ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.1627.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 1627/2022-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ ALAN INVESTMENTS s. r. o. v likvidaci , se sídlem Neratovice – Lobkovice, Kostelecká 265, IČO: 28368274, b/ L. F. , bytem XY, c/ K. F. , bytem jako žalobce b/, d/ M. G. , bytem XY, e/ JAHIKAP s.r.o. , se sídlem Praha 2 – Vinohrady, Na Folimance 2155/15, IČO: 29129001, f/ P. M. M. , bytem XY, g/ P. - s. , se sídlem XY, IČO: XY, h/ L. S. , bytem jako žalobce f/, i/ Z. S. , bytem jako žalobce f/, j/ Stradlova s.r.o. , se sídlem Praha – Suchdol, Brandejsovo náměstí 1251/3, IČO: 24213403, k/ M. Š. , bytem XY, a l/ Společenství vlastníků XY , se sídlem XY, IČO: XY, všech zastoupených JUDr. Michalem Vítkem, advokátem se sídlem Opava, Rooseveltova 858/40, proti žalované Hraesvelgr s.r.o. , se sídlem Praha 6 – Řepy, Karlovarská 1698/1, IČO: 05246156, zastoupené JUDr. Sylvií Laušmanovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 9, K Hutím 665/5, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 172/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2022, č. j. 12 Co 290/2021-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. dubna 2021, č. j. 33 C 172/2020-36, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost odstranit na vlastní náklady do třiceti dnů od právní moci rozsudku neoprávněnou stavbu venkovního přístupového ocelového schodiště z terasy v úrovni 5. nadzemního podlaží na střechu části objektu v úrovni 6. nadzemního podlaží včetně ocelového zábradlí osazeného na střeše v úrovni 6. nadzemního podlaží „stavby č. p. XY, katastrální území XY, obec XY“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), přístupné z jednotky XY, a to včetně částečného obložení terasy a veškerých součástek a konstrukcí, které uvedené konstrukce na budovu fixují; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. února 2022, č. j. 12 Co 290/2021-80, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalované (dovolatelky) proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených příčin přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Již na tomto místě dovolací soud předesílá, že dovolatelka v dovolání uplatnila rovněž vady řízení, a to dovolacími námitkami, že napadené rozhodnutí bylo pro ni překvapivé a že odvolací soud při jeho vydání porušil zásadu zakotvenou v §153 odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Nad rámec řečeného dovolací soud přesto pro úplnost podotýká, že odvolací řízení ve skutečnosti vytýkanými vadami zatíženo není. Na nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí nelze usuzovat (jen) z toho, že na shodném skutkovém základě posoudil odvolací soud stejnou otázku jinak než soud prvního stupně; v takovém postupu odvolacího soudu vadu řízení spatřovat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2018, sp. zn. 26 Cdo 4048/2017 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze 4. prosince 2018, sp. zn. IV. ÚS 3041/18/). O porušení zásady zakotvené v §153 odst. 1 o. s. ř. by pak šlo tehdy, jestliže by odvolací soud (soud prvního stupně) rozhodl o ve věci samé na zcela jiném podkladě, než jaký přestavuje zjištěný skutkový stav věci, aniž k tomu byly splněny příslušné procesní podmínky (k tomu viz v podrobnostech např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 20. října 2010, sp. zn. 26 Cdo 4416/2009). V posuzovaném případě však odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) rozhodl o věci samé na základě zjištěného skutkového stavu a nic na tom nemění, že neprověřoval (dokazováním podle ustanovení hlavy druhé, části třetí občanského soudního řádu) některá skutková tvrzení účastnic proto, že je pro své právní posouzení věci nepovažoval za významná.
K námitkám podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.) lze uvést následující.
Obecně lze dovozovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2019, sp. zn. 26 Cdo 2359/2018, uveřejněný pod č. 91/2020 časopisu Soudní judikatura), že pro právní režim užívání společných prostor v rámci bytového spoluvlastnictví lze aplikovat zásadu přiměřenosti (proporcionality) stanovenou pro obsah vlastnického práva (§1012 o. z.), případně speciálně pro imise (§1013 o. z.), s tím, že vlastník jednotky nesmí užívat společné prostory takovým způsobem, kterým nad míru přiměřenou poměrům ztíží užívání těchto prostor ostatním vlastníkům jednotek. Jde-li však již o změny společné části domu (jako je tomu v projednávané věci), pak přímo ze zákona – z ustanovení §1175 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“, resp. „o. z.“) – vyplývá, že vlastník jednotky společné části domu změnit nemůže (k pojmu „společné části“ viz §1160 o. z.). Otázkou, co se rozumí změnou (na) věci (zde společných částí domu), se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku ze dne 24. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 4208/2014, v němž dovodil, že při absenci zákonné definice uvedeného slovního spojení je při jeho výkladu zapotřebí vycházet z významu, který je mu přisuzován v obecném jazyce, kde se jím chápe pozorovatelný, měřitelný nebo kvantifikovatelný rozdíl ve stavu nebo vlastnosti věci, jenž nastal během určitého časového úseku. Podle názoru dovolacího soudu je uvedený výklad slovního spojení změny (na) věci využitelný i v poměrech právní úpravy bytového spoluvlastnictví obsažené v občanském zákoníku, zejména v ustanovení §1175 odst. 1 o. z. K řečenému pak zbývá jen dodat, že Nejvyšší soud již v rozsudku z 30. října 2018, sp. zn. 26 Cdo 287/2018, uzavřel, že půjde-li o změnu společných částí domu, jsou k žalobě na odstranění neoprávněného zásahu, kterého se dopustil vlastník jednotky nebo osoba, která jednotku se souhlasem jejího vlastníka užívala, i v poměrech občanského zákoníku aktivně věcně legitimováni – vedle společenství vlastníků – také všichni vlastníci jednotek v domě.
Se zřetelem k řečenému lze konstatovat, že vybudování venkovního přístupového ocelového schodiště z terasy (společné části domu) v úrovni 5. nadzemního podlaží na střechu domu, která je rovněž společnou částí domu, osazení střechy domu ocelovým zábradlím a částečné obložení uvedené terasy, nepochybně představuje změnu (zakládá již pozorovatelný rozdíl ve stavu před a po jeho provedení) společné části domu (terasy 5. nadzemního podlaží a střechy domu) ve smyslu §1175 odst. 1 o. z. Otázka, zda uvedená změna měla současně charakter stavby, je pro účely právního posouzení věci podle citovaného ustanovení (i podle §1042 o. z.) nerozhodná. Dotčené ustanovení (ani §1042 o. z.) totiž s pojmem „stavba“ nikterak neoperuje. Na vyřešení uvedené otázky tudíž napadené rozhodnutí nespočívá (nezávisí). V projednávané věci současně není pochyb o tom, že šlo o změnu nežádoucí (nepřiměřenou obecně poměrům v bytových domech i konkrétně poměrům v předmětném domě), proti níž mohou ostatní vlastníci jednotek (zde žalobci a/ až k/), resp. společenství vlastníků (zde žalobce l/) brojit žalobou na odstranění neoprávněného zásahu. V této souvislosti je – vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám – nutno zdůraznit, že odvolací soud se otázkou proporcionality (přiměřenosti) dovolatelčina zásahu do spoluvlastnického práva žalobců v konečném důsledku zabýval, byť nepřímo, v rámci úvahy, zda změna společných částí, jejíž odstranění je předmětem řízení, vyžadovala předchozí schválení ostatních vlastníků jednotek, resp. Společenství, či nikoli. Jestliže dovodil, že takový souhlas byl k uvedené změně zapotřebí, přičemž dovolatelka jej neměla, lze vyloučit úvahu o přiměřenosti jejího zásahu do právního postavení ostatních vlastníků jednotek, neboť dotčeným jednáním vskutku nepřiměřeně zasáhla do jejich spoluvlastnického práva. Dovolatelčin odkaz na již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. června 2019, sp. zn. 26 Cdo 2359/2018, a dále na jeho rozsudek z 15. září 2021, sp. zn. 26 Cdo 1583/2021, nebyl zcela přiléhavý již se zřetelem k tomu, že zmíněná rozhodnutí poměřovala zásadou přiměřenosti (proporcionality) určité způsoby užívání společných částí, zatímco v posuzované věci šlo o poměrně zásadní (předchozí souhlas společenství vlastníků vyžadující) změnu společných částí, tedy o diametrálně (zejména co do intenzity) odlišný zásah do práv ostatních vlastníků jednotek.
K dovolací výtce, jíž učinila dovolatelka s odkazem na ustanovení §8 o. z., lze uvést, že otázkou, zda v této věci (ne)jde ze strany žalobců o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany, se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí důsledně zabýval, přihlédl přitom ke všem – pro posouzení uplatněného nároku – zjištěným rozhodným okolnostem a své závěry také logicky a přesvědčivě odůvodnil. Úvahy, jež v tomto směru učinil, pak – s přihlédnutím k obsahu spisu – nejsou ani zjevně nepřiměřené. Za tohoto stavu mu proto nelze úspěšně vytýkat, že se nezabýval (vůbec, resp. dostatečně) otázkou možného zneužití práva žalobci, přičemž není dán ani prostor ke zpochybnění jeho úvahy, že o takové zneužití v posuzované věci nešlo (k tomu viz v podrobnostech např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či z 15. dubna 2021, sp. zn. 26 Cdo 3054/2020, na něž dovolatelka v dovolání rovněž odkázala).
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že napadené rozhodnutí je v konečném důsledku výrazem standardní soudní praxe. Dovolací soud tudíž dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 9. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu