ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.833.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 833/2020-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: S. H. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Romanem Heydukem, advokátem se sídlem Jaselská 206/27, Brno, proti žalovaným: 1) P. Č. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 416/8, Brno, 2) M. H. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1932/13, Brno, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované 2): Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o 6 000 000 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 148/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2019, č. j. 44 Co 239/2019-200, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 4. 2019, č. j. 48 C 148/2015-175, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaným 1 a 2 bylo uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně 6 000 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak o žalobě na náhradu škody na zdraví (spočívající v bolesti a ztížení společenského uplatnění), která měla být žalobkyni způsobena špatným léčebným postupem obou žalovaných při ambulantní péči, v jejímž důsledku se posléze žalobkyně podrobila operaci, při které jí musely být odňaty reprodukční orgány, zachvácené zhoubným nádorem, s následnou chemoterapií a radioterapií. Po stížnosti žalobkyně na Krajský úřad Jihomoravského kraje byl postup obou lékařů shledán jako nedbalý a chybný, bylo zahájeno trestní stíhání a rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 99/2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 60/2014 byli oba žalovaní pravomocně uznáni vinnými spácháním přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Žalobkyně se v průběhu trestního řízení připojila se svým nárokem na náhradu škody, trestní soud však o nároku nerozhodl a opomenul ji odkázat na občanskoprávní řízení. V projednávané věci žalovaní proti uplatněnému nároku vznesli námitku promlčení, kterou soud prvního stupně shledal důvodnou, neboť dovodil, že vědomost žalobkyně o škodě nastala v souvislosti s ukončením onkologické léčby dne 5. 5. 2010. Dále dovodil, že již dne 25. 10. 2010, kdy byla územní znaleckou komisí projednána její stížnost ze dne 7. 4. 2010 na nesprávné poskytnutí lékařské péče, měla povědomost o osobě konkrétního škůdce. Vzhledem k datu podání žaloby dne 9. 7. 2015 tak byl návrh uplatněn po uplynutí dvouleté promlčecí doby podle §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). K přerušení běhu promlčecí doby podle §112 obč. zák. nedošlo, neboť žalobkyně se sice připojila se svým požadavkem na náhradu svých nároků v trestním řízení, avšak nikoliv řádně. Soud prvního stupně zároveň neshledal důvody, pro které by bylo možno pokládat vznesení námitky promlčení za uplatnění práva v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 44 Co 239/2019-200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a výroku o nepřiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi na straně žalované 2, jinak jej v nákladových výrocích změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Doplnil a zopakoval dokazování některými pasážemi trestního spisu, ve zbytku vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se věcně i s jeho závěrem o důvodnosti námitky promlčení, avšak na základě poněkud odlišných úvah. Podle odvolacího soudu se žalobkyně o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděla dne 5. 1. 2011 ze sdělení Krajského úřadu Jihomoravského kraje, který reagoval na její žádost o prošetření věci. Od tohoto okamžiku počala běžet dvouletá promlčecí doba. Nárok na náhradu škody žalobkyně uplatnila v trestním řízení řádně, a to dne 22. 11. 2012. K tomuto datu z dvouleté promlčecí doby uplynulo 22 měsíců a 17 dnů, poté došlo po dobu trestního řízení ke stavení běhu promlčecí doby a tato počala opětovně běžet po pravomocném skončení trestního řízení, tj. dnem následujícím po 16. 5. 2014 ve zbývající délce 1 měsíce a 13 dnů a uplynula dnem 30. 6. 2014. Žaloba byla podána až dne 10. 7. 2015, a nárok je tak třeba považovat za promlčený vzhledem k námitce, kterou vznesli žalovaní. Trestní soud sice pochybil, pokud poté, co o nároku na náhradu škody sám nerozhodl, žalobkyni neodkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, proti tomu však žalobkyně neprotestovala a po vyhlášení prvostupňového rozhodnutí se vzdala práva podat odvolání. Jelikož podala civilní žalobu až po uplynutí více jak jednoho roku od skončení trestního řízení a dané prodlení ani ničím neodůvodnila, je tak třeba učinit závěr, že v řízení ve smyslu §112 obč. zák. řádně nepokračovala a promlčecí doba počala opětovně běžet právě pravomocným skončením trestního řízení. Odvolací soud dále shodně se soudem prvního stupně neshledal důvody, pro které by bylo možno považovat vznesení námitky promlčení za uplatnění práva v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. tím, že otázka pokračování běhu promlčecí doby po skončení trestního řízení za situace, kdy se poškozený s nárokem na náhradu škody řádně připojil k trestnímu řízení, avšak v rozporu s trestním řádem trestní soud o tomto nároku nerozhodl, dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a otázka souladu námitky promlčení s dobrými mravy byla odvolacím soudem posouzena odchylně od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, případně jde ve své specifičnosti rovněž o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou. Podává je z důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že k pokračování běhu promlčecí doby po skončení trestní věci nedošlo. Dovolatelka jako poškozená svůj nárok řádně uplatnila před příslušným orgánem a k pokračování běhu promlčecí doby dle ní dojde až poté, co orgán o nároku rozhodne, respektive odkáže ji na řízení ve věcech občanskoprávních. Toto se nestalo a dovolatelka tedy namítá, že běh promlčecí doby po skončení trestního řízení vůbec nepokračoval. Trestní soudy navíc zmatečně zaměnily povinnost k náhradě škody dle trestního zákoníku s rozhodnutím v adhezním řízení. Taková chyba pak nemůže jít k tíži dovolatelky, která je navíc laikem bez právního vzdělání (v trestním řízení nebyla zastoupena advokátem). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy žalobkyně dovozuje z toho, že jí byla škoda způsobena trestným činem, žalovaní fatálně zasáhli do jejího života, aniž dle svých sil (jak jim bylo uloženo trestním soudem) jakkoliv pro dovolatelku zmírnili následky svého pochybení. Odvolací soud přitom náhradu nákladů řízení žalovaným nepřiznal právě z důvodu, že by to bylo nemorální. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1 ve svém vyjádření navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout. Uvedl, že otázky stavení běhu promlčecí doby a vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy jsou judikaturou řešeny konstantně, odvolací soud je respektoval, tudíž se od nich nijak neodchýlil. Na obraně žalovaného 1 neshledal nic nemravného ani trestní soud, který dne 11. 9. 2019 rozhodl, že žalovaný 1 se ve zkušební době osvědčil a hledí se na něj jako by nebyl odsouzen.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky pokračování běhu promlčecí doby ani při hodnocení mravnosti námitky promlčení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 a §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti (respektive skutečnostem, z nichž je dovozováno právo na náhradu škody) došlo před 1. 1. 2014 a podle týchž předpisů se posuzují i promlčecí doby stanovené k uplatnění tehdy vzniklých práv.
Promlčecí doba se podle §112 obč. zák. staví pouze v případě, je-li v této promlčecí době právo uplatněno u soudu anebo u jiného příslušného orgánu a jestliže věřitel řádně pokračuje v zahájeném řízení. Ke stavení promlčení pak dochází pouze ve vztahu k tomu právu, které bylo v řízení uplatněno, v rozsahu, v jakém byl nárok uplatněn, a vůči osobě, proti níž je řízení vedeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, publikovaný pod C 1868 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, či ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008, Soubor C 9404, a rovněž usnesení téhož soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, pod č. 110, či ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 827/2013).
Otázku pokračování běhu promlčecí doby po skončení trestního řízení již Nejvyšší soud řešil například v rozsudku ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011 (Soubor C 12278). Samotný fakt právní moci trestního rozhodnutí neznamená automaticky konec stavení běhu promlčecí doby a jeho pokračování ve smyslu §112 obč. zák. Cílem úpravy obsažené v tomto ustanovení je ochrana poškozeného v případě, že uplatnění nároku na náhradu škody předcházelo jiné řízení proti tomu, kdo škodu způsobil. S ohledem na zajištění ochrany práv poškozeného se zásadně vychází z toho, že v zahájeném řízení „poškozený řádně pokračuje“, když po skončení trestního řízení v přiměřené době pokračuje podáním žaloby v občanském soudním řízení. Délka této doby není stanovena, posouzení, zda bylo takto pokračováno v přiměřené lhůtě, je odvislé od konkrétních okolností případu. Na nich totiž závisí, zda běh promlčecí doby nadále pokračuje ode dne právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním řízení, nebo zda její běh bude i nadále přerušen. Pokud totiž po skončení trestního řízení poškozený v přiměřené době podal návrh na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení, promlčecí doba nepočíná znovu běžet dnem právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním řízení, ale její běh je i nadále přerušen. Pouze v případě, že po skončení trestního řízení poškozený v přiměřené lhůtě nepokračuje v občanskoprávním řízení podáním žaloby, začne promlčecí doba opět plynout od právní moci rozhodnutí v trestním řízení (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, uveřejněný pod číslem 80/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Určitá benevolence vůči poškozenému při posuzování trvání stavení běhu promlčecí doby je §112 obč. zák. dána zejména v případě, kdy občanskému soudnímu řízení předcházelo řízení trestní a poškozený je postaven před nutnost nespoléhat se na aktivitu orgánů činných v trestním řízení, ale sám, případně prostřednictvím zástupce, vypracovat žalobu, opatřit písemné důkazy a označit i další důkazy, kterých se před civilním soudem bude dovolávat. Tyto okolnosti však například odpadají v případech, jestliže předchozí řízení bylo také zahájeno žalobou, jíž se poškozený domáhal obdobných nároků vůči stejnému žalovanému, jen např. za jiné časové období (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1707/2017, Soubor C 18239).
Za relevantní okolnosti podstatné pro posouzení otázky přiměřenosti doby pro stavení promlčecí doby po skončení trestního řízení byly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu již shledány například povaha nároku na náhradu škody způsobené závažným úmyslným trestným činem (u nějž činí objektivní promlčecí doba 10 let), mnohost poškozených, povaha a počet dílčích útoků trestné činnosti žalovaného, případně složitost zjištění, jakému subjektu byla způsobena jaká škoda (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1513/2017, Soubor C 17007).
V projednávané věci nebylo soudem konstatováno a ani dovolatelkou tvrzeno, že by například vypracování žaloby pro občanskoprávní řízení bylo výjimečně složité, ani co se týče vyčíslení škody, ani ohledně vědomosti poškozené o osobách škůdců, ani co se týče opatření důkazů. Jedinou okolností pro posouzení otázky přiměřenosti doby pro stavení promlčecí doby po skončení trestního řízení byla skutečnost, že dovolatelka se v průběhu trestního řízení řádně připojila se svým nárokem na náhradu škody, avšak trestní soud o nároku ve svém konečném rozhodnutí výrokově nerozhodl a opomenul ji odkázat na občanskoprávní řízení, přičemž dovolatelka v trestním řízení vystupovala jako laik bez právního zastoupení.
K tomu je třeba uvést, že trestní soud se zcela jistě dopustil vážné chyby, pokud opomněl výrokově rozhodnout o řádně uplatněném nároku dovolatelky v tzv. adhezním řízení a ani ji neodkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Je však třeba vyjít z toho, že stavení promlčecí doby podle §112 obč. zák. je dle konstantní judikatury vázáno k probíhajícímu řízení, ve kterém byl řádně uplatněn předmětný nárok, a toto stavení v zásadě končí (běh promlčecí doby pokračuje) jeho pravomocným skončením. Byť se tento okamžik zpravidla shoduje s pravomocným rozhodnutím o uplatněném nároku, nelze akceptovat názor dovolatelky, že k pokračování běhu promlčecí doby dojde až poté, co orgán o nároku rozhodne, respektive odkáže ji na řízení ve věcech občanskoprávních. Takový výklad by nyní znamenal, že dovolatelka by měla (vzhledem k chybě trestního soudu) prakticky neomezenou dobu pro uplatnění nároku v občanskoprávním řízení, což jistě nelze akceptovat vzhledem k účelu institutu promlčení a k právům, jaká mají žalovaní. Podle obecné právní teorie je účelem promlčení jednak stimulovat věřitele ke včasnému vykonání svého subjektivního občanského práva, aby věřitelé příliš neodkládali vynucení svého subjektivního občanského práva (vigilantibus iura scripta sunt – práva patří bdělým), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých právních povinností (dluhů) vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze strany soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3515/2015, uveřejněný pod č. 84/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dle názoru dovolacího soudu by navíc mělo být i pro právního laika zřejmé, že pakliže pravomocně skončilo trestní řízení, nebude již v rámci něho o ničem rozhodováno, tedy ani o nároku na náhradu škody. Nelze navíc přehlédnout, že i když trestní soud o nároku výrokově nerozhodl, tak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl (což zmiňuje i sama dovolatelka ve svém dovolání), že dokazování škody překračuje možnosti trestního řízení a otvírá prostor pro občanskoprávní řízení. Minimálně tímto způsobem tedy dovolatelka byla poučena. Vzhledem k uvedenému tak Nejvyšší soud konstatuje, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že více než roční prodlení od pravomocného skončení trestního řízení do podání žaloby v občanskoprávním řízení nemůže odůvodnit závěr, že dovolatelka v řízení řádně pokračovala, jedná se o závěr souladný s konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřovala dovolatelka i v posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Uplatnění námitky promlčení by však bylo možno posoudit jako rozporné s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006). O takovou situaci se ale v projednávané věci nejedná. Žalobkyně uplatnila svůj nárok více než rok poté, kdy skončilo trestní řízení, aniž by jí v dřívějším uplatnění cokoli bránilo, především jí v tom nebránili oba žalovaní. Zjevně tak tím zavinila marné uplynutí promlčecí doby, přičemž za daných okolností je nerozhodné, že ke vzniku škody došlo trestným jednáním obou žalovaných. Nerozhodné je i jejich údajné nemorální nebo nesoucitné jednání v obecném postoji k celé škodní události a dovolatelce jako poškozené, stejně tak nedostatečné nahrazení škody „podle svých sil“, jak k tomu byli zavázání trestním soudem. Rozhodné by zde bylo pouze to, zda a jak žalovaní ovlivnili, že dovolatelka nepodala svoji občanskoprávní žalobu včas. Žádné takové okolnosti však nebyly ani tvrzeny, tím spíše ne prokázány. Ani okolnost, že žalovaným nebyla dle §150 o. s. ř. z důvodů hodných zvláštního zřetele přiznána náhrada nákladů řízení proti žalobkyni, nezakládá rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Dovolací soud tedy uzavírá, že ani v posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení se uplatní nejen zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.), respektive zásada výsledku řízení (§146 odst. 3 o. s. ř.), ale i v §150 o. s. ř. upravené odchylky odůvodněné výjimečnými důvody zvláštního zřetele hodnými. Při aplikaci §150 o. s. ř. se porovnávají nejen majetkové a sociální poměry účastníků, neboť zásadní vliv mohou mít i jiné konkrétní okolnosti, a to takové, které mají významný dopad na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Za takovou okolnost hodnou zvláštního zřetele, která v konkrétním případě vedla k soudnímu uplatnění nároku a pro kterou by bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu, kdo v řízení úspěch neměl, je v soudní praxi považována i ta okolnost, že účastník se proti druhému dopustil protiprávního, popř. trestného činu, v jehož důsledku vznikl nárok na náhradu škody a tím bylo vyvoláno soudní řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3740/2015, ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5278/2015, nebo ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3364/2016). Tyto mimořádné okolnosti lze vztáhnout také na projednávanou věc. Z uvedených důvodů dovolací soud nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaným.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu