ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4416.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4416/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně MIDAS spol. s r.o. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 17/1047, IČ: 64577350, zastoupené Mgr. Helenou Peychlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Na Příkopě 1047/17, proti žalované ASKO - NÁBYTEK, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 10 – Štěrboholech, Nákupní 444/6, IČ: 41193946, zastoupené Mgr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Voskovcova 1075/59, o zaplacení částky 1.874.461, 50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 475/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2009, č. j. 29 Co 524/2008-126, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2009, č. j. 29 Co 524/2008-126, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. června 2008, č. j. 8 C 475/2005-106, ve výroku I. a v nákladovém výroku III., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 1.874.461, 50 Kč (částku 1.810.000,- Kč požadovala z titulu smluvní pokuty a částku 64.461, 50 Kč z titulu dlužného nájemného) s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. června 2008, č. j. 8 C 475/2005-106, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci rozsudku částku 1.810.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu zamítl ohledně částky 64.461,50 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.).
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně uzavřely dne 8. října 1997 nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 8. října 1997“, resp. „nájemní smlouva“), jejímž předmětem byly „pozemkové parcely zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v Ústí nad Labem pro k. ú. T. na listech vlastnictví č. 847, 867 a 868“ (dále též jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“), že v době uzavření nájemní smlouvy byla žalobkyně výlučnou vlastnicí pozemků zapsaných na listu vlastnictví č. 867 a podílovou spoluvlastnicí pozemků (dále též jen „pozemky v podílovém spoluvlastnictví“) zapsaných na listu vlastnictví č. 847 (s podílem v rozsahu jedné ideální poloviny) a na listu vlastnictví č. 868 (s podílem v rozsahu ideálních tří čtvrtin), že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. prosince 2007 a že pro případ nepředání předmětu nájmu (pozemků) v den skončení nájemního poměru v ní byla sjednána smluvní pokuta ve výši 10.000,- Kč za každý den prodlení. Dále zjistil, že dne 28. prosince 2001 uzavřely účastnice písemný dodatek k nájemní smlouvě (dále jen „dodatek k nájemní smlouvě“, resp. „dodatek“), v němž se mimo jiné dohodly na skončení nájemního poměru ke dni 31. prosince 2002, a že žalovaná k uvedenému datu pozemky žalobkyni nepředala.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že nájemní smlouva ze dne 8. října 1997 je platná a že na jejím základě vznikl mezi účastnicemi nájemní vztah, který se řídil režimem §663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření nájemní smlouvy (dále jen „obč. zák.“). Dodal, že uvedený nájemní vztah zanikl ke dni 31. prosince 2002 dohodou účastnic obsaženou v dodatku k nájemní smlouvě. Dále dovodil, že sjednaná smluvní pokuta (ve výši 10.000,- Kč za každý den prodlení s předáním předmětu nájmu) odpovídá zajišťované povinnosti včasného vyklizení a předání předmětných pozemků a je tudíž přiměřená. V této souvislosti zdůraznil, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat pouze z její celkové výše, neboť ta je důsledkem dlouhodobého prodlení žalované s předáním pozemků a s tím spojeného navyšování smluvní pokuty o jinak přiměřenou denní sazbu. Uzavřel, že smluvní pokuta byla sjednána platně (v souladu s dobrými mravy) a že žalovaná je povinna ji žalobkyni uhradit, jelikož jí předmětné pozemky v den skončení nájmu (tj. dne 31. prosince 2002) nepředala; byla tedy v prodlení s plněním povinnosti, kterou smluvní pokuta zajišťovala. Za této situace výrokem I. žalobě vyhověl ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty (s příslušenstvím).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. března 2009, č. j. 29 Co 524/2008-126, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném vyhovujícím výroku I. a v závislém nákladovém výroku III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě soud prvního stupně přijal. Vyjádřil se rovněž k odvolací námitce, že žalobkyně byla v době uzavření nájemní smlouvy pouze podílovou spoluvlastnicí některých pronajatých pozemků (pozemků zapsaných na listech vlastnictví č. 847 a č. 868), a proto nebyla oprávněna pronajmout je bez součinnosti dalšího spoluvlastníka. K ní uvedl, že žalobkyně uzavřela nájemní smlouvu jako menšinová spoluvlastnice jen ohledně „jednoho pozemku s budovou“ a že tato skutečnost sama o sobě není důvodem absolutní neplatnosti celé nájemní smlouvy a ani její části, neboť žalobkyně „tvrdí, že k takovému úkonu měl( a ) souhlas většinového spoluvlastníka“ , přičemž žalovaná neuvedla nic, čím by toto tvrzení vyvrátila. Konstatoval, že nájemní poměr se po jeho skončení neobnovil podle §676 odst. 2 obč. zák. proto, že žalobkyně podala dne 30. ledna 2003 u Okresního soudu v Ústí nad Labem žalobu o vyklizení předmětných pozemků. Dodal, že otázku přiměřenosti smluvní pokuty vyřešil soud prvního stupně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, přičemž v této souvislosti odkázal na rozhodnutí ve věci sp. zn. 26 Odo 159/2006.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání vyjádřila přesvědčení, že nájemní smlouva ze dne 8. října 1997 je neplatná, jelikož pozemky v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně pronajala bez součinnosti dalšího spoluvlastníka. Podle jejího názoru „nelze připustit, aby v nájemní smlouvě figuroval například pouze menšinový spoluvlastník nebo spoluvlastník s podílem 1, aniž by byl stranou smlouvy také spoluvlastník většinový, respektive druhý spoluvlastník s podílem 1“ . Dodala, že měly-li být předmětem nájmu zásadně všechny pozemky, které hodlala užívat pro svou podnikatelskou činnost jako celek, způsobuje „neplatnost smlouvy ohledně i jen některých pozemků … neplatnost nájemní smlouvy jako celku“. Podle jejího názoru odvolací soud při řešení otázky platnosti nájemní smlouvy pochybil i v tom, že se „spokojil s nijak neprokázaným tvrzením žalobkyně o údajně uděleném souhlasu s pronájmem“ . Dále namítla, že „nárok … na úhradu smluvní pokuty“ je v rozporu s dobrými mravy, neboť smluvní pokuta ve výši 10.000,- Kč za každý den prodlení s předáním nemovitostí je ve zjevném nepoměru k nájemnému, které činilo „100.000,- Kč včetně DPH ročně, jak uvedeno v čl. II písm. B. dodatku“ . Pokračovala, že denní výše smluvní pokuty za nevyklizení předmětných pozemků je s přihlédnutím k uvedenému 36, 5 krát vyšší než nájemné za jeden den. Z toho dovozovala, že posouzení souladnosti smluvní pokuty s dobrými mravy, jak je – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 26 Odo 159/2006 – učinil odvolací soud, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť ta za nejvyšší přípustnou denní sazbu smluvní pokuty pokládá částku odpovídající 2% dlužné pohledávky. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Odo 204/2001. Dále uvedla, že žaloba na vyklizení předmětných pozemků (podaná žalobkyní u Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 30. ledna 2003) nemohla zabránit obnovení nájemního poměru ve smyslu §676 odst. 2 obč. zák., neboť žalobkyně ji vzala zpět; s touto námitkou se však odvolací soud nevypořádal přes to, že byla v odvolání uplatněna. Konečně odvolacímu soudu vytkla, že se nezabýval ani její další odvolací námitkou, že požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty je přinejmenším od 7. března 2003 neoprávněný, neboť plnění, které zajišťovala smluvní pokuta (předání předmětných pozemků v den skončení nájmu), se stalo objektivně nemožným. V této souvislosti zdůraznila, že od 7. března 2003 žalobkyně přenechala pozemky k užívání třetí osobě, přičemž podle mínění dovolatelky je nepředstavitelné, aby žalobkyni předávala pozemky, které již neměla v držení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvedla, že v řízení bylo prokázáno, že ohledně pozemků v podílovém spoluvlastnictví uzavřela nájemní smlouvu se souhlasem druhého spoluvlastníka. Zdůraznila, že argumentace dovolatelky týkající se nepřiměřenosti smluvní pokuty je vytržena z kontextu, neboť podle nájemní smlouvy bylo nájemné představováno částkou 3.000.000,- Kč ročně (nájemné ve výši 100.000,- Kč bylo dohodnuto v dodatku jen pro rok 2002, a to jako kompenzace za zkrácení doby nájmu předmětných pozemků). Pokračovala, že odůvodňují-li to okolnosti konkrétního případu, připouští ustálená judikatura i velmi vysoké sazby smluvních pokut. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky vydané ve věcech sp. zn. 26 Odo 159/2006, sp. zn. 33 Odo 204/2001, sp. zn. 33 Odo 588/2003, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, a na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. I. ÚS 798/07. Ve vyjádření vyvracela rovněž správnost dalších použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. března 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu.
Za této situace se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. pak může být dovolání v takovýchto případech přípustné pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1edna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Způsobilým dovolacím důvodem naopak není důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – dovolatelka použila vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. rovněž nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění významná pro posouzení otázek přiměřenosti sjednané smluvní pokuty a /ne/obnovení nájemního poměru účastnic k předmětným pozemkům podle §676 odst. 2 obč. zák.). Zde je její výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo již uvedeno, že odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – rovněž dovodil, že důvodem absolutní neplatnosti nájemní smlouvy či její části není sama o sobě skutečnost, že ji žalobkyně uzavřela i ohledně „jednoho pozemku s budovou“ , jejichž byla pouze menšinovým spoluvlastníkem (správně rovnodílným spoluvlastníkem). Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že žalobkyně tvrdila, že k takovému úkonu měla souhlas dalšího spoluvlastníka a dovolatelka neuvedla nic, čím by toto tvrzení vyvrátila. Podle názoru dovolacího soudu z uvedeného bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že odvolací soud zaujal názor, že při posouzení otázky platnosti nájemní smlouvy lze vycházet z pouhého skutkové tvrzení účastníka, nebylo-li vyvráceno tvrzením jiného účastníka řízení. Dovolatelka správnost uvedeného právního názoru zpochybnila dovolací námitkou, že při řešení otázky platnosti nájemní smlouvy se odvolací soud spokojil s ničím neprokázaným tvrzením žalobkyně o uděleném souhlasu druhého spoluvlastníka s pronájmem pozemků v podílovém spoluvlastnictví. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, zda při právním posouzení věci lze vycházet z pouhého skutkového tvrzení účastníka, nebyla-li jeho správnost vyvrácena tvrzením jiného účastníka řízení; odvolací soud zde totiž zaujal odlišný právní názor na výklad procesního předpisu, konkrétně ustanovení §153 odst. 1 o. s. ř. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že posléze uvedenými vadami je řízení v dané věci postiženo.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku soud uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Citované ustanovení se s ohledem na §211 o. s. ř. přiměřeně vztahuje i na řízení před odvolacím soudem. Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., je nepřezkoumatelné.
Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněný pod č. 40 v sešitě č. 6 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; citovaný rozsudek byl uveřejněn také pod č. 131 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura) přitom dovodila, že nepřezkoumatelný je rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi. Navíc rovněž dovodila, že požadavku na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků řízení odpovídá povinnost nalézacího soudu vypořádat se se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení u něho vedeného a vyjádřit jejich posouzení přesvědčivým způsobem v odůvodnění rozhodnutí. Jestliže se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí s některou z takových námitek nevypořádal přesvědčivým způsobem, přičemž řešení takovéto námitky je pro výsledek řízení určující, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy č. 10/2006 na str. 378 /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod C 3716 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/, a ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1875/2007).
V posuzovaném případě soud prvního stupně v písemném vyhotovení svého rozsudku ze shora uvedené judikatury důsledně nevycházel a odvolací soud z tohoto pochybení žádné závěry nevyvodil. Tak především soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku spokojil s pouhým výčtem provedených důkazů, načež nepřípustně formuloval tzv. souhrnné zjištění, které učinil současně na základě všech provedených (vyjmenovaných) důkazů, aniž uvedl, ze kterých konkrétních důkazů to které skutkové zjištění čerpal. Na jeho obranu lze dodat, že v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. postupoval toliko v případě skutkového zjištění, že předmětné pozemky nebyly žalobkyni předány po skončení nájmu; ve vztahu k němu totiž uvedl, z jakých konkrétních důkazů je čerpal. Při formulaci odůvodnění svého rozhodnutí však soud prvního stupně pochybil rovněž v tom směru, že se nevypořádal se všemi právně relevantními námitkami, které dovolatelka vznesla v průběhu prvostupňového řízení (jde zejména o námitky týkající se neplatnosti nájemní smlouvy a dodatečné nemožnosti splnění povinnosti zajištěné smluvní pokutou, kteréžto námitky dovolatelka uplatnila již v podání ze dne 7. února 2007, jež je založeno na č. l. 43 – 46 spisu). Za této situace byl rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný a jako takový jej měl odvolací soud zrušit podle §221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Protože tak neučinil a rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I. (a v závislém nákladovém výroku III.) potvrdil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný pod č. 14 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Odvolací soud navíc v odůvodnění napadeného rozhodnutí sám ponechal zcela bez povšimnutí odvolací námitky vztahující se k otázkám obnovení nájemního poměru podle §676 odst. 2 obč. zák. a dodatečné nemožnosti splnění povinnosti zajištěné smluvní pokutou, a tudíž se k nim ani přesvědčivým způsobem nevyjádřil. I z tohoto důvodu proto zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Podle §153 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci.
Základem pro rozhodnutí soudu ve věci samé může být zásadně jen skutkový stav zjištěný na základě dokazování provedeného podle ustanovení hlavy druhé, části třetí občanského soudního řádu. Mezi výjimky z tohoto obecného pravidla normativně vyjádřeného v §153 odst. 1 o.s.ř. lze zařadit jednak případy, kdy zákon soudu ukládá, aby o věci samé rozhodl na zcela jiném podkladě, než jaký přestavuje zjištěný skutkový stav věci (např. na základě neunesení břemene tvrzení, resp. důkazního břemene některým z účastníků řízení, na základě soudního smíru uzavřeného podle §99 o. s. ř. nebo podle /fikce/ uznání žalovaného ve smyslu §153a o.s.ř. apod.), a jednak případy, kdy soud aplikuje (hmotně)právní normu na skutkový stav, který nebyl zjištěn výlučně prostřednictvím důkazních prostředků vyjmenovaných příkladmo v ustanovení §125 o. s. ř. Tak je tomu zejména tehdy, jestliže soud využije oprávnění, jež mu přiznává ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř., a vezme za svá skutková zjištění též shodná tvrzení účastníků. Shodná tvrzení účastníků jsou prostředkem, na jehož základě soud může učinit zjištění o skutkových okolnostech, které by jinak – kdyby se účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli – musel objasňovat dokazováním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. května 2010, sp. zn. 26 Cdo 1801/2009). Pro úplnost zbývá dodat, že soud nemusí provádět dokazování ani ohledně okolností, které jsou obecně známé, nebo o nichž získal poznatky z vlastní úřední činnosti (srov. §121 o. s. ř.).
Se zřetelem k řečenému lze dovolatelce přisvědčit v názoru, že odvolací soud pochybil, pokud se při řešení otázky platnosti nájemní smlouvy ve skutečnosti spokojil s (pouhým) tvrzením žalobkyně, že měla souhlas druhého spoluvlastníka s pronájmem pozemků v podílovém spoluvlastnictví. Ačkoli v daném případě nešlo o situaci, kdy zákon soudu ukládá, aby o věci samé rozhodl na jiném podkladě, než je zjištěný skutkový stav, odvolací soud (a ani soud prvního stupně) neprováděl ve vztahu k uvedenému tvrzení žalobkyně žádné dokazovaní. Přitom v poměrech souzené věci nebyly splněny podmínky pro to, aby zmíněné tvrzení mohl přijmout za své skutkové zjištění bez jeho objasnění patřičnými důkazními prostředky (podle obsahu spisu dovolatelka toto tvrzení se žalobkyní nesdílela a je nerozhodné, že neuvedla nic, čím by je vyvrátila; nešlo ani o obecně známou skutečnost, příp. o skutečnost známou soudu z jeho činnosti). Za této situace neměl uvedené skutkové tvrzení pokládat za relevantní součást zjištěného skutkového stavu. Jestliže ho přes to považoval za způsobilý podklad pro své rozhodnutí a na jeho základě učinil rovněž příslušné právní závěry, postupoval v rozporu s ustanovením §153 odst. 1 o. s. ř. Tímto způsobem zatížil řízení (další) vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, aniž se – pro předčasnost – zabýval dalšími dovolacími námitkami. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku tohoto rozsudku – i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu