ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2777.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 2777/2021-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Z. R. , narozený, bytem XY, zastoupený Mgr. Jakubem Kučerou, advokátem se sídlem Masarykova 827/64, 400 01 Ústí nad Labem, proti žalovanému: J. K. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem Sokolovská 47/73, 186 00 Praha 8, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 29/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, č. j. 22 Co 62/2021-245, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Ivo Beránka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 20. 11. 2020, č. j. 17 C 29/2020-212, uložil žalovanému, aby se zdržel tvrzení, „že žalobce jako prokurista zadlužil společnost Lovosické zemědělské stavby spol. s r.o. částkou přes 100 000 000 Kč, že dosáhl prohlášení o konkursu na majetek této společnosti a zbytek majetku prodal jakémusi zájemci v slovenském městě Humenné, dále že v rozporu se zákonem o konkursním řízení přizval D. do výboru věřitelů úpadce ČEDIČ Dobkovičky, a. s., a jakožto správce konkursní podstaty společnosti ČEDIČ Dobkovičky, a. s., zkrátil věřitele o milionové částky a zabránil také, aby byl prodejem dobývacích prostorů za 25 000 000 Kč společnosti PRO-KATEX překonán úpadek společnosti a že prodal majetek zahrnutý do konkursní podstaty společnosti ČEDIČ Dobkovičky, a. s., za nevýhodnou cenu“ (výrok I), aby do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zajistil na vlastní náklady zveřejnění v libovolném celostátním distribuovaném deníku omluvu následujícího znění: „Omlouvám se Z. R. za to, že jsem o něm ve své knize XY, nepravdivě uvedl, že jako prokurista zadlužil společnost L. z. s. spol. s r.o. částkou přes 100 000 000 Kč, že dosáhl prohlášení o konkursu na majetek této společnosti a zbytek majetku prodal jakémusi zájemci v slovenském městě Humenné, dále že v rozporu se zákonem o konkursním řízení přizval D. do výboru věřitelů úpadce ČEDIČ Dobkovičky, a. s., a jakožto správce konkursní podstaty společnosti ČEDIČ Dobkovičky, a. s., zkrátil věřitele o milionové částky a zabránil také, aby byl prodejem dobývacích prostorů za 25 000 000 Kč společnosti PRO-KATEX překonán úpadek společnosti a že prodal majetek zahrnutý do konkursní podstaty společnosti ČEDIČ Dobkovičky, a. s., za nevýhodnou cenu. Žádná z těchto skutečností se nezakládá na pravdě.“ (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Obvodní soud tak rozhodl o žalobě na ochranu osobnosti žalobce, do níž měl žalovaný zasáhnout jako autor knihy částí jejího textu. Soud vyšel ze zjištění, že v knize s názvem „XY“ (dále též jen „kniha“), vydané v nakladatelství Novela Bohemica v roce 2017, je na stranách 41 a 42, jejichž autorem je žalovaný, uvedeno, že a) Z. R. byl ještě měsíc před konkursem prokuristou L. z. s., které privatizoval a během roku je zadlužil částkou přes 100 milionů Kč; b) jméno R. se objevilo také v souvislosti s nezákonným vydáním pozemků a dobývacích prostorů; c) D. přizval do výboru věřitelů, což zcela odporuje zákonu o konkursním řízení; d) do šrotu R. také prodal za částku kolem sto tisíc korun těžní zařízení, jehož pořizovací cena byla několik milionů; e) jako správce konkursní podstaty vyhrává v roce 2000 ve sporu s libereckou firmou Tarmac Severokámen, které jsme převedli oba dobývací prostory Litochovice a Dobkovičky. Oba dobývací prostory zůstávají součástí konkursní podstaty, a nakonec jsou prodány firmě Kámen Zbraslav za částku pouhých 7 milionů; f) tím správce konkursní podstaty nejen zkrátil věřitele o milionové částky, ale zabránil také, aby byl prodejem dobývacích prostorů za 25 milionů překonán úpadek, čímž by pominuly důvody pro vedení konkursního řízení (dále jen „předmětná tvrzení“). Obvodní soud s odkazem na §81 a §82 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) uzavřel, že předmětnými tvrzeními žalovaný neoprávněně zasáhl do cti žalobce zveřejněním nepravdivých výroků a nepřiměřené kritiky, a že tento zásah trvá.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. 22 Co 62/2021-245, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel z okresním soudem zjištěného skutkového stavu, který doplnil zjištěním, že kniha byla vydána v nákladu 660 výtisků a ke dni 28. 2. 2021 na skladě zůstávalo 348 výtisků. Věc posoudil rovněž podle §82 o. z., avšak na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že uvedení předmětných tvrzení v knize je jednorázový akt (zásah), k němuž došlo v minulosti, a z ničeho neplyne, že by jej měl žalovaný opakovat. Pokud neoprávněný zásah již skončil a netrvá, přičemž nehrozí ani reálné a bezprostřední nebezpečí jeho opakování, není požadavek na zdržení se šíření předmětných tvrzení důvodný. Samotná existence výtisků knihy (ať již na skladě vydavatelství, nebo jako jednotlivých kusů v knihovnách) nepředstavuje trvající zásah ze strany žalovaného, neboť existenci samotných v minulosti již vydaných výtisků knihy nemůže žalovaný ovlivnit. Navíc by ani případný vyhovující výrok týkající se zdržovacího nároku vůči žalovanému ve vztahu k existujícím výtiskům knihy neměl žádný dopad, žalovaný nemůže zabránit dalšímu prodeji zbývajících výtisků knihy. Uveřejnění omluvy v celostátně distribuovaném deníku neshledal odvolací soud přiměřenou formou satisfakce ve vztahu k tvrzenému zásahu, k němuž mělo dojít uveřejněním předmětných tvrzení v knize, která byla vydána v počtu 660 výtisků v roce 2017 a od té doby byla prodána přibližně polovina nákladu. Jestliže se mezi veřejnost v průběhu čtyř let dostalo 312 výtisků knihy, ve sdělovacích prostředcích o předmětných tvrzeních nebylo referováno, pak požadavek na uveřejnění omluvy v libovolném celostátně distribuovaném deníku (které mají dosah v řádu desítek až stovek tisíc prodaných výtisků) je zcela nemístný pro svou evidentní nepřiměřenost. Naprostá většina veřejnosti by se o předmětných tvrzeních dozvěděla až z této omluvy, což je kontraproduktivní a pro žalobce objektivně zcela nevhodná forma satisfakce. Odvolací soud proto, aniž se zabýval pravdivostí předmětných tvrzení, shledal uplatněný nárok neopodstatněným, přičemž odkázal na právní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006) i odbornou literaturu (Knap, K., Švestka, J. a kol. Ochrana osobnosti podle občanského práva. Praha: Linde, 2004, s. 163 a 180 a násl.).
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal dovolání žalobce. Jeho přípustnost dovozuje podle §237 o. s. ř. z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolacím soudem dosud neřešené otázky, která byla odvolacím soudem vyřešena nesprávně, a to, zda sama existence výtisků knihy (ať již na skladě vydavatelství, nebo jako jednotlivých kusů v knihovnách) obsahující nepravdivá tvrzení, představuje trvající zásah ze strany žalovaného do osobnostních práv žalobce. Rozdílně od ustálené soudní praxe (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1315/2008; 30 Cdo 5352/2008; 30 Cdo 3012/2010, rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR sp. zn. 1 Cz 32/78 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 156/99), byla podle žalobce odvolacím soudem posouzena otázka, zda omluva v celostátním deníku je přiměřenou morální satisfakcí ve vztahu k nepravdivým informacím obsaženým v knize, která byla distribuována po celé České republice. V této souvislosti se žalobce domáhá zodpovězení otázky, „zda při existenci zásahu, porušení osobnostní sféry, příčinné souvislosti mezi zásahem a porušením osobnostních práv s prokázáním, že tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat, nemusí soud škůdce potrestat s odůvodněním, že omluva (coby forma zadostiučiní) je nepřiměřená.“ Postup odvolacího soudu, který před zamítnutím žaloby nepoučil žalobce o tom, že navržená forma morálního zadostiučinění není přiměřená, je podle dovolatele v rozporu s ustálenou soudní praxí (s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2919/2006). Žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. zamítnout. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 10. 3. 1939, sp. zn. Rv I 662/38, podle něhož „Nárok domáhající se zákazu porušování práva původcova předpokládá nebezpečí opakování rušebního činu; tomu tak není u článku, jenž byl již uveřejněn a k jehož opětnému uveřejnění nemá dojíti.“ Dále uvedl, že i kdyby se jednalo o zásah trvající, žalovaný nedisponuje žádnou možností ovlivnit případnou distribuci výtisků předmětné knihy.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Jestliže ovšem napadené rozhodnutí na dovolatelem předestřené otázce nezávisí, nemůže její řešení založit přípustnost dovolání ve smyslu uvedeného ustanovení (viz rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 83/2020).
Neopodstatněnost zdržovacího nároku dovodil odvolací soud mimo jiné z toho, že nepovažoval žalovaného za subjekt, v jehož moci by bylo zabránit prodeji dalších výtisků knihy, tedy dalšímu šíření naříkané informace. Úspěšné uplatnění nároku na zdržení se protiprávního jednání přitom předpokládá, že žaloba směřuje proti tomu, kdo se takového jednání dopouští, tedy proti subjektu pasivně legitimovanému. Obstojí-li zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu již s ohledem na závěr o absenci pasivní legitimace žalovaného u zdržovacího nároku, jehož správnost dovolatel nenapadá (dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání, srov. §242 odst. 3 věta první v návaznosti na §241a odst. 3 o. s. ř.), pak dovolání v uvedeném rozsahu nemůže být již jen z tohoto důvodu přípustné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, č. 55/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelem vymezená otázka právního posouzení významu pouhé existence již vydaných knih (ať se nacházejí v knihkupectvích, knihovnách či na skladě vydavatele) za této procesní situace nemá povahu otázky, jejíž zodpovězení způsobem konvenujícím pohledu dovolatele by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí o zdržovacím nároku.
Právní posouzení přiměřenosti morální satisfakce odvolacím soudem je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího i Ústavního. Text a forma požadované omluvy je plně v dispozici žalobce a její posouzení co do přiměřenosti a efektivnosti je věcí hmotného práva a náleží soudu. Jak vyplývá z odvolacím soudem citované judikatury (například rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006) i odborné literatury, omluva by zásadně měla být poskytnuta způsobem, jenž bude s protiprávním zásahem srovnatelný co do formy, účinnosti, i okruhu osob, které se se zásahem i omluvou seznámí. Shledá-li soud, který je vázán žalobním petitem, že žalobcem požadovaná forma (resp. též obsah) zadostiučinění není objektivně, s ohledem na okolnosti posuzované věci, přiměřená (nebo je přiměřená pouze ve své části), resp. tím i účinná, pak v těchto případech nelze požadovanou satisfakci poškozenému přiznat a žalobu je proto třeba zamítnout, a to podle okolností buď zcela, nebo zčásti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2887/2010). Závěr odvolacího soudu, že jako zjevně nevhodnou a zcela nepřiměřenou je třeba hodnotit žalobcem v této věci požadovanou formu a rozsah zveřejnění omluvy, z níž by se o původním protiprávním zásahu většina veřejnosti teprve dozvěděla, respektuje východiska shora citované soudní praxe i odborné literatury.
Poukazuje-li dovolatel na absenci poučení o nepřiměřenosti požadované omluvy ze strany odvolacího soudu, vznáší námitku procesních vad řízení před odvolacím soudem. Ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. však v zásadě umožňuje Nejvyššímu soudu přihlížet k vadám majícím vliv na správnost rozhodnutí ve věci tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným, což není tento případ. Lze ovšem dodat, že poskytování poučení stranám sporu o hmotném právu ze strany soudu je v civilním řízení sporném v zásadě vyloučeno (srov. §5 o. s. ř. a contrario).
Proti části rozhodnutí odvolacího soudu týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Proto dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu