ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.3435.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 3435/2021-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci oprávněného P. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, proti povinné A. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, vyklizením nemovitosti, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 20 EXE 2872/2020, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2021, č. j. 18 Co 68/2021-80, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 28. 5. 2021, č. j. 18 Co 68/2021-80, potvrdil usnesení Okresního soudu v Kolíně (soud prvního stupně) ze dne 18. 3. 2021, č. j. 20 EXE 2872/2020-66, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinné ze dne 13. 10. 2020 na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání povinné proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil otázku důvodů pro zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tato rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud předesílá, že opakovaně vyslovil závěr, že exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným. Z tohoto důvodu není možné se zabývat námitkou dovolatelky, že jí svědčí existence věcného břemene doživotního užívání vyklizované nemovitosti (bytu).
Nejvyšší soud rovněž vyložil, že jiné důvody podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř, pro které je exekuce nepřípustná, se typicky spojují s vadami exekučního titulu [pokud nezpůsobují jeho (materiální) nevykonatelnost, jež zakládá důvod zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], s pochybeními při nařízení exekuce (např. postižením jiného účtu než účtu povinného - srov. §303 a násl. o. s. ř.), s rušivými okolnostmi při provádění exekuce (např. odmítne-li oprávněný poskytnout součinnost při výkonu odebráním věci podle ustanovení §345 a násl. o. s. ř., nebo setrvávají-li v bytě, který má být podle ustanovení §340 a násl. o. s. ř. vyklizen, osoby, jež důvod bydlení neodvozují od povinného), případně se specifickým jednáním povinného (vznese-li důvodně námitku promlčení, způsobí-li započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí, event. vymáhanou pohledávku uspokojí do takové výše, že se další výkon stane nevhodným). Z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení exekuce) musí jít o takové okolnosti, pro které její další provádění je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je exekuce (jakožto procesní institut) vybudována [srov. §268 odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) o. s. ř.], anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje (§261 o. s. ř.), totiž zajistit splnění povinnosti, vyplývající z vykonávaného titulu [srov. §268 odst. 1 písm. e) a g) o. s. ř.]. Z toho plyne, že aby exekuce byla prohlášena za nepřípustnou, musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je poskytována povinnému, a která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1508/98, nebo ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4289/2013, uveřejněné pod č. 75/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Judikatura Ústavního soudu pak dovodila, že ve výjimečných případech, kdy výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu a případně z tohoto důvodu exekuci dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, a ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18).
V projednávané věci však námitky povinné o takových okolnostech nesvědčí. Oprávněný nabyl byt, jehož vyklizení se domáhá, na základě usnesení soudního exekutora Mgr. Petra Polanského, Exekutorský úřad Liberec, o udělení příklepu v exekučním řízení vedeném proti povinné. Výjimečné důvody pro zastavení exekuce nepředstavují ani věk či zdravotní stav povinné. Argumentuje-li dovolatelka tím, že provedením exekuce by právě v jejím případě došlo ke zjevnému rozporu s dobrými mravy, pak opomíjí, že návrh na výkon rozhodnutí je úkonem procesně právním, jeho posuzování z hlediska rozporu či souladu s dobrými mravy jakožto morálními pravidly je tudíž nepřípadné, jelikož jde o využití možnosti vyplývající pro oprávněného (má-li za to, že povinnost nebyla splněna dobrovolně) z právního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, či usnesení ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 380/2016, uveřejněné pod č. 82/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Z tohoto důvodu nejsou ve věci použitelné závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3470/2006, které se týkají posouzení výkonu práva v rozporu s dobrými mravy v nalézacím řízení (ve věci žaloby o vyklizení nemovitosti).
Nejvyšší soud proto dovolání povinné jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovolací soud nerozhodoval, neboť u napadeného rozhodnutí nepřichází odklad jeho vykonatelnosti v úvahu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 2. 2022
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu