ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.3399.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 3399/2021-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: I. V. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Simonou Samuelson, advokátkou se sídlem Na Příkopě 393/11, Praha 1, proti žalovaným: 1) FORUM 24 a. s., IČO 05227011, se sídlem Na Zlatnici 144/8, Praha 4, a 2) J. H. , narozená XY, bytem XY, obě zastoupené doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem Železná 490/14, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 40/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2021, č. j. 22 Co 29/2021-122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, č. j. 22 Co 29/2021-122, potvrdil ve výrocích ve věci samé rozsudek ze dne 18. 12. 2020, č. j. 16 C 40/2019-86, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, aby první žalovaná uveřejnila na svůj náklad na webové stránce http://forum24.cz/ , text tohoto znění: „OMLUVA: Provozovatel www.forum 24.cz se omlouvá panu I. V., ....že na těchto stránkách uvedl nepravdivý údaj, že I. V. je střetu zájmů, že se hlavní editorka J. H. neoprávněně a urážlivě vyjádřila o charakteru a morálním profilu I. V. a že jsme pana I. V. neoprávněně a nepravdivě označili za provozovatele a vlastníka závadných webů“ , a tento text ponechala na výše zmíněné URL po dobu 365 dnů ode dne zveřejnění (výrok I), dále zamítl žalobu, aby první žalovaná do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku upozornila uživatele (návštěvníky) webu www.forum24.cz na publikaci omluvy uvedené ve výroku I viditelným umístěním kreativy (banneru) do šablony detailu článku (s podrobnou specifikací provedení v barvě, velikosti a typu písma) s popiskem „Omluva pro I. V.“, s tím, že je povinna tuto upoutávku zveřejnit souběžně s publikací omluvy uvedené ve výroku I a ponechat ji viditelnou na všech zobrazeních stránek s detailem článků po dobu 72 hodin od zveřejnění (výrok II), zamítl žalobu, aby druhá žalovaná do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nechala uveřejnit na svůj náklad na webové stránce http://forum24.cz/ omluvu tohoto znění: „Já, J. H., XY deníku FORUM 24, se omlouvám panu I. V., ....................., že jsem na těchto stránkách uvedla o panu I. V. nepravdivý údaj, že je ve střetu zájmů a neoprávněně a urážlivě jsem se vyjádřila o jeho charakteru a morálním profilu.“ , s tím, že frekvence zobrazení textu omluvy uživateli bude nastavena po dobu 72 hodin od zveřejnění bez rotace 100 procentní impresí reklamního formátu (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV); odvolací soud změnil jen výrok o výši náhrady nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že druhá žalovaná je autorkou článku z 18. 12. 2018 s titulem: „Problémem V. není jen střet zájmů, ale ruská žumpa jménem P. l.“, který byl uveřejněn na webových stránkách první žalované www.forum24.cz . V článku je mimo jiné uvedeno, že žalobce je jediným společníkem XY, ta je potom jediným vlastníkem další společnosti XY, přičemž tato společnost je majoritním akcionářem společnosti XY. Ke dni 14. 6. 2017 vlastnila XY 55% podíl v XY s.r.o. Soudy dospěly k závěru, že článek nebyl způsobilý zasáhnout do žalobcových přirozených práv, neboť bylo prokázáno, že žalobce vlastní majoritní podíl v mediální skupině, která provozuje XY 1 a je též provozovatelem Parlamentních listů. Kritika vyslovená v předmětném článku má proto pravdivostní základ a názor, že takové počínání žalobce v souvislosti s jeho veřejnou funkcí je morálně odsouzeníhodné, je subjektivní hodnotící soud druhé žalované, který byl činěn s ohledem na podnícení veřejné diskuse (přičemž vycházel ze sdělení Transparency International - Česká republika, o. p. s., ze dne 17. 12. 2018, že hodlá podat podnět na I. V. z důvodu možného střetu zájmů). Posuzovaný článek se soustředil na veřejnou sféru osobnosti žalobce jakožto senátora a vlastníka médií, tedy na stránky osobnosti žalobce, které nepatří do soukromí a mohou být podrobovány kritice ze strany veřejnosti. Byl-li žalobce v článku popisován jako (většinový) vlastník či provozovatel médií, ač ve skutečnosti je osobně neprovozoval, ani nevlastnil, jde o přípustnou novinářskou zkratku. Podstatou sdělení bylo, že žalobce má vliv na média, což je pravdou, neboť mezi ním a skutečným provozovatelem jsou společnosti, na kterých se přímo či zprostředkovaně majetkově účastní plně či alespoň většinově. K otázce porušení zákona o střetu zájmů odvolací soud uvedl, že i právní názor je specifickým druhem hodnotícího soudu, a že zužující výklad přechodného ustanovení zákona č. 14/2017 Sb., na kterém stojí předmětný článek, nelze považovat za nijak excesivní, respektuje-li zákaz retroaktivity právní úpravy, současně pro futuro staví veřejné funkcionáře do rovného postavení. Článek rovněž výslovně zmiňuje, že v případě provozování internetových portálů nejde o kolizi se zákonem, avšak hodnotí tento stav jako nepřípustný z morálního hlediska (žalobce je ovládající osobou společnosti, která provozuje internetový portál Parlamentní listy). Skutečnost, že zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, v §4a internetové portály nezmiňuje, neříká ničeho o tom, že „vlastnictví“ takových portálů ze strany veřejného funkcionáře nepředstavuje střet zájmů; vypovídá jen o tom, že nejde o přestupek. V období, kdy internetové zpravodajství postupně nahrazuje zpravodajství tiskové, je podle odvolacího soudu zcela legitimní názor, že i „vlastnictví“ takových médií v sobě představuje střet zájmů. Média v demokratické společnosti plní roli hlídacího psa, bývají označována za čtvrtý pilíř demokracie (vedle moci zákonodárné, výkonné a soudní), při personálním splynutí s jinou mocí však zmíněná role médií z povahy samé – právě pro střet zájmů – selhává. Odvolací soud uzavřel, že politik musí snést tvrdší, nepříjemnější kritiku než ten, kdo politikem či jinou osobou veřejného zájmu není. Text omluvy byl navíc nekonkrétní.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce rozsáhlým dovoláním, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. shledává v tom, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (při hodnocení přiměřenosti kritiky nevycházel z pravdivých podkladů jako premis pro hodnotící úsudek, ale vyšel jen z dalších hodnotících úsudků – a to z novinářské zkratky zjednodušující právní názor žalovaných na výklad konkrétních ustanovení zákona o střetu zájmů a ostatních zákonem definovaných pojmů). Namítá, že závěr odvolacího soudu nesmyslně znamená, že ve střetu zájmů je každý veřejný funkcionář, který nepřímo a zprostředkovaně vlastní akcie společnosti provozující např. informační webový portál pro děti nebo informační portál o zdravém životním stylu, tedy zcela mimo politickou sféru. Zákon č. 159/2006 Sb. vyjímá veřejného funkcionáře ze zákazů a omezení uvedených v §4a a jediným kritériem tohoto vynětí je okamžik zahájení funkce, nikoli fakt dosud legálního držení majetkových podílů nebo licencí provozovatele. Uzavírá-li odvolací soud, že v tomto konkrétním případě vůbec nezáleží na tom, zda byl žalobce shledán odpovědným za přestupek autoritativním rozhodnutím k tomu povolaného subjektu, ale k oprávněnému veřejnému šíření závěru o vině a porušení zákona postačí laický právní názor kritizujícího novináře, který si pomáhá při formulaci pravdivostního základu k tomuto názoru použitím „novinářské zkratky“, je jeho závěr v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která se týká posuzování přiměřenosti kritiky ve vztahu k zásadě presumpce neviny a střetu práva na ochranu osobnosti s právem svobodného vyjadřování názorů (cituje řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se kritérii oprávněné kritiky). Jestliže tedy odvolací soud sám konstatoval, že zužující výklad přechodného ustanovení zákona č. 14/2017 Sb. podávaný žalovanými, na kterém stojí předmětný článek, lze považovat za hodnotící soud, pak tento závěr není v souladu s uvedenou judikaturou, která jako základní podmínku pro užití oprávněné kritiky vyžaduje nikoli hodnotící soud, ale pravdivostní základ. Podle žalobce odvolací soud neprovedl pro věc podstatné zvážení proporcionality – tedy zda se nedostalo přednosti právu na informace (ovšem informace pochybné) před právem na ochranu osobnosti. K závěru odvolacího soudu o nekonkrétnosti požadované omluvy dovolatel uvedl, že požadoval umístění omluvy na zcela konkrétní „místo“ na webové stránce, v přímém propojení s napadeným článkem, jež omluvě dává kontext a omluvu činí zcela konkrétní. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§241 o. s. ř.), avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Předpokladem odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016). V posuzované věci jde o střet svobody projevu s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je proto vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým, a aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti, dobré pověsti a soukromí dotčené osoby, nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 652/2020). Nehledě na nezpochybnitelný význam médií ve společnosti je třeba respektovat, že by jimi prezentovaná sdělení neměla překračovat určité hranice týkající se zejména ochrany pověsti a práv jiných. V tomto směru Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020, poukázal na příhodnost kritérii, jež za tímto účelem formuloval Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) v rozhodnutích von Hannover v. Německo II., stížnost č. 40660/08 a 60641/08, a Axel Springer AG v. Německo, stížnost č. 39954/08, a vymezil na základě pěti, potažmo šesti kritérií, tzv. test proporcionality, jímž je třeba posuzovat kolizi práva na svobodu projevu s právem na ochranu soukromého života. Má tak být zvažováno 1. zda jde o příspěvek k debatě ve veřejném zájmu, 2. jak dobře je osoba známá a co je předmětem reportáže, 3. předchozí chování dotčené osoby, 4. obsah, forma a následky publikace a 5. metody získání informací a jejich pravdivost. Jako šesté kritérium se pak přidává závažnost uložené sankce. Dokonce osm demonstrativně vypočtených obdobných kritérií pak vymezuje Ústavní soud např. v usnesení ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3853/19: 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev "politický" či "komerční"), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama "vyprovokovala" či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil).
K porušení práva na ochranu osobnosti může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakta, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy subjektivních kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, publikované pod č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). U výroků, které v sobě kombinují skutkový základ i prvek hodnocení (tzv. hybridní výroky či hodnotové soudy se skutkovým základem), je nezbytné určit, do jaké míry mají tyto hybridní výroky skutkový základ a zda nejsou vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané, přičemž je nezbytné vzít v úvahu jejich celkový tón i okolnosti případu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15, a judikatura ESLP v něm citovaná, zejména rozsudek ve věci Brasilier proti Francii ze dne 11. 4. 2006, stížnost č. 71343/01, §37). I ve sporech o pravdivost skutkového tvrzení je třeba vzít v úvahu kontext proneseného výroku, zejména, nakolik byl výrok založen na spolehlivých informacích, které jeho autor k dispozici skutečně měl, či je k dispozici přinejmenším mít mohl. Ještě předtím, než pronese skutkové tvrzení, které je způsobilé zasáhnout do osobnostních práv jiné osoby, by měl každý vyvinout určité přiměřené úsilí ke zjištění, zda je jím pronášený výrok pravdivý. Míra tohoto úsilí, kterou je od autora výroku možno oprávněně požadovat, se přitom může lišit v závislosti, nakolik závažný je hrozící zásah do osobnostních práv dotčené osoby, či v závislosti na osobě autora výroku. Větší nároky budou v tomto ohledu kladeny na novináře, politiky či experty v určitém oboru, tedy na osoby, u nichž lze očekávat vyšší stupeň informovanosti a znalostí, a naopak nižší na „běžné občany“, od nichž to požadovat nelze (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14). Je při tom třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě literárního, publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu (podobně srov. též nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05).
Práva na ochranu osobnosti se mohou samozřejmě domáhat i politici a ostatní veřejně činné osoby. Měřítka posouzení hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků. Je to dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti (nebo o to v rámci politického boje usiluje). Je tak v těchto případech nezbytný benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací např. soukromé povahy, resp. hodnocení jednání takové osoby právě proto, že jsou na ni kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna získat o takovéto osobě informace ve výrazněji širším spektru, než by tomuto bylo u osoby mimo tuto kategorii představitelů, a to pro posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální tuto funkci zastávat a náležitě obstarávat věci veřejné. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává. Tato filosofie se nese v duchu názorové linie ESLP, který uvedl, že hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně širší u politiků než u soukromé osoby. Na rozdíl od posledně jmenované, politik nevyhnutelně a vědomě předkládá novinářům a široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a čin, a proto musí projevit vyšší stupeň tolerance. Ochrana osobnosti se vztahuje i na politiky, dokonce i tehdy, kdy nejednají jako soukromé osoby, avšak v takových případech požadavek zmíněné ochrany musí být poměřován ve vztahu k zájmu na otevřené diskusi o politických tématech (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5018/2007, a odkaz na judikaturu ESLP tam uvedenou).
Odvolací soud v obecné rovině postupoval v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu, podle níž je svoboda projevu jedním z nejdůležitějších institutů demokratické společnosti a jednou ze základních podmínek jejího pokroku a plné realizace každého jedince. Kritika závěru odvolacího soudu o přiměřenosti způsobu, jakým bylo v předmětném článku zhodnoceno podnikání žalobce ve vazbě na možný střet zájmů, přípustnost dovolání nezakládá. Judikatura obecně dovozuje, že v běžném periodickém tisku (to platí i pro elektronickou podobu) určeném široké veřejnosti je možné přistupovat k určitým zjednodušením a v tomto ohledu na něj nelze klást takové nároky jako například na publikace odborné. Nelze bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. Lze tedy stěží trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tak na novináře - ve svých důsledcích - nesplnitelné nároky. Dovolací soud zde zdůrazňuje, že nelze pominout možnost určitého zjednodušení informací podávaných sdělovacími prostředky. Významné proto musí vždy být to, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě (srov. opět nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 156/99). Tento závěr se přitom týká především skutkových tvrzení, avšak jistou relevanci mu lze přiznat i u hodnotících soudů, přičemž hranice mezi těmito dvěma kategoriemi jsou často značně neostré, jak poukazuje i Ústavní soud např. v nálezu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 3819/14, č. 27/2018 USn.
V nyní projednávané věci odvolací soud respektoval shora uvedenou judikaturou vymezené požadavky na posuzování střetu práva na informace (a svobodu projevu) s právem na ochranu osobnosti, pokud uvedl, z jakých podkladů druhá žalovaná při vytváření článku vycházela, a shledal, že od toho se odvíjející kritika i skutková tvrzení jsou přiměřená, neboť podstatné je především celkové vyznění textu. Informace v článku týkající se žalobce shledal odvolací soud konstatováním skutečností založených na pravdivostním základu, způsob, jímž byly tyto informace formulovány, shledal přijatelným zjednodušením a znění titulku opodstatněnou mediální zkratkou ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99. Odvolací soud uvážil, že žalobce je osobou veřejně činnou (v letech 2016 – 2020 senátorem Parlamentu České republiky), že článek se týká jeho majetkového vlivu na řadu společností vyúsťující v majoritní podíl na obchodní společnosti vydávající internetové P. l. a provozující regionální televizi XY. Předmětný článek se navíc opírá o zprávu nevládní protikorupční organizace působící v českém státě víc jak 20 let. V této souvislosti odvolací soud správně vyšel ze zásady, že hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně širší u politiků (resp. též ostatních osob veřejně činných) než u soukromé osoby (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 367/03). Osoba veřejně činná totiž nevyhnutelně a vědomě předkládá široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a každý svůj čin, a proto musí projevit vyšší stupeň tolerance. Je třeba trvat na tom, že ochrana osobnosti se vztahuje i na politiky (resp. i na ostatní veřejně činné osoby), dokonce i tehdy, kdy nejednají jako soukromé osoby, avšak v takových případech požadavek zmíněné ochrany musí být poměřován ve vztahu k zájmu na otevřené diskusi o politických tématech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2591/2011). Jestliže tedy žalobce namítal, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu se stávající judikaturou, nebyly jeho námitky důvodné, a tudíž nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Namítá-li dovolatel, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že ve střetu zájmů by bylo každé vlastnictví internetových portálů všeho druhu (třeba propagující zdravý životní styl), pomíjí, že předmětem tohoto soudního přezkumu není interpretace novely zákona o střetu zájmů, nýbrž článek žalovaných z hlediska možného zásahu do žalobcových osobnostních práv, a ve vazbě na to úsudek o přiměřenosti kritiky majetkových aktivit žalobce a majetkového vlivu na média v době jeho působení jako senátora (v reakci na přijetí této novely). Této námitce navíc nelze přisvědčit již jen z toho důvodu, že webový portál pro děti či o zdravém životním stylu (jak příkladmo uvádí dovolatel) těžko dokáže ovlivnit (působit na) politické smýšlení voličské veřejnosti, na rozdíl od webových portálů typu P. l., a to bez ohledu na to, na jaké spektrum potenciálních voličů je zaměřen tento diskuzní, zpravodajský a komentátorský internetový portál, který i přes matoucí označení není nijak propojen s Parlamentem České republiky. Ostatně předmětný článek byl zveřejněn nedlouho po přijetí (politiky i médii široce diskutované) novely zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (zákon č. 14/2017 Sb.), jejímž smyslem bylo zamezit, aby veřejní činitelé vlastnili některá média a aby se jimi vlastněné společnosti ucházely o nenárokové dotace, veřejné zakázky a investiční pobídky. Pak je zcela logické, že politici a jejich finanční aktivity se z toho hlediska dostali do hledáčku médií. Pokud pak takový mediální výstup nevybočuje z mezí přijatelné kritiky (jak tomu je v nyní projednávané věci), jde o věc veřejnou, ve které převažuje zájem na otevřené diskusi o politických tématech.
Protože přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nelze na základě uplatněných dovolacích námitek dovodit, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu