ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2654.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 2654/2021-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: nezletilý AAAAA (pseudonym), narozený XY, zastoupený zákonnou zástupkyní R. Š., oba bytem XY, právně zastoupený JUDr. Jaroslavem Novotným, advokátem se sídlem Jugoslávská 12, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: P. H. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem Jiráskova 413, 436 01 Litvínov, o 756 855 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 12 C 129/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 10 Co 5/2021-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 14 084 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Daniela Voláka.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 10 Co 5/2021-112, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 26. 6. 2020, č. j. 12 C 129/2016-89, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 756 855 Kč s příslušenstvím, změnil ho ohledně výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po částečném zopakování dokazování vyšel ze zjištění, že dne 2. 9. 2014 šel žalobce s R. H. (druhem své matky), který ho držel za ruku, po chodníku na pravé straně vozovky. Žalobce, kterému v té době byly tři roky, se mu vytrhl a mezi zaparkovanými auty vyběhl na vozovku, kde kolmo naběhl na pravý přední blatník vozidla XY řízeného žalovaným. Při tomto střetu žalobce utrpěl zranění (zlomeninu diafýzy stehenní kosti a zlomeniny bércových kostí), jež zanechala trvalé následky; v souvislosti s těmito zraněními se žalobce domáhal bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění. Žalovaný v době střetu nepřekročil v daném místě povolenou rychlost (30 km/hod) a měl ztížený výhled na chodník, neboť byla po pravé straně vozovky zaparkovaná auta. Po právní stránce posoudily soudy věc podle §2927 a §2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Shodně uzavřely, že žalovaný dodržel všechny právní předpisy. Ke vzniku újmy došlo výlučně zaviněním poškozeného žalobce (§2918 o. z.), který nečekaně vyběhl mezi auty (kde i vzhledem ke své výšce nemohl být řidičem spatřen) do vozovky, narazil do vozidla žalovaného. Za těchto okolností reagoval žalovaný standardně na náhlý výskyt předškolního dítěte rychle se pohybujícího a pro malou výšku obtížně pro řidiče rozpoznatelného mezi parkujícími automobily, nemohl vyvinout větší úsilí a nehodě zabránit (§2927 odst. 2 o. z.).
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel rozporuje soudem učiněná skutková zjištění, namítá, že právní závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, a vadu řízení spatřuje v tom, že soud sám posuzoval odborné otázky (vzniklou dopravní situaci) a nenechal vypracovat znalecký posudek. Odvolací soud pak nesprávně vyřešil otázku liberace žalovaného (§2927 odst. 2 o. z.), který neprokázal, že vynaložil veškeré úsilí, které po něm bylo možné požadovat. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1127/2007, ze kterého podle dovolatele vyplývá, že základní předpoklad pro závěr o výlučné spoluúčasti poškozeného na způsobené újmě představuje splnění důvodů zproštění odpovědnosti podle §2927 odst. 2 o. z. Až následně lze usuzovat na spoluúčast poškozeného. Soudy ale postupovaly opačně, neboť poukazovaly především na okolnosti nasvědčující zavinění dovolatele a až následně se zabývaly otázkou zavinění žalovaného, aniž by respektovaly hlediska uvedená v §2927 odst. 2 o. z. Tento nesprávný postup vedl k vadnému závěru o výlučném zavinění poškozeného dovolatele. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že soudy rozhodly správně, a navrhl odmítnutí nebo zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Pouhé vyslovení odlišného názoru na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda dosud provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilé dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci založit.
Přípustnost dovolání je dána jen tehdy, jestliže na právní otázce, která byla dle mínění dovolatele odvolacím soudem nesprávně vyřešena, a jejíhož přezkumu se dovolatel domáhá, rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, takže řešení právní otázky, předložené dovolacímu přezkumu, se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno. Sama okolnost, že jeden z důvodů, na nichž spočívá napadené zamítavé rozhodnutí, neobstojí, nemůže mít vliv na jeho správnost, jestliže druhý důvod „obstojí“, protože jeho správnost nemohla být přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, č. 27/2001 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 1025, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, č. 48/2006 Sb. rozh. obč.).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně postavil své rozhodnutí především na právním závěru, který v obecné rovině odpovídá ustálené judikatuře (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2800/2007, ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 983/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1200/2013), že újma vznikla výhradně následkem okolností, které se přičítají poškozenému žalobci, což podle §2918 o. z. vylučuje povinnost žalovaného k náhradě újmy. Tento právní závěr odvolacího soudu nebyl dovoláním žalobce dotčen, a proto se v jeho poměrech nemůže projevit případná nesprávnost právního posouzení dovolacích důvodů, jež žalobce k řešení dovolacímu soudu předkládá (výklad §2927 odst. 2 o. z.). Pouhé označení závěru o výlučné spoluúčasti dovolatele na vzniklé újmě v důsledku nesprávné aplikace §2927 odst. 2 o. z. za vadný, nepředstavuje námitku rozporující právní posouzení odvolacího soudu o výlučné spoluúčasti dovolatele na vzniklé újmě. Z těchto důvodů není dovolání žalobce, pokud směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 25. 10. 2022
JUDr. Hana Tichá v. r.
předsedkyně senátu