ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.1094.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 1094/2022-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně AS ZIZLAVSKY v. o. s. , se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28490738, jako insolvenční správkyně dlužnice S. M. (C.), se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Barborou Kobíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, proti žalovanému Q. H. , narozenému XY, XY, zastoupenému Mgr. Ondřejem Krumniklem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 8, U Sluncové 666/12, PSČ 180 00, o zaplacení 14.152.608,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 64/2017, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2021, č. j. 2 Cmo 226/2021-274, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2021, č. j. 2 Cmo 226/2021-274, se mění takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2021, č. j. 80 Cm 64/2017-265, se mění tak, že se řízení nepřerušuje .
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 2. 1. 2017 se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení 14.152.608,58 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou měl žalovaný jako bývalý místopředseda představenstva dlužnice způsobit porušením péče řádného hospodáře.
[2] Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 5. 2017, č. j. Ncp 385/2017-93, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy a že po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze.
[3] Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 6. 2021, č. j. 80 Cm 64/2017-265, podle §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), přerušil řízení do pravomocného skončení trestního řízení vedeného Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie hl. m. Prahy, Službou kriminální policie a vyšetřování, Odborem hospodářské kriminality, 6. oddělením, Benediktská 692/1, 110 00 Praha 1, pod sp. zn. KRPA-97211/TČ-2017.
[4] V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že „probíhá u policejního orgánu Policie České republiky na základě trestního oznámení žalobkyně shora uvedené řízení pro podezření ze spáchání trestných činů, kterých se mohl dopustit žalovaný právě jednáním, které je předmětem této žaloby“. Dle soudu prvního stupně tak probíhá řízení, „v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu ve věci 80 Cm 64/2017“.
[5] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
[6] Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) z vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 1 KZN 223/2017-89, o výsledku přezkoumání postupu Policie České republiky ve věci spisové značky KRPA-97211/TČ-2017, vyplývá zejména, že „v uvedené trestní věci bylo zadáno zpracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetnictví“,
2) Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 2. 6. 2021, č. j. 8 C 424/2017-181, ve věci založení ručení člena statutárního orgánu vedené mezi týmiž účastníky „zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení z důvodu výše uvedeného trestního řízení“, a to na základě zprávy Policie České republiky, kterou soud obdržel dne 12. 5. 2021 a z níž vyplývá, že „prověřování je v dané věci téměř u konce, nebyly shledány důvody pro zahájení trestního řízení a je vyhotovováno usnesení o odložení věci“.
[7] Na takto ustaveném základě odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož „vzhledem k času, který uběhl od doručení odpovědi Policie České republiky Obvodnímu soudu pro Prahu 10, je velmi pravděpodobné, pokud se naplnily předpoklady uvedené policejním orgánem, že označené trestní řízení již skončilo, což by mělo ten následek, že soudem prvního stupně přerušené řízení již přerušené není“. V případě, že trestní řízení nadále pokračuje, je pak dle odvolacího soudu „zřejmé, že v uvedeném trestním řízení byly řešeny i odborné otázky, pro které bylo nutné zadat znalecký posudek“. V takovém případě je (vzhledem k tomu, že obě řízení vycházejí ze stejného skutkového základu) „prakticky jisté, že i v tomto přezkoumávaném řízení bude nutné vyřešit odborné otázky, pro jejichž zodpovězení mohou být s vysokou pravděpodobností přínosné důkazy shromážděné v uvedeném trestním řízení, včetně tam zadaného znaleckého posudku“.
[8] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně otázky předpokladů pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
[9] Dovolatel odvolacímu soudu zejména vytýká, že „nesprávně vyložil §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., který poté nesprávně aplikoval na daný skutkový stav“. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4713/2016, namítá, že odvolací soud nebral na zřetel ustanovení §6 o. s. ř., dle něhož soud v řízení postupuje „předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná …“.
[10] S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, a ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1028/2020, pak dovolatel namítá, že „ačkoli je posouzení podmínek pro přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do značné míry na úvaze soudu, musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu …“. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu „okolnosti tohoto případu odráží spíše jen povrchně než výrazně“. Zdůrazňuje, že hlavním důvodem pro přerušení řízení je hospodárnost řízení, kdy z hlediska hospodárnosti řízení je vždy třeba posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska původního řízení účelné.
[11] V návaznosti na výše uvedené má dovolatel za to, že „s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu není přerušení řízení do pravomocného skončení trestního řízení vhodným (hospodárným) opatřením“, a úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení má tak dovolatel z hlediska hospodárnosti řízení za „zjevně nepřiměřenou“.
[12] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[13] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. k posouzení dovoláním otevřené otázky výkladu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[14] Z té se podává, že:
1) Důvody k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle §135 odst. 2 o. s. ř.
2) Smyslem ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží.
3) Ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
4) Využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku řízení (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení. To se projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Tak v návětí odstavce 2 v §109 o. s. ř. se možnost soudu přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“, a následně se pak podle §111 odst. 2 věty první o. s. ř. pro případ, že řízení je přerušeno podle §109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá“.
5) Ve vztahu k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je především povinností soudu postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o. s. ř.).
Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3775/2017, a v něm citovanou judikaturu, ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4248/2018, a ze dne 25. 6. 2019, sen. zn. 29 ICdo 96/2017.
[15] V poměrech projednávané věci se odvolací soud shora uvedenými hledisky dostatečně nezabýval. Především neposuzoval otázku, zda je přerušení řízení v přezkoumávané věci skutečně vhodným a hospodárným opatřením, zejména pak s ohledem na celkovou délku obou řízení a na požadavek rychlé a účinné ochrany práv (§6 o. s. ř.). Odvolací soud vyšel toliko z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 6. 2021, č. j. 8 C 424/2017-181, v němž soud uvádí, že v trestním řízení proti dovolateli je prověřování téměř u konce, „nebyly shledány důvody pro zahájení trestního řízení a je vyhotovováno usnesení o odložení věci“. Potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o přerušení řízení, aniž měl postaveno najisto, zda trestní řízení skončilo, anebo pokračuje. Odvolací soud navíc nespecifikoval, jaké konkrétní „odborné otázky“ mající význam pro dané řízení jsou v probíhajícím trestním řízení řešeny. Úvaha odvolacího soudu o přerušení řízení je tudíž zjevně nepřiměřená.
[16] Dovolací soud má za to, že s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu není přerušení řízení do pravomocného skončení trestního řízení vhodným (hospodárným) opatřením. Soud se nevyhne dokazování, zda dovolatel svým jednáním porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Vyčkávání výsledků trestního řízení by zjevně neúměrně prodloužilo řízení v projednávané věci, navíc za situace, kdy soudu prvního stupně nic nebrání zabývat se otázkou, zda dovolatel svým jednáním naplnil předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou porušením péče řádného hospodáře, a případně též využít případného znaleckého posudku (mezitím) zpracovaného v trestním řízení.
[17] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil.
[18] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 10. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu