ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.1422.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 1422/2022-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně " U L." , se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Ing. Markem Andráškem, LL.M., advokátem se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, proti žalovanému J. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, o zaplacení 62.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 20 C 144/2021, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2022, č. j. 25 Co 400/2021-50, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 23. 7. 2021 domáhá zaplacení částky 62.400 Kč s úroky z prodlení představující rozdíl mezi výší obvyklého nájemného a částkou, kterou žalovaný platí za užívání tam specifikovaného bytu za období od 1. 4. 2020 do 31. 3. 2021; byt (podle ní) žalovaný užívá bez právního důvodu.
Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 26. 1. 2022, č. j. 25 Co 400/2021-50, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (soud prvního stupně) ze dne 12. 11. 2021, č. j. 20 C 144/2021-37, kterým přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 78 Cm 62/2015.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, které není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud posoudil dovoláním zpochybněnou otázku naplnění podmínek pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (fakultativní přerušení řízení) patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 29 Cdo 2609/2020).
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že smyslem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, nebo usnesení téhož soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1576/2015). Důvody k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou tedy dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu a v důsledku přerušení řízení ji nebude nutné posuzovat nadbytečně dvakrát.
Postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vždy záleží na konkrétní situaci a na individuální úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě její zjevné nepřiměřenosti, tedy pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015, ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1658/2016, nebo již citované usnesení sp. zn. 22 Cdo 572/2014).
V posuzovaném případě se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možné přerušení řízení zabýval a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené. Ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 78 Cm 62/2015 je přezkoumávána platnost usnesení valné hromady žalobkyně, kterým byl žalovaný odvolán z funkce jednatele, a jímž byl schválen vzor nájemní smlouvy mezi žalobkyní a jejími společníky ohledně užívání bytů, tedy otázky významné pro posouzení důvodnosti žaloby; přihlédl i k nejasným vnitřním poměrům žalobkyně, předmětu řízení (bezdůvodné obohacení za užívání bytu žalovaným, který je společníkem žalobkyně) a specifickému důvodu založení žalobkyně (privatizace bytového domu, v němž žalovaný bydlí přes 30 let). Není ani pravděpodobné neúměrné prodloužení dané věci (řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat, již bylo nepravomocně skončeno, nyní je ve fázi odvolacího řízení a lze tak očekávat, že bude v dohledné době skončeno). Byť je judikatura dovolacího soudu ustálena v názoru (který citovala i dovolatelka), že dokud není vyslovena neplatnost usnesení valného hromady, má se za to, že jde o rozhodnutí platné, nelze odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýkat, že s ohledem na specifické skutkové okolnosti projednávané věci, jakož i délku řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 78 Cm 62/2015, přistoupil k přerušení řízení.
Vytýká-li dovolatelka s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1453/2018 odvolacímu soudu, že nemůže předjímat, zda bude jmenování jednatele označeno za neplatné, přehlíží, že v tomto usnesení Nejvyšší soud uzavřel, že nelze předjímat rozhodnutí o věci samé (v řízení, které bylo přerušeno) a z toho pohledu posuzovat účelnost přerušení. Skutečnost, že výsledek jiného řízení může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu v přerušeném řízení, je naopak zásadním předpokladem pro fakultativní přerušení řízení.
Závěr odvolacího soudu, že je na místě z důvodu hospodárnosti v projednávané věci řízení přerušit, není s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci zjevně nepřiměřený. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 10. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu