ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.3031.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 3031/2021-280
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Michaely Janouškové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) E. K. , narozeného XY, bytem XY, b) M. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193, PSČ 381 01, proti žalovanému P. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, PSČ 602 00, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 116 C 197/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2021, č. j. 19 Co 229/2020-227, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 6. 2020, č. j. 116 C 197/2018-145, uložil žalovanému povinnost vyklidit tam specifikovaný byt a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. 19 Co 229/2020-227, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.), neboť předložená otázka, kterou dovolatel ve výsledku zpochybňuje aktivní věcnou legitimaci žalobců, již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, od přijatých závěrů se odvolací soud neodchýlil, a od ustáleného řešení těchto otázek se dovolací soud nemá důvod odklonit ani v předmětné věci.
[4] Závaznost rozhodnutí (a otázek v nich řešených) upravuje ustanovení §159a o. s. ř.
[5] Podle §159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec první). Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v §83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení (odstavec druhý). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec třetí). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odstavec čtvrtý).
[6] Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněném pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k výkladu citovaného ustanovení vysvětlil, že ve smyslu §159 odst. 2 o. s. ř. (nyní §159a o. s. ř.) je závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění. V případě zamítavého výroku je však nutno výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutím (viz shodně dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, nebo ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4433/2015). Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu (srovnej např. nález ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02) týkající se vázaností soudních rozhodnutí a v nich řešených otázek v dalších soudních řízeních totiž akcentuje zejména zásady právní jistoty a předvídatelnosti práva, patřící ke znakům právního státu, které vedou ke stabilitě a jednotnosti soudního rozhodování.
[7] Je tedy třeba dovodit, že i pravomocný rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se dovolatel (v postavení navrhovatele) domáhal určení (svého) členství v družstvu a určení, že je nájemcem družstevního bytu, protože soud (po provedeném dokazování) dospěl k závěru, že dovolatel členem družstva, a nájemcem bytu (již) není a současně se zabýval i otázkou platnosti smlouvy o převodu uzavřenou mezi T. B. a žalobci (viz bod 18 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2018, č. j. 8 Cmo 95/2018, 8 Cmo 96/2018- 1104), je pro účastníky řízení a pro soud závazný, neboť deklaruje neexistenci práva dovolatele a současně (i) platnost převodu na žalobce.
[8] Namítá-li dovolatel, že soudy neprovedly (jím navrhované) důkazy, vytýká tím soudům toliko údajnou vadu řízení. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit, neboť nejsou způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel ve vztahu k namítané vadě řízení Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Nadto s ohledem na skutečnosti uvedené v předchozím bodu, je tato námitka bezpředmětná.
[9] Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se při řešení otázky, zda „absence ujednání o úplatnosti či bezúplatnosti převodu členských práv a povinností (...) způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o převodu členských práv a povinností“ uzavřenou mezi T. B. a žalobci, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není ani tato námitka způsobilá založit přípustnost dovolání. Je tomu tak proto, že Vrchní soud v Olomouci již v rozsudku ze dne 15. 8. 2018, č. j. 8 Cmo 95/2018, 8 Cmo 96/2018-1104, z nějž odvolací soud vycházel, uzavřel, že „skutečnost, že došlo k dohodě o tom, že převod bude úplatný a o výši a způsobu zaplacení ceny, jednoznačně vyplývá z toho, že účastníci 3. a 4. (tj. žalobci v předmětném řízení) dohodnutou cenu zaplatili“. I tato otázka je tedy vystavěna na skutkovém základu, na němž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a proto se ani řešení otázky následků absence ujednání o (bez)úplatné povaze dohody převodu členských práv a povinností (resp. absence ujednání o stanovení ceny nebo způsobu jejího určení) nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím odvolacího soudu.
[10] Má-li dovolatel za to, že mu postupem odvolacího soudu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a o. s. ř. Lze dodat, že namítá-li dovolatel porušení svého procesního základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, přehlíží, že právo na soudní ochranu není možno vykládat tak, že by dovolateli garantoval úspěch v řízení, či se mu zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 3608/18, či ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1146/20, jímž byla odmítnuta stížnost dovolatele proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, č. j. 27 Cdo 2120/2019). Okolnost, že dovolatel se závěry či právními názory soudů nesouhlasí, nemůže (sama o sobě) přípustnost dovolání založit.
[11] S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 10. 2022
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu