ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.897.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 897/2022-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobce J. N. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Praha 2, Lazarská 11/6, proti žalovaným 1/ K. B. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem Praha 7, Dobrovského 1303/13, a 2/ J. L. , bytem XY, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 267/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2021, č. j. 39 Co 128/2021-123, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (předseda senátu Nejvyššího soudu – §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 13. října 2021, č. j. 39 Co 128/2021-123, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.).
K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř., resp. jeho části, jak to učinil dovolatel hned v úvodu dovolání konstatováním, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení níže vymezených otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“. Má-li být dovolání – jak avizoval – přípustné podle citovaného ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí být z obsahu dovolání především patrno, o které otázky hmotného práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe (jež může být vymezena i pouhým slovním popisem, bez uvedení konkrétní spisové značky či značek /srov. nález Ústavního soudu z 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14/) se při řešení těchto otázek odvolací soud odchýlil, resp. které z takto vymezených otázek hmotného práva má za dosud dovolacím soudem nevyřešené (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 1. června 2018, sp. zn. 26 Cdo 762/2018, či z 18. září 2019, sp. zn. 26 Cdo 2532/2019 /ústavní stížnosti podané proti naposledy citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 30. října 2018, sp. zn. III. ÚS 3255/18, a z 15. dubna 2020, sp. zn. II. ÚS 3857/19/). Takový údaj – míněno především vymezení konkrétních otázek hmotného práva – se však z obsahu dovolání ve skutečnosti nepodává. Obecně z něj vyplývá pouze nesouhlas s právním názorem, že uplatněný výpovědní důvod byl naplněn; zde však jde již o nesouhlas se samotným právním posouzením věci, a proto nemůže současně jít o vymezení předpokladu přípustnosti dovolání. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétními právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. opět již citované usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Nelze přitom přehlédnout, že takto nastolenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání dovolatel objektivně ani vyhovět nemohl, neboť v dovolání neuplatnil jediný způsobilý důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu totiž především vytkl, že mu neposkytl poučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 – 3 o. s. ř. a že rezignoval na jeho návrh na vypracování znaleckého posudku za účelem zjištění, zda je jedna listina, konkrétně Žádost o souhlas majitele k podnájmu ze dne 20. května 2013, kopií originálu Žádosti o souhlas majitele k podnájmu ze dne 20. května 2013. Těmito námitkami však ve skutečnosti uplatil vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). K nim přitom dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají. Přesto dovolací soud k prvně namítané vadě (k níž dovolatel /patrně/ vymezil předpoklad přípustnosti dovolání poukazem na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze 7. dubna 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10), výjimečně dodává následující. Již v usnesení z 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, Nejvyšší soud uvedl, že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 13. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010, či jeho usnesení z 21. srpna 2013, sp. zn. 26 Cdo 1817/2013, a ze 17. srpna 2021, sp. zn. 26 Cdo 1483/2021 /ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 6. února 2014, sp. zn. I. ÚS 2871/13 a ze 14. prosince 2021, sp. zn. I. ÚS 3061/21/). O takový případ šlo i v posuzované věci. Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na závěru o neunesení břemene tvrzení, resp. břemene důkazního. Naopak na základě dostatečně zjištěného (objasněného) skutkového stavu dovodil, že uplatněný výpovědní důvod byl naplněn a že tedy žalobou uplatněný nárok nemá oporu v hmotném právu. Pro postup podle §118a odst. 1 – 3 o. s. ř. tudíž nebyl důvod. Dovolatel se tedy mýlí, domnívá-li se snad, že ve vztahu ke svým tvrzením neunesl důkazní břemeno, resp. zaměňuje závěr soudu o jeho neunesení se závěrem o neoprávněnosti žalobního nároku. Posléze uvedený důvod pro zamítnutí žaloby totiž nespočívá na nedoložení (a neprokázání) rozhodujících skutečností, nýbrž (jako v posuzované věci) na spolehlivě zjištěném skutkovém stavu, který však neodpovídá žalobním tvrzením, a proto vyhovění požadavku žalobce neumožňuje.
Ani skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Rovněž takové nezpůsobilé důvody dovolatel uplatnil, neboť brojil jak proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, tak proti samotnému způsobu hodnocení důkazů (zejména Žádosti o souhlas majitele k podnájmu ze dne 20. května 2013). Z ustálené soudní praxe přitom vyplývá, že ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. března 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu z 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Naopak skutkový závěr obsažený v odstavci pod č. 24. odůvodnění napadeného rozsudku je naprosto logickým výsledkem hodnocení provedených důkazů.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 5. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu