiné právě i lesy v chráněných územích).
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž ve všech otázkách vymezených v dovolání věcně správné, dovolání není důvodné, a dovolací soud je proto podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení, které se skládají z odměny advokáta ve výši 31.180 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 38.091 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu