ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.1899.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 1899/2022-487
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně PROBUTO a.s. , se sídlem v Havlíčkově Brodě, Svatovojtěšská 2835, IČO 25277901, zastoupené Mgr. Danielem Milićem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Humpolecká 4348, proti žalovanému J. V. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Optátova 874/46, o 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 7 C 115/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. dubna 2022, č. j. 20 Co 69/2022-464, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.534 Kč, k rukám Doc. JUDr. Zdeňka Koudelky, Ph.D., advokáta se sídlem v Brně, Optátova 874/46, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 21. 1. 2022, č. j. 7 C 115/2012-441, zamítl žalobu o zaplacení 100.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) ze dne 12. 4. 2022, č. j. 20 Co 69/2022-464, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že žalobkyně není v souzené věci vzhledem k platně uzavřené smlouvě o postoupení žalované pohledávky aktivně věcně legitimovaná a ztotožnil se se skutkovými i právními názory soudu prvního stupně týkajícími se stanovení výše bezdůvodného obohacení, na základě kterých byla žaloba zamítnuta.
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dále dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 1765/15).
Odvolací soud ve zde souzené věci založil své rozhodnutí na dvou důvodech. Zaprvé uzavřel, že žalobkyně není v souzené věci aktivně věcně legitimována. Zadruhé, vycházeje ze skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně, dodal, že v daném případě byla obvyklá výše nájmu vyšší než žalovaná částka, a tudíž žalovanému žádné bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně nevzniklo.
Dovolatelka však ve vztahu k otázce o nedostatku aktivní věcné legitimace nevymezuje žádný ze zákonem předvídaných předpokladů přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu nemůže být závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně podroben dovolacímu přezkumu, proto není dovolání žalobkyně přípustné, a to bez ohledu na to, zda by snad další dovolací námitky mohly přípustnost dovolání založit.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ze shora vyložených důvodů dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovolání podává výslovně i do výroku II. (nákladový výrok) rozsudku odvolacího soudu. V této části však dovolání není přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 3. 10. 2022
JUDr. Jitka Dýšková
předseda senátu