ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.204.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 204/2022-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Michaely Janouškové ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované E.R.O.C. s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Petřínská 489/5, IČO: 63672332, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 200/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2021, č. j. 36 Co 74/2021-109, ve znění usnesení ze dne 2. prosince 2021, č. j. 36 Co 74/2021-170, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč k rukám JUDr. Zdeňka Krampery, advokáta se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá po žalované vyklizení nemovitostí v Pražské tržnici (nebytových prostor a volných ploch) specifikovaných v žalobě s odůvodněním, že je vlastníkem těchto nemovitostí, že žalovaná byla podnájemkyní společnosti DELTA CENTER a.s. (původní nájemkyně), nájemní vztah však skončil dne 31. 12. 2012 výpovědí ze strany pronajímatele. Žalovaná nemovitosti bez právního důvodu nadále užívá.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, č. j. 10 C 200/2019-52, uložil žalované povinnost vyklidit a odevzdat ve výroku specifikované nemovitosti ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 6. 2021, č. j. 36 Co 74/2021-109, ve znění usnesení ze dne 2. 12. 2021, č. j. 36 Co 74/2021-170, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že žalobce jako pronajímatel a společnost DELTA CENTER a.s. jako nájemkyně (dále též jen „nájemkyně“) uzavřeli dne 9. 12. 1994 nájemní smlouvu, na jejímž základě se stala společnost DELTA CENTER, a. s. jedinou nájemkyní areálu Pražské tržnice. Nájemkyně neplatila řádně a včas sjednané nájemné, proto Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 11. 3. 2019, č. j. 5 C 104/2012-608, ji uznal povinnou zaplatit dlužné nájemné (ve výši 246 417 488 Kč s příslušenstvím) a uložil jí pronajaté nemovitosti vyklidit, když měl za to, že nájemní vztah skončil k 31. 12. 2012 výpovědí žalobce. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. 35 Co 258/2019-822, tento rozsudek potvrdil. Řízení o dovolání proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze, kterou byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o vyklizení nemovitostí, bylo zastaveno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, č. j. 26 Cdo 439/2021-1075. Žalovaná užívala část nemovitostí na základě podnájemních smluv č. 9630055 ze dne 15. 9. 1996 ve znění pozdějších dodatků, č. 9930057 ze dne 1. 9. 1999 ve znění pozdějších dodatků a č. 20101011 ze dne 1. 1. 2010. Výzvou ze dne 28. 6. 2018 ji žalobkyně jako faktickou uživatelku vyzvala k jejich vyklizení.
Odvolací soud shodně se soudem 1. stupně dovodil, že nájemní vztah k nemovitostem nájemkyni zanikl dnem 31. 3. 2012. Jelikož podnájemní vztah je vztahem akcesorickým a jeho právní osud je závislý na osudu nájmu, skončením nájemního vztahu zanikl i vztah podnájemní. Žalované (která na rozdíl od nájemkyně nemovitosti dobrovolně nevyklidila) proto uložil ve smyslu §1040 odst. 1 zákona č. 89/2021 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), povinnost je vyklidit a předat žalobkyni.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť otázka předložená k dovolacímu přezkumu (zda může být řešení předběžné otázky v jiném řízení pro soud závazné) byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Závaznost rozhodnutí (a otázek v nich řešených) upravuje ustanovení §159a o. s. ř. a §135 o. s. ř. Výkladem ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciélní otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí, či ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, nebo usnesení ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod číslem 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí, tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou.
Řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, tak není pro soud v jiném řízení závazné. To ovšem neznamená, že soud může závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. I když jimi není vázán ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř., musí se vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009, a ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014). Opačný postup by byl v rozporu s požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. Zpochybněnou otázku procesního práva – „vázanost“ soudu dřívějším rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019, č. j. 35 Co 258/2019-822, mimo jiné při posouzení otázky, zda nájemní právo nájemkyně zaniklo, odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že (tvrzené) podnájemní právo dovolatelky nemá žádné účinky vůči žalobkyni jako pronajímatelce, a není způsobilé zabránit jí ve vyklizení z nebytových prostor a pozemků v rámci exekuce (soudního výkonu) rozsudku vedené proti nájemkyni, od níž dovolatelka odvozuje své právní postavení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2587/2021 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 1093/22). Subjekt oprávněný z podnájmu (zde dovolatelka) totiž není v přímém vztahu k pronajímateli, a proto má postavení toho, za jehož věci ve vyklizované nemovitosti odpovídá nájemce; při výkonu rozhodnutí se jeho věci vyklizují (odstraňují) bez zvláštního titulu proti němu – viz §341 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1713/98, uveřejněný pod č. 4/2001 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4153/2008).
Námitka dovolatelky, že odvolací soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti jejího právního zástupce, ačkoli tento svou neúčast u jednání včas omluvil a požádal o odročení jednání, je z obsahového hlediska uplatněním zmatečnostní vady ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., která není způsobilým dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud nepřehlédl ani to, že dovolatelka dovolání podává proti celému rozhodnutí odvolacího soudu, tedy jakoby i proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výroku napadeného rozhodnutí dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani přípustné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem nelze za účelné považovat proto, že jde o hlavní město, u něhož lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby bylo schopno bez advokátní pomoci kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy v nájemních, resp. podnájemních věcech, které jsou u něj relativně běžnou agendou (srov. nález Ústavního soudu z 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09). Žalobci tak bylo přiznáno právo na náhradu nákladů za vyjádření k dovolání žalované v paušální výši 300 Kč podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 20. 7. 2022
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu