ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.1097.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 1097/2022-337
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce L. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 47/73, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 287/18, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované městské části Praha 6 , se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601/23, IČO 00063703, zastoupené JUDr. Františkem Vokůrkou, advokátem, se sídlem v Praze, Jeseniova 2863/50, o zaplacení 1 206 728 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 346/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2021, č. j. 30 Co 214/2021-301, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou po žalovaném domáhal zaplacení 1 206 728 Kč s příslušenstvím jako náhrady za zhodnocení bytu ve vlastnictví žalovaného jeho investicí do vybudování (přestavby) bytu.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 2. 2020, č. j. 24 C 346/2014-218, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 8. 2021, č. j. 30 Co 214/2021-301, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil jen co do výše nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III. a IV.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci bylo dopisem vedlejší účastnice ze dne 9. 9. 1997 přislíbeno, že přestaví-li nebytový prostor v jí spravovaném domě vlastním nákladem na byt, bude s ním uzavřena nájemní smlouva. Dopisem ze dne 18. 1. 1999 pak vedlejší účastnice na základě žádosti žalobce a jím předložené projektové dokumentace vyslovila souhlas s provedením stavebních úprav a následnou rekolaudací místností na bytovou jednotku s tím, že jednou z podmínek opětovně bylo, že žalobce provede stavební práce zcela na své náklady. Žalobce přestavbu realizoval, rozhodnutí o kolaudaci nabylo právní moci dne 29. 11. 1999. Dne 9. 2. 2000 byla mezi vedlejší účastnicí jako pronajímatelem a žalobcem jako nájemcem uzavřena nájemní smlouva na dobu neurčitou, nájemní vztah skončil z podnětu žalobce dohodou ke dni 31. 12. 2012.
Následně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že příslib budoucího uzavření nájemní smlouvy v případě, že žalobce provede rekonstrukci, daný žalobci vedlejší účastnicí a žalobcem akceptovaný, založil (nepojmenovanou) smlouvu mezi nimi, a představuje proto právní důvod (titul) pro provedení rekonstrukce žalobcem. Vedlejší účastnice žalobci za provedení rekonstrukce protiplnění v podobě uzavření nájemní smlouvy také skutečně 9. 2. 2000 poskytla. Šlo přitom o protiplnění mající skutečnou ekonomickou hodnotu, neboť žalobce získal cenově výhodný nájem bytu na dobu neurčitou, spojený s jeho zákonnou ochranou. Došlo-li následně po 12 letech k ukončení nájmu dohodou, nečiní to samo o sobě tuto investici plněním bez právního důvodu, které by zakládalo bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Příslib vedlejší účastnice byl totiž naplněn již samotným uzavřením nájemní smlouvy, nikoliv jejím následným trváním. Na projednávanou věc přitom nelze vztáhnout ustanovení §667 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), které upravuje zhodnocení předmětu nájmu v průběhu trvání nájemního vztahu. Uvedené ustanovení nelze aplikovat ani analogicky. Takový postup by připadal v úvahu jedině tehdy, pokud by projednávaná situace odpovídala účelu a smyslu tohoto ustanovení (byť by přímo nespadala do jeho věcné působnosti), a pokud by si o otázce protiplnění strany nic nesmluvily. Účelem ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. je spravedlivé řešení případů, kdy nájemce vynaloží náklady a zhodnotí věc pronajímatele, aniž by se mu za to okamžitě dostávalo nějakého protiplnění. Zde však dohodnuté protiplnění poskytnuto bylo.
Dovolání žalobce proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť otázky nastolené k dovolacímu přezkumu byly již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením těchto otázek v souladu.
V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že zjišťuje-li soud obsah právního úkonu (zde nepojmenované smlouvy ve formě akceptace příslibu), a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Proto zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu o rozsahu sjednaného protiplnění poukazem na to, jaké bylo následné jednání smluvních stran, jaké byly okolnosti provedení rekonstrukce, co bylo obsahem vůle účastníků při sjednání příslibu a jak měla být tato vůle interpretována, napadl správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byl příslib uskutečněn, natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť takovýto výklad je zde možný (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).
Dovolatel dále namítal, že závazkový vztah mezi účastníky v dané věci měl být ohledně otázky kompenzace posouzen analogicky podle ustanovení, která upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem nejbližší, tedy dle §667 odst. 1 obč. zák., aby mu byly spravedlivě kompenzovány náklady spojené s rekonstrukcí. Jak správně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 76/2012 (na nějž odkazuje ostatně i dovolatel), odvolací soud uvedl, teprve není-li v určité otázce účastníky nic smluveno, použijí se na závazkový právní vztah vzniklý z nepojmenované smlouvy analogicky ta zákonná ustanovení, která upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem nejbližší. Vztah mezi účastníky nepojmenované smlouvy se tedy řídí především tím, co bylo ve smlouvě ujednáno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1977/2007, nebo ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2014/2014). V tom se promítá princip privátní autonomie v občanskoprávních vztazích, zvláště princip smluvní autonomie, který znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a též jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku zvolí. Odvolací soud v souladu s uvedenou judikaturou dovolacího soudu dovodil, že dovolateli bylo přislíbeno jako protiplnění provedené rekonstrukce (a to pouze a výlučně) uzavření nájemní smlouvy na dobu neurčitou, což bylo také splněno. Jinými slovy mezi účastníky bylo vzájemné vypořádání sjednáno, a proto s ohledem na výše uvedené, není analogické použití §667 odst.1 obč. zák. na místě. Dovolatelova námitka tak ve své podstatě opět míří ke zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu ohledně obsahu sjednaného protiplnění.
Námitkou, že odvolací soud pochybil při zjišťování skutkového stavu, jestliže neprovedl důkazy, které žalobce navrhoval (zejména důkaz spisem v jiné věci), případně postupoval v rozporu s §213 odst. 2 o. s. ř., vytýká dovolatel vady řízení, jež však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Protože není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedeným výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani přípustné.
Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 9. 2022
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu