ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.414.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 414/2021-412
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) V. M. , narozený XY, bytem XY, adresa pro doručování: XY, a b) M. B. , narozená XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. Legií 1719/5, Ostrava, proti žalovaným: 1) R. L. , narozený XY, a 2) S. L. , narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Petrem Poločkem, advokátem se sídlem Dobrovského 724, Frýdek-Místek, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 19 C 159/2015, o dovolání žalobců i žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2020, č. j. 71 Co 282/2019-359, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před dovolacím soudem.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 1. 4. 2019, č. j. 19 C 159/2015-269 uložil 1. žalovanému, aby do jednoho měsíce od právní moci rozsudku na své náklady zajistil k rukám žalobce a) a žalobkyně b) zaslání omluvy následujícího znění: „XY“ (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobci a) a b) domáhali proti 1. žalovanému zaslání omluvy v tomto znění: „XY“ (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se žalobci a) a b) domáhali proti 2. žalované zaslání omluvy v tomto znění: „XY“ (výrok III), zamítl žalobu v části, v níž se oba žalobci domáhali, aby oběma žalovaným bylo uloženo zdržet se neoprávněných zásahů do osobnostních práv obou žalobců spočívajících v pořizování jejich zvukových či obrazových záznamů mimo veřejně přístupné prostory (výrok IV), dále zamítl žalobu v části, v níž se oba žalobci domáhali, aby oběma žalovaným bylo uloženo na jejich náklady zajistit smazání zvukových i obrazových záznamů obou žalobců pořízených dne 3. 7. 2012 a 30. 9. 2012 (výrok V), zamítl žalobu v části, v níž se žalobci domáhali proti 1. žalovanému, aby zaplatil žalobci a) na náhradě nemajetkové újmy 20 000 Kč a žalobkyni b) 25 000 Kč (výrok VI), dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobci domáhali proti 2. žalované, aby zaplatila na náhradě nemajetkové újmy žalobci a) 20 000 Kč a žalobkyni b) 25 000 Kč (výrok VII), a dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky VIII a IX) a o náhradě nákladů státu (výroky X a XI). Okresní soud tak rozhodl o žalobě na ochranu osobnosti žalobců, do níž měli žalovaní ve dvou případech neoprávněně zasáhnout pořízením videozáznamů žalobců proti jejich vůli v jejich soukromí. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně b) je matkou 2. žalované a tchyní 1. žalovaného (žalovaní jsou manželé). Žalobce a) je přítel žalobkyně b). Druhá žalovaná byla v roce 2012 vlastnicí pozemku, jehož součástí je stavba domu ve XY č. p. XY (dále jen „dům“), který jí darovala žalobkyně b). Té svědčí právo užívání domu podle smlouvy o zřízení věcného břemene. Žalobkyně b) užívala výlučně dva pokoje a společně s nezletilými dcerami žalovaných [vnučkami žalobkyně b)] koupelnu se záchodem v prvním patře domu, společně s žalovanými a jejich dcerami kuchyň v přízemí a společné prostory domu. Mezi žalobkyní b) a žalovanými docházelo od roku 2010 ke sporům a konfliktům, které se zhoršily poté, co žalobkyně navázala v roce 2012 vztah s žalobcem a), jenž ji začal v domě navštěvovat. Dne 3. 7. 2012 natočil 1. žalovaný za přítomnosti 2. žalované žalobce a) a spoře oděnou žalobkyni b) v jí užívaném pokoji a ložnici, bez jejich souhlasu, v ložnici zachytil i odložené spodní prádlo žalobkyně b). Dne 30. 9. 2012 vnučky žalobkyně b) při konfliktu s žalobcem a) na chodbě domu přivolaly na pomoc oba rodiče a 1. žalovaný zaznamenal na kameru fyzický útok žalobce a) na druhou žalovanou (facku, po které otřesená 2. žalovaná upadla na zem), to vše v přítomnosti žalobkyně b) a jejích nezletilých vnuček. Žalovaní s dcerami se z domu ve XY odstěhovali dne 07. 11. 2012. Nebylo prokázáno, že by druhá žalovaná ve dnech 3. 7. 2012 a 30. 9. 2012 pořizovala kamerový záznam nebo 1. žalovaného při záznamu instruovala. Nebylo prokázáno, že by byl pořízen nějaký jiný záznam dne 30. 9. 2012, nebo že by záznam z daného dne byl před předložením k důkazu nějak upraven či zkrácen. Také nebylo zjištěno, že by žalovaní uvedená videa nějakým způsobem uveřejnili, že by své jednání po 30. 9. 2012 opakovali. Žalobkyní b) bylo proti 2. žalované neúspěšně vedeno soudní řízení o vrácení daru, v souvislosti se spory a konflikty mezi účastníky byla a jsou vedena četná přestupková i soudní řízení. Žalobce a) se v soudním řízení domáhá finančního zadostiučinění za zásah do svých osobnostních práv i proti Magistrátu města Třince, k němuž mělo dojít pro žalobce a) neúspěšným správním řízením. Okresní soud s odkazem na §11, 12, odst. 1 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) uzavřel, že 2. žalovaná se nedopustila žádného neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobců, neboť je nezachytila bez jejich souhlasu na žádném záznamu a z ničeho nevyplývá, že by tak chtěla učinit v budoucnu. Žalobu obou žalobců proti 2. žalované proto zamítl. První žalovaný se dopustil neoprávněného zásahu do osobnostních práv obou žalobců pořízením záznamu obou spoře oděných žalobců v jejich soukromých prostorách bez jejich souhlasu dne 3. 7. 2012. Soud proto prvnímu žalovanému uložil, aby se žalobcům za tento zásah omluvil, zamítl však žalobu obou žalobců na finanční náhradu za daný zásah, protože omluvu shledal zcela dostačující satisfakcí vzhledem k okolnostem věci (šlo o vyústění konfliktu mezi účastníky, nikdo další přítomen nebyl, záznam nebyl nikde uveřejněn). Obrazový záznam dne 30. 9. 2012 sice 1. žalovaný pořídil bez souhlasu žalobce a), učinil tak ale za vypjaté konfliktní situace, v obavách o své nezletilé dcery, které jej přivolaly na pomoc, a zachytil jím jen žalobce a) při fyzickém útoku na 2. žalovanou. Za této situace neshledal soud důvod k tomu, aby se 1. žalovaný za své jednání žalobci a) omlouval. Navíc text omluvy, kterou žalobci za tuto nahrávku požadovali, neodpovídá tomu, co bylo prokázáno – žalobce a) není zachycen v intimní situaci, žalobkyně b) není zachycena vůbec a vše se odehrálo ve společných prostorách domu, užívaných všemi účastníky. Z důvodu nepřítomnosti žalobkyně b) na záznamu z 30. 9. 2012 soud zamítl i její žalobu na ochranu osobnosti, týkající se tohoto záznamu, neboť jím do jejích práv zasaženo nebylo. Tvrzení žalobců, že je měli žalovaní natáčet i v dalších (pozdějších) případech, nebylo prokázáno, proto soud zamítl žalobu, pokud se jí žalobci domáhali uložení povinnosti žalovaným zdržet se zásahů do jejich soukromí. Zamítl též žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalovaní záznamy smazali ze všech nosičů – nebylo prokázáno, že by se záznamy nacházely i na jiných nosičích než těch, které jsou založeny k důkazu v trestním a správním spise.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, č. j. 71 Co 282/2019-359, výrokem I potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I o povinnosti 1. žalovaného omluvit se žalobcům za záznam z 3. 7. 2012, v zamítavém výroku II ohledně omluvy 1. žalovaného za záznam z 30. 9. 2012, v zamítavém výroku III ohledně omluvy 2. žalované za záznamy ve dnech 3. 7. 2012 a 30. 9. 2012, v zamítavých výrocích IV a V ohledně povinnosti žalovaných zdržet se zásahů do soukromí žalobců a smazání záznamů, dále ve výroku VI ve vztahu k žalobci a) ohledně částky 10 000 Kč a ve vztahu k žalobkyni b) ohledně částky 15 000 Kč a dále ve výroku VII ve vztahu k žalobci a) ohledně částky 15 000 Kč a ve vztahu k žalobkyni b) ohledně částky 15 000 Kč. V další části výroků VI a VII odvolací soud výrokem II změnil rozsudek okresního soudu tak, že 1. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci a) 10 000 Kč a žalobkyni b) 10 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a 2. žalované uložil povinnost zaplatit žalobci a) 5 000 Kč a žalobkyni b) 10 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výroky III až V rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s jeho právními závěry, vyjma závěru o dostatečnosti omluvy jakožto zadostiučinění za zásah do soukromí žalobců záznamem ze dne 3. 7. 2012. Vniknutí do soukromých prostor žalobců a setrvání v nich přes jejich nesouhlas (aniž bylo prokázáno nějaké rušivé či nevhodné chování žalobců), podpora 1. žalovaného ze strany 2. žalované v nastalém verbálním konfliktu, skutečnost, že 2. žalovaná nebránila 1. žalovanému při pořizování záznamu, zjevná neúcta žalovaných vůči žalobcům jakožto starším osobám v jejich intimních chvílích, to vše jsou okolnosti, které vedly odvolací soud k názoru, že je namístě, aby žalovaní žalobcům poskytli zadostiučinění i ve finanční podobě. Proto odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu jen tak, že 1. žalovanému uložil zaplatit každému z žalobců 10 000 Kč a 2. žalované uložil, aby zaplatila žalobci a) 5 000 Kč a žalobkyni b) 10 000 Kč a ve zbývajícím rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti výrokům ve věci samé (I a II) rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba žalobci. Jeho přípustnost dovozují podle §237 o. s. ř. z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolacím soudem dosud neřešené otázky, která byla odvolacím soudem vyřešena nesprávně. Namítli, že odvolací soud k omluvě za záznam z 3. 7. 2012 zavázal jen 1. žalovaného, ačkoli uzavřel, že zásahu do soukromí žalobců se dopustili oba žalovaní a oběma také uložil povinnost k finanční náhradě. Nesprávně tedy aplikoval §13 obč. zák. Dále vznesli výhrady proti výši finanční náhrady, stanovené odvolacím soudem. Nesouhlasili také se zamítnutím žaloby za záznam ze dne 30. 9. 2012 a se zamítnutím žalob o odstranění záznamů a o zdržení se dalšího rušení žalovanými. Jsou přesvědčeni, že existují i další záznamy neoprávněně pořízené žalovanými, zejména delší záznam z 30. 9. 2012 a soud měl zajistit důkazy k prokázání jejich existence. Navrhli zrušení rozsudků obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podali dovolání také oba žalovaní. Namítli, že soud nesprávně vyřešil otázku hmotného práva, uzavřel-li, že pořízení obrazového záznamu žalobců v jejich soukromí dne 30. 9. 2012 nebylo legitimní ochranou zájmů žalovaných na zdokumentování konfliktu, při němž žalobce a) napadl fyzicky druhou žalovanou. Uvedený závěr je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II ÚS 143/06. Nesouhlasili s tím, aby druhé žalované byla uložena povinnost k omluvě a finanční náhradě za skutek ze dne 3. 7. 2012, když nebylo prokázáno, že by sama záznam pořídila. Celý rozsudek odvolacího soudu je podle nich nepřezkoumatelný. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření rozporovali tvrzení žalovaných a skutková zjištění soudů, dovolání žalovaných navrhli jako nepřípustné odmítnout, popř. zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání byla podána včas, za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), nejprve se však zabýval jejich přípustností.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014.
Proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o povinnosti 1. žalovaného zaplatit žalobci a) 10 000 Kč a žalobkyni b) 15 000 Kč a kterou byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku okresního soudu ohledně nároku na zaplacení 15 000 Kč žalobci a) a 15 000 Kč žalobkyni b) a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo uloženo 1. žalovanému zaplatit každému ze žalobců 10 000 Kč a 2. žalované bylo uloženo zaplatit žalobci a) 5 000 Kč a žalobkyni b) 10 000 Kč, není dovolání žádného z účastníků (žalobců ani žalovaných) přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jimi bylo rozhodnuto o různých nárocích s odlišným skutkovým základem na peněžité plnění, nepřesahující 50 000 Kč (u žádného z nároků) a mezi účastníky nejde o vztah pracovněprávní ani o vztah ze spotřebitelské smlouvy.
K podání dovolání proti části výroku I, kterou byl potvrzen výrok rozsudku okresního soudu o povinnosti 1. žalovaného omluvit se žalobcům a bylo rozhodnuto o platební povinnosti 1. žalovaného, není žádný z žalobců subjektivně legitimován, neboť se v daném rozsahu jedná o rozhodnutí v jejich prospěch a nevznikla jim ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením napadené části rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, či ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Navíc žalobce a) není oprávněn podat dovolání proti části výroku, jíž bylo rozhodnuto o žalobě žalobkyně b), protože se daná část rozhodnutí netýká jeho práv a povinností, a z téhož důvodu žalobkyně b) není subjektivně legitimována k podání dovolání proti části výroku, jíž bylo rozhodnuto o žalobě žalobce a).
Ve vztahu k té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku okresního soudu o nároku na omluvu za záznam z 30. 9. 2012 proti 1. žalovanému, zamítavý výrok III o nároku na omluvu za záznamy z 3. 7. 2012 i 30. 9. 2012 proti 2. žalované, a zamítavé výroky IV a V ohledně smazání záznamů a zdržení se dalšího natáčení proti oběma žalovaným, sice žalobci uvedli, že uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení, z vylíčení důvodů dovolání však vyplývá, že nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav. Těžiště jejich dovolacích námitek spočívá v kritice skutkového závěru odvolacího soudu o neúčasti druhé žalované na pořízení záznamu ze dne 3. 7. 2012, neprokázání existence jiných verzí záznamů, než těch, které jsou založeny k důkazu ve spisech, a neprokázání skutečností svědčících o hrozbě opakování neoprávněného zásahu. Nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce, však nepředstavuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., a proto jím nelze založit přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku podle §237 o. s. ř. Lze dodat, že žalobci se po 2. žalované nedomáhali omluvy za její přítomnost v soukromých prostorách žalobkyně b), ale za pořízení záznamu, což u 2. žalované prokázáno nebylo, jak konstatoval odvolací soud.
Dovolání 1. žalovaného směřující proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku okresního soudu o povinnosti 1. žalovaného omluvit se žalobcům za záznam z 3. 7. 2012, je založeno na tvrzeném nesouladu napadeného rozhodnutí s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06. Tento nález se však týká použitelnosti tajně pořízené nahrávky soukromého rozhovoru jako důkazu v trestním řízení a především je v něm zdůrazněna nutnost individuálního zvažování, kterému z chráněných práv (práva na soukromí jedné osoby a práva na ochranu svou či své osobnosti u druhé osoby) je třeba dát přednost. Odvolací soud v těchto intencích uvážil, že dne 3. 7. 2012 okolnosti nenasvědčovaly naléhavé potřebě žalovaných vniknout do soukromí žalobců a pořídit jejich záznam bez jejich souhlasu. Proto se napadené rozhodnutí v uvedené části judikatuře Ústavního soudu nevymyká.
K podání dovolání proti části výroku I, kterou byly potvrzeny zamítavé výroky rozsudku okresního soudu ohledně povinnosti 1. žalovaného omluvit se žalobcům za záznam z 30. 9. 2012, a ohledně povinnosti 1. žalovaného odstranit záznamy a zdržet se dalších zásahů do soukromí žalobců, není 1. žalovaný subjektivně legitimován, neboť se v daném rozsahu jedná o rozhodnutí v jeho prospěch a nevznikla mu ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením napadené části rozhodnutí odvolacího soudu. Navíc 1. žalovaný není oprávněn podat dovolání proti části výroku, jíž bylo rozhodnuto o žalobě obou žalobců proti 2. žalované, protože se daná část rozhodnutí netýká jeho práv a povinností.
K podání dovolání proti části výroku I, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku okresního soudu v částech, jimiž bylo rozhodnuto o jiných než finančních plněních, není 2. žalovaná subjektivně oprávněna, neboť zčásti se jedná o rozhodnutí v její prospěch, jimiž jí ani nevznikla jiná újma, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením napadených částí rozhodnutí odvolacího soudu. Zčásti pak 2. žalovaná není oprávněna podat dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o žalobě obou žalobců proti 1. žalovanému, protože se daná část rozhodnutí netýká jejích práv a povinností.
Proti části rozhodnutí odvolacího soudu týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Vzhledem k tomu, že z převážné části směřují dovolání všech účastníků proti rozhodnutím o nárocích na peněžité plnění nepřesahující 50 000 Kč, proti rozhodnutím o nárocích jiného účastníka než dovolatele, proti rozhodnutím, jimiž bylo dovolateli vyhověno, a ve zbývající části v žádném z dovolání nebyl uplatněn jediný způsobilý dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), není dovolání žádného z účastníků proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 5. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu