ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.79.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 79/2022-508
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně BESTGOLF TRADE, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Brechtova 824/24, IČO 27641350, zastoupené Mgr. Michalem Smečkou, advokátem se sídlem v Praze, Badeniho 291/3, proti žalované SIT PRAGUE, a. s. , se sídlem v Praze 9, Kolbenova 609/38, IČO 63078988, zastoupené JUDr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem v Praze, Štefánikova 203/23, o zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 128/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2020, č. j. 91 Co 176/2020-471, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 600 Kč k rukám Mgr. Michala Smečky, advokáta se sídlem v Praze, Badeniho 291/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 16. 1. 2020, č. j. 18 C 128/2012-428, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 000 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7, 75 % ročně od 23. 11. 2011 do zaplacení (výrok I.), žalobu co do úroků z prodlení v zákonné výši z částky 2 000 000 Kč od 30. 8. 2011 do 22. 11. 2011 zamítl (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a žalované uložil zaplatit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve výši 80 000 Kč (výrok IV.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 11. 2020, č. j. 91 Co 176/2020-471, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a III. potvrdil, (výrok I.), výrok o uložení povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek potvrdil ve správném znění (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Rozhodl tak po té, co jeho předchozí rozsudek ze dne 22. 9. 2015, č. j. 91 Co 102, 103/2015-217, i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2017, č. j. 26 Cdo 6017/2016-255, jímž bylo dovolání do tohoto rozsudku odmítnuto, byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2860/17.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, podle nichž v nájemní smlouvě ze dne 1. 4. 2008 (jejímž předmětem byly tam specifikované pozemky) si účastnice sjednaly smluvní pokutu ve výši 2 000 000 Kč, která zajišťovala závazek žalované po dobu dvou let od zániku nájmu nevyužívat předmět nájmu k provozování vyjmenovaných činností spojených s golfovou hrou a neumožnit takovou činnost ani třetí osobě. Žalovaná vypověděla nájemní smlouvu dne 16. 8. 2010 pro neplacení nájemného žalobkyní, od 1. 1. 2011 uzavřela nájemní vztah se společností Free time activities, s.r.o. a umožnila jí na pronajatých pozemcích provozovat golfovou činnost.
Odvolací soud uzavřel, že mezi účastnicemi byla uzavřena platná nájemní smlouva, která obsahovala v čl. 11 bod 11.4 rovněž platné ujednání o určitě vymezené povinnosti žalované, jejíž porušení bylo zajištěno smluvní pokutou. Měl za správný závěr soudu prvního stupně, podle něhož je sjednaná smluvní pokuta přiměřená a ve věci tak nejsou založeny důvody předpokládané v §301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 ( dále jen „obch. zák.“), pro její snížení. Účastnice v době sjednání smlouvy považovaly výši ujednávané pokuty za adekvátní, žalovaná byla srozuměna i s relativně nižším nájemným, neboť smluvní vztah mezi nimi byl koncipován jako dlouhodobý, a žalovaná respektovala, že žalobkyně si potřebuje vytvořit vlastní klientelu a s předmětem nájmu spojí v budoucnu též investice. Výši smluvní pokuty i nižší nájemné navrhla žalobkyně, která vycházela ze stejných podmínek předchozího podnájemního vztahu, žalovaná s tím s ohledem na předpokládanou dlouhodobost právního vztahu souhlasila. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu akcentoval, že při hodnocení přiměřenosti smluvní pokuty nemohl přihlížet k okolnosti, že nájemní vztah mezi účastnicemi byl oproti původním předpokladům ukončen již v srpnu 2010 pro neplacení nájemného (a trval tedy jen o něco déle než dva roky) a že žalobkyně nestačila do areálu investovat předpokládané finanční prostředky. Nepřisvědčil ani námitce, že smluvní pokuta byla uplatněna v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, neboť žalobkyně neuhradila nájemné. Nepoctivost jednání žalobkyně totiž nelze dovozovat pouze ze skutečnosti, že právní vztah mezi účastnicemi zanikl v důsledku toho, že neplatila nájemného. Není zneužitím práva – v případě, že strany mají vzájemné pohledávky – domáhá-li se jedna ze stran svých nároků, i když druhá strana svá práva neuplatňuje.
Dovolání žalované proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť předložené právní otázky – 1) zda je pronajímatel za situace, kdy k výpovědi nájemní smlouvy dojde pro hrubé porušení povinností nájemce, vázán konkurenční doložkou, 2) zda lze při hodnocení přiměřenosti smluvní pokuty přihlížet k jednání, které sice nastalo až po sjednání smluvní pokuty, ale zároveň bylo v rozporu s předpoklady, proč bylo ujednání o smluvní pokutě uzavřeno, a 3) zda se rozhodnutí soudu musí v otázce aplikace §265 obch. zák. o rozporu výkonu práva se zásadami poctivého obchodního styku opírat o relevantní úvahy – již byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a od jejich řešení se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci.
V dané věci je třeba postupovat podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srov. §3028 odst. 3 větu první zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník), to je podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále opět jen „obch. zák.“).
Ohledně (ne)přiměřenosti výše smluvní pokuty ve smyslu §301 obch. zák. [otázka ad 2)] je soudní praxe ustálena v tom, že pro posouzení, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, zákon žádná kritéria nestanoví a závěr o této otázce je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty proto závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely, přičemž není vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3171/2008, a ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 529/2011). Nelze však přihlížet ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4620/2015, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5068/2014, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, jenž byl uveřejněn pod číslem 55/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud dostál požadavkům uvedené judikatury – při respektování závěrů Ústavního soudu obsažených v jeho zrušujícím nálezu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2860/17 – zabýval-li se tím, která z účastnic při sjednání nájemní smlouvy smluvní pokutu navrhovala, významem zajišťované povinnosti, jakým způsobem a z jakých důvodů byla přijata výsledná dohoda o její výši a o výši nájemného, zda považovaly účastnice výši smluvní pokuty v okamžiku jejího sjednání za přiměřenou a zohlednil i specifický účel pronájmu. Naopak přitom v souladu s citovanou judikaturou nepřihlédl ke skutečnostem, k nimž došlo až následně (tedy tvrzené hrubé porušení povinností žalobkyně neplacením nájemného) - ty by mohly vést toliko k závěru, že uplatnění práva na smluvní pokutu je výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jenž podle §265 obch. zák. nepožívá právní ochrany (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008, uveřejněného pod číslem 17/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1778/2020).
Ani otázky ad 1) a ad3, které se fakticky shodně týkají aplikace §265 obch. zák. o rozporu výkonu práva se zásadami poctivého obchodního styku, přípustnost dovolání nezakládají.
V usnesení ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3628/2016 (a v rozhodnutí v něm uvedených), Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení §265 obch. zák., které je speciální pro obchodní závazkové vztahy, je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládáno tak, že toto ustanovení předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla (srov. též již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004). Korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým (srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007).
Pro ustanovení §265 obch. zák. platí, že jde o normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou a přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany, aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách dle §265 obch. zák. (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 569/2019).
V předmětné věci odvolací soud neshledal žádné skutečnosti umožňující aplikaci ustanovení §265 obch. zák. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2539/2014, uvedl, že výkon práva žalobkyně nemůže být v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku jen pro to, že sama žalobkyně neuhradila žalované nájemné, neboť žalované nic nebránilo v tom, aby své tvrzené nároky na dlužné nájemné uplatnila též v soudním řízení. Je rovněž třeba přihlédnout i k chování žalované, která nemínila sjednanou konkurenční doložku zjevně respektovat, jestliže bezprostředně po skončení nájemního vztahu činila kroky směřující k pronájmu předmětných pozemkům ke stejnému účelu, k čemuž následně také došlo.
Se zřetelem k řečenému lze konstatovat, že v dané věci nejde o takovou situaci, že by bylo možno s ohledem na skutková zjištění vytknout odvolacímu soudu zjevnou nepřiměřenost v jeho úvahách podle §265 obch. zák.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu („výroky I., II. a III.“). Napadá-li dovolatelka tedy rovněž i část výroku I., jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, potvrzující výrok II. o zaplacení soudního poplatku a výrok III. o nákladech odvolacího řízení, činí tak zřejmě jen formálně, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h), i) o. s. ř.].
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání bezodkladně. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. a) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. 5. 2022
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu