ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.3407.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 3407/2022-1008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: APTM s. r. o. , IČO 27697673, se sídlem K Pasekám 1553, 760 01 Zlín, zastoupená Mgr. Alenou Raisovou, advokátkou se sídlem Krhanická 988/7, 142 00 Praha, proti žalované: obec Zdíkov , IČO 00250872, se sídlem 384 72 Zdíkov 215, zastoupená Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem Klokotská 103/13, 390 01 Tábor, o 3 348 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 121/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 7. 2022, č. j. 7 Co 860/2022-962, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
V řízení o nároku žalobkyně na náhradu škody v celkové částce 24 197 000 Kč s příslušenstvím Okresní soud v Prachaticích (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 12. 5. 2017, č. j. 6 C 121/2011-559, zamítl žalobu v celém rozsahu a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi a vůči státu. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 22 Co 1659/2017-728, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K dovolání žalobkyně však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2020, č. j. 25 Cdo 2909/2018-798, zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 3 348 000 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak dovolání žalobkyně odmítl (ústavní stížnost žalobkyně proti rozsudku Nejvyššího soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2183/20).
Na návrh obou účastnic bylo poté řízení přerušeno podle §110 o. s. ř. usnesením Okresního soudu v Prachaticích ze dne 29. 6. 2020, č. j. 6 C 121/2011-828, které nabylo právní moci dne 17. 7. 2020. V zákonné lhůtě jednoho roku nenavrhla žádná z účastnic pokračování v řízení, přestože byly o následcích marného uplynutí lhůty poučeny v usnesení o přerušení řízení. V září 2020 podala žalobkyně návrh na pokračování v řízení a na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení. Tyto návrhy byly zamítnuty usnesením Okresního soudu v Prachaticích ze dne 23. 9. 2021, č. j. 6 C 121/2011-848, jež bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2021, č. j. 7 Co 1352/2021-903; důvodem zamítnutí byla skutečnost, že návrh na prominutí zmeškání lhůty nebyl podán ve lhůtě stanovené v §58 odst. 1 větě druhé o. s. ř. Dovolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2022, č. j. 25 Cdo 839/2022-946 (ústavní stížnost žalobkyně proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. III. ÚS 2196/22).
Poté, kdy rozhodnutí o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty a na pokračování v řízení nabyla právní moci, Okresní soud v Prachaticích usnesením ze dne 4. 1. 2022, č. j. 6 C 121/2011-908, řízení o zaplacení 3 348 000 Kč s příslušenstvím zastavil podle §111 odst. 4 věty třetí o. s. ř. a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi a vůči státu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 13. 7. 2022, č. j. 7 Co 860/2022-962, zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení do rozhodnutí dovolacího soudu o předchozím dovolání žalobkyně, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení, změnil je ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí shledal v souladu s §111 odst. 4 větou třetí o. s. ř. s tím, že návrh na pokračování v řízení nebyl podán ve lhůtě jednoho roku od právní moci usnesení o přerušení řízení a jelikož návrhu na prominutí zmeškání lhůty nebylo vyhověno, je na místě řízení zastavit.
Proti tomuto usnesení (s výjimkou zamítavého výroku ohledně návrhu na přerušení řízení) podala žalobkyně dovolání s tím, že věc byla nesprávně právně posouzena. Nesprávnost spatřuje ve výkladu §58 odst. 1 o. s. ř., na základě něhož soudy v předchozích rozhodnutích zamítly její návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení. Další podrobná argumentace dovolatelky se týká posouzení důvodnosti jejího návrhu na prominutí zmeškání lhůty, přičemž dovozuje, že tento návrh podala včas, a proto je napadené rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné. Podrobně i s odkazy na judikaturu dovolacího soudu pak napadá výroky týkající se náhrady nákladů řízení. Navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Žalobkyní vymezená právní otázka výkladu §58 odst. 1 o. s. ř. nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Bylo o ní již pravomocně rozhodnuto (usnesením Okresního soudu v Prachaticích ze dne 23. 9. 2021, č. j. 6 C 121/2011-848, ve spojení s potvrzujícím usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2021, č. j. 7 Co 1352/2021-903), přičemž ani mimořádné opravné prostředky nevedly ke zrušení těchto rozhodnutí. Při rozhodování o zastavení řízení podle §111 odst. 4 o. s. ř. není za této situace již prostor pro posouzení, zda jsou dány důvody pro postup podle §58 o. s. ř.
Odvolací soud pak rozhodl plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1804/2013, ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4013/2009, ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4304/2010, ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3655/2020, nebo ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 26 Cdo 738/2017) i Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3056/17, nebo ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 3189/17), z níž vyplývá, že není-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku od právní moci usnesení o přerušení řízení podle §110 o. s. ř., soud řízení zastaví (§111 odst. 4 o. s. ř.). Marné uplynutí této roční lhůty je tedy spojeno se zánikem práva účastníka na pokračování v řízení, neboť §111 odst. 4 o. s. ř. nedává soudu jinou možnost než v takovém případě řízení zastavit.
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu