ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.3210.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3210/2020-782
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: J. M. , narozená dne XY, bytem XY, zastoupená prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 1936/4, 128 00 Praha 2, proti žalovaným: 1. P. J. , narozený XY, bytem XY, 2. T. O. , narozená XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem Medkova 913/48, 149 00 Praha 4, 3. STAVO-H CZ, s. r. o. , IČO 26069865, se sídlem Sudoměřice 23, 391 43 Sudoměřice, zastoupená Mgr. Vladimírem Štolem, advokátem se sídlem Převrátilská 330/15, 390 01 Tábor, o 1 197 028 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 104/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020, č. j. 11 Co 395/2019-694, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalovanému a 2. žalované náhradu nákladů dovolacího řízení, každému 12 862 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Ivany Sittkové.
III. Třetí žalovaná nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 20. 4. 2011 domáhá po žalovaných náhrady škody spočívající jednak ve znehodnocení pozemků ve výši 153 773 Kč z důvodu trvalé ztráty soukromí vybudováním terasy a schodiště nad jejím pozemkem, a jednak v „technickém znehodnocení“ domu ve výši 1 043 255 Kč.
K odvolání žalobkyně, 1. žalovaného a 2. žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 2020, č. j. 11 Co 395/2019-694, potvrdil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 2019, č. j. 27 C 104/2011-581, ve věci samé, změnil ho ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně a nemovitosti ve spoluvlastnictví 1. žalovaného a 2. žalované spolu sousedí a stavby na nich postavené k sobě přiléhají. Na domě prvních dvou žalovaných prováděla 3. žalovaná v roce 2008 stavební práce, při kterých došlo k poškození domu žalobkyně, zejména vzniku trhlin a zatečení, což vedlo ke vzniku plísní a dřevokazných hub. Žalobkyně tato poškození nechala opravit (opravy probíhaly od roku 2008 do května 2009), přičemž náklady na opravu ve výši 531 260 Kč jí byly na základě předložených faktur nahrazeny pojišťovnou 3. žalované. Tato pojistná událost (promočení zdi stavby žalobkyně silným deštěm při betonování sousední nemovitosti) byla 3. žalovanou nahlášena pojistiteli dne 23. 7. 2008, jako poškozená byla označena žalobkyně. Rozsah škod takto vzniklých byl popsán ve znaleckém posudku Ing. Bukovského ze dne 10. 2. 2009, stejně jako potřebné opravy. Terasa a venkovní schodiště u domu prvních dvou žalovaných těsně přiléhající k hranici s pozemkem žalobkyně byly postaveny v roce 2008. Žalobkyně nechala vyhotovit Ing. Kozickým znalecký posudek (datovaný 22. 12. 2010), v němž znalec vycházeje mimo jiné ze znaleckého posudku Ing. Bukovského uzavřel, že demolicí a následnou výstavbou domu prvních dvou žalovaných došlo k poškození a trvalému znehodnocení domu žalobkyně, jež ohodnotil částkou 1 197 000 Kč skládající se ze znehodnocení pozemků žalobkyně z důvodu trvalé ztráty soukromí vybudováním terasy a schodiště nad jejím pozemkem ve výši 153 773 Kč a „technického znehodnocení” domu ve výši 1 043 255 Kč. Ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znaleckého ústavu Jokl Appraisal, v. o. s., bylo zjištěno, že žádné technické stavební znehodnocení domu žalobkyně způsobené výstavbou sousedního domu nevzniklo; výstavba sousedního domu způsobila na domě žalobkyně četné vady, které však byly odstraněny následnými opravami hrazenými pojišťovnou. Po právní stránce odvolací soud věc posoudil podle §3036 a §3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a §100 odst. 1 a §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“). Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že oba uplatněné nároky jsou promlčeny. K postavení terasy a schodiště došlo během roku 2008 a již v té době žalobkyně věděla, kdo škodu spočívající ve snížení hodnoty pozemku touto výstavbou způsobil, a mohla si učinit úsudek o výši škody. Jde-li o „technické znehodnocení“ domu, vznikla žalobkyni majetková újma již samotným poškozením věci v roce 2008. O vzniku škody a osobě škůdce se dozvěděla nejpozději ze znaleckého posudku Ing. Bukovského, který měla k dispozici na přelomu února a března 2009. K tomuto okamžiku byly splněny všechny předpoklady, aby začala promlčecí doba běžet. Jestliže žalobu podala dne 20. 4. 2011, dvouletá subjektivní promlčecí doba u obou nároků uplynula marně.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky počátku běhu promlčecí doby i při řešení otázky odlišování různých nároků uplatněných žalobou odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále uvádí, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou v přímém rozporu s provedenými důkazy a že odvolací soud nerespektoval judikaturu Ústavního soudu v otázce souběžné náhrady nákladů na provedení opravy a náhrady škody odpovídající rozdílu mezi tržní hodnotou před poškozením a po opravě, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a porušení práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že se o vzniku škody v případě rozdílu v tržní ceně domu před a po jeho technickém znehodnocení dozvěděla nejdříve po zimě 2009/2010, kdy došlo k projevům promrznutí, dosedání a zkrácení životnosti konstrukčních prvků. Znehodnocení pozemku v důsledku ztráty soukromí zjistila 28. 4. 2009. O rozsahu škody se dozvěděla až ze znaleckého posudku dne 22. 12. 2010 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 477/2001). Žaloba tak byla podána včas, před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby. Dovolatelka dále považuje za překonané rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3010/2006, na jehož základě dospěl odvolací soud k závěru o totožnosti žalobou uplatněného nároku s nárokem uspokojeným pojišťovnou. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 795/16, podle kterého se lze vedle nákladů na provedení opravy poškozeného vozidla domáhat náhrady škody odpovídající rozdílu mezi jeho tržní hodnotou před poškozením a po opravě (též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2782/2017). Odvolací soud tedy pochybil, když uzavřel, že v daném případě je nárok na náhradu škody totožný s nárokem uplatněným již dříve a uspokojeným pojišťovnou, neboť šlo o odlišné a samostatné nároky pocházející z více samostatných škodních událostí. I kdyby však šlo o jednu a tutéž škodní událost, ani pak by nebylo možné nároky směšovat, neboť z jedné škodní události může vznikat více nároků na náhradu škody. Další okruh námitek směřuje dovolatelka k otázce posouzení, kdy se dozvěděla o postavení schodů. Skutkové zjištění soudů, že k tomu došlo v roce 2008, sice odpovídalo jejím (omylem uvedeným) tvrzením v průběhu řízení, je však v extrémním rozporu s provedenými důkazy, což podle ní zakládá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První dva žalovaní ve svém vyjádření k dovolání poukázali na to, že dovolatelka uvádí jiná skutková tvrzení, než uváděla v průběhu řízení, a jedná se tak o nepřípustné novoty. Za ty je třeba považovat i oba nároky, jak je uvádí žalobkyně v dovolání, neboť v žalobě škoda takto specifikována nebyla. Poukázali dále na nepoužitelnost namítané judikatury Ústavního soudu na daný případ vzhledem k odlišnosti posouzení znehodnocení movité věci a nemovitosti. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za souladné s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhli odmítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. V podstatě se dovolatelka domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Jestliže dovolatelka právní posouzení buduje na vlastních skutkových závěrech (např. že škoda vznikala i v zimě 2009/2010, o výstavbě železných schodů se dozvěděla až 28. 4. 2009 a rozsah škody zjistila až 22. 12. 2010), odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k §3079 odst. 1 a §3036 o. z. posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.
Dovolatelka namítala odklon od ustálené judikatury při posouzení počátku běhu promlčecí doby u obou uplatněných nároků. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody podle §106 odst. 1 obč. zák. odvíjí od okamžku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě (nikoli pouze o protiprávním úkonu či škodní události) a o tom, kdo za ni odpovídá. Poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a přibližně i její rozsah, aby bylo možné určit orientačně výši škody v penězích; není třeba, aby znal výši škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“) pod č. C 1168 a C 2445, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010]. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 551/2005, se poškozený o škodě dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) její rozsah tak, aby bylo možné současně určit alespoň přibližně výši škody v penězích; není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně, například na základě odborného posudku. Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti povinného učinit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3484/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1250/2019).
Ohledně nároku na náhradu škody spočívající ve snížení ceny pozemků z důvodu trvalé ztráty soukromí vybudováním terasy a schodiště nad pozemkem žalobkyně soud po skutkové stránce (správnost skutkových závěrů nepodléhá dovolacímu přezkumu) uzavřel, že terasa i venkovní schodiště byly vybudovány v roce 2008. Již tehdy zjistila žalobkyně skutkové okolnosti svědčící o vzniku škody spočívající ve snížení hodnoty pozemku z důvodu ztráty soukromí a současně i o osobě škůdce, neboť věděla, že vlastníky novostavby jsou 1. žalovaný a 2. žalovaná. Závěr soudů, že promlčecí doba začala běžet v roce 2008 a byla-li žaloba podána 20. 4. 2011, uplynula ve smyslu §106 obč. zák. marně, je v souladu s výše citovanou judikaturou. Námitka dovolatelky, že vědomost o vzniku škody získala až když se dne 28. 4. 2009 od správních orgánů dozvěděla o změně stavby žalovaných před jejím dokončením z rodinného domu na dům bytový, neobstojí. Skutečnost, že vybudováním těchto částí stavby bylo zasaženo do jejího soukromí musela být žalobkyni zjevná již jejich vybudováním (schodiště i terasa jsou z jejího pozemku velmi dobře viditelné) a správní rozhodnutí nemohlo mít na vědomost žalobkyně o vzniku škody vliv. Ani zjištění přesného rozsahu škody (na základě znaleckého posudku znalce Ing. Kozického) není rozhodné, neboť pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby není podstatná vědomost poškozeného o přesné výši způsobené škody, ale postačuje přibližný odhad, který si na základě známých rozhodujících skutkových okolností mohla žalobkyně učinit. Závěry odvolacího soudu jsou tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ve vztahu k druhému žalobkyní uplatněnému nároku na náhradu za „technické znehodnocení“ domu spatřuje dovolatelka nesprávné právní posouzení věci v tom, že soud ztotožnil žalobou uplatněný nárok s plněním poskytnutým pojišťovnou, ačkoli se jednalo o nárok jiný.
Podle konstantní judikatury dovolacího soudu přicházejí v úvahu zásadně dva způsoby určení výše peněžité náhrady za škodu způsobenou na věci. Poškozený se může buď domáhat náhrady odpovídající rozdílu v obvyklé ceně, který je způsoben škodní událostí, nebo nákladů, které je potřeba vynaložit na uvedení věci do předešlého stavu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017, publikovaný pod č. 8/2019 Sb. rozh. obč.). V nálezu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 795/16, Ústavní soud konstatoval, že ekonomická hodnota věci není determinována pouze její „technickou“ či „funkční“ hodnotou, nýbrž obecně tím, jaký užitek je svému vlastníkovi způsobilá přinést. Bez pojmu užitku nelze pojem hodnoty rozumně formulovat. Tento užitek může spočívat nejen v tom, že vlastník bude věc užívat, ale například i v tom, že se může v kterémkoliv okamžiku v závislosti na svých aktuálních potřebách a preferencích rozhodnout, že ji pronajme nebo prodá. Dojde-li v důsledku protiprávního jednání k poškození věci, je proto ve smyslu principu úplného odškodnění klíčové, aby byla hodnota věci obnovena či v penězích nahrazena ve všech zmíněných ohledech. Nestačí tedy, pokud je obnovena její hodnota funkční či technická. Tím by totiž a priori byla omezována možnost vlastníka nakládat s věcí právem chráněným a ekonomicky racionálním způsobem (tj. například ji prodat) ve stejném rozsahu a za stejných podmínek jako před poškozením věci. Jinými slovy, i pokud dojde v důsledku opravy k plné obnově funkční hodnoty věci, avšak zároveň není plně obnovena její hodnota tržní, věc nepřináší svému vlastníkovi stejný užitek, a škoda na věci tudíž není plně nahrazena. Z toho vyplývá, že se dva výše uvedené způsoby určení výše peněžité náhrady za škodu způsobenou na věci zcela nevylučují. Snížení ceny věci z důvodu jejího poškození a s tím spojených dodatečných rizik, která existují i přes její opravu, se v odborné literatuře zpravidla označuje jako obchodní znehodnocení. Byť byly původně tyto závěry formulovány ve vztahu k automobilům, bylo již judikaturou dovozeno (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1548/2020), že obchodní znehodnocení může nastat i u dalších věcí, a to i věcí nemovitých.
Tohoto rozdílu v tržní hodnotě se dovolatelka po žalovaných domáhala (označovala jej jako „technické znehodnocení“). Tvrdila, že po provedení oprav hrazených pojišťovnou 3. žalované neměl dům stejnou tržní hodnotu jako před ní, neboť poškození, přes provedené opravy, vedlo ke snížení životnosti jednotlivých stavebních prvků, ke statickému narušení základů domu a vzniku trhlin. Dovolatelce lze přisvědčit, že odvolací soud vyšel z již překonaných závěrů, podle kterých se výše popsané způsoby nahrazení škody vylučovaly, nereflektoval nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 795/16, a ztotožnil nárok na náklady opravy uhrazený pojišťovnou s žalobou požadovanou náhradou obchodního znehodnocení. V daném případě to však nemělo vliv na právní posouzení počátku běhu promlčecí doby. Ze skutkových zjištění vyplývá, že k poškození nemovitosti v důsledku stavební činnosti žalovaných došlo v červenci 2008, a začala tak běžet objektivní promlčecí doba. Závěr odvolacího soudu, že subjektivní promlčecí doba žalobkyni začala běžet nejpozději na přelomu února a března 2009, kdy se ze znaleckého posudku Ing. Bukovského dozvěděla podrobný popis a rozsah škod, je v souladu s výše citovanou judikaturou. V té době jí totiž byly známy jak skutkové okolnosti, které jí umožňovaly učinit závěr o vzniku škody spočívající v obchodním znehodnocení i o orientačním finančním vyjádření její výše, tak osoby odpovědné (3. žalovaná, která svou stavební činností poškození domu způsobila, a případně i vlastníci nemovitosti, v souvislosti s jejímž budováním škoda vznikla). Není důvodná námitka dovolatelky, že se o obchodním znehodnocení dozvěděla až ze znaleckého posudku Ing. Kozického ze dne 22. 12. 2010. Tento znalec vycházel z rozsahu vad, jak byly popsány ve znaleckém posudku Ing. Bukovského z počátku roku 2009; žádná nová poškození nezjistil. Měl tedy k dispozici stejné skutkové podklady jako žalobkyně již na přelomu února a března 2009. Skutečnost, že vyčíslil výši škody, kterou posléze žalobkyně požadovala, nemá na počátek promlčecí doby vliv (viz výše uvedená judikatura). Pro úplnost se sluší poznamenat, že soudem zadaný ústavní znalecký posudek žádné obchodní znehodnocení nemovitosti žalobkyně neshledal a v posudku Ing. Kozického objevil nedostatky. Jestliže odvolací soud uzavřel, že námitka promlčení je důvodná, neboť subjektivní promlčecí doba začala běžet na přelomu února a března 2009 a žaloba byla podána 20. 4. 2011, jsou jeho závěry v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání podle §237 o. s. ř. tak není přípustné.
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanou vadou řízení údajně spočívající v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem spisu (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 14. 9. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu