ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.1032.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 1032/2022-1050
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové ve věci žalobkyně PAVLÍK group, s.r.o. , se sídlem v Olomouci – Nové Ulici, Hněvotínská 852/10, IČO: 25821687, zastoupené JUDr. Luborem Ludmou, advokátem se sídlem v Olomouci, Hanáckého pluku 1153/6, proti žalované REAL ESTATE MORAVIA s.r.o. , se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, IČO: 28350260, zastoupené JUDr. Tomášem Klimkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Olomouci, Novosadský dvůr 765/6, o zaplacení částky 5.012.833,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 141/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. října 2021, č. j. 75 Co 415/2020-959, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 28.680,- Kč k rukám JUDr. Lubora Ludmy, advokáta se sídlem v Olomouci, Hanáckého pluku 1153/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (bývalá nájemkyně) se domáhala, aby jí žalovaná (dřívější pronajímatelka) zaplatila částku 5.012.833,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu závazku pronajímatele vypořádat – při skončení nájmu – investice, které nájemkyně vložila do pronajaté věci a které byly specifikovány v ujednání obsaženém v čl. VIII. nájemní smlouvy, již uzavřeli právní předchůdci účastnic dne 29. září 1997.
Okresní soud v Olomouci (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. července 2018, č. j. 25 C 141/2018-157, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. června 2019, 75 Co 344/2018-207, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 17. prosince 2019, č. j. 26 Cdo 3106/2019-317, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. srpna 2020, č. j. 25 C 141/2018-523, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 5.012.833,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně tam uvedeného úroku z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 14. října 2021, č. j. 75 Co 415/2020-959, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok II.).
Aby se dovolací soud mohl zodpovědně vypořádat s uplatněnými dovolacími námitkami, pokládá – zejména z důvodu náležité orientace v komplikovaném skutkovém stavu – za potřebné nejprve shrnout rozhodující skutkové okolnosti, z nichž soudy obou stupňů vycházely při právním posouzení věci. V roce 1994 uzavřeli Statutární město Olomouc (tehdejší vlastník „budovy na adrese Olomouc, Michalská 2“ – dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) jako pronajímatel a společnost Gastroprofit, s.r.o., (dále též jen „jmenovaná společnost“) jako nájemkyně dvě nájemní smlouvy a dodatek k jedné z nich (dále jen „nájemní smlouvy z roku 1994“). Předmětem nájmu učinili nebytové prostory v předmětném domě o celkové ploše 381 m 2 . Šlo o nájemní poměr na dobu určitou v trvání od 1. května 1994 do 30. dubna 1999. V roce 1996 jmenovaná společnost se souhlasem statutárního města Olomouce dům rekonstruovala (dále též jen „Investice“), čímž kompletně změnila dispozice původně pronajatého nebytového prostoru tak, že jeho podlahová plocha se navýšila z původní výměry 381 m 2 na výměru 619 m 2 . Dne 29. září 1997 uzavřely stejné smluvní strany ve shodném právním postavení další nájemní smlouvu, jejímž předmětem učinily opět nebytové prostory v domě, tentokrát však o rozloze 619 m 2 (dále jen „nájemní smlouva z 29. září 1997“). Nájemní poměr byl sjednán na dobu určitou od 1. října 1997 do 1. října 2011 s tím, že bude-li k tomuto datu trvat, mění se od 2. října 2011 na nájem na dobu neurčitou s tříměsíční výpovědní dobou. Nájemní smlouva z 29. září 1997 obsahovala rovněž ujednání, že nájemní poměr byl sjednán na dobu patnácti let proto, že nájemkyně (v roce 1996) se souhlasem pronajímatele předmět nájmu rekonstruovala, a to v rozsahu částky 6.789.493,- Kč při celkové investici v částce 10.428.940,- Kč. Smluvní strany se také dohodly, že v případě skončení nájemního vztahu uhradí pronajímatel nájemkyni náklady, které vynaložila s jeho souhlasem na zhodnocení předmětného domu, že výše zhodnocení bude stanovena podle znaleckého posudku a že při vypořádání bude zohledněna investice města Olomouce ve výši 3.639.447,- Kč (dále jen „čl. VIII nájemní smlouvy z 29. září 1997“). V nájemní smlouvě z 29. září 1997 bylo rovněž uvedeno, že nahrazuje veškeré předchozí nájemní smlouvy (včetně jejich dodatků) uzavřené smluvními stranami a týkající se nebytových prostor v domě. Uzavření citované nájemní smlouvy předcházelo schválení Radou města Olomouce (dále jen „Rada“). Smlouvou ze dne 1. ledna 1999 jmenovaná společnost prodala žalobkyni část svého podniku, konkrétně provozovny umístěné v nebytových prostorách předmětného domu. Rada vzala tuto smlouvu na vědomí usnesením z 20. dubna 1999 s tím, že subjektem na straně nájemkyně bude napříště žalobkyně a že ostatní ujednání nájemní smlouvy z 29. září 1997 zůstávají nezměněna; v návaznosti na to uzavřely dne 30. dubna 1999 Správa domovního fondu města Olomouce a žalobkyně uvedenému usnesení Rady odpovídající (tj. změnu v subjektu nájemkyně deklarující) Dodatek č. 1 k nájemní smlouvě z 29. září 1997. Dne 1. července 2002 pak uzavřelo statutární město Olomouc jako pronajímatel a žalobkyně jako nájemkyně smlouvu o nájmu nebytových prostor umístěných (opět) v předmětném domě, nyní o velikosti 613 m 2 (dále jen „nájemní smlouva z 1. července 2002“). Nájemní poměr byl tentokrát sjednán na dobu určitou do 31. prosince 2014 s tím, že bude-li k tomuto datu trvat, mění se od 1. ledna 2015 na nájem na dobu neurčitou s tříměsíční výpovědní dobou. Nájemní smlouva z 1. července 2002 obsahovala také prohlášení smluvních stran, že nájemkyně, resp. její právní předchůdkyně (tj. jmenovaná společnost) se souhlasem pronajímatele vlastním nákladem předmět nájmu rekonstruovala, že pohledávka nájemkyně vůči pronajímateli z uvedené investice činí aktuálně (tj. po odpisech technického zhodnocení domu v účetnictví nájemkyně) 5.336.962,- Kč a že počínaje dnem 1. července 2002 bude pronajímatel odečítat tuto pohledávku nájemkyni z nájemného, a to až do úplného umoření. Nájemní smlouva z 1. července 2002 měla nahrazovat předchozí nájemní smlouvu z 29. září 1997 ( „ve znění planých změn a dodatků“ ). Uzavření této (pozdější) nájemní smlouvy schválila Rada dne 19. listopadu 2002. Kupní smlouvou ze dne 12. května 2010 prodalo Statutární město Olomouc předmětný dům (a další nemovitosti) žalované (tehdy podnikající pod obchodní firmou TODA IBEX, s.r.o.), která poté byla zapsána do katastru nemovitostí (s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 24. května 2010) jako jeho vlastnice. Dopisem ze dne 16. ledna 2014, který byl žalované doručen dne 24. ledna 2014, vypověděla žalobkyně nájem předmětných nebytových prostor z důvodu zrušení svého živnostenského oprávnění, přičemž dne 5. května 2014 předala nebytové prostory žalované. Součástí zjištěného skutkového stavu bylo rovněž zjištění, že informace o vyvěšení písemností na úřední desce Magistrátu města Olomouce v roce 1997 již byly skartovány v souladu se skartačním plánem.
Dovolání žalované (dovolatelky) proti posledně citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Předně dovolatelka nesouhlasila se závěrem (který odvolací soud přijal na základě shora popsaného skutkového stavu), že nárok uplatněný u soudu dne 28. dubna 2018 není promlčen, neboť o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty (viz §619 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) se žalobkyně mohla objektivně dozvědět až rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2016, sp. zn. 19 C 462/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. prosince 2017, sp. zn. 75 Co 18/2017-707; definitivně z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2019, sp. zn. 26 Cdo 3089/2019.
V rozsudku z 28. května 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněném pod č. 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení §619 o. z. upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci. Lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost). Předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou nebo jí může předcházet a v takovém případě je rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty ten okamžik, který nastane dříve. Určení, kdy se oprávněný mohl a měl objektivně dozvědět o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, závisí na okolnostech případu, přičemž je u něj předpokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti (srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu z 12. listopadu 2021, sp. zn. 29 Cdo 2797/2019).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že podle odvolacího soudu se žalobkyně objektivně mohla dozvědět o možnosti uplatnění svého nároku až z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. října 2016, č. j. 19 C 462/2013-644, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 6. prosince 2017, č. j. 75 Co 18/2017-707, definitivní závěr pak vyplynul až z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2019, č. j. 26 Cdo 3089/2019-928; podala-li tudíž žalobu u soudu dne 28. dubna 2018, učinila tak před uplynutím tříleté promlčecí lhůty. Takto učiněný závěr má oporu ve zjištěném skutkovém stavu, a proto se nejeví jako zjevně nepřiměřený. Z obsahu spisu vyplývá, že nájemní smlouva z 1. července 2002 a nájemní smlouva z 29. září 1997 upravovaly otázku vypořádání Investice různě. Obě účastnice (a také statutární město Olomouc jako původní pronajímatel) však dlouhá léta považovaly nájemní smlouvu z 1. července 2002 za platnou a podle ní se také chovaly. Jestliže tedy žalobkyně předpokládala, že nájemní smlouva z 1. července 2002 je platným právním úkonem, pak si logicky nemohla být vědoma nároku, který by pro ni vyplýval z nájemní smlouvy z 29. září 1997, neboť ji považovala za (již) neplatnou (nahrazenou právě nájemní smlouvou z 1. července 2002). První pochybnost v tomto směru u ní skutečně mohl vyvolat až rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. října 2016, č. j. 19 C 462/2013-644, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 6. prosince 2017, č. j. 75 Co 18/2017-707, z nichž vyplývá, že soudy obou stupňů považovaly nájemní smlouvu z 1. července 2002 za neplatnou a současně za platnou nájemní smlouvu z 29. září 1997. V návaznosti na tato rozhodnutí je pak včasná i žaloba podaná dne 28. dubna 2018. Logice tohoto závěru neškodí ani poukaz odvolacího soudu, že definitivní řešení otázek (ne)platnosti obou smluv přinesl až rozsudek dovolacího soudu ze dne 17. prosince 2019, č. j. 26 Cdo 3089/2019-928. Ten měl sloužit toliko ke zdůraznění právního závěru o včasnosti podané žaloby. Nelze jej však považovat za okamžik, kdy se (teprve) žalobkyně dozvěděla, resp. dozvědět měla a mohla, o možnosti uplatnění svého nároku z nájemní smlouvy z 29. září 1997; tuto vědomost, jak již bylo uvedeno, mohla nabýt již dříve. Lze uzavřít, že odvolací soud posoudil otázku počátku běhu promlčecí lhůty a s tím související otázku promlčení žalobou uplatněného nároku souladně s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit; nejde tedy o otázku doposud v rozhodovací praxi nevyřešenou, jak se snad domnívala dovolatelka.
Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že při řešení otázky rozdělení důkazního břemene se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustálené soudní praxe se důkazním břemenem rozumí procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení; jeho smyslem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy výsledky hodnocení důkazů mu neumožňují přijmout ani závěr o pravdivosti tvrzené skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný na str. 372 v sešitě č. 7/1998 časopisu Právní rozhledy). Uvedené obecné pravidlo dělení důkazního břemene mezi účastníky sporného řízení může být výjimečně prolomeno v určitých typových případech. Tak např. v případě, že není důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 3. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, z 31. března 2010, sp. zn. 28 Cdo 4281/2009, a z 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 1005/2013, uveřejněná pod č. C 3255, C 8418 a C 14602 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. rozsudek ze dne 17. prosince 2019, sp. zn. 26 Cdo 3279/2019).
V posuzované věci měl být záměr města Olomouce pronajmout dotčené nebytové prostory zveřejněn již před uzavřením nájemní smlouvy z 29. září 1997. Tato situace pak odpovídá onomu typovému případu, v němž se prolamuje základní pravidlo dělení důkazního břemene mezi účastníky řízení. Jestliže totiž ve vztahu k informacím o vyvěšení písemností na úřední desce Magistrátu města Olomouce v roce 1997 uplynuly i skartační lhůty, není již v moci žalobkyně doložit, že tomu tak bylo, a je naopak na místě vycházet z obecného předpokladu, že v době dávno minulé se věci děly obvyklým způsobem, v tomto případě tedy úředním postupem. Ostatně ani z provedeného dokazování nevyplynuly okolnosti, které by zakládaly důvod k pochybnostem, že statutární město Olomouc nepostupovalo v souladu s tehdy platnými a účinnými právními předpisy. Za této situace bylo na dovolatelce, aby prokázala, že město Olomouc svůj záměr pronajmout dotčený nebytový prostor nezveřejnilo, neboť jedině ona tuto skutečnost popírá. Z napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že takto naznačeným způsobem otázku rozložení důkazního břemene mezi účastnicemi posoudil i odvolací soud; od ustálené judikatury dovolacího soudu se tudíž při řešení této otázky neodchýlil. Jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Při posuzování otázky vzniku pohledávky podle §135b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) a absolutní neplatnosti nájemní smlouvy z 29. září 1997 ve smyslu §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. prosince 1999 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 2 věta za středníkem o. z. a §3028 odst. 3 věta první o. z.).
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku z 1. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 2669/2004, dovodil, že je-li předmětem nájmu, respektive právního vztahu obdobného, určitý prostor (část stavby), je třeba za jeho zničení ve smyslu §680 odst. 1 obč. zák. považovat nejen fyzický zánik stavby, v níž se prostor nachází, ale též takovou stavební úpravu této stavby, že se v ní uvedený prostor již nadále fakticky nenachází. Okolnost, zda si tento prostor zachoval své stavebnětechnické určení podle původního kolaudačního rozhodnutí či zda byl rekolaudován, není již v tomto směru významná. Rozhodující je, zda takový prostor fyzicky existuje (obdobně jako je v právní praxi obecně uznávána teze, že i nezkolaudovaná, popřípadě nepovolená stavba existuje a je předmětem občanskoprávních vztahů, zejména předmětem vlastnictví). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozhodnutích z 10. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2674/2004, z 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1766/2006, či z 26. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1998/2007.
V rozsudku z 24. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 4208/2014, pak Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. stanovilo způsoby vypořádání investic, které nájemce vynaložil za trvání nájmu na změnu pronajaté věci se souhlasem pronajímatele. Zákon č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. prosince 2013, neobsahoval vlastní definici toho, co se rozumí změnou (na) věci. Při výkladu uvedeného slovního spojení se vycházelo z významu, který mu byl přisuzován v obecném jazyce. V obecném jazyce se změnou věci chápe pozorovatelný, měřitelný nebo kvantifikovatelný rozdíl ve stavu nebo vlastnosti věci, který nastal během určitého časového úseku. Z tohoto úhlu pohledu lze tedy za změnu na pronajaté věci ve smyslu §667 odst. 1 obč. zák. považovat jakýkoliv, nikoli nepatrný, rozdíl vzhledu, charakteru či vlastností, jímž se liší pronajatá věc při skončení nájmu od stavu, v jakém byla předána nájemci při započetí nájmu. Přitom však nelze ztratit ze zřetele, že citované ustanovení dopadá pouze na „odsouhlasené“ změny. Za změnu pronajaté věci (podle §667 odst. 1 obč. zák.) nebylo tudíž možné pokládat odchylky od „původního“ stavu nebo vlastností věci, které nebyly schváleny pronajímatelem, a to ani tehdy, byly-li výsledkem jinak dovolené činnosti nájemce (viz např. §667 odst. 2, §669 a §683 obč. zák.). Mimo dosah působnosti ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. však nepochybně stojí také odsouhlasené změny na předmětu nájmu, pro které platí zvláštní režim vypořádání (půjde např. o zpracování pronajaté věci, při němž vznikla nová věc – viz §135b obč. zák.). Obdobně srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1114 s., str. 1899. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudcích z 23. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 1455/2015, a ze 17. prosince 2019, sp. zn. 26 Cdo 3089/2019, týkajícím se projednávané věci.
V posuzovaném případě nelze ztratit ze zřetele, že předmětem nájemních smluv z roku 1994 byly nebytové prostory o celkové ploše 381 m 2 , které však jmenovaná společnost v roce 1996 na svůj náklad se souhlasem statutárního města Olomouce zrekonstruovala tak, že jejich výměra se rozšířila na 619 m 2 . Původní prostory o výměře 381 m 2 tedy nepochybně zanikly a namísto nich vznikl prostor nový o výměře 619 m 2 . Vyjádřeno jinak, zmíněnou rekonstrukcí původní věc zanikla, neboť v předmětné budově se již nenacházejí prostory o výměře 381 m 2 , jež byly předmětem nájemních smluv z roku 1994. S tím ostatně souvisí též postup smluvních stran, které ohledně nově vzniklého prostoru o výměře 619 m 2 uzavřely novou nájemní smlouvu z 29. září 1997. Za daných okolnosti tudíž nelze Investici žalobkyně (resp. původně jmenované společnosti) podřadit pod ustanovení §667 odst. 1 obč. zák., neboť podléhá zvláštnímu režimu vypořádání ve smyslu ustanovení §135b obč. zák. V této souvislosti je však dále podstatné, že jmenovaná společnost a statutární město Olomouc v čl. VIII. nájemní smlouvy z 29. září 1997 uvedly, že nájemkyně (v roce 1996) se souhlasem pronajímatele předmět nájmu rekonstruovala, a to v rozsahu částky 6.789.493,- Kč při celkové investici v částce 10.428.940,- Kč. Také se dohodly, že v případě skončení nájemního vztahu uhradí pronajímatel nájemkyni náklady, které vynaložila s jeho souhlasem na zhodnocení předmětného domu, že výše zhodnocení bude stanovena podle znaleckého posudku a že při vypořádání bude zohledněna investice města Olomouce ve výši 3.639.447,- Kč. Jinými slovy jde o ujednání smluvních stran, jakým způsobem bude Investice vypořádána; implicitně z něj rovněž vyplývá, že vlastníkem nově vzniklého nebytového prostoru zůstává i nadále statutární město Olomouc (vlastník předmětného domu). Dovolatelka se tudíž mýlí, domnívá-li se, že podřazením Investice pod ustanovení §135b obč. zák. vznikají nejasnosti o vlastnictví nově pronajatého nebytového prostoru; zákonná úprava se totiž uplatní jen tehdy, není-li mezi stranami dohodnuto něco jiného (k tomu srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. §1-459. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 786 – 787). Nadto také (zřejmě účelově) přehlíží, že předmětem nájmu nebyla celá stavba, tj. předmětný dům, nýbrž pouze jeho část – ve smlouvách specifikovaný nebytový prostor. Není proto namístě její argumentace judikaturou vztahující se k nabývání vlastnictví ke stavbě v souvislosti s jejím „přepracováním“, resp. zánikem stavby původní za současného vzniku stavby nové. Konečně nepřípadná je také její námitka, že nárok na zaplacení Investice nelze podřadit pod ustanovení §135b obč. zák., neboť vznikl až v souvislosti s ukončením nájemního vztahu ke dni 30. dubna 2014, tj. za účinnosti (nového) občanského zákoníku. Jak již bylo uvedeno výše, stavební úpravy nebytových prostor proběhly v roce 1996 s tím, že touto rekonstrukcí původní pronajaté nebytové prostory zanikly a vznikl nový nebytový prostor. K tomuto okamžiku je také nutno posuzovat povahu takto vzniklé pohledávky jmenované společnosti za původním pronajímatelem statutárním městem Olomouc, neboť jde o nárok, který nelze podřadit pod ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. a na nějž dopadá zvláštní úprava vypořádání (§135b obč. zák.). Navíc i kdyby šlo o nárok podřaditelný pod ustanovení §667 odst. 1 obč. zák, bylo by namístě posuzovat ho podle právních předpisů účinných v době provedení rekonstrukce, neboť pohledávka jmenované společnosti vznikla k okamžiku ukončení rekonstrukce v roce 1996 a bylo pouze na vůli smluvních stran, že ji včlenily do nájemní smlouvy z roku 1997 a možnost domáhat se takto vynaložených nákladů vázaly až na ukončení nájmu; přitom zničením pronajaté věci nájemní smlouvy z roku 1994 zanikly ve smyslu §680 odst. 1 obč. zák. S přihlédnutím k řečenému lze tudíž uzavřít, že také tuto otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a s právním názorem vysloveným již v rozsudku Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2019, sp. zn. 26 Cdo 3089/2019, od nichž ani nyní není důvod se odchýlit.
Na otázce absolutní neplatnosti nájemní smlouvy z 29. září 1997 ve smyslu §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. pak napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž ve vztahu k tomuto ustanovení žádný právní závěr neučinil a objektivně ani učinit nemohl, neboť dovolatelka tento důvod neplatnosti Smlouvy z 29. září 1997 v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně neuplatnila; naopak s ním přichází až v dovolání. V tomto ohledu proto v dovolání nebyl (a ani být nemohl) – způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. – vymezen způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), z čehož současně vyplývá, že byť zde spatřovala přípustnost dovolání v tom, že takto nastolená otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), nepřípadně vztáhla k posouzení právní otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (nespočívá).
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Rovněž takové nezpůsobilé důvody však dovolatelka uplatnila, neboť brojila jak proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, tak proti samotnému způsobu hodnocení důkazů (zejména výpovědí svědkyň a tam označených listinných důkazů). Z ustálené soudní praxe přitom vyplývá, že ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. března 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu z 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“ , tedy jakoby i jeho nákladové výroky. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 3. 5. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu