ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2779.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 2779/2022-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně S. N. , bytem XY, zastoupené JUDr. Marcelem Petráskem, advokátem se sídlem v Praze, Palackého 715/15, proti žalované RL development F s.r.o. , se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Malešická 2855/2b, IČO: 09539361, zastoupené Mgr. Danielem Samolem, advokátem se sídlem v Praze, Na dolinách 165/34, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 80/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. května 2022, č. j. 26 Co 33/2022-194, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. října 2021, č. j. 7 C 80/2021-126, výrokem I. určil, že je neoprávněná výpověď z nájmu žalobkyně k tam specifikovanému domu a pozemkům, kterou jí dala žalovaná dopisem z 21. dubna 2021 (dále jen „výpověď z 21. dubna 2021“), výrokem II. zamítl žalobu na určení, že je neoprávněná výpověď z nájmu žalobkyně k témuž domu a pozemkům, kterou jí dala žalovaná dopisem z 25. února 2021 (dále jen „výpověď z 25. února 2021“), a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. května 2022, č. j. 26 Co 33/2022-194, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Na zjištěném skutkovém základě především dovodil, že vypovídaný nájemní poměr, založený nájemní smlouvou z 10. listopadu 2020 (dále jen „nájemní smlouva“), jehož předmětem byly tam specifikované pozemky a dům, jenž byl součástí jednoho z nich (dále jen „předmětné nemovitosti“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), je nutno posoudit jako nájem prostoru sloužícího podnikání ve smyslu §2302 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“, resp. „občanský zákoník“). Poté shledal, že výpověď z 25. února 2021 je oprávněná, neboť z ní bylo zřejmé, jakého nájemního poměru se týká a s jakou výpovědní dobou je nájemní poměr vypovídán, a byla dána žalobkyni z důvodu, který odpovídal výpovědním důvodům sjednaným v nájemní smlouvě a který také byl naplněn (vytýkaný skutek se stal). Dodal, že účinky zmíněné výpovědi přitom nebyly eliminovány tím, že žalovaná později dala žalobkyni z téhož nájemního poměru i (v pořadí druhou) výpověď z 21. dubna 2021, neboť z jejího textu nelze dovodit, že by zároveň směřovala k odvolání (zpětvzetí) výpovědi z 25. února 2021, jak namítala žalobkyně.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Vzhledem k použitým dovolacím námitkám je zapotřebí již na tomto místě zdůraznit, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolatelka uplatnila rovněž nezpůsobilý důvod, jímž brojila předně proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu rozhodného pro závěr, že vůle žalované projevená ve výpovědi z 21. dubna 2021 nesměřovala rovněž k odvolání (zpětvzetí) její dřívější výpovědi z 25. února 2021. V této souvislosti nelze opomenout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění; uvedené závěry přitom platí i pro zjišťování obsahu jednostranných právních úkonů – nyní právních jednání (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 967/2008). Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto směru založena výhradně na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Přitom skutková zjištění, k nimž zde odvolací soud dospěl, nejsou – vzhledem k textu výpovědi z 21. dubna 2021 a s přihlédnutím k tam vyjádřené vůli žalované, jakož i se zřetelem k obsahu dalších důkazů – vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení dovolatelčiných práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť výklad výpovědi z 21. dubna 2021, jejž zaujal odvolací soud, je zde možný (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-St. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Zbývá dodat, že výhradu v podobě nesprávných skutkových zjištění dovolatelka alespoň zčásti uplatnila též ve vztahu k posouzení vypovídaného nájemního poměru jako nájmu prostoru sloužícího podnikání ve smyslu §2302 a násl. o. z. Jestliže totiž v dovolání rovněž konstatovala, že „v projednávané věci vyšlo najevo, že… ještě před uzavřením nájemní smlouvy upozorňovala žalovanou na to, že má (primárně) v úmyslu užívat předmětné nemovitosti ke svému bydlení…“ , pak i tímto konstatováním ve skutečnosti zpochybnila správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu. Konkrétně šlo o závěr, že přes příslušné poučení „…neunesla důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení, že skutečný účel, k němuž měly pronajaté nemovitosti sloužit, neodpovídal účelu deklarovanému v nájemní smlouvě, tedy že na základě ústní dohody stran směřoval skutečný a převažující účel nájmu k zajištění bytových potřeb…“ . Podle přesvědčení dovolacího soudu přitom ani uvedený skutkový závěr nelze pokládat za projev extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jaký má na mysli citované stanovisko pléna Ústavního soudu.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.) lze uvést následující.
Již v rozsudku ze dne 6. května 2021, sp. zn. 26 Cdo 2192/2020, Nejvyšší soud vyložil, že na rozdíl od předchozí právní úpravy (obsažené zejména v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013) se v občanském zákoníku rozlišení obecné úpravy nájmu (§2201 a násl. o. z.) a úprav zvláštních (§2235 a násl. o. z.) již neodvíjí od vymezení předmětu nájmu s ohledem na jeho charakter podle veřejného práva, ale rozhodujícím hlediskem pro použití konkrétní úpravy je účel, za kterým byla věc pronajata, což plyne i z úvodních ustanovení zvláštních úprav nájmu, např. §2235 odst. 1 nebo §2302 odst. 1 o. z. Má-li přitom jít o nájem prostoru sloužícího k podnikání, stanoví §2302 odst. 1 o. z., že provozování podnikatelské činnosti musí být hlavním účelem nájmu, přičemž podnikáním podle důvodové zprávy k §2302 je nejenom samostatná výdělečná činnost provozovaná za účelem dosažení zisku živnostenským či obdobným způsobem (srov. §420 odst. 1 o. z.), ale také provozování tzv. svobodného povolání či umělecké tvorby. V rozsudku ze dne 14. září 2022, sp. zn. 26 Cdo 1654/2022, Nejvyšší soud dále také vysvětlil, že v rámci posouzení podnikatelského charakteru konkrétního nájemního poměru nelze vycházet jen z obsahu písemného projevu vůle stran zaznamenaného v nájemní smlouvě, nýbrž je třeba zohlednit i další okolnosti případu, jež vypovídají o faktickém účelu užívání pronajatých prostor; neexistuje přitom jediný rozumný důvod, proč by na účel nájmu nebylo možné usuzovat i z obvyklého užití pronajatých prostor či z toho, zda nájemce je či není podnikatelem. S uvedenými právními názory se dovolací soud ztotožňuje – přes uplatněné dovolací námitky – i v poměrech souzené věci.
Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil, jestliže na zjištěném skutkovém základě dovodil, že vypovídaný nájemní poměr je třeba kvalifikovat jako nájem prostoru sloužícího podnikání ve smyslu §2302 a násl. o. z. Účastnice si totiž v písemné nájemní smlouvě výslovně ujednaly, že předmět nájmu bude dovolatelka užívat k podnikatelskému účelu jako ubytovací zařízení. Tomuto účelu přitom odpovídal jak faktický charakter předmětných nemovitostí (zejména dispoziční řešení jednotlivých místností domu, jeho velikost a vnitřní vybavení), tak i způsob využití domu (tj. jeho stavební určení) zapsaný v katastru nemovitostí (ubytovací zařízení). Nejen z písemného záznamu nájemní smlouvy, ale i z takto osvědčeného obvyklého užití pronajatých prostor tak bylo možné usoudit na (přinejmenším převažující) podnikatelský charakter vypovídaného nájemního poměru a nic na tom nemůže změnit ani okolnost, že podle zjištěného skutkového stavu dovolatelka, která v předmětném domě již v minulosti (před uzavřením nájemní smlouvy) podnikala (poskytovala v něm právě ubytovací služby a provozovala hostinskou činnosti), menší část domu užívala ke svému vlastnímu bydlení. Závěr odvolacího soudu o podnikatelské povaze nájemního poměru účastnic (§2302 a násl. o. z.) lze tudíž pokládat – s přihlédnutím k citované judikatuře – za výraz standardní soudní praxe.
K dovolatelčině námitce, uplatněné ve včas podaném doplňku k dovolání, že odvolací soud nepřezkoumal oprávněnost (v pořadí první) výpovědi z 25. února 2021 v širším smyslu „…např. z hlediska jejího souladu s dobrými mravy, popř. existence skutečností nasvědčujících tomu, že mohlo dojít ke zjevnému zneužití práva ze strany žalované“ , lze nakonec poznamenat, že soudní praxe se již v minulosti (v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013) ustálila v názoru, že soud sice k absolutní neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 784/2005, a z 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněné pod č. 25/2008 a 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu z 13. dubna 2021, sp. zn. 26 Cdo 262/2021). Podle přesvědčení dovolacího soudu lze z uvedeného právního názoru obdobně vycházet i při posuzování zdánlivosti či absolutní neplatnosti právního jednání podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014. Jestliže tedy dovolatelka až v dovolání (jeho doplňku) počala naznačovat, že výpověď z 25. února 2021 je (snad) absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy (podle §588 o. z.), nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že se z této perspektivy nezabýval otázkou oprávněnosti dotčené výpovědi v širším smyslu, jelikož dovolatelka v daném sporu ani netvrdila (natož prokázala) tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. Uvedené pak v plném rozsahu platí i pro případné posouzení, zda výpověď z 25. února 2021 vykazuje znaky zjevného zneužití práva ve smyslu §8 o. z. I pro toto posouzení totiž schází v obsahu spisu adekvátní podklad.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo proti dovolatelce, jejíž dovolání bylo odmítnuto. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem nelze za účelné považovat pro naprostou stručnost vyjádření k dovolání, v němž se žalovaná omezila na strohé konstatování, že s dovoláním žalobkyně nesouhlasí a že se ztotožňuje se závěry, které zaujaly soudy nižších stupňů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu