ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2849.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2849/2020-185
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) P. K. , narozený dne XY, a b) J. K. , narozená dne XY, oba bytem XY, oba zastoupení JUDr. Alenou Andruško, Ph.D., advokátkou se sídlem Coriových 822/11, Praha 6, proti žalované: CZECH NEWS CENTER a. s. , IČO 02346826, se sídlem Komunardů 1584/42, Praha 7, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 339/2018, o dovolání obou žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 22 Co 32/2020-134, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 22 Co 32/2020-134, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, č. j. 10 C 339/2018-96, zastavil řízení co do povinnosti žalované odstranit články a odkazy na internetových stránkách v tomto výroku uvedené (výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti žalované upustit od zveřejňování a šíření jakýchkoliv informací, komentářů či jakýchkoliv jiných sdělení či výroků o soukromém a rodinném životě žalobců, pokud je to v rozporu s jejich oprávněnými zájmy (výrok II), uložil žalované povinnost zveřejnit omluvu v požadovaném znění v denících BLESK a Aha! a na internetových stránkách www.blesk.cz a www.ahaonline.cz (výrok III), dále uložil žalované, aby zaplatila žalobci a) a žalobkyni b) každému 150 000 Kč (výroky IV a VI), žalobu o zaplacení 1 350 000 Kč žalobci a) a 1 350 000 Kč žalobkyni b) zamítl (výroky V a VII) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VIII). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobci domáhají, aby byla žalované uložena povinnost odstranit z internetových stránek www.blesk.cz , www.ahaonline.cz a celebwiki.blesk.cz články „XY“, a upustit od zveřejňování a šíření jakýchkoli informací, komentářů či jakýchkoliv jiných sdělení a výroků o soukromém a rodinném životě žalobců, pokud je to v rozporu s jejich oprávněnými zájmy. Dále se žalobci domáhají omluvy uveřejněné v periodicích, v nichž byly zveřejněny žalobou napadané články. Na stránkách www.blesk.cz v rubrice „XY“, v deníku BLESK na titulní straně, a v deníku Aha na straně XY žalobci žádají omluvu za to, že žalovaná „v rozporu se zákonem zveřejnila ničím nepodložené spekulace o jejich soukromém životě spolu s jejich neoprávněně pořízenými fotografiemi, čímž hrubě zasáhla do jejich ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí, zachování lidské důstojnosti, osobní cti a vážnosti ve společnosti“ ; a na stránkách www.ahaonline.cz v rubrice „XY“ za to, že žalovaná „zveřejnila nepravdivé informace a ničím nepodložené spekulace o jejich soukromém životě spolu s jejich neoprávněně pořízenými fotografiemi, čímž zasáhla do jejich ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí, zachování lidské důstojnosti, osobní cti a vážnosti ve společnosti“ . Žalobci za způsobenou nemajetkovou újmu požadují zadostiučinění v penězích ve výši 1 500 000 Kč pro každého z nich. Soud vyšel ze zjištění, že ve výše uvedených médiích skutečně vyšly zmíněné články, ve kterých je kladena otázka, zda žalobce a) tají rozchod s kanadskou manželkou, kterou už dlouho nikdo neviděl. Dále se uvádí, že byl zastižen s jinou ženou, žalobkyní b), přičemž se k sobě měli více než důvěrně, vodili se za ruku i kolem pasu. Dále je uvedeno, že žalobce a) je známý tím, že o svém soukromí nerad mluví. O jeho manželství s B. G. se toho příliš neví a o krásné blondýnce se mu také mluvit nechce. V článku je rovněž citován: „XY“ a více se vyjadřovat nechtěl. K článkům byly připojeny fotografie obou žalobců, na kterých se vedou za ruce, společně jedí, nakupují a nasedají do auta. Snímky byly pořízeny na veřejné akci (otevření obchodního centra), na kterou byl žalobce a) pozván jako populární herec. Žalobci neudělili žalované souhlas se zveřejněním zmíněných informací či pořízených fotografií. Žalobce a) si střeží své soukromí, s bulvárními médii nekomunikuje. Byl ženatý 24 let s B. G., která však po dlouhé nemoci zemřela a v době, kdy byly články publikovány, byla již po smrti. Žalobkyně b) není veřejně známou osobou, po zveřejnění článků byla vystavena velkému tlaku, v jehož důsledku se rozhodla rezignovat na pozici ředitelky ve společnosti D. A. R. Žalovaná zveřejnila informace čistě z komerčních důvodů. Žalobci vzali po odstranění dotčených článků z internetových stránek žalobu částečně zpět, a to v rozsahu povinnosti žalované odstranit shora uvedené články z internetu. V tomto rozsahu soud prvního stupně řízení zastavil. Dále pak uzavřel, že žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobců. Neexistoval totiž žádný veřejný zájem na uveřejnění informací z jejich osobní sféry, byť je žalobce a) populárním hercem a veřejně známou osobou. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3063/2009 (publikovaný pod C 10217 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“), soud uvedl, že ačkoliv známé osoby musí obecně akceptovat vyšší míru veřejné kritiky než jiní občané, neplatí tento závěr v případě, že sdělování informací nikterak nesouvisí s jejich veřejnou činností, jako je tomu v dané věci. Žalovaná neměla o intimním životě žalobců vůbec psát a pakliže tak učinila, měla si opatřit relevantní informace. Soud prvního stupně tak žalobě vyhověl v rozsahu požadované omluvy, ohledně peněžité satisfakce pak částečně v rozsahu, který považoval za přiměřený dané věci. Zdržovací nárok pak zamítl s odůvodněním, že obrana proti zneužívání svobody slova a práva na informace nemůže spočívat v absolutních zákazech.
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 22 Co 32/2020-134, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích II, V a VII (výrok I), změnil jej ve výroku III tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna zveřejnit omluvu v požadovaném znění (výrok II), dále jej změnil ve výrocích IV a VI tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 150 000 Kč každému ze žalobců (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po právní stránce uzavřel, že osoba veřejně známá musí snést vyšší míru zásahů do svých osobnostních práv, neboť svým rozhodnutím veřejně vystupovat současně udělila souhlas s přiměřenými zásahy do těchto práv. Zveřejnění informace o tom, kdo je partnerem či partnerkou veřejně známé osoby, nelze bez dalšího považovat za neoprávněný zásah do soukromí ani za exces z rámce informačního sebeurčení. Partner osoby veřejně známé musí snést přiměřený zájem o svoji osobu v tom směru, že bude jako partner označen. Informace o tom, že žalobce a) byl ženatý s B. G. byla veřejně dostupná. Žalobce a) jako osoba veřejného zájmu si musel být vědom, že za těchto okolností, kdy je považován za ženatého muže, respektive kdy je tato informace o něm všeobecně známá, vyvolá účast na veřejné akci s jinou ženou pozornost veřejnosti a sdělovacích prostředků. Pokud požádal žalobkyni b), aby se této akce zúčastnila s ním, zde se k ní pak choval důvěrně jako ke své partnerce, lze souhlasit se žalovanou v tom, že informaci o svém vztahu sami žalobci vyňali z intimní sféry a připustili tím její zveřejnění. V dotyčných článcích žalovaná zveřejnila informace, že žalobci mají mezi sebou důvěrný vztah, což byla pravdivá informace; žalovaná tedy nezasáhla excesivně do práva žalobců na informační sebeurčení ohledně záležitostí týkajících se jejich soukromého a rodinného života. Pravdivé nebylo sdělení žalované, že žalobce a) byl v té době ženatý, a mylné tudíž byly také spekulace, že tají rozchod s manželkou B. G. kvůli vztahu s žalobkyní b). Pokud se žalobce a) rozhodl nezveřejňovat informace o úmrtí své manželky, bylo to jistě jeho právo. Zároveň je však třeba uvést, že žalobci k zmíněným nepravdivým sdělením přispěli sami tím, že se bez jakéhokoli dalšího vysvětlení objevili na oficiální veřejné akci společně a chovali se k sobě jako partneři. Museli tak rozumně předpokládat, že celá tato situace vyvolá legitimní otázky a veřejnou diskusi. Šlo přitom o diskusi adekvátní, neexcesivní, žalobci k ní zavdali důvod, a proto šlo o diskusi oprávněnou. Zásadní také je, že žalovaná ještě před zveřejněním předmětných článků kontaktovala žalobce a), který tak měl možnost uvést otázku jeho manželského stavu na pravou míru a spekulacím předejít. To však neučinil. Všechny fotografie žalobců, které byly spolu s články zveřejněny, pak byly pořízeny ve veřejném prostoru obchodního centra. Nejedná se tedy o fotografie pořízené sledováním v soukromých situacích a na místech, v nichž mají lidé právo předpokládat, že jsou sami. Odvolací soud na základě uvedených skutečností dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaná zveřejněním předmětných článků a fotografií nezasáhla neoprávněně do osobnostních práv žalobců a není tak povinna poskytnout jim jakoukoli satisfakci.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním v rozsahu výroků I, II a III, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejichž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (v dovolání citují z množství judikátů), a sice otázky přípustnosti zásahu do osobnostních práv žalobců, konkrétně do práva žalobců na ochranu jejich soukromého života a v jeho rámci na ochranu dobrého jména, lidské důstojnosti, osobní cti a vážnosti ve společnosti. Namítají, že mají právo na nerušený soukromý život, přičemž není dána jakákoliv zákonná licence, která by se týkala zásahů do jejich soukromí ve formě uvádění skutečností v rozsahu žalobou napadených článků. Vztah žalobce a) s žalobkyní b) a otázka bývalého manželství žalobce a) s B. G. se týká jejich vnitřní intimní sféry a nemůže jít ze své podstaty o věc všeobecného veřejného zájmu ani nijak přispět k diskuzi obecného zájmu. Informace v žalobou napadených článcích nemají žádnou souvislost s činností žalobce a) a s jeho hereckou profesí. Dovolatelé mají absolutní právo na informační sebeurčení, které odvolací soud nerespektoval, když ignoroval výslovně projevený nesouhlas žalobce a) s publikací jakýchkoliv informací, které se týkají jeho intimních vztahů, adresovaný přímo žalované. Dovolatelé nemají žádnou povinnost stran svého osobního soukromí informovat média, natož ta bulvární, na čemž nemůže nic měnit ani hypotetická domněnka veřejnosti, že žalobce a) byl v předmětné době stále ženatý s B. G. Odmítání spolupráce s bulvárem nemůže jít k tíži dovolatelů. Je přitom zcela irelevantní, zda zveřejněné informace o dovolatelích stály na pravdivém či nepravdivém základě, či zda byly difamační či nikoliv, jelikož se týkaly zákonem zapovězené sféry osobního soukromí bez dalšího. I kdyby tomu tak nebylo, za pravdivost zveřejněných informací odpovídá zásadně ten, kdo je zveřejnil. V neposlední řadě mají dovolatelé za to, že publikací fotografií v kontextu žalobou napadených článků, z nichž je patrné, že jejich jediným účelem je uspokojit zvědavost určité části čtenářů, nelze považovat za příspěvek k jakékoli diskuzi, pokud by mělo jít o obecný zájem společnosti i přes to, že žalobce a) je veřejně známou osobou. Rozhodnutí odvolacího soudu navíc bylo překvapivé a postrádalo řádné odůvodnění. Dovolatelé proto dovolacímu soudu navrhli, aby zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaná ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Je přesvědčena, že s ohledem na účast žalobců na oficiální akci spojené se zájmem sdělovacích prostředků, na které se dovolatelé k sobě chovali důvěrně, a s ohledem na tehdy veřejně dostupné informace, že manželství žalobce a) s paní B. G. nadále trvá, měla právo se podivovat nad tím, že žalobce a) se tímto způsobem choval na veřejné akci k žalobkyni b) a že se dlouho se svojí manželkou nikde neukázal. V tomto smyslu je nutné vnímat i výrazy, že žalobce a) byl s žalobkyní b) „načapán“ či byl „přistižen“. K tomu žalovaná uvádí, že mezi těmito výrazy, které odpovídají důvěrnému chování dovolatelů na veřejné akci a domněnce žalované o trvání manželství žalobce s paní B. G., a výrazem „milenci“, který na rozdíl od žalované užily jiné sdělovací prostředky, je významný rozdíl. Žalovaná pouze popisovala chování dovolatelů na veřejné akci, nepouštěla se do spekulací, jestli je mezi nimi intimní poměr. Navíc je nutné poukázat na to, že to byl žalobce a), kdo mohl vyvést žalovanou z omylu a zabránit tak vzniku článků, přinejmenším ve znění, které učinil předmětem sporu. K použitým fotografiím u článků je pak třeba uvést, že byly pořízeny výhradně při veřejné akci otevření obchodního centra a ve veřejném prostoru, tedy nešlo o sledování žalobců a pořizování fotografií například u jejich bydliště či jeho okolí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a je přípustné podle §237 o. s. ř. k řešení otázky přípustnosti zásahu do osobnostních práv žalobců, konkrétně do práva žalobců na ochranu jejich soukromého života a v jeho rámci na ochranu dobrého jména, lidské důstojnosti, osobní cti a vážnosti ve společnosti, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je proto důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §81 odst. 1 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.
Podle odst. 2 tohoto ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.
Podle §86 věty první a druhé o. z. nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit.
Podle §88 odst. 2 o. z. svolení není třeba v případě, když se podobizna, písemnost osobní povahy nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí na základě zákona k úřednímu účelu nebo v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu.
Podle §89 o. z. podobizna nebo zvukový či obrazový záznam se mohou bez svolení člověka také pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též k vědeckému nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství.
Podle §90 o. z. zákonný důvod k zásahu do soukromí jiného nebo k použití jeho podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.
Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020, týkající se obdobné věci týchž žalobců, byly uvedeny následující judikatorní závěry:
Ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti, případně že narušují jeho soukromí.
Občanskoprávní ochrana osobnosti navazující na ústavněprávní zakotvení ochrany osobnosti v čl. 10 Listiny základních práv a svobod („dále též jen Listina“) přitom bez dalšího neustupuje ani právu na svobodu projevu a právu na informace chráněným čl. 17 Listiny (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 10, str. 113, ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, či ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18). Při střetu základního práva na informace s právem na ochranu osobnosti a soukromého života je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních zjištění vždy ve svém rozhodnutí vyložily, zda výrok či sdělení dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016).
Rovněž Evropský soud pro lidská práva, který konstantně poukazuje na důležitou roli, který tisk a média obecně v současné společnosti hrají (především bývá hovořeno o roli tzv. “hlídacího psa“, k tomu srov. rozhodnutí ve věci Bladet Tromsø and Stensaas v. Norway, stížnost č. 21980/93), zároveň uvádí, že tisk nesmí překročit určité hranice, týkající se zejména ochrany pověsti a práv jiných. Ve své rozhodovací praxi proto vytyčil několik kritérií pro posouzení otázky, kterému z uvedených práv je v konkrétním případě třeba dát přednost. V rozhodnutí von Hannover v. Německo I, stížnost č. 59320/00, dospěl mimo jiné k závěru, že každý, i když je znám veřejnosti, musí mít „legitimní naději“ na ochranu a respektování svého soukromého života. Rozhodujícím faktorem při posuzování ochrany soukromého života proti ochraně svobody projevu by měl být příspěvek publikovaných fotografií a článků k diskuzi o tématu veřejného zájmu. Publikaci materiálů, jejichž jediným účelem je uspokojit zvědavost určité části čtenářů, pokud jde o detaily ze soukromého života, nelze považovat za příspěvek k jakékoliv diskuzi, i když je dotčená osoba veřejně známá. Uvedené myšlenky ESLP dále rozvedl v rozhodnutích von Hannover v. Německo II., stížnost č. 40660/08 a 60641/08, a Axel Springer AG v. Německo, stížnost č. 39954/08, v nichž formuloval na základě pěti, potažmo šesti kritérií, tzv. test proporcionality, jímž je třeba posuzovat kolizi práva na svobodu projevu s právem na ochranu soukromého života. Má tak být zvažováno 1) zda jde o příspěvek k debatě ve veřejném zájmu, 2) jak dobře je osoba známá a co je předmětem reportáže, 3) předchozí chování dotčené osoby, 4) obsah, forma a následky publikace a 5) okolnosti, za jakých byly fotografie pořízeny, popř. metody získání informací a jejich pravdivost. Jako šesté kritérium se pak přidává závažnost uložené sankce.
Dokonce osm demonstrativně vypočtených obdobných kritérií vymezuje i Ústavní soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 4022/17): 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev "politický" či "komerční"), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama "vyprovokovala" či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil).
Ačkoliv právo na soukromí představuje jedno ze základních osobnostních práv, vyčerpávající definice soukromí jako předmětu jeho ochrany není v zákoně obsažena, neboť to pro jeho šíři není ani dost dobře možné. Jednu z významných složek soukromí představují skutečnosti a informace ze soukromého života člověka, ohledně kterých platí zpravidla naprosté informační sebeurčení, tedy právo každého podle svého vlastního uvážení svobodně rozhodnout, zda vůbec a případně v jakém rozsahu, v jaké formě a jakým způsobem mají být takové informace a údaje zpřístupněny jiným subjektům (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10, č. 52/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3361/2007, Soubor C 6170, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1870/2011). Při posouzení, zda zveřejnění informace o nich bylo neoprávněným zásahem do osobnostní sféry, je třeba vzít v úvahu i to, zda dotčená osoba sama svým chováním určitou skutečnost z chráněné sféry intimního života nevyloučila, např. tím, že je sama přímo zveřejnila, případně je jinak prezentovala tak, že mohla předpokládat, že přítomné osoby takovou jinak soukromou informaci obdrží (srov. zprávu o rozhodování soudů ve věcech ochrany osobnosti a tiskových oprav bývalého Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 1969, sp. zn. Cpj 138/69, uveřejněnou ve Sborníku stanovisek, závěrů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu za období 1964 až 1969).
Významné jsou přitom i vlastnosti samotné osoby, do jejíchž práv bylo zasaženo, a to z hlediska jejího postavení ve společnosti a v mezilidských vztazích. Mezi osoby, které z povahy své činnosti vstupují do veřejného prostoru, musí snášet zvýšenou intenzitu zájmu o svou osobu či výsledky tvorby a jsou vystaveny i větší míře případné kritiky (na vrcholku pomyslné pyramidy v tomto smyslu stojí politici a veřejní činitelé), patří i výkonní umělci (herci, zpěváci, hudebníci, tanečníci, režiséři) a další umělci (spisovatelé, skladatelé, malíři, sochaři, apod.). Je dáno samotnou podstatou jejich profese, že umělecká tvorba je určena pro veřejnost, kterou má bavit, poučovat či jinak oslovovat, takže bez vzájemné interakce postrádá smysl. Součástí této komunikace je i zájem adresátů uměleckých děl získat informace nejen o díle samotném (jeho vzniku, významu, smyslu i možnostech jeho získání či jiného sdílení), ale i o jeho autorovi, protože umělecký projev zpravidla zahrnuje určitý vnos jeho osobnosti do prezentovaného díla. Činnost umělců je tedy zcela opodstatněně podrobována umělecké kritice, více či méně laickému hodnocení, oceňování v anketách či festivalech, tedy rozličným způsobům rozboru nejen samotného díla, ale i hodnocení osoby, která jej vytvořila. V tomto smyslu se tedy umělci nepochybně pohybují ve veřejné sféře a musí být připraveni snášet i zvýšený zájem o svou osobu. Tento zájem veřejnosti však má své meze, které jsou dány právě okruhem informací, které ještě spadají do umělecké činnosti. Jinými slovy umělec má nezadatelné právo na ochranu svého soukromí, a to prakticky v tom rozsahu, nakolik si je vymezí svým souhlasem s informováním veřejnosti o svém zázemí, vztazích a jiných záležitostech intimního charakteru. Do oblasti veřejného zájmu proto bez dalšího patří jen ty nejzákladnější informace o jejich původu, rodinných poměrech či případně dalších momentech jejich života významných pro jejich tvorbu, jsou-li podávány korektně a ve snaze o objektivní hodnocení činnosti umělce. Bez souhlasu umělce sem již nepatří zveřejňování těch soukromých záležitostí, které bezprostředně nesouvisejí s jeho uměleckou profesí, tím spíše pak ne zprávy nepodložené či dokonce nepravdivé, jsou-li motivovány spíše snahou o ukojení nezdravé zvědavosti, nikoliv o vedení seriózní debaty nad uměleckou činností.
K porušení práva na soukromí člověka (a ve shora popsaném smyslu též umělce) může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakta, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy subjektivních kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V některých případech se obě tyto roviny prolínají, takže lze hovořit o sdělení hybridní povahy.
Aplikací judikatorních závěrů na projednávanou věc lze konstatovat, že ani jeden z uveřejněných článků neměl přínos k debatě na téma, jenž by bylo předmětem veřejného zájmu, protože uveřejněné informace se týkaly výhradně soukromí žalobců bez vztahu k umělecké činnosti populárního herce žalobce a). Bylo zjištěno, že předmětné články, publikované žalovanou a doplněné fotografiemi, minimálně implicitně vzbuzovaly ve čtenáři dojem, že žalobce a) má mimomanželský poměr se žalobkyní b), popřípadě že se rozvedl se svojí bývalou manželkou (tedy že měl zřejmě manželské problémy). Články tak pro oba žalobce vyznívaly ve značně negativním světle a difamovaly je v očích veřejnosti. Vzhledem k těmto souvislostem nelze hovořit ani o přípustné nadsázce nebo polemice, ke které se novináři obecně vzato mohou uchýlit, ovšem zde sdělované informace nemohly nijak přispět k diskuzi o věcech veřejného zájmu a nešlo přitom o nadsázku, nýbrž o nepravdu.
Nelze přijmout závěr odvolacího soudu, že újma je z významné části přičitatelná samotným dovolatelům, protože žalobce a) mohl újmě předejít informováním médií o svých rodinných poměrech. Základní údaje o rodinných poměrech umělců sice lze považovat za předmět veřejného zájmu, na druhou stranu ovšem z ničeho nevyplývá povinnost umělce aktivně podávat informace médiím, obzvláště v případě, kdy šlo o citlivou záležitost úmrtí manželky, která nebyla v českém prostředí známá. Informace o tom, že manželství žalobce a) již netrvá, respektive že jeho manželka zemřela, spadá výhradně do jeho soukromé sféry a uplatní se u ní právo na informační sebeurčení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 321/06), přičemž je žalobcovým výhradním právem rozhodnout o tom, zda a komu uvedenou informaci sdělí či nikoliv.
Pokud pak jde o fotografie, které doprovázely zmíněné články, lze zmínit dřívější závěr judikatury, že při každém použití podobizen a obrazových snímků, ať k nim dochází na základě zákonných licencí, svolení či jiného oprávnění, musí být zachovány dvě základní podmínky: použít je lze vždy jen přiměřeným způsobem, a nesmí se tak stát v rozporu s osobnostními zájmy oprávněného, jež je třeba bezpodmínečně respektovat, a které jsou tedy za všech okolností nedotknutelné (§90 o. z.). Nejsou-li tyto předpoklady splněny, stává se použití, které by bylo případně samo o sobě přípustné, neoprávněným ve smyslu §82 o. z. Přiměřeným je pak použití pouze tehdy, pokud je co do formy, rozsahu a obsahu odůvodněno potřebou užití k účelu, k němuž oprávněný dal svolení nebo pro který byla stanovena zákonná licence. Souhlas zachycené osoby se nevyžaduje při využití záznamu k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob (tzv. licence výkonu a ochrany práv podle §88 odst. 1 o. z.), nebo na základě zákona k úřednímu účelu a v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu (úřední licence a licence veřejných záležitostí podle §88 odst. 2 o. z.) a konečně přiměřeným způsobem též k vědeckému, nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní a obdobné zpravodajství (licence vědecká, umělecká a zpravodajská podle §89 o. z.), jestliže těmto privilegovaným účelům vyhovuje i svým ztvárněním. Užití samo o sobě přípustné však přesto může vyústit v závažný zásah do osobnostní sféry, například vzhledem k souvislostem, za nichž k němu došlo, popřípadě do nichž bylo situováno, nebo vzhledem ke komentáři, který k němu byl připojen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 42/2011, Soubor C 12074). Ani zákonem připuštěný důvod zásahu tedy nesmí být využit způsobem, který je nepřiměřený a dotýká se oprávněných zájmů člověka. Vzhledem k tomu, že ani samotné podané informace nepřispívaly k diskuzi o veřejném zájmu, lze tentýž závěr učinit i o přiložených fotografiích.
Vzhledem k výše uvedenému tak lze uzavřít, že žalobci se nemohou bránit zveřejnění informace, že jsou životními partnery, je-li podána korektním způsobem, což se ovšem ze strany žalované nestalo. Pokud sdělení obsažená v dotčených článcích vyznívala tak, že žalobce a) zřejmě udržuje mimomanželský vztah se žalobkyní b), případně tají rozchod se svou bývalou manželkou, šlo o informaci nepravdivou a vzhledem k vyznění i o neopodstatněně negativní hodnotící soud o obou žalobcích. Na tom nic nemění okolnost, že žalovaná údajně o smrti manželky žalobce nevěděla, neboť neoprávněnost zásahu se neodvozuje od vědomosti toho, kdo jej činí. Okolnosti, na které poukazuje odvolací soud a které jednání žalované odlišují od jednání jiných mediálních subjektů vůči žalobcům, které je předmětem jiných žalob, je samozřejmě třeba zohlednit při úvaze o druhu a výši zadostiučinění, jehož se žalobci domáhají.
Závěr odvolacího soudu je tedy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, pokud jím bylo v projednávané věci konstatováno, že žalovaná zveřejněním předmětných článků a fotografií nezasáhla neoprávněně do osobnostních práv žalobců, a není tak povinna poskytnout jim jakoukoli satisfakci.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil v dovoláním napadených výrocích i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Dovolací soud neshledal důvodnou námitku dovolatelů, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s požadavkem předvídatelnosti a srozumitelného odůvodnění. V důsledku svého nesprávného právního názoru, že žalovaná nezasáhla neoprávněně do osobnostních práv žalobců, nezaujal odvolací soud žádný právní názor k otázce opodstatněnosti zdržovacího nároku, ohledně nějž soud prvního stupně zamítl žalobu výrokem II na základě samostatného právního důvodu, tento důvod odvolacímu přezkumu nepodrobil, a proto byl dovolací soud nucen i v tomto rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušit jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů (což je vada řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž je dovolací soud v případě přípustnosti dovolání povinen přihlížet, aniž byla dovolatelem namítána).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 10. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu