ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.698.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 698/2022-556
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobce: V. R. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Janem Poláčkem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 53, Pardubice, proti žalovanému: statutární město Pardubice , IČO 00274046, se sídlem magistrátu Pernštýnské náměstí 1, Pardubice, o 7 655 092 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 116 C 10/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 9. 2021, č. j. 23 Co 235/2020-536, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 23 Co 235/2020-536, zrušil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 4. 2020, č. j. 116 C 10/2016-468, v odvoláním napadené části výroku II, pokud jím bylo rozhodnuto o požadavku žalobce na zaplacení 1 200 000 Kč s příslušenstvím, a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), v další části výroku II jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 845 200 Kč s příslušenstvím (výrok II), ve zbývající části výroku II, pokud jím byl zamítnut požadavek žalobce na zaplacení 4 163 026 Kč s příslušenstvím, jej potvrdil (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem mezi účastníky a vůči státu (výroky IV až VII).
Proti rozhodnutí odvolací soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat. Učinil tak usnesením předsedy senátu, jak mu to výslovně umožňuje §243f odst. 2 o. s. ř.
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud přitom není oprávněn si důvod přípustnosti vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019).
Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje, aby Nejvyšší soud posoudil splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Schází-li totiž v dovolání účastníka vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i důvodu dovolání (§237 až 238a, §241a odst. 1 o. s. ř.), není Nejvyšší soud oprávněn dovolání věcně přezkoumat, jinak by porušil ústavně zaručené právo druhé strany na soudní ochranu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Potřebný údaj nelze dovodit ani z dalšího obsahu dovolání (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16) a za vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nemůže být považována ani samotná polemika s právním posouzením odvolacího soudu, neboť nesprávné právní posouzení věci je dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., tedy už jen proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1794/15).
Dále je třeba uvést, že dovoláním žalobce byl napaden rozsudek odvolacího soudu i v části, jíž odvolací soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 845 200 Kč. Ohledně této části výroku rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalobce subjektivně přípustné, neboli je podáno neoprávněnou osobou [§243b, 218 písm. b) o. s. ř.], neboť v této části bylo dovolateli vyhověno, a nevznikla mu tak žádná újma, která by byla odstranitelná zrušením nebo změnou tohoto výroku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1131/2019).
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. S ohledem na jednoznačnou dikci citovaného ustanovení, které s účinností od 30. 9. 2017 vylučuje přípustnost dovolání proti rozhodnutím o nákladech řízení, je dovolání žalobce, pokud směřuje též proti výrokům o náhradě nákladů řízení, objektivně nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu