ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.3022.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3022/2020-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: B. H. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Ondřejem Bultasem, advokátem se sídlem Sokolovská 81/55, Praha 8, proti žalované: M. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Michalem Hráským, advokátem se sídlem Ostrovského 911/30, Praha 5, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 124/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, č. j. 3 Co 41/2018-158, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Michala Hráského.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2017, č. j. 34 C 124/2013-138, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované omluvy v požadovaném znění a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce v řízení uplatnil nárok na odčinění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku vyjádření žalované o jeho osobě ve znění: „Potvrzuji, že o seznámení s tímto pánem nemám rozhodně žádný zájem. Jeho chování bylo po mém odmítnutí agresivní a vzbuzovalo ve mně strach (výhružky, noční telefonáty, …). Ještě po letech si na něj pamatuji.“ Uvedená informace se dle žalobce nezakládá na pravdě, zasáhla do jeho osobnostních práv, a proto po žalované požaduje omluvu. Soud prvního stupně vyšel především ze skutkového zjištění, že zmíněné vyjádření žalované bylo použito pouze v roce 2010 jako rukopisné svědectví pro potřeby soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 156/2010, kde jej žalovaná poskytla na žádost O. K., majitele seznamovací kanceláře XY, který se zde v pozici žalovaného bránil nařčení žalobce, že jej neoprávněně vyškrtnul ze seznamu zájemců o seznámení. Toto svědectví nebylo nikde dále šířeno, respektive nebylo prokázáno, že by se o vyjádření žalované mimo soudní řízení dozvěděla další osoba, před kterou by byl žalobce dehonestován. Po právní stránce soud věc posoudil podle §11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák“) a uzavřel, že jelikož šlo ze strany žalované o svědecké vyjádření v rámci soudního řízení, jedná se o okolnost vylučující neoprávněnost takového zásahu do osobnosti žalobce, který navíc neprokázal svá tvrzení uvedená v žalobě, že se s žalovanou vůbec nesetkal. Naopak vypovědí žalované bylo prokázáno, že se v září 2004, kdy měla proběhnout jejich schůzka, skutečně setkali.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. 11. 2019, č. j. 3 Co 41/2018-158, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním uzavřel, že v posuzovaném případě šlo ze strany žalované o hodnotící soudy o žalobci, které sepsala pouze za účelem svědecké výpovědi v rámci soudního řízení, a to na žádost O. K. Podle odvolacího soudu při této kritice osoby žalobce, uvedené ve svědeckém vyjádření, nebyly překročeny meze věcné a konkrétní kritiky, která byla navíc přiměřená i co do obsahu, formy a místa a nevybočila z mezí nutných k dosažení sledovaného cíle, tedy vyvrácení tvrzení žalobce v řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 156/2010, že byl seznamovací agenturou neoprávněně vyškrtnut ze seznamu zájemců o seznámení. Sám obsah tvrzení (kritiky) žalované nebyl s to zasáhnout do pověsti žalobce.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve všech výrocích napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. shledává v tom, že odvolací soud se při řešení otázek přípustnosti kritiky a důvodu vylučujícího neoprávněnost zásahu do osobnosti žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že v daném případě byly naplněny podmínky odpovědnosti za neoprávněný zásah do jeho osobnosti. Ze strany žalované se nejednalo o přípustnou kritiku, neboť vykročila sledovaným cílem z rámce objektivní kritiky. Jednalo se z její strany o nepravdivá difamující tvrzení a žalobce se s ní v roce 2004 vůbec nesetkal. Dále má za to, že žalovaná se mohla své odpovědnosti zprostit pouze tehdy, pokud by prokázala, že její tvrzení jsou pravdivá (tzv. důkaz pravdy). Důkazní břemeno zde mělo tížit právě žalovanou. Pravdivost její kritiky však soudy vůbec neověřovaly. Napadený rozsudek je navíc zcela nepřezkoumatelný. Chybí odůvodnění, proč odvolací soud považuje tvrzení žalované pouze za hodnotící soudy a s ohledem k jakým okolnostem považuje kritiku za přiměřenou. Rovněž neodůvodnil, zda se zabýval splněním podmínek pro vznik odpovědnosti za zásah do ochrany osobnosti, zda žalovaná unesla důkazní břemeno a není též odůvodněn závěr, že povaha svědeckého tvrzení vylučuje jeho neoprávněnost, když toto tvrzení nebylo učiněno z pozice svědka. Dovolatel též zpochybňuje dokazování před soudem prvního stupně, respektive považuje úvahy tohoto soudu stran jednotlivých důkazů za nepřezkoumatelné. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že bude žalobě vyhověno.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla dovolání zamítnout. Ztotožňuje se se závěry obou soudů, jejichž rozsudky považuje za dostatečně odůvodněné. Tvrzení žalobce, že byl ohrožen či dokonce poškozen na svých právech, žalovaná považuje za zavádějící a nepravdivé. Jeho soudní spory, které svými žalobami vyvolal (nejprve proti majiteli seznamovací kanceláře, následně proti ní), jsou podle ní bagatelní, nedůvodné a zcela zbytečné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§241 o. s. ř.), avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Předpokladem povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Avšak některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možno posuzovat jako neoprávněné, a to pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Jde o případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Zde, pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze, jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takovýto zásah podmíněný příslušnou zákonnou úpravou však zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti trvat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, uveřejněný pod C 3188 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Zásah je třeba vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv či povinností plní (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“).
K porušení práva na čest, důstojnost, soukromí či vážnost člověka může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Hodnotící soud pak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy subjektivních kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, publikovaný pod č. 29/2009 Sb. rozh. obč., či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018).
Právě z výše uvedených zásad odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Posuzované výroky o osobě žalobce byly učiněny v rámci podání, konkrétně při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva (procesní obrany) O. K. jako žalovaného v řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 156/2010. Toto písemné podání bylo uplatněno přiměřeným způsobem co do formy i obsahu vzhledem k nařčení, kterému se O. K. bránil (neoprávněné vyškrtnutí žalobce ze seznamu zájemců o seznámení). Výroky o žalobci nebyly dále zveřejněny a nebylo ani tvrzeno, že by je žalovaná opakovala při jiné příležitosti, nebo že by je nějakým způsobem uvedla v širší známost. Odpadá tak námitka žalobce, že zmíněná kritika je objektivně způsobilá přivodit mu újmu, neboť má vliv na jeho potenciální zaměstnavatele, klienty či osobní život. Již proto nedošlo k zásahu objektivně způsobilému svojí intenzitou zasáhnout do osobnosti žalobce.
Podle skutkových zjištění (jež podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) se navíc žalovaná o žalobci nevyjadřovala bezúčelně a svévolně, ale na základě jejího setkání s ním a toho, jak jeho jednání vnímala. Nešlo o urážky, vulgarity či napadání, ale o subjektivní hodnotící soudy, jež měly faktický podklad ve faktu, že se žalovaná s žalobcem v roce 2004 setkala a jeho chování vůči sobě určitým způsobem vnímala a hodnotila. Jejich primárním cílem přitom nebylo hanobení a zneuctění osoby žalobce. Závěru odvolacího soudu, že obsahem, formou a místem vyjádření nedošlo ze strany žalované k excesu a sám obsah tvrzení (kritiky) žalované nebyl s to zasáhnout do pověsti žalobce, tak nelze ničeho vytknout. Dovodil-li odvolací soud, že v projednávané věci jsou dány okolnosti vylučující neoprávněnost zásahu žalovaného do osobnostních práv žalobkyně, respektive k právem odškodnitelnému zásahu do jeho práv díky nízké intenzitě ani nedošlo, je tento závěr plně v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu (srov. např. již výše citované stanovisko č. 54/2010 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1050/2018).
Jestliže obstál i jen jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (neexistence zásahu objektivně způsobilého svojí intenzitou zasáhnout do práva žalobce na ochranu osobnosti), žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu (námitky ohledně důkazního břemene, jež dle žalobce mělo tížit žalovanou, a povaha jejího vyjádření, zda šlo o svědeckou výpověď či nikoliv) nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.).
Dovolatel rovněž zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu (především rozporuje fakt, že se s žalovanou v roce 2004 setkal); nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
Lze již jen doplnit, že rozhodnutí odvolacího soudu je dostatečně a logicky odůvodněno a je z něj zcela zřejmé, jakým způsobem odvolací soud rozhodl a proč kritiku ze strany žalované nepovažoval za zásah, jenž by měl být žalobci odškodněn způsobem, který ve své žalobě požadoval. Nelze proto hovořit o nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je v této části dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Protože přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nelze na základě uplatněných dovolacích námitek dovodit, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
Podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení, které sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč) podle §9 odst. 4 písm. a) a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, jedné paušální náhrady hotových výdajů advokáta 300 Kč dle §13 odst. 4 citované vyhlášky a 21% náhrady DPH ze součtu shora uvedených částek, celkem 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu