ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.1353.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 1353/2022-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně GODS, s r. o. , se sídlem v Praze 8, Šenovská 567/43, PSČ 182 00, identifikační číslo osoby 45787956, zastoupené Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, PSČ 110 00, proti žalovanému O. V. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lucií Vávrovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Revoluční 724/7, PSČ 110 00, o zaplacení 653.056 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 300/2019, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 5. 2021, č. j. 22 Co 65/2021-116, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 9. 9. 2020, č. j. 10 C 300/2019-91, vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost (výrok I.), zastavil řízení (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a o poplatkové povinnosti (výrok IV.).
[2] Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Pardubicích nevyslovuje a řízení se nezastavuje.
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Nejvyšší soud předesílá, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno (doručením žaloby soudu prvního stupně) dne 23. 12. 2019. Dovolatel vznesl (současně s prvním úkonem – vyjádřením k žalobě) námitku nedostatku pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudů České republiky. Na určení mezinárodní příslušnosti soudů se tudíž použije nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (viz článek 66 odst. 1) [dále též jen „nařízení Brusel I bis“], jež je v České republice přímo použitelným právním předpisem Evropské unie, majícím přednost před použitím národního (českého) práva.
[5] V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné rovněž poukázat na to, že při určování pravomoci (mezinárodní příslušnosti) není soud povinen provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku, i když jsou tvrzení jedné strany zpochybňována druhou stranou. Soud může posoudit mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici, včetně případných tvrzení žalovaného [srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „SDEU“) ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, H. K. proti Barclays Bank plc , body 64 a 65, a také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, uveřejněné pod číslem 94/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3306/2018]. Podrobné zkoumání podmínek vzniku uplatněného nároku přichází do úvahy až při posouzení věci samé.
[6] Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož je předmětem řízení nárok ze smlouvy (o dílo), a proto se na projednávaný případ použije článek 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, který zakládá mezinárodní příslušnost českých soudů. Dovolatel namítá, že „nikdy nebyla uzavřena žádná smlouva o dílo, či jiná smlouva… Nikdy se tedy nejednalo o ‚svobodně přijatý závazek dovolatele‘“.
[7] Z ustálené rozhodovací praxe SDEU a z ní vycházející ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k článku 5 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I“), jejíž závěry se prosadí také v poměrech nařízení Brusel I bis, se podává, že příslušnost pro rozhodování o sporech týkajících se existence smluvního závazku musí být určena v souladu s článkem 5 bodem 1 Úmluvy ze dne 27. 9. 1968, o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Bruselská úmluva“), a toto ustanovení je rovněž použitelné, i když vznik smlouvy, který dal podnět k podání žaloby, je mezi účastníky řízení sporný (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3456/2019, či ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3306/2018, a v nich citovanou judikaturu SDEU).
[8] V poměrech projednávané věci se jedná o žalobu na zaplacení peněžité částky opírající se o tvrzení, že dovolatel neuhradil cenu díla, k jejíž úhradě se zavázal uzavřenou smlouvou o dílo. Přestože dovolatel uzavření smlouvy zpochybňuje, nemá Nejvyšší soud pochyb o tom, že i v tomto případě na projednávanou věc dopadá právě článek 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Samotný závěr odvolacího soudu, podle něhož je místem plnění závazku sídlo žalobkyně, pak dovolatel nenapadá a dovolacímu přezkumu jej tudíž neotvírá.
[9] Dovolatel dále poukazuje na to, že žalobkyně dne 28. 12. 2020 zahájila řízení též u belgického soudu, přičemž dovolatel „příslušnost belgického soudu akceptoval“ a „řízení před belgickým soudem se účastní“. Má tedy za to, že v souladu s článkem 26 odst. 1 a 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis se staly k projednání věci příslušné belgické soudy, a tudíž se české soudy „v této věci stávají automaticky nepříslušnými a zároveň určování příslušnosti soudu podle jakéhokoli jiného ustanovení nařízení Brusel I bis … se stává zcela bezpředmětným“.
[10] Dovolatel však při své argumentaci přehlíží článek 29 nařízení Brusel I bis, podle něhož je-li u soudů různých členských států zahájeno řízení v téže věci mezi týmiž stranami, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení do doby, dokud se neurčí jako příslušný ten soud, u něhož bylo řízení zahájeno jako první.
[11] Z ustálené rozhodovací praxe SDEU a z ní vycházející ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k článku 29 nařízení Brusel I bis se podává, že:
1) Podle bodu 21 preambule nařízení Brusel I bis je účelem právní úpravy litispendence „v zájmu harmonického výkonu spravedlnosti … minimalizovat možnost souběžných řízení a zajistit, aby v různých členských státech nebyla vydána vzájemně neslučitelná rozhodnutí“, tedy upravit „jasný a účinný mechanismus pro řešení souběžně probíhajících řízení“.
2) Tato pravidla mají předcházet, jak je to jen možné a od samého počátku, možnosti vzniku situace předvídané v článku 27 odst. 3 Bruselské úmluvy [resp. v článku 34 odst. 3 nařízení Brusel I a v článku 45 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis], tedy neuznání rozhodnutí pro jeho neslučitelnost s rozhodnutím vydaným v řízení mezi týmiž stranami ve státu, v němž je o uznání žádáno.
3) Jakmile soud členského státu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, určí, že je dána jeho mezinárodní příslušnost, je soud členského státu, u něhož bylo řízení (v téže věci a mezi týmiž stranami) zahájeno později, povinen se (i bez návrhu) prohlásit nepříslušným ve prospěch prvního soudu.
Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5599/2015, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 638/2019, uveřejněné pod číslem 67/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 18. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2808/2021, a v nich citovanou judikaturu SDEU.
[12] Podala-li žalobkyně žalobu u českého soudu dne 23. 12. 2019 a u belgického soudu až dne 28. 12. 2020, je závěr odvolacího soudu, podle něhož je na „belgickém soudu, aby postupoval podle článku 29 nařízení Brusel I bis“, správný. Články 26 odst. 1 a 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis na projednávanou věc vůbec nedopadají.
[13] Dovolatel dále namítá, že odvolací soud nesprávně odmítl aplikovat článek 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis s odůvodněním, že „projekt Certifix může být jen stěží využitelný … člověkem v postavení spotřebitele“, a že žalobkyně „neprovozuje své podnikatelské činnosti v Belgickém království“. Dovolatel uvádí, že jednal jako zaměstnanec Evropské Unie, a má též za to, že se žalobkyně na území Belgického království zaměřuje, když poskytuje služby klientům, kteří na území Belgického království působí.
[14] Z ustálené rozhodovací praxe SDEU a z ní vycházející ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté v poměrech Bruselské úmluvy a při výkladu článku 15 odst. 1 nařízení Brusel I, jejichž závěry se prosadí též při výkladu článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, se podává, že:
1) Pouze na smlouvy uzavřené mimo jakoukoli činnost a účel podnikatelského druhu a nezávisle na nich, s jediným cílem uspokojit vlastní soukromé spotřeby jednotlivce, se vztahuje zvláštní režim stanovený Bruselskou úmluvou v oblasti ochrany spotřebitele považované za slabou, zatímco taková ochrana není odůvodněna v případě smlouvy, jejímž účelem je podnikatelská činnost.
2) Článek 15 odst. 1 nařízení Brusel I se použije za předpokladu, že jsou splněny tři podmínky: zaprvé má některá ze smluvních stran postavení spotřebitele, který jedná v rámci, o němž lze mít za to, že nespadá do jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, zadruhé smlouva mezi takovýmto spotřebitelem a profesionálem či podnikatelem byla skutečně uzavřena a zatřetí spadá takováto smlouva do některé z kategorií uvedených v odst. 1 písm. a) až c) uvedeného článku 15. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně, takže není-li některá z oněch tří podmínek splněna, příslušnost nemůže být určena podle pravidel platných ve věcech spotřebitelských smluv.
Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3482/2017, a v něm citovanou judikaturu SDEU.
[15] Z uvedeného se podává, že aby mohl být dovolatel považován za spotřebitele, musel by smlouvu uzavřít s cílem uspokojit své vlastní soukromé spotřeby. Z obsahu dovolání ani z obsahu spisu se však nepodává, že by dovolatel uzavřel smlouvu za takovým účelem. Nadto, uvádí-li dovolatel, že „jednal jako úředník instituce EU“, tím spíše nelze dovodit, že by se na projednávaný případ mohl aplikovat článek 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
[16] Uzavřel-li odvolací soud v projednávané věci, že dovolatele není na místě považovat za spotřebitele, nemá Nejvyšší soud, ve světle výše uvedeného, o správnosti tohoto závěru žádných pochyb.
[17] Nelze-li dovolatele považovat za spotřebitele, není ani pro posuzovanou věc relevantní, zda žalobkyně svou činnost ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis zaměřovala na Belgické království, v němž má dovolatel bydliště.
[18] Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, podle níž „jednal jako úředník instituce EU“, a proto není „ve sporu pasivně legitimován“. Podle dovolatele měl „odvolací soud posoudit, zda skutkové okolnosti věci přímo nebo nepřímo souvisejí s výkonem povinností žalovaného jako úředníka Evropské Unie, a pokud by došel k závěru, že ano, pak respektovat imunitu mezinárodní organizace … a aplikovat nejprve primární právo EU a teprve až po vyloučení aplikace primárního práva aplikovat právo sekundární“.
[19] Již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2588/98, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož věcná legitimace představuje hmotněprávní vztah účastníka ke konkrétní projednávané věci (předmětu řízení). Účastník, který je z obecných hledisek hmotného práva způsobilý mít práva a povinnosti (má právní subjektivitu), a který je procesně legitimován, neboť se způsobem stanoveným procesními předpisy stal účastníkem řízení, však nemusí být ještě účastníkem individuálního hmotněprávního vztahu, o kterém se v konkrétní věci jedná. Jestliže je v řízení zjištěno, že ten, kdo byl označen jako odpůrce (žalovaný), není účastníkem hmotněprávního vztahu, o kterém se v posuzované věci jedná, je to důvodem k zamítnutí žaloby, neboť takový účastník, i když byl způsobilý být účastníkem řízení, postrádá tzv. pasivní věcnou legitimaci (k tomu dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2634/2007, či ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011).
[20] Okruh účastníků řízení určuje žalobce s cílem, aby tito účastníci byli skutečnými nositeli práv a povinností, o něž se v řízení jedná. Procesně právní odpovědnost za tuto činnost nese toliko žalobce, jenž je v případě nedostatečné procesní aktivity v tomto směru stižen tím, že jeho žaloba je zamítnuta pro absenci pasivní věcné legitimace žalovaného či aktivní věcné legitimace jeho samotného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3412/2008).
[21] V projednávané věci soudy nejprve řešily otázku, zda jsou české soudy mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí věci samé. Až po kladném vyřešení této otázky se budou moci zabývat tím, zda je dovolatel účastníkem hmotněprávního vztahu, o kterém se v posuzované věci jedná, tedy zda je nositelem povinnosti zaplatit žalobkyni žalovanou částku. Dospějí-li soudy k závěru, že nositelem žalované povinnosti je Evropská Unie či jiný subjekt odlišný od dovolatele, povede to k zamítnutí žaloby. Z toho důvodu je správný závěr odvolacího soudu, podle něhož jsou (prozatím) námitky dovolatele ohledně nedostatku jeho pasivní věcné legitimace „zcela irelevantní“.
[22] Namítá-li dovolatel v dovolání vadu řízení spočívající v tom, že mu soud prvního stupně nezaslal odvolání žalobkyně k vyjádření ve smyslu ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. (a znemožnil mu tak se k odvolání vyjádřit), dovolací soud připomíná, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; sama o sobě tato vada není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu navíc touto vadou ani netrpí, neboť byla zhojena tím, že se dovolatel vyjádřil k odvolání (ač nebyl seznámen s jeho přesným obsahem) podáním ze dne 30. 1. 2021, doručeným odvolacímu soudu dne 11. 2. 2021, a odvolací soud k tomuto vyjádření přihlédl a s námitkami v něm uplatněnými se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal.
[23] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 11. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu