ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.1089.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 1089/2022-507
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Nadace Český hudební fond , se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Besední 487/3, IČO: 61381390, zastoupené Mgr. Karlem Machánkem, advokátem se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovanému M. Š. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze, Západní 255/31, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 214/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2021, č. j. 25 Co 141/2021-424, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám Mgr. Karla Machánka, advokáta se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí 1808/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. prosince 2020, č. j. 14 C 214/2015-361, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit tam specifikovaný byt (dále jen „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. září 2021, č. j. 25 Co 141/2021-424, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí je v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
V reakci na nejprve uplatněné dovolací námitky dovolací soud předně podotýká, že skutkové námitky a vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem a dovolací soud k nim přihlédne pouze v případě přípustného dovolání. Navíc dodává, že rozsudek odvolacího soudu je pochopitelný a srozumitelný a nelze ho považovat za nepřezkoumatelný, což platí tím spíše, že dovolatelem tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně zdůrazňuje, že skutková zjištění obou soudů, jež jsou významná pro právní posouzení věci (viz posléze uvedený výklad), nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
K dovolacím námitkám vztahujícím se k hmotněprávnímu posouzení věci pak lze uvést následující.
Soudní praxe se již v minulosti (v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník /dále jen „obč. zák.“/, ve znění do 31. prosince 1991 i ve znění od 1. ledna 1992) ustálila v názoru, že přechod nájmu bytu (dříve přechod práva užívat byt) je právním nástupnictvím svého druhu. Za splnění zákonem stanovených podmínek smrtí nájemce právo nájmu nezaniká a dochází ke změně v jednom z jeho subjektů – namísto dosavadního nájemce vstupuje do nájemního vztahu jiná osoba určená příslušným zákonným ustanovením. Je-li oprávněných více, vznikne společný nájem; ani případná dohoda oprávněných nemůže vznik společného nájmu vyloučit. Smrtí nájemce a (postupným) opuštěním společné domácnosti dalšími společnými nájemci pak těmto společným nájemcům právo (společného) nájmu zanikne a postupně se toto právo rozšíří (přejde) zbývajícím (dosud bydlícím) společným nájemcům (rozšíří se rozsah jejich práva k bytu). Tyto teze mají oporu např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu z 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99, uveřejněném pod č. 7/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000, uveřejněném pod č. 119/2001 časopisu Soudní judikatura, ze 4. prosince 2008, sp. zn. 26 Cdo 5265/2007, či z 11. ledna 2012, sp. zn. 26 Cdo 1461/2011 (v posledně uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud rovněž vypořádal s nálezem Ústavního soudu z 10. listopadu 1998, sp. zn. I. ÚS 34/98, na nějž v dovolání poukázal dovolatel).
S přihlédnutím k citované judikatuře není v poměrech souzené věci pochyb o tom, že i kdyby dovolatelově babičce svědčilo právo osobního užívání bytu (či snad dokonce nájemní právo vzniklé ještě za účinnosti zákona č. 946/1811 ř. z., obecného zákoníku občanského, pro něž platila přiměřeně ustanovení §155 až §189, s výjimkou ustanovení §159 a §188 a ustanovení o družstevních bytech, obč. zák. ve znění do 31. prosince 1991 /viz §493 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. prosince 1991/) a dovolatel společně se svými rodiči vstoupil do tohoto práva po její smrti v roce 1975 podle ustanovení §179 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. prosince 1991, na něž se odvolával v dovolání, opuštěním společné domácnosti (nejpozději) v roce 1992 mu uvedené právo, dnem 1. ledna 1992 transformované v právo nájemní (§871 odst. 1 obč. zák. ve znění od 1. ledna 1992), zaniklo a přešlo na zbývající (dosud bydlící) společné nájemce – jeho rodiče (viz §853 ve spojení s §707 odst. 3 obč. zák. ve znění od 1. ledna 1992). Následně smrtí dovolatelova otce v roce 1998 jeho nájemní právo k bytu zaniklo a zůstalo již jen matce dovolatele. Její smrtí v roce 2012 pak již nájemní právo k bytu zaniklo „beze zbytku“, jelikož nebyly splněny zákonem stanovené podmínky přechodu nájmu bytu (v den její smrti s ní v bytě nikdo trvale nežil). I kdyby však nájem bytu v důsledku úmrtí matky přece jen přešel na dovolatele, skončil by – vzhledem k jeho věku v době přechodu nájmu (47 let) – uplynutím doby 2 let od okamžiku přechodu nájmu (viz §706 odst. 2 obč. zák. ve znění od 1. listopadu 2011). Podle stavu ke dni rozhodování odvolacího soudu by tedy dovolateli takto nabyté nájemní právo již nesvědčilo (k uvedenému dni přitom nebyl již nositelem ani nájemního práva, které nabyl na základě smlouvy o nájmu bytu z 5. prosince 2012 /ve znění dodatku z 12. listopadu 2014/, jíž uzavřel s žalobkyní, neboť toto právo mu zaniklo uplynutím sjednané doby nájmu ke dni 31. srpna 2015).
Za této situace se tudíž odvolací soud od citované judikatury v konečném důsledku neodchýlil, nepovažoval-li dovolatele za (oprávněného) nájemce bytu a pokládal-li proto žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný. Zbývá dodat, že se zřetelem k tomu, co bylo uvedeno v předchozím odstavci, je již bezpředmětné zabývat se otázkou, zda dovolatelově babičce skutečně svědčilo ke dni její smrti právo osobního užívání bytu (či nájemní právo ještě z doby účinnosti obecného občanského zákoníku), neboť na celkový závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že vyklizovací žaloba byla podána důvodně, to již nemůže mít žádný vliv (i kdyby tomu tak vskutku bylo a zároveň platilo, že uvedené právo v minulosti přešlo i na dovolatele, v současné době mu již svědčit nemůže). Řečeno jinak, věcný přezkum uvedené právní otázky, resp. podotázek, které v tomto směru nastolil dovolatel v dovolání, již výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či z 25. srpna 2020, sp. zn. 26 Cdo 1712/2020).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku podle §243 písm. a/ o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 7. 6. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu