ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.926.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 926/2022-133
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobce Středočeského kraje , se sídlem v Praze 5, Zborovská 81/11, IČO 70891095, zastoupeného JUDr. Danielem Volopichem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, proti žalované I. Ř. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Kuncem, advokátem se sídlem v Kladně, Dobrovského 1463, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 24 C 30/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2021, č. j. 26 Co 171/2021-85, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč, k rukám JUDr. Daniela Volopicha, advokáta se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 2. 2021, č. j. 24 C 30/2020-44, uložil žalované povinnost vyklidit byt č. A 1 v prvém podlaží budovy č. p. XY stojící na pozemku p. č. XY, vše zapsáno na LV č. XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, obec XY, katastrální území XY (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 9. 2021, č. j. 26 Co 171/2021-85, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. co do výše náhrady nákladů řízení, jinak ho v tomto výroku a ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 - §238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). V dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Takový údaj se však z obsahu dovolání nepodává a tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétní právní otázkou, na jejímž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat [srov. např. již citované usnesení Nejvyššího soudu z 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2408/2017, či ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 762/2018 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3255/18)]. Pro vymezení předpokladů přípustnosti totiž nestačí pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či citace uvedeného ustanovení nebo jeho části, aniž by bylo konkrétně zdůvodněno, v čem přípustnost dovolání spočívá.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu napadá v „plném rozsahu“. Napadá-li dovolatelka tedy rovněž i výroky o nákladech řízení, činí tak zřejmě jen formálně, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění a navíc by dovolání ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. a) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 6. 6. 2022
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu