ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.731.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 731/2022-215
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně I. k.. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Boženou Kristiánovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, L. Pokorného 48/37, proti žalované K. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, o zaplacení 58.080 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 21 C 134/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2021, č. j. 37 Co 221/2020-190, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2021, č. j. 37 Co 221/2020-190, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. 37 Co 221/2020-190, změnil rozsudek (druhý v pořadí) Okresního soudu v Třebíči (soud prvního stupně) ze dne 2. 6. 2020, č. j. 21 C 134/2016-167, tak, že žalobu na zaplacení částky 58.080 Kč s úrokem z prodlení zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu.
Vycházeje ze závěru, který vyjádřil ve svém předcházejícím rozhodnutí v této věci, jímž zrušil (první) rozsudek soudu prvního stupně - že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o nájmu vozidla, přesto žalovaná užívala vozidlo žalobkyně v období od 3. 7. do 4. 11. 2013, a proto jí užíváním vozidla bez právního důvodu vzniklo bezdůvodné obohacení - uzavřel, že došlo k promlčení nároku žalobkyně v zákonné dvouleté subjektivní době. Žalobkyně v žalobě požadovala nájemné za dobu od 3. 7. do 4. 11. 2013, žalobu podala 13. 9. 2016, pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby je podstatné posouzení okolností skutkových, nikoliv právní hodnocení, a všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení jejího nároku coby bezdůvodného obohacení jí byly známy od počátku, kdy věděla, že došlo na její úkor k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal. Protože v době podání žaloby již dvouletá subjektivní promlčecí doba uběhla a žalovaná v řízení vznesla námitku promlčení, odvolací soud - aniž by se zabýval délkou objektivní promlčecí doby – žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Měla za to, že dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Namítala, že pronajímatel nemusí již v době uzavírání smlouvy o nájmu dopravního prostředku vědět (předpokládat), že smlouva, kterou se obě smluvní strany řídí a dochází i k úhradě za plnění, je neplatná a dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení. Poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, zdůraznila, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy je rozhodující vědomí oprávněného o skutkových okolnostech uzavření neplatné smlouvy, tedy skutečná, nikoliv jen předpokládaná vědomost účastníka, kdo na jeho úkor získal majetkový prospěch a že vůbec k obohacení došlo. Vytýkala odvolacímu soudu, že zcela pominul skutečnost, že celou dobu jednala podle uzavřené smlouvy o nájmu dopravního prostředku, poskytla ujednané plnění, které žalovaná bez výhrad přijala, v souladu se smlouvou jí také vyfakturovala sjednané nájemné, žalovaná první fakturu osobně zaplatila (nájemné za červenec 2013), následně s ní jednala o úhradě dalších částek, ke svému závazku ze smlouvy se hlásila. Teprve u jednání soudu dne 7. 11. 2017 se od svědkyně U. dozvěděla, že smlouvu podepsala místo žalované; i poté však s ohledem na skutkové okolnosti předpokládala, že smlouva byla uzavřena ústně. Až z rozhodnutí, kterým odvolací soud zrušil první rozsudek soudu prvního stupně ve věci, se dozvěděla, že smlouva nebyla (podle názoru odvolacího soudu) uzavřena ani ústně a začala jí běžet subjektivní promlčecí doba. Zdůraznila, že v okamžiku uzavření smlouvy nemohla tušit, že smlouvu nepodepsala žalovaná, ani jí nebylo známo, že by se s ní nedohodla o všech podstatných náležitostech smlouvy. Vytýkala odvolacímu soudu, že opomenul, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodující moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž může dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná; takovým okamžikem však nebylo v dané věci uzavření smlouvy. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnila se závěry odvolacího soudu o promlčení žalovaného nároku a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné (v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu) odmítnuto.
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť při posouzení otázky začátku běhu subjektivní promlčecí doby nároku z bezdůvodného obohacení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na dobu, kdy měla být uzavřena smlouva o nájmu vozidla a kdy žalovaná užívala zapůjčené vozidlo (3. 7. – 4. 11. 2013) – podle předcházející právní úpravy (§3028 odst. 1, 3, §3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Při právním posouzení vyšel odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který zjistil, že žalovaná, jež měla zájem o pronájem auta, oslovila D. U., ta za její přítomnosti kontaktovala jednatelku žalobkyně (svou kamarádku), dohodla vše potřebné (velikost kufru vozidla podle požadavků žalované pro kočárek na 2 děti, délku pronájmu na dobu neurčitou, výši denního nájemného) a nadiktovala jí obsah předloženého občanského průkazu žalované, která se vším souhlasila. Podle propozic jednatelky žalobkyně jely převzít předmětný vůz a žalovaná s ním odjela. Smlouvu o nájmu vyzvedla D. U. s tím, že ji žalovaná (která spěchala a musela někam odjet) podepíše dodatečně. To se však nestalo, D. U. smlouvu žalované k podpisu nepředložila, podepsala ji za žalovanou, a aniž by tuto skutečnost sdělila žalobkyni (její jednatelce), odevzdala ji žalobkyni. D. U. posléze žalované předávala faktury za pronájem vozu, kde bylo účtováno 500 Kč denně + DPH. Po urgencích zaplatila žalovaná nájem za první měsíc užívání (červenec 2013), faktury splatné dne 13. 9. 2013, 14. 10. 2013, 14. 11. 2013 a 18. 11. 2013 přes výzvy nezaplatila, a proto byla prostřednictvím D. U. vyzvána k vrácení vozu, což učinila. Žalovaná tedy užívala předmětné vozidlo v období od 3. 7. 2013 do 4. 11. 2013, žalobkyně ji písemně upomínala o úhradu dluhu (když nezaplatila vystavené faktury), žalovaná pak v rámci sms komunikace v r. 2016 opakovaně žádala jednatele žalobkyně o podklady k úhradě pohledávky, která jí vznikla před 3 lety, s tím, že má zájem ji uhradit a dát celou věc do pořádku. Soud nezjistil žádný závazek D. U. vůči žalované z půjčky ve výši 890.000 Kč (tvrzený žalovanou), ani žádnou povinnost D. U. platit za žalovanou nájemné za vozidlo. O tvrzení žalované, že smlouvu o nájmu vozidla dne 3. 7. 2013 neuzavřela, se žalobkyně dozvěděla z odporu žalované proti platebnímu rozkazu, jenž byl vydán v této věci a byl jí (její právní zástupkyni) doručen dne 15. 11. 2016; o skutečnosti, že smlouvu místo žalované podepsala D. U., se dozvěděla z její svědecké výpovědi u jednání dne 7. 11. 2017. Žaloba byla podána u soudu dne 13. 9. 2016.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 386/2021) se pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na uplatnění práva na vydání neoprávněně získaného bezdůvodného obohacení vyžaduje skutečná, a ne pouze předpokládaná vědomost oprávněného o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo na jeho úkor získal majetkový prospěch. Není rozhodující, že se oprávněný o tom mohl dozvědět při vynaložení potřebné péče i dříve. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. je tedy rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno, pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení se vyžaduje skutečná (prokázaná), a nikoli jen předpokládaná vědomost oprávněného. K tomu dochází tehdy, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy (§457 obč. zák.) je pak rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná.
Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, zdůraznil, že je-li pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozví okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, nemůže to znamenat znalost objektivních okolností, od nichž se bezdůvodné obohacení odvíjí. Pro úsudek o skutečné subjektivní vědomosti o bezdůvodném obohacení tedy nesvědčí toliko uzavření smlouvy a případné uskutečnění následné platby; to jsou totiž samy o sobě objektivní okolnosti, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají.
S ohledem na výše uvedené závěry je zřejmé, že samotným uzavřením (podle odvolacího soudu neplatné) smlouvy o nájmu vozidla dne 3. 7. 2013, ještě nezačala žalobkyni běžet subjektivní promlčecí doba (jak se domníval odvolací soud), neboť v tomto okamžiku jí nebyly známy skutkové okolnosti (zejména, že smlouvu žalovaná ve skutečnosti nepodepsala), z nichž by mohla dovodit, že smlouva je neplatná.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, a protože nejsou podmínky pro změnu napadeného rozsudku, dovolací soud ho podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 10. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu