ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.200.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 200/2022-308
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové ve věci žalobkyně M. K. , bytem XY, zastoupené JUDr. Zbyňkem Kašpárkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 15, Pod Štěpem 707/5, proti žalované městské části Praha 10 , se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Vršovická 1429/68, zastoupené JUDr. Michalem Steinerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 88/9, o oprávněnost výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 168/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2021, č. j. 62 Co 96/2021-243, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2021, č. j. 62 Co 96/2021-243, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Jde-li totiž o přípustnost dovolání, zřejmě vycházela ze zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., o čemž svědčí její konstatování, že „přípustnost dovolání … dovozuje taktéž z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a odůvodňuje je nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.)“. Evidentně tak přehlédla, že bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. června 2021, tj. nejen po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., nýbrž dokonce až po účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., musí dovolání vyhovovat náležitostem kladeným na tento mimořádný opravný prostředek zákonem č. 99/1963 Sb., občanským soudním řádem, ve znění účinném od 30. září 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (viz §241a odst. 2 o. s. ř.). Zbývá již jen dodat, že samotný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2002, sp. zn. 30 Cdo 440/2001, a na nálezy Ústavního soudu z 6. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03, z 20. října 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05, a z 28. května 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07,
nelze – bez vázanosti na konkrétní právní otázku, na níž napadené rozhodnutí spočívá, a především na jedno ze čtyř (aktuálních) hledisek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
– pokládat za náležitý údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Z dovolání sice vyplývá dovolatelčin nesouhlas se závěrem, že výpověď z nájmu tam specifikovaného bytu ze dne 14. února 2019 (dále jen „Výpověď“), kterou jí dala žalovaná, je platná a oprávněná, a dále také se závěrem, že žalovaná započítávala její platby na závazky nejdříve splatné podle ustanovení §1933 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, avšak ani z jeho celkového obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) nelze dovodit, že by ve vztahu k uvedeným otázkám šlo (mělo jít) o některý (některé) ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétními právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze 17. prosince 2019, sp. zn. 26 Cdo 3435/2019). Ostatně okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatelka nesouhlasila proto, že předložené právní otázky měly být odvolacím soudem posouzeny jinak (než jak byly posouzeny v tomto rozhodnutí) a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.
S přihlédnutím k charakteru většiny uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 větu první o. s. ř. a contrario ). Právě takové (nezpůsobilé) důvody dovolatelka rovněž uplatnila, neboť se především pokusila zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu (zejména ohledně jí placeného nájemného a podle jejího názoru nelogického započítávání těchto plateb na její dluhy žalovanou) a nesouhlasila ani se způsobem hodnocení důkazů (obzvláště Výpovědi). Ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. však nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. března 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu z 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, mají oporu v provedených důkazech; nejsou tudíž vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Výtkami, že soud prvního stupně k ní zaujal „předem předpojatý postoj“ , že soudy obou stupňů nepřipustily jí navrhované důkazy a že napadený rozsudek postrádá řádné odůvodnění, pak dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje vady řízení. Ani ty však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., totiž dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
Ohledně požadavků kladených na řádné odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. lze navíc dodat, že Nejvyšší soud již v rozsudku z 11. června 2009, sp. zn. 33 Cdo 500/2007, vyložil, že z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Požadavek přezkoumatelnosti právního posouzení věci přitom není naplněn za situace, kdy odůvodnění rozsudku obsahuje pouhý odkaz, popř. výčet právních předpisů, jež soud na zjištěný skutkový stav použil. V důvodech rozhodnutí je totiž nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků (v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně). Současně není v ustálené soudní praxi pochyb ani o tom, že je vždy na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. §120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jde-li o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 25. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, z 24. května 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, či z 13. srpna 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu z 18. dubna 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze 4. září 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a z 14. května 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněné pod č. 63/2001, 109/2002 a 85/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze 14. srpna 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, z 23. srpna 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, a z 15. května 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017). O takový případ však v projednávané věci nejde, neboť soud prvního stupně se ve svém rozsudku uvedenými východisky řídil a také přiléhavě vysvětlil, z jakých důvodů další navrhované důkazy neprováděl. Odvolací soud se pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí s jeho skutkovými i právními závěry plně ztotožnil a současně také řádným způsobem reagoval na dovolatelčiny odvolací námitky; nezbývá tedy než uzavřít, že jeho rozhodnutí je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat ani za nepřezkoumatelné, jak v podstatě dovozovala dovolatelka.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem nelze za účelné považovat proto, že žalovaná je městskou částí statutárního města, u níž lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (srov. nález Ústavního soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, či usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 4140/2016).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 4. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu