ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.460.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 460/2021-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Z. J. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. et Mgr. Annou Nevečeřalovou, advokátkou se sídlem Veleslavínova 59/3, Praha 1, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1, o zaplacení 8 321 220 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 150/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, č. j. 20 Co 193/2020-379, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. 11. 2019, č. j. 28 C 150/2015-345, zamítl žalobu na zaplacení 8 321 220 Kč s úrokem z prodlení ode dne následujícího po doručení žaloby do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Žalobkyně se domáhala pojistného plnění za náhradu újmy na zdraví v celkové výši 8 321 220 Kč (její součástí byl rovněž nárok na pojistné plnění za náhradu nákladů léčení ve výši 43 300 Kč, za náhradu nákladů nadstandardní léčby ve výši 8 235 Kč a za náhradu cestovních nákladů ve výši 28 505 Kč), která jí vznikla při dopravní nehodě. K prokázání svých tvrzení o újmě a příčinné souvislosti mezi újmou a dopravní nehodou žalobkyně předložila znalecký posudek MUDr. Strnada, podle kterého měla při dopravní nehodě utrpět whiplash trauma (bičové trauma), pro jehož následky musela být operována. V důsledku úrazu podle znalce trpí bolestmi hlavy, ramen, zad, nemůže zvedat horní končetiny nad hlavu a provádět jemnou motorickou práci. V doplnění znaleckého posudku vzhledem k další operaci páteře žalobkyně zvýšil MUDr. Strnad původní počet bodů hodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění. Obvodní soud však vzal za prokázané, že žalobkyně dne 2. 5. 2013 při dopravní nehodě zapříčiněné řidičem vozidla pojištěného u žalované utrpěla jen lehké podvrtnutí krční páteře. Podle znaleckého posudku MUDr. Hrnčíře a revizního znaleckého posudku MUDr. Elise podstoupila operace pro špatné postavení páteře a pro degenerativní změny páteře v pokročilém stádiu ve více lokalitách, které se vyvíjely řadu let a nemohly být způsobeny při dopravní nehodě. Znalci shodně dospěli k závěru, že úraz v podobě podvrtnutí krční páteře ji ovlivnil pouze krátkodobě, neměla v jeho důsledku dlouhodobé následky a nikterak nesouvisel s následnými operacemi, které žalobkyně podstoupila. Podle soudu prvního stupně nárok žalobkyni nevznikl, neboť neprokázala příčinnou souvislost mezi dopravní nehodou a tvrzenou újmou. Znalecký posudek MUDr. Strnada shledal soud nevěrohodným, a to s přihlédnutím ke shodným závěrům posudků MUDr. Hrnčíře a MUDr. Elise, které oba znalci při výslechu hodnověrně a logicky obhájili.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2020, č. j. 20 Co 193/2020-379, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž zamítl žalobu co do 8 316 220 Kč (výrok I), v rozsahu, v němž zamítl žalobu co do 5 000 Kč, jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 5 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 2 400 Kč od 13. 8. 2015 do zaplacení (výrok II), rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok III) a o náhradě nákladů státu (výrok IV). Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním uzavřel, že úraz, který žalobkyně při dopravní nehodě utrpěla, nebyl příčinou jejích následných zdravotních obtíží, jež vznikly v důsledku degenerativních změn páteře. Neshledal přiléhavými rozhodnutí dovolacího soudu vztahující se k tzv. predispozici, na které žalobkyně v odvolání odkazovala, neboť úraz žalobkyně nemohl být podle znalců spouštěčem následných zdravotních potíží, a to ani v případě, že by měl žalobkyní tvrzenou, avšak neprokázanou podobu whiplash traumatu. Na rozdíl od soudu prvního stupně přiznal odvolací soud žalobkyni podle §444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) ve spojení s §7 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb. za použití §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. náhradu ve výši 5 000 Kč za vytrpěné bolesti při podvrtnutí krční páteře.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud měl pochybit při provádění znaleckých posudků, protože jako důkaz připustil znalecký posudek MUDr. Hrnčíře, který nebyl odborně způsobilý pro posouzení újmy žalobkyně. Proto ani odvolací soud neměl zadat revizní znalecký posudek, neboť nepřihlížel-li by ke znaleckému posudku MUDr. Hrnčíře, nemohl by shledat jeho rozpor se znaleckým posudkem MUDr. Strnada, který předložila žalobkyně. Odvolací soud převzal závěry znaleckých posudků MUDr. Hrnčíře a MUDr. Elise, aniž by je hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a jejich hodnocení řádně odůvodnil, čímž založil nepřezkoumatelnost svého rozsudku. Příčinnou souvislost posoudil v rozporu s judikaturu dovolacího soudu (žalobkyně odkázala zejména na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1508/2007, ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 676/99, ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4301/2015, nebo ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2534/2010), podle které existence chorobného stavu poškozeného nemůže vyloučit příčinnou souvislost mezi úrazovým dějem a vzniklou újmou. Předmětem znaleckého zkoumání mělo být, zda degenerativní změny mohly samy o sobě vyvolat újmu žalobkyně. Odvolací soud rovněž nesprávně rozhodl o nákladech řízení. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně proti výroku II napadeného rozsudku, kterým odvolací soud uložil žalované zaplatit žalobkyni 5 000 Kč s příslušenstvím, není přípustné. K podání dovolání proti tomuto výroku není žalobkyně subjektivně oprávněna. Z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením či změnou napadeného rozhodnutí. Změnou části zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně na přiznání pojistného plnění za bolestné ve výši 5 000 Kč však žalobkyni nebyla žádná újma způsobena, a žalobkyně tedy nemůže mít zájem na zrušení či změně této části rozhodnutí.
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o pojistném plnění za náhradu nákladů léčení, za náhradu nákladů nadstandardní léčby a za náhradu cestovních nákladů, tedy o částkách 43 300 Kč, 8 235 Kč a 28 505 Kč, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jí bylo rozhodnuto o nárocích na peněžité plnění, z nichž žádný nepřesahuje 50 000 Kč a mezi účastníky nejde o vztah pracovněprávní ani o vztah ze spotřebitelské smlouvy.
I když dovolatelka uvedla, že uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení, z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů, zejména znaleckého posudku MUDr. Hrnčíře a MUDr. Elise, zjistily skutkový stav – příčinnou souvislost mezi dopravní nehodou a tvrzenou újmou žalobkyně. I otázka existence příčinné souvislosti je totiž otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). Nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce, však nepředstavuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Rovněž i námitky proti znaleckým posudkům a odborným závěrům znalců nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť směřují proti hodnocení důkazů, a spadají tak do rámce skutkových zjištění, která dovolacímu přezkumu nepodléhají.
Odkaz žalobkyně na rozhodnutí dovolacího soudu o zachování příčinné souvislosti v případě tzv. predispozice poškozeného není přiléhavý, neboť odvolací soud nedospěl k závěru, že by příčinná souvislost byla v důsledku predispozice žalobkyně přetržena a ani ze znaleckých posudků nevyplynulo, že by žalobkyni v souvislosti s dopravní nehodou vznikla větší újma v důsledku degenerativních změn její páteře. Namítla-li žalobkyně, že předmětem znaleckého zkoumání mělo být i to, zda degenerativní změny mohly samy o sobě vyvolat újmu, považuje Nejvyšší soud za důležité zdůraznit, že podle znaleckých posudků MUDr. Hrnčíře a MUDr. Elise nebyla dopravní nehoda spouštěčem zdravotních obtíží žalobkyně, ty by nastaly i bez ohledu na dopravní nehodu a jejich původcem byly pokročilé degenerativní změny páteře žalobkyně.
Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu, že neměl brát v potaz znalecký posudek MUDr. Hrnčíře, že zapříčinil vadu řízení, zadal-li revizní znalecký posudek, a že své závěry nedostatečně odůvodnil, čímž založil nepřezkoumatelnost svého rozsudku, jde o námitky vad řízení, ke kterým však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Vzhledem k tomu, že v dovolání do výroku o věci samé nebyl uplatněn jediný způsobilý dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), není dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 3. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu