ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.725.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 725/2020-859
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) K. R. , narozený XY, bytem XY, b) L. A. R. (dříve Č.), narozená XY, bytem XY, c) nezletilá AAAAA (pseudonym) , narozená XY, bytem XY, d) nezletilý BBBBB (pseudonym) , narozený XY, bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Alenou Andruško, Ph.D., advokátkou se sídlem Coriových 822/11, 160 00 Praha 6, proti žalovaným: 1. BAUER MEDIA PRAHA, v. o. s. , IČO 61064734, 2. BAUER MEDIA, v. o. s. , IČO 49709968, obě se sídlem Rohanské nábřeží 678/29, 186 00 Praha 8, obě zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem Moravská 1553/52, 120 00 Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 70/2016 a 28 C 75/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, č. j. 22 Co 129/2018-782, 22 Co 130/2018, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 4. 2019, č. j. 22 Co 129/2018-803, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, č. j. 28 C 70/2016-579, zastavil řízení v části, jíž se žalobci domáhali po 1. žalované odstranění označených článků ze serveru XY, zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali, aby 1. žalovaná upustila od zveřejňování a šíření jakýchkoli v žalobě specifikovaných informací, komentářů či jiných sdělení a výroků o soukromém a rodinném životě žalobců, uložil 1. žalované, aby zaplatila žalobci a) 100 000 Kč, žalobkyni b) 200 000 Kč, žalobkyni c) 50 000 Kč a žalobci d) 50 000 Kč; zamítl žalobu na zaplacení 650 000 Kč žalobci a), 550 000 Kč žalobkyni b), 700 000 Kč žalobkyni c) a 700 000 Kč žalobci d), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že 1. žalovaná v době od 12. 6. 2012 do 19. 6. 2015 na internetových stránkách XY a v tištěném časopise XY postupně uveřejnila 17 článků, v nichž byl probírán partnerský a rodinný život žalobců, mimo jiné i způsob početí žalobkyně c) a žalobce d) a postavení žalobkyně b) jako partnerky žalobce a).
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, č. j. 28 C 75/2016-432, uložil 2. žalované, aby odstranila z internetové stránky XY videoupoutávky na XY a č. XY, zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali po 2. žalované, aby odstranila z internetové stránky www.youtube.com videoupoutávky na XY, aby 2. žalovaná upustila od zveřejňování a šíření jakýchkoli v žalobě specifikovaných informací, komentářů či jiných sdělení a výroků o soukromém a rodinném životě žalobců, uložil 2. žalované povinnost zaplatit žalobci a) 200 000 Kč, žalobkyni b) 300 000 Kč, žalobkyni c) 75 000 Kč a žalobci d) 75 000 Kč; zamítl žalobu na zaplacení 1 300 000 Kč žalobci a), 1 200 000 Kč žalobkyni b), 1 425 000 Kč žalobkyni c) a 1 425 000 Kč žalobci d) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že 2. žalovaná v době od 16. 7. 2012 do 20. 1. 2016 uveřejnila v časopisech XY, XY a XY 43 článků obsahujících informace z různých oblastí soukromého života žalobců, zejména o partnerském a rodinném životě žalobců, způsobu početí žalobkyně c) a žalobce d) a postavení žalobkyně b) jako partnerky žalobce a).
V obou těchto rozsudcích dospěly soudy k závěru, že došlo k částečnému promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené osmi články vydanými 1. žalovanou do 16. 3. 2013, a pěti články vydanými 2. žalovanou do 18. 3. 2013. Ve zbývajícím rozsahu soudy přihlédly k povaze uveřejňovaných informací týkajících se soukromí žalobců, jež jsou výrazně intimního charakteru a jež byly doprovázeny fotografiemi, s jejichž pořízením a publikací nedali žalobci souhlas, a dovodily, že přestože je žalobce a) populárním hercem, tedy osobností veřejně známou, nebyl dán žádný veřejný zájem na uveřejnění informací z jeho soukromí. Vzhledem k tomu, že informace zasahují do intimní sféry, není rozhodné, zda jsou pravdivé či nikoliv, a obě žalované se tak dopustily neoprávněného zásahu do osobnostních práv všech žalobců, a to v intenzitě, jež odůvodňuje poskytnutí satisfakce v penězích. Kromě již uvedeného, přihlédly soudy při určení její výše zejména k prodlení žalobců s podáním žaloby, v důsledku čehož docházelo k publikaci dalších článků s obdobnou tématikou, ke skutečnosti, že některé informace v rozhovoru zveřejnila bývalá partnerka žalobce a) J. K. a k tomu, že poté, co žalobci požádali o odstranění článků, již další s obdobnou tématikou ze soukromí žalobců nebyly 1. žalovanou uveřejněny. Soudy dovodily, že nejvíce byla uveřejněnými informacemi zasažena žalobkyně b), která se až v souvislosti s nimi stala veřejně známou a byla označována za náhradní matku, žárlivou milenku, a osobu, jež zničila dlouhodobý partnerský vztah. I když byl žalobce a) primárním objektem článků, nebyl v nich vykreslen natolik negativně jako žalobkyně b). Ve vztahu k žalobcům c) a d) soudy dovodily, že vzhledem k jejich nízkému věku nemohl zásah dosáhnout takové intenzity jako u dospělých žalobců. Nároky na zdržení se publikace obdobných informací do budoucna neshledaly soudy důvodnými, neboť internetové stránky XY provozované 1. žalovanou jsou zrušeny, časopis XY již nevychází a 2. žalovaná po obdržení předžalobní výzvy od závadného jednání upustila. Proto další zásah do práv žalobců touto formou již nehrozí. Ve vztahu ke 2. žalované pak soud neshledal důvodnost nároku na odstranění videoupoutávek z internetové stránky XY na XY a XY, neboť jejich obsah se předmětu řízení vymezeného žalobci nedotýká. Ve zbývajícím rozsahu shledal odstraňovací nárok po právu.
K odvolání všech účastníků (po spojení shora uvedených věcí ke společnému řízení) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 22 Co 129/2018-782, 22 Co 130/2018, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 4. 2019, č. j. 22 Co 129/2018-803, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 3. 2018, č. j. 28 C 70/2016-579, v napadených výrocích změnil tak, že v požadavku na zdržení se zveřejňování a šíření informací rozsudek (z důvodu částečného zpětvzetí žaloby) zrušil a řízení v této části zastavil, a v požadavcích na zaplacení 25 000 Kč žalobci a), 120 000 žalobkyni b) a po 15 000 Kč žalobcům a) a d), žalobu zamítl a ve zbývajícím rozsahu [bylo-li žalobcům a) a b) přiznáno každému 75 000 Kč a žalobcům c) a d) po 15 000 Kč] rozsudek potvrdil (výrok, jímž bylo rozhodnuto o odstraňovacím nároku, nebyl odvoláním napaden). Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 3. 2018, č. j. 28 C 75/2016-432, potvrdil odvolací soud v zúženém rozsahu povinnost 2. žalované odstranit z internetové stránky XY videoupoutávky na XY a XY a ve zbytku odstraňovací nárok zamítl, výrok v požadavku na zdržení se zveřejňování a šíření informací zrušil a řízení v této části zastavil (z důvodu zpětvzetí), a změnil rozsudek tak, že uložil 2. žalované zaplatit žalobci a) dalších 300 000 Kč, žalobkyni b) dalších 200 000 Kč a žalobcům c) a d), každému po 25 000 Kč, a ve zbývajícím rozsahu zamítavých výroků jej potvrdil (výrok, jímž bylo rozhodnuto o nároku na odstranění videoupoutávek na XY a XY nebyl odvoláním napaden), a rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění prvoinstančního soudu a po zopakování některých důkazů podrobně zrekapituloval obsah jednotlivých článků týkajících se žalobců, přičemž ty, které publikovala 1. žalovaná, označil A1 až A17, a ty, které publikovala 2. žalovaná, označil B1 až B43. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobců (práva na soukromí a rodinný život), a to v intenzitě odůvodňující satisfakci v penězích. Poté, co žalobci upřesnili, že uplatněné částky požadují vůči 1. žalované pouze ve vztahu k článkům A9 až A17 a vůči 2. žalované ve vztahu k článkům B6 až B43, neztotožnil se s výší přiznaných náhrad. Detailně se zabýval obsahem i počtem jednotlivých článků s ohledem na čtenost jednotlivých periodik (návštěvnost internetových stránek) a dovodil, že jimi docházelo ze strany žalovaných k opakovaným neoprávněným zásahům do práv žalobců po dobu několika let. Publikované články nepovažoval za jeden trvající zásah; některé skupiny článků sice ucelený zásah tvořily, nicméně mezi uveřejněním dalších byl příliš dlouhý časový odstup, a šlo tedy o samostatné opakující se zásahy. S ohledem na předvídatelnost soudního rozhodnutí poukázal na spory, které žalobci vedou ve skutkově obdobných případech s jinými mediálními společnostmi, a porovnal rozsah zásahů v těchto případech a přiznané částky. Při stanovení odškodnění odvolací soud zohlednil, že uveřejňování informací ze soukromí žalobců není odůvodněno žádným veřejným zájmem, žalobci si své soukromí střeží, neposkytli žalovaným žádné soukromé informace (což žalované nerespektovaly), přičemž doba zveřejňování článků a fotografií žalobců i jejich počet byly, především u 2. žalované, mimořádně rozsáhlé. Dovodil dále, že u nezletilých žalobců nemohl zásah vzhledem k jejich nízkému věku dosáhnout takové intenzity jako u dospělých žalobců, přičemž klíčovým je z hlediska prevence a ochrany nezletilých zdržovací nárok. Vzal v úvahu i to, že žalobci se začali proti zásahům bránit až s několikaletým odstupem, že žalované po výzvě žalobců se zveřejňováním článků ze soukromí žalobců ustaly a uveřejněné články odstranily (2. žalovaná však nikoli zcela) a že při stanovení druhu a výše odčinění újmy je primární funkce satisfakční, zatímco funkce preventivně-sankční má v odůvodněných případech povahu sekundární. Vycházeje z těchto hledisek považoval odvolací soud za přiměřené zadostiučinění ve vztahu k článkům A9 až A17 publikovaným 1. žalovanou s ohledem na jejich množství, obsah, čtenost/návštěvnost titulů i dobu, po niž vycházely, částku 75 000 Kč pro každého z dospělých žalobců a 15 000 Kč pro každého z nezletilých. Ve vztahu k článkům B6 až B43, vzhledem k množství a obsahu článků publikovaných 2. žalovanou v mnohem čtenějších periodikách, podpoře titulními stranami i reklamou, období, po které vycházely, i s ohledem na paparazzi pořizování fotografií a jejich následné užití s přihlédnutím k tomu, že i po předžalobní výzvě zmiňovala 2. žalovaná rodinné poměry žalobců, shledal odvolací soud jako přiměřené zadostiučinění ve výši 500 000 Kč pro každého z dospělých žalobců a 100 000 Kč pro každého z nezletilých. Ohledně odstraňovacího nároku ve vztahu k 2. žalované uzavřel, že je oprávněný pouze v rozsahu, ve kterém se upoutávky týkají žalobců.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků, jimiž byla zamítnuta žaloba na zaplacení peněžitého zadostiučinění, a výroků o náhradě nákladů řízení napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že při stanovení výše relutární náhrady se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci spatřují v tom, že odvolací soud jako okolnost významnou pro výši satisfakce nesprávně hodnotil okamžik podání žaloby, resp. čas, který uběhl mezi zásahy žalovaných a podáním žaloby. Neaplikoval totiž zákonem zakotvené zásady soukromého práva, zejména stanovené v §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), když žalobcům přičetl k tíži, že se proti jednání žalované včas neohradili. Dovolatele tak činí de facto spoluodpovědnými za rozsah porušování jejich práv a současně tím žalované těží ze svého protiprávního jednání. Uvedený závěr je nelogický a neakceptovatelný především ve vztahu k nezletilým žalobcům c) a d), kteří jsou v otázce aktivní ochrany svých osobnostních práv zcela závislí na svých zákonných zástupcích. Nesprávný je i závěr soudu, pokud chápe újmu jako sdílenou „pro rodinu“, neboť podle dovolatelů každý z nich pociťuje újmu jako svou vlastní a jiným způsobem. Dostatečně nebyla zohledněna míra zavinění jednotlivých žalovaných, jejich následný postoj, majetkové poměry a nebyla zohledněna preventivně-sankční funkce zadostiučinění, zejména u nezletilých žalobců c) a d). Podle dovolatelů odvolací soud újmu způsobenou dětem nepochopitelně bagatelizoval a nerespektoval judikaturu označující děti za osoby snadněji zranitelné, jimž hrozí zvýšené riziko nenávratného poškození jejich duševního vývoje, a to i v budoucnu. Jsou to i neuctivé výroky o rodičích, které mohou děti významně zasáhnout. Nepřiměřenost výše zadostiučinění demonstrují dovolatelé na skutečnosti, že nepokrylo ani náklady na vedení soudního řízení ve sporu žalobců c) a d) s 1. žalovanou. Konečně dovozují, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení o ochranu osobnosti. Vytýkají mu, že jim nepřiznal plnou náhradu nákladů řízení, a odkazují na judikaturu, podle níž dosáhne-li žalobce satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit nemateriální újmu nebo poskytnout mu morální satisfakci, lze výsledek řízení hodnotit obdobně jako plný úspěch ve věci. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud uzavřel, že sérií článků vydaných oběma žalovanými došlo k neoprávněným zásahům do osobnostních práv všech žalobců v intenzitě, jež odůvodňuje poskytnutí satisfakce v penězích, a to v přiznaných částkách. Dovolatelé pak nesouhlasí pouze s výší přiznaných peněžitých náhrad, které považují za nepřiměřeně nízké. K přiměřenosti peněžité náhrady je třeba poznamenat, že dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem zákonných podmínek a kritérií, na základě nichž náhradu soud stanoví. Určení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Proto přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Výsledným zadostiučiněním se dovolací soud zabývá až tehdy, byla-li by jeho výše zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2202/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018).
Dovolatelé zpochybňují některá hlediska (kritéria), podle nichž odvolací soud výši náhrady posuzoval. Výkladem zákonných podmínek a kritérií pro stanovení přiměřené výše náhrady za dlouhodobé mediální zasahování do osobnostních práv, s přihlédnutím ke specifikům ochrany nezletilých dětí, se (na obdobném skutkovém základu a ve věci týchž žalobců proti jiným mediálním subjektům) zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, publikovaném pod č. 73/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, a ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, publikovaném pod č. 6/2022 Sb. rozh. obč. V těchto rozsudcích vyslovil níže uvedené závěry, jež jsou rozhodné i pro posouzení dané věci.
Je-li do osobnostních práv žalobců zasahováno opakovaně a dlouhodobě celou řadou článků, jak je tomu i v projednávané věci, je nutno vycházet z úvahy, že každý tiskový článek dotýkající se osobnostních práv osob, o nichž informuje nepřiměřeným a nedovoleným způsobem, zpravidla představuje samostatný zásah, který je odškodnitelný samostatnou částkou. Sděluje-li ovšem určitá skupina článků tutéž či obdobnou informaci, resp. vyjadřuje se v různých obměnách ke společnému tématu, spoluvytváří ve výsledku jednotnou újmu, a povyšuje tak svou negativní kvalitu na úroveň celistvého působení, aniž by bylo dost dobře možné určit, jakou část celkové újmy ten který článek způsobil. Nastal-li mezi články, které referují o obdobném tématu, delší časový interval, pro nějž je třeba na následující článek hledět již jako na znovuobnovení negativního působení, nikoliv jen jako na navazující rozšíření předchozího zásahu, jde o samostatné zásahy s odpovídajícím právním dopadem na běh promlčecí lhůty. Pokračuje-li mediální subjekt ve své činnosti i po podání žaloby, posunuje intenzitu svého působení do vyšší roviny a od tohoto okamžiku lze považovat jím působenou újmu za samostatný nárok, přestože taková činnost časově navazovala na předchozí zásahy (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019). Byť dovolací soud tyto úvahy rozvíjel zejména ve vztahu k posouzení otázky promlčení, platí výše uvedené závěry obecně.
Odvolací soud na základě skutkového stavu (který podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu) uzavřel, že 1. žalovaná vydala 25. 7. 2013 dva články (A9 a A10) představující samostatný zásah. Další samostatný zásah představují články vydané v období od 26. 6. 2014 do 16. 10. 2014 (A11 až A14), které pojednávají zejména o konci partnerského vztahu žalobce a) a J. K. Konečně poslední články publikované mezi 1. 3. 2015 a 19. 6. 2015 (A15 až A17), jsou svou podstatou upoutávkami na články B28, B30 a B35 vydané 2. žalovanou. V případě 2. žalované není mezi články vydanými od 26. 7. 2013 do 20. 1. 2016 (B6 až B43) delší časová prodleva, z tematického hlediska se věnují stále stejným motivům, a proto je lze považovat za jeden samostatný trvající zásah, i když je 2. žalovaná publikovala v různých periodikách. Zdůraznil, že souhrn 9 článků vydaných 1. žalovanou v době od 25. 7. 2013 do 19. 6. 2015 (A9 až A17) a 38 článků vydaných 2. žalovanou v době od 26. 7. 2013 do 20. 1. 2016 (B6 až B43), o rodinných vztazích žalobce a) se vztahem k ostatním žalobcům, představuje neobvykle masivní mediální působení prolínající se navíc tematicky i časově s negativním působením činnosti dalších mediálních subjektů, a to bez ohledu na to, že do osobnostních práv žalobců bylo relativně samostatně zasaženo již úvodní sérií článků vydaných 1. žalovanou (A1 až A8) i 2. žalovanou (B1 až B5), za něž dovolatelé náhradu nepožadovali.
Současně však odvolací soud bral v úvahu i další kritéria, s jejichž zohledněním žalobci nesouhlasili. Vytýkali odvolacímu soudu nesprávné hodnocení doby, která uběhla mezi zásahy a podáním žaloby. Obecně lze souhlasit s názorem, že při určení výše náhrady je třeba zohlednit i případné otálení žalobců s uplatněním práva u soudu, neboť tato okolnost nepřímo nasvědčuje tomu, že zásahy nejsou poškozenými vnímány silně úkorně, a je ustálenou soudní praxí, že odstup doby většinou intenzitu újmy snižuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019). Tyto závěry by však bylo možno plně uplatnit v případě jednorázového zásahu do osobnostních práv, např. uveřejněním jediného článku. V daném případě však byly po delší dobu uveřejňovány celé série článků, které je třeba považovat za několik trvajících zásahů (jak bylo vysvětleno v předchozím odstavci). Za této situace nelze faktor plynutí času přeceňovat a prodlevu od publikace prvního článku tak přičítat výrazně k tíži žalobců, jejichž údajná liknavost se nejeví jako významná vzhledem k intervalu mezi posledním článkem (19. 6. 2015 a 20. 1. 2016) a podáním žalob (16. 3. 2016 a 18. 3. 2016). Úsudek o zeslabování újmy postupem času také nemá místo tehdy, jestliže se dílčí zásahy do práv znovu a znovu opakují v podobě stále nových článků. Byť jednorázová částka zadostiučinění nepředstavuje součet jednotlivých nároků žalobců na zadostiučinění ve vztahu k jednotlivým článkům, neznamená to, že počet článků je pro určení výše náhrady nerozhodný. První zveřejnění informací, které zasáhne do soukromí dotčených osob, zpravidla vyvolává nejzávažnější a nejintenzivnější újmu, ale pozdější opakování a doplňování těchto informací znemožňuje, aby byly zapomenuty, což nepochybně způsobenou újmu prohlubuje, a musí tudíž mít vliv i na určení přiměřené náhrady. V takovém případě nemá místo obecný úsudek o zeslabování újmy způsobené zásahy do osobnostních práv postupem času (srov již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019). Navíc úvaha, že včasná obrana mohla zabránit prohlubování újmy uveřejňováním dalších článků, je spíše spekulativní.
Dovolatelé zpochybňovali rovněž závěr odvolacího soudu, že při úvahách o výši náhrady je nutno zohlednit, zda je neoprávněným zásahem zasažen jednotlivec nebo skupina blízkých osob. Ohledně tohoto kritéria dovolací soud v již citovaném rozsudku ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, vyslovil, že koncept sdílené újmy, která je důvodem ke snížení peněžité náhrady za neoprávněný zásah do osobnostních práv, je založen na úvaze, že nemajetková újma spočívající v duševním strádání skupiny blízkých osob je snášena lépe díky jejich vzájemné psychické podpoře a peněžitá náhrada této újmy není mechanickým součtem náhrad za újmu členů takové skupiny, neboť slouží k opatření hmotných a nehmotných statků, jež zmírňují nemajetkovou újmu poškozených a mohou přinášet užitky a požitky, které tuto újmu zmírní, více poškozeným současně. Jestliže odvolací soud při právním posouzení k tomuto kritériu přihlížel, posuzoval věc v souladu s nyní již ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Přisvědčit dovolatelům nelze ani ohledně námitky, že odvolací soud nesprávně zohlednil věk nezletilých žalobců c) a d), a újmu jim způsobenou publikací článků v době jejich útlého dětství, či zčásti dokonce před narozením žalobce d), bagatelizoval. Z judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3770/2011, publikovaný pod č. 31/2013 Sb. rozh. obč., včetně tam obsaženého odkazu na rozsudek německého Spolkového ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. BVerfG, 1 BvR 653/96, nebo rozsudky ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, a ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019) vyplývá, že ochrana dětí proti zásahům do jejich osobnosti spočívá především v odstranění nepříznivých zásahů, tedy uložení a vynucení povinnosti nepokračovat v neoprávněných zásazích. Peněžitá náhrada tu má až druhotnou roli a tomu logicky odpovídá i její výše. Ani vysoká částka náhrady sama o sobě není zárukou, že se negativní působení na dítě neobjeví v budoucnu. Tomu je způsobilé čelit spíše důsledné uplatňování zdržovacích nároků. Roli zde hraje i časové hledisko, neboť s plynutím času se potenciální riziko negativního vlivu protiprávních zásahů na zdravý vývoj dětí snižuje a tento časový odstup je přirozeně tím větší, čím je dítě v době zásahu mladší. Ve smyslu těchto závěrů odvolací soud postupoval a důvodně přiznal nezletilým žalobcům náhradu nižší než žalobcům dospělým. V posuzovaném případě pak není třeba mezi oběma dětmi rozlišovat, neboť i když se žalobce d) narodil až po publikaci článků A10 a B14, převážná většina posuzovaných článků se ho týkala (byť u části z nich se nacházel v prenatálním stádiu). Skutečnost, že sami nezletilí žalobci nemohli pro nedostatek procesní způsobilosti nárok uplatnit, nelze přičítat k tíži žalovaných.
K dovolateli zdůrazňované preventivně-sankční funkci náhrady nemajetkové újmy je nutno připomenout, že i v poměrech právní úpravy podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 stále platí závěry dovozené judikaturou za účinnosti předchozí právní úpravy i ve vztahu k jiným než tzv. mediálním kauzám, že peněžité zadostiučinění plní především satisfakční funkci, avšak jeho úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze v zásadě vylučovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, č. 98/2010 Sb. rozh. obč., jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011). Takzvanou preventivně-sankční funkci náhrady nemajetkové újmy lze akceptovat v tom smyslu, že uložení peněžité náhrady jako následek porušení příkazu či zákazu obsaženého v právní normě v sobě zahrnuje jak preventivní prvek, tj. má též odrazovat samotného porušitele normy i další subjekty od protiprávního jednání, tak i sankční prvek v tom, že porušitele právní normy stíhá negativní následek touto normou předpokládaný. V soukromoprávních vztazích je však primární funkcí náhrady újmy funkce kompenzační, popřípadě satisfakční, zatímco funkce preventivně-sankční je pouze odvozená a zprostředkovaná.
Základní úvahy odvolacího soudu o stanovení výše peněžního zadostiučinění vycházejí ze zjištěného skutkového stavu (který podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu), zohledňují všechna rozhodná kritéria a soud je i podrobně a srozumitelně odůvodnil. Uzavřel, že vůči 1. žalované náleží žalobcům satisfakce za 9 článků, z nichž jsou některé pouhými upoutávkami na články vydávané 2. žalovanou, přičemž čtenost časopisu XY i návštěvnost webu XY (nyní již neexistujících) byly v porovnání s jinými médii velmi nízké. Naproti tomu 2. žalovaná publikovala 38 článků v podstatně čtenějších periodikách [16 (z nichž 12 anoncováno na titulní straně) ve velmi čteném časopise XY, 14 (11 anoncováno na titulní straně) v průměrně čteném časopise XY a XY (všechny anoncovány na titulní straně) v časopise XY pro hvězdy s nízkou čteností]. Byť některé z těchto článků zasahují do osobnostních práv žalobců minimálně, přičetl odvolací soud 2. žalované k tíži, že byly doplněny fotografiemi získanými pomocí tzv. paparazzi metod a že o rodinných poměrech žalobců informovala i po předžalobní výzvě. Zohlednil povahu zásahů, jejich intenzitu, četnost i dlouhodobost včetně toho, že ve smyslu §2957 o. z. je důvodem pro zvýšení náhrady rovněž úmyslné zavinění žalovaných. Zabýval se sledovaností jednotlivých periodik i porovnáním přisuzovaných částek s jinými případy stejných dovolatelů proti jiným žalovaným, neboť na zásazích do osobnostních práv žalobců se kromě 1. a 2. žalované podílelo více subjektů (jež rovněž újmu odčiňují a vůči nimž již bylo žalobcům pravomocně přiznáno celkem 6 420 000 Kč), což je důvod ke snížení peněžité náhrady, jelikož újmy způsobené těmito subjekty se navzájem překrývají a adekvátní míra požitků, jimiž lze tyto újmy zmírnit, nemůže být určována prostým součtem náhrad od všech odpovědných subjektů (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019). Dospěl k závěru, že rozsah újmy u obou dospělých žalobců je srovnatelný, neboť ve vztahu k žalobci a) byla újma širší (bylo o něm referováno častěji) a k žalobkyni b) hlubší (byla poprvé středem pozornosti médií, která vůči ní nebyla shovívavá). U nezletilých žalobců dovodil důvodnost přiznání zadostiučinění v penězích, avšak výrazně nižšího s tím, že akcentoval odstraňovací a zdržovací nároky, což odpovídá judikatuře. Za přiměřenou náhradu za újmu způsobenou 1. žalovanou uveřejněním 9 článků považoval odvolací soud částku 75 000 Kč pro každého z dospělých žalobců a 15 000 Kč pro každého z nezletilých žalobců, a za újmu, již způsobila 2. žalovaná uveřejněním 38 článků, pak považoval náhradu ve výši 500 000 Kč pro každého z dospělých žalobců a 100 000 Kč pro každé z nezletilých dětí.
Závěry odvolacího soudu o výši náhrady nelze považovat za zjevně nepřiměřené a obstojí ve srovnání s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu, včetně nálezu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 668/21. V tomto nálezu Ústavní soud vysvětlil, že ze zásady, že peněžité zadostiučinění nemá plnit pouze funkci satisfakční (kompenzační či reparační), ale i funkci sankční, nevyplývá, že by tato funkce měla bez dalšího odůvodňovat stanovení vyšší finanční náhrady v případech zásahů do osobnostních práv nepravdivými informacemi. Zdůraznil především povinnost obecných soudů v případech zásahů do osobnostních práv brát v úvahu při určení konkrétního způsobu a stanovení výše přiměřeného zadostiučinění celý komplex kritérií mezi něž patří míra závažnosti a intenzity neoprávněného zásahu do osobnostních práv, míra zavinění původce zásahu a další specifické okolnosti neoprávněného zásahu, právní i skutkové povahy, a to ve vztahu k oběma stranám. Z pohledu všech těchto kritérií odvolací soud výši relutárních náhrad posuzoval. Takto stanovená zadostiučinění proporčně odpovídají náhradám přiznaným žalobcům ve věci sp. zn. 25 Cdo 1752/2019 za 32 článků i ve věci sp. zn. 25 Cdo 2422/2019 za 62 článků (kde byla náhrada vyšší) a jsou v odpovídající relaci k náhradám nemajetkových újem v jiných případech, včetně náhrad za usmrcení osoby blízké (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, uveřejněný pod č. 85/2019 Sb. rozh. obč.). Náhrady naplňují nejen satisfakční funkci, ale i funkci preventivně-sankční, neboť je-li 2. žalovaná povinna zaplatit žalobcům 1 200 000 Kč, jedná se o plnění rozhodně citelné, přičemž v poměru k tomu je i plnění, jež má hradit 1. žalovaná za zásahy publikované v mnohem méně čtených periodikách.
Z uvedených důvodů dovolací soud uzavírá, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto není dovolání žalobců přípustné (§237 o. s. ř.).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolateli namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu